|
|
Mudlovská
šmejdka
Prolog
Prohlášení:
Je to fanfikce na Harryho Pottera, většina postav patří J. K. Rowlingové, proto
si na ně nečiním autorské nároky a nepíši tuto, ani ostatní povídky za účelem
obohacení (finančního) mojí osoby, díky za pochopení!
Podle
mého nejlepšího úsudku je povídka vhodná pro lidi starší dvanácti
let!
Milí
čtenáři, mohla bych Vás o něco poprosit? Nevíte, jak odpovídat na recenze na
tomhle webu a jak dávat vícekapitolové povídky po
kapitolách?
Tuhle
povídku věnuji Mivce, protože na její velitelský rozkaz ji sem dávám... Nezlobte
se, je v ní jen jeden obrázek... :o). Na mých stránkách máte plnou verzi
:o)
„No
tak, Hermiono, pojď!“ hulákal na ni Harry Potter, úplně brunátný v obličeji a
jizva na čele ve tvaru blesku mu dokonale zbělela.
„Ty!“ zvedla se na nohy.
„Jsi zbabělec!“ dívala se na Ronovo bezvládné tělo. Už neměla slzy. Všechno…
Naprosto všechno vypadalo ztraceně. Ron… Ron, který ji miloval, který ji den
před tím požádal o ruku… On ležel mrtvý u jejích nohou v kaluži vlastní krve a
ten zbabělec Potter odcházel. Utíkal. Otáčel se zády k ní… Ke všem. Zády k
profesoru Snapeovi. Ke Snapeovi, který se i přesto, že zabil Albuse Brumbála
ukázal jako charakter.
A teď jim řekl, aby šli. Aby si zachránili život,
odhodlán zabít Lorda Voldemorta sám!
„Tak pojď, Hermiono! Nechovej se jako
malý dítě!“ křičel Harry a barvou, kterou nabyl v obličeji připomínal strýce
Vernona.
„Ne!“ Hermiona se rozohnila a narovnala bradu. Namířila mu svou
hůlkou na prsa. „Ne! Harry!“ opakovala ostře a píchla ho hůlkou, ze které
vyletěly tři rudé jiskry do prsou.
„Vrať se! Okamžitě se vrať! Severus…
Profesor Snape potřebuje pomoc! Věštba hlásala TOBĚ zabít Voldemorta. Tobě! A ty
couváš!“
Harry zrudl ještě víc, ale nebylo to studem, nýbrž zlostí. Neměl
tuhle holku nikdy poslouchat. No jo, vždycky to byla TA slečna dokonalá, dbalá
zákonů a pořádku… TA-
Ve vedlejší místnosti na druhé straně mausolea se
ozvala rána. Hermiona, nečekajíc na Harryho se rozběhla za nenadálým zvukem…
Nemohla nechat bývalého profesora, aby ho Voldemort zabil… A Harry… Jediné, co
udělal bylo to, že utekl, jakmile se objevili Smrtijedi…
Kolik lidí kvůli
jeho zbabělosti zemřelo tuto noc? A kolik lidí ještě mělo zemřít?
Harry
Potter se rozběhl za ní. Jeho kroky se rozléhaly kamenným mausoleem, v němž byla
zapečetěna hrobka samotného Albuse Brumbála, muže, na kterého se Harry zlobil.
Nejen, že ho připravil o jeho popularitu. O zaslouženou popularitu… Nejen, že
měl všechny tituly, po kterých Harry toužil, ale navíc byl mrtvý. Mrtvý víc než
rok… A i ze záhrobí Harryho strašil ve snech… Upíral mu jeho moc a slávu… Teď
ale, když byl mrtev, jak o tom Potter uvažoval, byl největším kouzelníkem ON,
samo korunovaný vůdce… Ale on byl přece nejlepší, vždyť byl VYVOLENÝ…
Hrobka
Albuse Brumbála… Toho senilního… Pche, proč se vlastně zatěžoval myšlenkami na
něj, vždyť nebyl nic, nepsaly o něm noviny na první stránce, jako o něm… Sotvaže
umřel, Harry se zaprodal Ministerstvu a tisku. Ten požitkář Sluggy mu slíbil
místo Ministra… Nevěděl, jak to chtěl dokázat, ale tahle vidina ho lákala… A to
jen za cenu Kandovaného ananasu…
Brumbálova hrobka… Hm… A také jediné místo,
kde mohl Voldemort zemřít… Jedině v tomto místě v této době… A jakmile ho
zabije, přivlastní si Harry i titul Největší černokněžník světa, Osvoboditel,
Vykupitel…A pak už bude usilovat jen o titul Hlavního boha… V duchu se usmál… Co
usmál. On se šklebil a rozchechtal se nahlas…
Voldemort se potměšile
šklebil, když proti sobě stáli s vysokým černovlasým mužem, sinalé pleti a oba
dva na sebe mířili hůlkou.
Hermioně se zatajil dech. Oba dva vypadali, že
měli dost za sebou a chroptěli z posledních sil.
Černokněžníkovou tenkou
průsvitnou kůží prosvítaly temně rudé žíly. Po Snapeově tváří stékal pramínek
krve…
A v tu chvíli, kdy bylo ticho husté, že by se dalo krájet se ozval
bublavý chrochtavý smích a do místnosti vběhl Harry Potter.
„VOLDEMORTE!“
zavřískal jako smyslů zbavený. „Jsem tady! Jsem tu, abych tě zabil!“ ječel, jako
by ho čaroděj zla neviděl.
„SECTUSEMPRA!“ zavřískal Potter.
„Harry!“
vyjekla Hermiona a dala si ruku před ústa a rozběhla se za ex profesorem
lektvarů, v jehož paži se zasekl ozubený železný kotouč. Jeho černý hábit začal
tmavnout ještě víc jeho krví. Snape stiskl zuby a ani nepípl. Pomalu ztrácel
vědomí, zatímco se Voldemort takřka válel po zemi smíchy.
„Cha, chá, nějak ti
to nevyšlo, Potříku! Cha chá! Už ani trefit se neumíš…“
„Eh… Tak… Špatně,“
zakoktal nervózně Potter a opět nabyl své nepříčetnosti. „Avada
kedavra!“
Proud jasného zeleného světla vyletěl proti Lordu Voldemortovi …
Bylo to nečestné, ale…
Tak snadné, jak jen si Potter mohl přát. Bylo dobře,
že si dal ráno další dávku lektvaru Felix Felicis, na kterém byl už dva roky
závislý… Od té chvíle, co ho ochutnal poprvé… A nyní… I ten hlupák Ron zemřel a
ta nejkrásnější holka, kterou kdy viděl, teda Hermiona… Bude jeho…
Hrobkou
začaly létat vzpomínky na všechny podoby Toma Rojvolda Raddlea. Ohlušující svist
porazil Harryho na zem a potom… Vše ustalo. Nastalo uklidňující ticho, které
přerušil Potterův hlas:
„Já… Já… Já to dokázal! Sám! Sám jsem zabil Lorda
Voldemorta! Cha chá!“ začal se hystericky smát. „Teď mohu být konečně naprosto
nejslavnější a nikdo mě nebude ohrožovat…“
Hermiona, klečící na zemi u Snapea
se na něj nevraživě podívala.
„Neříkej, žes to udělal sám! Co ti mrtví?! Co
všichni ti mrtví?! Albus Brumbál byl ten, kdo šel po Voldemortových Druhých
podstatách… Ron… McGonagallová, Tonksová…Remus Lupin… Ti všichni… Oni…“
„Jsou
mrtví! Hermiono!“ zasípal Harry bezcitně a strhl z Voldemortova mrtvého krku
malý stříbrný amulet, který se mu tak líbil a zastrčil jej do kapsy.
V jeho
zelených očích… Hermioně se to možná jen zdálo… Ale v jeho očích zaplály rudé
jiskry…
„Jdeme, Hermiono!“ zavelel. „Tohle mausoleum bude zapečetěno. Tak
jdeme, Hermiono!“ zopakoval.
„Nemůžu ho tu nechat,“ zašeptala a kývla hlavou
ke Snapeovi. I přes všechno, co si Harry myslel. I přes všechnu jeho
předpojatost vůči Snapeovi, ona si myslela něco jiného a navíc… Nikoho by
nenechala umřít v cizí hrobce.
„Je to zrádce!“ zavřískal Harry. „Zabil
Brumbála!“
„Jenže ty nevíš, jak to bylo!“ zakřičela Hermiona.
„No a ty to
víš?!“ ječel Harry a rudl čím dál víc.
Hermiona mlčela. Nevěděla, ale
Snapeovi věřila. Byl to schopný a poctivý muž. Jak si dával práci s tím, že jim
vpisoval do písemek a esejí chybějící věci a opravoval chyby…
„Harry, tak jdi
sám, já ho tu nenechám…“ řekla tiše. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, jež
udělala, ale byla si jistá, že to chce udělat.
„Jak myslíš!“ Harry Potter,
uražený, pln své ješitnosti se s prásknutím přemístil.
Hermiona si
povzdechla.
„Bude to dobré,“ zašeptala ke Snapeovi, který byl v bezvědomí.
Nemohl ji slyšet, ale ona doufala, že ji slyšel…
Použila na profesora
vznášející kouzlo, chytla ho za ruku a společně s ním se přemístila
domů…
Bylo to riziko. Nikdy se s nikým nepřemisťovala, ale ona věřila, že to
zvládne…
Ozvalo se slabé lupnutí a mausoleum se zapečetilo ve své
monumentalitě…
A takhle nastal konec velkého Pána zla.
Konec Toma Rojvolda
Raddlea…
|
