|
|
Závislost,
vedená posedlostí
Milí
čtenáři, i přes nevelký ohlas přicházím s druhým dílem Mudlovské šmejdky, který
je ff na knihy J.K.R. Snad mnohé vysvětlí. I když povídka neměla velký ohlas,
nepatřím k těm, kteří se vzdávají a dotáhnu vše do konce, za chvíli Vás čekají
horory. Však to, co jsem zjistila mi doslova vzalo dech, nevěřila jsem, že jsou
lidé, kteří umí takhle krásně porjevit svůj názor jako Vy a já Vám děkuji!
Na jiném webu jsem se nesetkala s ničím jiným, než subjektivistickými pokrytci,
jak jsem říkala, Borovský by Vás pochválil!
Hermiona
si povzdechla. Když naposledy viděla Harryho, jeho chování ji zaráželo. Snad to
bylo i tím nepřiměřeným užíváním lektvaru Felix Felicis. Určitě. Četla o tom
všechno… A příznaky, které spatřovala na Harrym tomu nasvědčovaly.
Podívala
se na spícího muže v její posteli. Byl v bezvědomí… Shrnula z něj přikrývku a
vyměnila mu obvazy… Rána ještě stále krvácela. Slabě, ale přece… Byla ošklivá a
hluboká… Vyhodila do koše na odpadky obvaz, nasáklý krví a zadívala se na
Snapea. Dívala se na něj, jako na boží obrázek. Byl tak nevinný… Úplně jiný, než
jak ho znala ze školních lavic, ale to bylo asi tím, že nemluvil. Bez svých
jízlivých pichlavých poznámek byl docela milý… Když spal… A měl nádherné
svaly!
Pomyslela si, ale rázem si uvědomila, co dělala! Nemohla na Snapea
hledět jako na muže… Bylo jí skoro osmnáct a on byl téměř starý jako její
rodiče… Pro ni zůstane navždy PAN PROFESOR.
Ani si neuvědomovala, co se
stalo… Kdyby tu Snape neležel ve stavu, v jakém byl, ani by si nevzpomněla. Při
tom všem…
A napadlo ji, že kdyby nebylo jí, kdo by se o Snapea staral? Kdyby
vůbec neexistovala. Těžko by ho Potter vzal k sobě… Těžko… Spíš by to dopadlo
tak, že by ho zabil Voldemort…
Její učitel se na posteli pohnul. Měla by ho
přikrýt, aby nenastydl…
Otevřel své ledové oči a chvíli mžoural, nechápaje,
kde to je… Pokoušel se zorientovat, ale bylo mu to k ničemu, a pak se na ni
podíval.
„Slečno Grangerová…“ promluvil přísným hlasem, který tak často
slýchala ve škole a poslední rok jí tolik chyběl.
Vydechla úlevou.
„To
jsem ráda, že jste se probral… Chcete čaj, nebo něco…“
Proud jejích slov
přerušil domovní zvonek.
Hermiona nervózně pohlédla na dveře pokoje, a pak na
Snapea.
„Omluvte mne,“ řekla mile a šla otevřít.
Za dveřmi stál Harry
Potter. Málem by ho nepoznala. Vypadal jako dřív, to ano, ale byl oblečen v
nachovém hábitu… Zvláštní, vždycky upřednostňoval
černou…
„Harry…“
„Hermiono…“
Doufala, že objasní své chování v
posledním měsíci. Doufala, že jí vysvětlí, co s ním bylo…
Napil se z malé
placaté lahvičky.
‚Felix Felicis!‘ pomyslela si Hermiona. Proč to dělal? Byl
přece… Před Brumbálovou smrtí… Byl to hodný chlapec, který uměl milovat… Byl
soucitný a statečný… Ale poté události. Po Brumbálově smrti se změnil. Nikdy.
Nikdy před tím neuznával konání Ministerstva a tisku. Nikdy… Ale pak… Chvíli
před narozeninami. Sedmnáctého července, když… Když zemřela Ginny…
Hermioně
vhrkly do očí slzy při vzpomínce na svou nejlepší kamarádku. Ani si
neuvědomovala, co jí Harry říkal, dokud na ni nezvýšil hlas.
„Povídám,
Hermiono, jestli budeš pracovat jako můj poradce?“ měl plné zuby toho, že ho
neposlouchala. Znovu se napil z lahvičky.
„Co? Jak to myslíš, Harry?“ zeptala
se nepřítomně.
„To nečteš Denní věštec?“ podivil se a vytáhl své vydání,
které jí podal.
‚HARRY POTTER, NOVÝ MINISTR KOUZEL. PRVNÍ JEDNOHLASNĚ
ZVOLENÝ…‘
„Gratuluji,“ řekla téměř nepřítomně.
‚Gratuluji? To je všechno?‘
Čekal od Hermiony víc… A… Ani ho nepozvala dál… Co to s ní bylo?
Vypadala
unaveně. Měla pod očima tmavé kruhy a vlasy měla neupravenější, než
jindy.
„Je tu ten zrádce, že jo?!“ zeptal se chraplavě a sevřel ruce v pěst.
„Kde je, ať ho můžu…“
„Ne, Harry,“ řekla přísně.
„A víš co?!“ zasípal
Harry. „Víš, co udělalo Ministerstvo?! Dali mu Merlinův řád prví třídy… Mně teda
taky… A o tvém se jedná, ale… Chtějí ho za ředitele Bradavic!!!“ skoro křičel,
jak byl rozčílen. „A představ si, že já s tím jako Ministr nemůžu nic dělat!
Hlasovalo pro něj… Pro toho Srabuse… Pro toho zrádce hlasovalo deset… Víš z
kolika?“
„Z deseti?“ odhadla Hermiona klidně.
Harryho obličej byl rudý
vzteky a jizva na čele mu zbělala.
„Jo, přesně tak! Ale já…“ ukázal na sebe
prstem. „Já- já si na něj něco najdu!“ otočil se ke dveřím. „Zatím se měj,
Hermiono!“ práskl dveřmi za sebou až se rozcinkal maličký křišťálový visací
závěs v předsíni.
Hermiona si smutně povzdechla a sebrala z kuchyňského stolu
hrnek horkého černého čaje a cukřenku a šla do pokoje, kde spal profesor
Snape…
Ležel na posteli a znuděně se díval do stropu. Její letmý pohled padl
na Znamení zla na jeho levici a o něco delší pohled na jeho břišní
svaly.
„Musíte to vypít,“ řekla tiše a posadila se k jeho hlavě, kterou si
položila na klín.
Sykl bolestí. Pohladila ho po vlasech a zašeptala slova
útěchy.
„Slečno Grangerová, já nepotřebuji ničí pomoc…“ pokusil se zvednout,
ale jen znovu sykl bolestí a zůstal v pololehu…
„Kolik chcete cukru?“ zeptala
se Hermiona, přejduvši jeho poznámku.
„Já nesladím,“ řekl suše.
Přiložila
mu čaj k ústům a on se napil.
„Jak je vám, pane profesore?“ zeptala se tiše
Hermiona.
„Dobře,“ řekl, ale lhal. Ve skutečnosti mu bylo mizerně. Pořád se
cítil špatně. Jako ve zlém snu. Mohl umřít. Bylo by to lepší. Po tom, co zabil
Brumbála, byv o to požádán, nikdy si to neodpustil… Po té události se stal
psancem… A teď? Bláhovec! Myslel, že mohl zabít Voldemorta! Jediný, kdo to mohl
udělat byl přeci Harry Potter… On to věděl, ale naplněn svou ješitností a
bláhovostí… Další chyba… Nesnášel se za to a teď… Musel ležet v posteli s
růžovým povlečením. Nesnášel růžovou… A navíc s tou mudlovskou šmejdkou a
šprtkou, Hermionou Grangerovou… Ale ne, nesměl být takhle zlý… Byla to hodná
holka. Hodná, soucitná a nejchytřejší, kterou znal…
„A… Slečno Grangerová, já
už nejsem PAN PROFESOR… Jak jste si jistě ráčila všimnout, v Bradavicích již
neučím…“
Usmála se.
„Pane profesore, prý vás chtějí jako ředitele…“ řekla
tiše, ale nevěřil jí… Bylo to až příliš neuvěřitelné na to, aby to byla pravda…
Znovu se napil čaje, který mu nutila…
Lehce se zatřásl zimou. Natáhla se přes
něj, aby ho přikryla. Dotkla se při tom jeho teplé hrudi a ucítila tlukot jeho
srdce. Malinko se zarazila. Byl to elektrizující dotek.
„Máte studené ruce,“
řekl a chytl ji. Jeho ruce byly překvapivě teplé. Nikdy by neřekla, že má teplé
ruce.. Vždycky si myslela, že musely být ledové… Jako jeho srdce…
„Asi vám
budu muset poděkovat, slečno Grangerová…“ řekl, ale při tom se na ni ani
nepodíval. Muselo to pro něj být dost těžké, děkovat jí… Moc často to asi
nedělal. Byl nedotknutelnou autoritou….
„Nemáte za co,“ odpověděla. Pořád ji
držel za ruku… Bylo to divné… Přemýšlela, jestli nebyl pod vlivem nějakého
matoucího kouzla.
Jenomže on… Cítila to už ve škole. On přeci nikdy nebyl
zlý. Brumbála podle jejího logického vysvětlení zabil jen proto, že je snazší
vzít smrt z rukou přítele, než z těch nepřítelových… Ona by byla taky raději
zabita Ronem nebo… Harrym, než…
Jak mohla říct o Harrym, že je její přítel…
Jak…
Po tvářích se jí skutálelo několik horkých slz… Pořád to byl přítel…
To, co byl teď z něj udělala nenávist ve Snapea, která se změnila v posedlost a
závislost na Felix Felicis…
Ona plakala… Hermiona… Slečna Grangerová plakala.
Snape ji nikdy neviděl plakat… Ani když na ni pouštěl hrůzu… Vždycky se
zarputile obrnila a nikdy…
Začínal s ní cítit… Bože! Co se to s ním dělo?!
Byla to přece jen mudlovská šmejdka a… Nejlepší studentka, kterou kdy učil a
navíc… Krásná žena…
Snape se s námahou zvedl do sedu a potom… Potom ji objal
zdravou rukou kolem ramen a začal utěšovat…
Přišlo to jako by nic… Jako blesk
z čistého nebe… Byla v tom dozajista chemie… A…a … On ji políbil…
|
