„Říkal jsi, že to zvládneš! Prý že dva dny jsou dost času! Ledničko, nech toho!“ Kotě lední kočky velice ochotně olízlo načuřenému paladinovi tvář, takže ten vypadal, jako by právě vylezl z kádě plné podivné lepivé směsi.
„Já vím,“ zavrčel Mellir a dál zatvrzele zíral do ohně. „Jenže ta bestie se snad ani nechce od tebe odpoutat!“
To bylo velice slabě řečeno. Lednička ne že by se nechtěla od Galanda snad odpoutat, ona se k němu naopak připoutávala mnohem více. A k paladinově smůla měla sklon jej o tom neustále přesvědčovat.
„Ledni- ale fuj!“
„Mám poslední nápad,“ vstal Mellir a zatvářil se nadmíru důležitě. “Poslední šance, jak z toho ven. Počkej tady, já něco připravím.“ Stařec zmizel ve křoví.
Galland se pokusil vyhnout kočičímu jazyku, drsnému jako struhadlo a rozhlédl se po jejich improvizovaném tábořišti. Na dnešní noc -stejně jako noc předtím- si rozdělali oheň nedaleko cesty, po které se ubírali. Přesněji řečeno na hranici malého listnatého lesíka, který se honosil jménem: „Strašlivý“. Mellir na toto téma minulou noc držel řeč. No, držel, spíše škrtil.
„Opravdu nechápu, jak můžou být lidé takhle naivní! Řekni mi jedno, proč se dávají lesům nebo jezerům, horám, řekám nebo čemukoliv jinému takováhle stupidní jména? Strašlivý les! Komu to co řekne?“
„Ehm... že je strašlivý?“ zkusil to paladin.
Mellir ho sjel pohledem. „To byla řečnická otázka. Myslel jsem tím... podívej, vyjmenuj mi, jak jsme se sem dostali a kam jedeme?“
„Přijeli jsme z vesničky Morová, potom jsme projeli Nebezpečným údolím,“ vypočítával Galland na prstech, “...objeli Krvavou řeku přes Úpící les, Vražedný hvozd a Hřbitovní horu po Beznadějné cestě až sem... dále by jsme měli projít tady kolem Strašlivého lesíka přes planinu duchů a někde zatím jsi říkal, že leží Stínové hory, kde by měl mít doupě-„
„-sídlo, Galli, říkej před ním sídlo, v nejhorším případě bejvák.“
„Bejvák?“
„No, on tomu tak říká. Pokračuj.“
„To je prakticky všechno.“
„Není, zapomněl jsi na Křižovatku Umučených, po které jsme se dali doleva, a Hřbitovní val, podle kterého jsme museli jít až do tý zatracený vesnice-„
„-Morová“
„Tak. Podívej, co to má za smysl dávat místům taková pošahaná jména? Krvavá řeka! Houbelec, jediný, kdo tam kdy viděl krev, byl řezník ze samoty. Vražedný hvozd? V něm ještě –pokud vím- nikdá nikoho nezavraždili a-„
„Jenže ty jsi ztratil paměť,“ namítl Galland.
„Tohle jsem nezapomněl, věř mi.“
Tehdy paladin jen pokrčil rameny, ale nyní se mu začaly vybavovat jeho vlastní vzpomínky:
Podle zvěstí byla Krvavá řeka místem, kde proběhla poslední strašlivá bitva Grogmuntské války o území Tarandoru a dodnes se někdy v noci mění vody v řece z obyčejné... na krvavě rudou. Vražedný hvozd byl zase znám tím, že kdo v něm strávil noc, už ho nikdy nikdo neviděl a pak ho obyčejně našli zadušeného kořenem nebo otráveného lesními plody. Na Křižovatce Umučených se zase odehrál otřesný incident, při němž bylo pověšeno a rozčtvrceno několik lidí. A Hřbitovní val? Šílený král, který jej nechal postavit, prý do každých sto metrů zazdil zaživa jednoho dělníka. Věřil, že mu to pomůže naklonit si bohy. Pak, o tomhle lesíku se zase vyprávělo, že se tu zjevují Urgh-nattové – démonická stvoření s ohavnými zvyky zahrnující mimo jiné upečení počestného poutníka zaživa či najemno nakrájet, opéct nad uhlíky, posypat pažitkou... Paladin znechuceně zjistil, že se mu začínají sbíhat sliny a včas své myšlenkové pochody zarazil. Ale co, pomyslel si Galland. Tohle není moje věc. I když jsem to měl možná Mellirovi říct...
Z úvah ho vytrhla hlava, která vykoukla z porostu. „Tak pojď, povídám,“ houkl Mellir a zase zmizel jako pára nad hrncem. Paladin vstal a poplácal Ledničku po čumáku. „Počkej tady, hned se vrátím.“ Odpověděla mu série záporných, pak lítostivých a nakonec lísajících se zvuků, které si vysvětlil jako souhlas.
Mýtina, na níž ho Mellir zavedl, by se dala přirovnat k nadměrně využívanému hřišti velice populární hry Míčkovaná, jejíž pravidla z etických důvodů zde odmítám uvádět. Stařec se hbitou chůzí dostal na druhou stranu a začal tam cosi kutit.
„Mellire,“ ozval se Galland nesměle.
„Povídej.“ Mellir se ani neohlédl.
„Stále jsi my neřekl, proč jedeme k tomu... obrovi?“
Paladinovi prolétla hlavou vzpomínka na jejich první setkání. Tehdy našel nějakého starce ležet uprostřed lesa a pomohl mu na nohy, přesně tím způsobem, jaký vyžadoval kodex. Zrovna vytáhl svou brožurku a začal listovat stranu číslo dvě stě dvacet osm, kde by se měl dozvědět, jak se zachovat dál, když se stařec s hekáním probral. Pro Galanda to byl šok, myslel si totiž, že když člověk stojí, musí být při vědomí... jenže v přítomnosti Mellira si většina fyzikálních zákonů radši dávala padla či jednoduše ztrácela původní význam. Když Mellir konsternovanému hrdinovi proměnil měch s vodou na víno ročník 45 a rozdělil vodu v kaluži na dvě strany, takže mohli přejít relativně suchou nohou, vyhlásil –v náhlém popudu nedávno zdemolované mysli- mnohadenní pochod na Řím, který se v průběhu cesty změnil na pochod na Bělehrad a nyní k již zmíněnému obrovi. Galland ani nevěděl, proč starouška vlastně následuje, ale nějakým způsobem si ho již stačil oblíbit.
„Vždyť jsem ti říkal, že má narozeniny,“ zavrčel Mellir. Zdálo se, že to, co dělá, má cosi společného s jedním starým stromem...
„Melli...“
„Neříkej mi tak! Kolikrát jsem-„
„Ale Mellire, ten strom...“
„So máš zase se stromy? Jsme přece v lese!“
„On-on... se pohnul!“
Mellir zvedl hlavu a očima probodl pobledlého paladina. „Co to plácáš za hlouposti? Vždyť- ÁÁÁááá!“
To poslední citoslovce nebylo příliš od věci. Koneckonců, co jiného byste chtěli říkat, když vás ze země zvedne šlahoun dvacet centimetrů tlustý, a pak vás ještě obrovskou rychlostí vtáhne do temnoty Strašlivého lesíka.
Galland zamrkal. Něco mu napovídalo, že budou problémy.
♦ ♦ ♦
„Mňau!“ namítla Lednička a protáhla se.
„Ne, špatně mne chápeš! Musíme jít zachránit Mellira!“
„Mňau?“
„Správně!“
„Mňau!“
„Nebuď tak sobecká! A ticho, mám dojem, že jsem ho zaslechl!“
Zpoza porostu několik metrů před nimi se opravdu ozvalo další zasténání. Galland tiše seskočil ze hřbetu své kočky a potichu vytasil meč. Lednička nesouhlasně zavrčela, ale paladina následovala.
Nyní se již neozývalo jen sténání, ale i jiné hlasy. Tři. Jeden, nepochybně Mellirův, právě říkal: „Snad se to dá vyřešit jinak než soudní cestou, ne?“
„Hrggh, mrggarghaa!“ odpověděl mu druhý hlas.
„Urg gorgho!“ přidal se i druhý.
„Proč? Jen jsem si chtěl půjčit pár těch hub, co je na tom-„
„Masharghhh gha!“
„Nejsem si jistý, že jsem vám správně rozuměl, pane!“
Galland se připlížil blíže a rukama v melodramatickém gestu rozhrnul křoví.
Za scénu, která se mu objevila před očima, by se rozhodně nemusel stydět dokonce ani Žórž Lucasio, známý režisér divadelních představení známých jako Hvězdné bárky.
Na tmavém palouku před nimi, osvětleném pouze mihotavým světlem několika primitivně vyrobených pochodní, stála řada kůlů, z nich v tomto okamžiku byly obsazeny pouze dva. U jednoho –tam byl pravděpodobně upoután Mellir- zrovna stála dvě stvoření, jaká Galland ještě neviděl. Humanoidi, celí černí, s úzkými dlouhými končetinami a dlaněmi jako pavouky. Na abnormálně veliké hlavě poseté spoustou modrých žilek, které s nedostatkem světla tlumeně zářily, posazeny dvě bulvy temné jako tůň a stejně tak hluboké. Nos pro změnu chyběl úplně a místo něj se rozevírala a znovu zavírala malá ústa beze rtů. To nejhorší však nesli na zádech. V klubku tak černém jako noc se tam jako hadi svíjelo klubko šlahounů, přesně z takových, jaké uneslo Mellira. Byli to démoni.
Galland si vybavil jistou přednášku na palatinské škole...
Démon rodu Picipus Maximalis se vyznačuje klubkem šlahounů, černých jako noc, kteří se svíjí jako hadi na jeho zádech. Postavy je vysoké, rachitické, přesto kostru pevnou má a široká chodidla dovolují udržet mu rovnováhu úplnou. K útoku na oběť využívá svých šahounů či otrávených drápů, kterýmiž dokáže oběť znetvořit a posléze obětovat. Nejpůsobivějším to ničitelem démona typu Picipus jest stříbro či platina, použíti však hlučných prostředků lze na zahnání jeho též. Velice citlivé uši dělají z něj tvora bojácného hluku. Nespěte mi tady, GALLANDE!
Galland potřásl hlavou a přitom se divil, kolik si je toho schopen zapamatovat. „Takže, Ledničko,“ řekl k lední kočka, která o celou akci zjevně nejevila sebemenší zájem. Místo toho šťastně paladina oblízla. „Fuj, nech toho! Až řeknu teď, začneš co nejvíce řvát, ano? Uděláš to pro mne?“ Krom souhlasné odpovědi byl Galland opět konfrontován s koččiným jazykem.
Připravili se na výpad.
♦ ♦ ♦
„Chci mluvit se svým právníkem!“ zvolal Mellir a marně trhal řetězy, kterými byl připoután ke sloupu.
První z démonů se podíval na svého kolegu a pak zase na vězně. „Urguj-nottha magerrah bogo!“ Což znamenalo: „Podívej, člověče, vždyť to nebude ani bolet! Slibujeme ti rychlou a bezbolestnou smrt. Pravda, pak bude tvá duše až do konce věků zatracená v očistci... ale smrt bude rychlá, na to dáme i záruku!“ ano, i tohle se dá nacpat do jedné věty v démonštině.
„Vy to nechápete! Já nechci umřít!“
„Grg.“ („a kdo ano? Jednou ale umřít stejně musíš, tak co?“)
Proboha, pomyslel si Mellir, kde je ten-
Z houštiny o pár kroků dál náhle cosi vyskočilo a začalo to strašlivě hulákat a zběsile mávat rukama. Nějakou dobu se nic nedělo. Pak se démoni rozhýkali smíchy až k nepříčetnosti. Galland tam stál, zběsile mrkal a nemohl uvěřit vlastním očím. Vždyť jeho učení ještě nikdy-
Nyní vyskočil z houštiny druhý stín, o poznání větší než první. Zároveň s tím se ozval tak strašný řev, že při něm musela mrznout krev v žilách dokonce i stonožkám. Každopádně během několika okamžiků byli démoni i se svými nekalými plány ti tam. Ledničk vyskočila a chystala se za nimi pustit, ale Galland jí v tom zabránil.
Pak společně v úžasu zírali na Mellira, který se právě vcelku klidně osvobozoval ze svých okovů.
„Ale... ale... ale... jako to, že... mohl jsi se osvobodit sám!“
„To jo,“ přikývl stařec klidně. „Ale byl jsem zvědav, jestli to dokážeš i ty. Tedy... vy,“ dodal spěšně, neboť Lednička začínala nepříjemně vrčet.
„Hele, podívej se radši, kdo je ten druhý zajatec,“ snažil se Mellir spěšně odvrátit pozornost od své osoby.
Zafungovalo to. Galland se čile vrhl k dalšímu sloupu a hbitě rozvazoval řetězy. Zajatec se mu zhroutil do náruče. Paladin ho jemně položil na zem a začal přes látku hledat rány. Něco mu na tom těle bylo divné, ale pořád nemohl přijít na to, co... jednu ránu našel na holeni, pravděpodobně po úderu nějakého drápu. Otrávené drápy!
Mellir přiklekl vedle svého přítele a odhrnul bývalému zajatci z obličeje pramen vlasů.
„Dívka!“ vyhrkli stařec i paladin současně.
„A sakra,“ dodal Mellir. Pak vzhlédnul. „Jdem, než se sem ty mrchy zase vrátěj.“
♦ ♦ ♦
„To nebyl dobrý nápad,“ zopakoval Mellir již asi po čtyřicáté. „Neměli jsme ji brát sebou.“
„Je zraněná,“ namítl Galland, který neznámou dívku držel v náručí, zatímco je Lednička oddaně nesla oba.
„Je hlavně prokletá!“ Zahromoval stařec a zvedl se ve třmenech. Ve stínu lední kočky to sice trochu pozbylo na efektu, nicméně vzhledem Mellirově věku to byl úctyhodný výkon. „Je prokletá a přinese nám smůlu. Pokud dřív neumře.“
„Jenže ty ji zachráníš, že ano?“ Paladinův hlas byl náhle pln strachu a nejistoty. „Říkal jsi to! Říkal jsi, že to umíš!“
„Jistě že to umím! A ty se chováš jako malé dítě!“
Přestože se Galland uklidnil, Mellir na tom rozhodně tak dobře nebyl.
„Zatracenej den! A k tomu se mi ani nepovedlo odnaučit tu pitomou kočku-“
Zavrčení.
Mellir bezmocně mávl rukou a popohnal stříbrňáka kupředu. Z dosahu té zpropadené kočky.
Když se dívka probrala, byl již večer, tedy spíše padal soumrak. Mellir tentokrát odmítl zastavit a přenocovat. Navzdory svým předchozím neúspěchům se mu podařilo sebe sama přesvědčit, že na „odmilování“ nějaké obří kočky není nikdo povolanější, než obr. Vůbec mu nevadilo, že tam podle jeho výpočtů dávno měli být, na Gallandovu otázku prostě odpověděl, že občas má drobné výpadky a ta drobnost v lese je stejnak dost zdržela. Prý –a to je jisté- tam dojedou nejpozději zítra po poledni. Paladin jako vždy pokrčil rameny a dál se věnoval zraněné.
Nyní klimbal v sedle své věrné kočky.
Dívka se neklidně zavrtěla. Kdyby byl Gallandův mozek alespoň v polovičním možném režimu jako obvykle, měla by ho již tato skutečnost zburcovat. Jenže on nebyl.
Dívka se zavrtěla ještě neklidněji. Nyní by stačilo pouze 20% obvyklé výkonnosti. Ale...
Dívka se zavrtěla tak neklidně, jak to jen dokázala a pro jistotu ještě dala paladinovi takovou facku, že by se z toho nezvedl ani legendární Mahurejec Jákobol. Štěstí bylo, že nárameníky byly z tvrdé a poctivé ocele a velkou většinu rány ztlumily. Jenže jen většinu.
„Au!“
„Promiň.“ Neznělo to vůbec omluvně.
„Ctěná panna se probudila!“ podivil se Galland a potřásl hlavou. „Jako by mne něco bacilo přímo do... no nic, nepředstavil jsem se a to je ode mne nevychované. Dovolte, abych svou vinu napravil nyní. Já jsem-„
„Promiň, siláku, že tě ruším!“
Paladin zamrkal. „Co?“
„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli tamhleti dva patří taky k nám.“
Galland se prudce otočil v sedle. Tam, kde slunce zapadalo, se na obzoru mihovaly dvě vysoké rachitické postavy. Máchaly svými abnormálně dlouhými pažemi, klátily se na tenkých komářích nohách. A co bylo nejdůležitější, nad hlavami se jim jasně proplétala spousta dlouhých chapadélek.
„A sakra.“ Víc nebylo co říct.
