Alerantská pomoc
Kapitola I – Hostinec u Dlouhovouse
Na pole začali dopadat první vločky sněhu. Byli to poslové nadcházející kruté zimy. Celý kraj se náhle zahalil do bílého pláště a všude se rozhostilo ticho. Jen vítr kvílel a zvedal napadaný sníh. Sněhu v cestě však stála roubená budova. Stála tam samotná v celé té bohy zapomenuté krajině. Z komína ji vycházel kouř a v dolních oknech svítila světla jenž osvětlovala i venkovní prostor, který se začal chystat k nadcházejícímu večeru. Ticho zimního podvečera náhle přerušil zvuk linoucí se z domu. Byl to zvuk houslí, bubnů, harf a louten. Nádherná hudba se začala rozléhat po krajině a navozovala klidnou atmosféru.
Na obzoru se objevila postava zahalená do pláště a s kapucí přes hlavu. Těžkopádný krok napovídal že se jedná o statného muže. Šel po, teď už zcela nepoznatelné, cestě směrem k budově odkud se linul zvuk hudby. Vítr mu foukal sníh přímo do tváře tak šel pomalu nevida cestu před sebou. Po chvíli došel k budově a zastavil se před dveřmi. Přečetl si nápis co byl velkými písmeny napsán nad dveřmi a začal nad něčím přemýšlet.
Zaposlouchal se do hudby co vycházela ze vnitř až náhle sáhl po klice a otevřel dveře. Místnost, do které vstoupil byla prostorná a osvětlená loučemi a svíčkami. Všude byli velké dubové stoly a židličky. Na druhém konci stál velký krb u kterého se ohřívalo pár lidí. Muž se rozhlídl všemi směry a viděl že v rozích místnosti sedí také plno mužů, kteří se o něčem hlasitě baví.
„Zavřete dveře chlape“ okřikl muže vesničan, který seděl u krbu. Když se však podíval na muže, hned se zase odvrátil k ohni a zmateně něco říkal svým druhům.
Muž tedy vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře a sundal si kapuci z hlavy. Na jeho tváři tkvělo mnoho jizev a strniště na jeho bradě umocňovalo jeho drsný obličej. Modré oči zářili a podobali se spíše očím zvířecím než lidským. Jeho zcela bílé vlasy, vypadaly jako zasněžené, ovšem nebyly. Vesničan, který ho prve okřiknul věděl proč ihned odvrátil zrak. Poznal v muži Alerantského horalovce. Muž byl členem národa, který žil po celá tisíciletí skrytý v horách. Jejich oči uvykli sněhu a jejich vlasy se přizpůsobili barvě sněhu. Národ výtečných válečníků, scházel z Alerantských hor jen v dobách kdy je sám císař povolal do zbraně. Teď jeden z nich sešel dolů do údolí. Proč asi, říkali si všichni.
Najednou k muži přispěchal drobný človíček. Nebyl to člověk ale trpaslík s dlouhým plnovousem a s řídnoucími dlouhými vlasy na hlavě. Kolem svého obtloustlého tělíčka měl přivázanou, umaštěnou špinavou zástěru.
„Atheasi? Jsi to ty“ zeptal se hlubokým hlasem trpaslík a usmál se na horalovce.
Horalovec se zkoumavým pohledem podíval na malého trpaslíka a na tváří se mu objevil úsměv. „Thrine!! Kde si se tu vzal ty starý vousáči? Jak to že nekutáš zlato a drahokamy s ostatníma trpaslíkama?“ Atheasův hlas zněl jako hromobití a slova se rozlehla po celé místnosti. Hudba, která ještě před chvílí hrála náhle umlkla.
„Tady mi nikdo neříká Thrine! Mě tady všichni říkají Dlouhovousi. Pojď těm vesničanům z očí jinak mi tady už nikdo nepáchne. Pojď za mnou“ trpaslík se otočil na místě a mašíroval si to rychlým krokem za výčep. Athease posadil na velké poleno, s odůvodněním že by normální židlička pod ním praskla. Sám pak zašel za pult a tam se postavil na bednu aby za něj vůbec viděl. Atheas si sundal plášť, který měl na sobě a na zádech se mu objevil obouruční dlouhý meč. Jeho rukojeť byla potažená kůží a na konci byla do kovu vytepaná dračí lebka.
„Promiň Athe, ale tady mě všichni mají za slušného trpaslíka, který se nerad zaplétá do potíží. A sám dobře víš že, když vy horalovci sejdete z hor tak se děje vždy něco velkého“ trpaslík se náhle zarazil a ztišeným hlasem povídá „Athe co se vlastně děje?“
Atheas se pousmál „Nic se neboj trpaslíku. Jsem tu z osobních důvodů. Však vidíš že jsem ani nepřijel na koni.“
„Uff, to jsem si oddechl. No tak jak se ti vede? Neviděl jsem tě už dobrých dvacet, třicet let? Ne už to bude 35!“
„Naposled jsme se viděli v Zmrzlém dole, kde jsme kradli ledovému drakovi jeho vejce. Chtěli jsme tenkrát založit svůj vlastní chov draků a prodávat je pak na trhu bestií v Karvoně“
Thrin se začal hlasitě smát a natřásat se, ale pak jak náhle začal tak i přestal.
„Ano. Dneska tomu bude 35 let co zemřeli. Byli jsme hlupáci. Ukrást drakovi jeho vejce pche. Khaal a Nerm za to zaplatili vysokou cenu.“
„Nepřipomínej to špatné Thrine. Dnes se napijeme a připomeňme si jen to dobré. Vždyť jsme byli dobrodruzi k pohledáni. Dva trpaslíci, jeden horalovec a člověk..ha ha. To byla partička“ Atheas se rozesmál tentokrát tak až se začaly na pultu třást sklenky.
„Bargine!“ Zařval hromovým hlasem Thrin „Bargine! Ty kůže líná kde jsi!“
V ten okamžik ze dveří vyrazil pihovatý mladík z rezatými vlasy. Oči měl ještě dětské ale bradka která trčela jako hřebík napovídala že se jedná už o dospělého muže.
„Dneska budeš obsluhovat ty Bargine. Já se jdu dnes pobavit ze svým přítelem.“
„Jistě, Dlouhovousi“ odpověděl stroze mladík.
Trpaslík pak seskočil dolů z bedny na které stál a pokynul Atheasovi ať ho následuje. Thrin ho vzal přes kuchyň do malé místnosti kde hořel v krbu oheň. V místnosti byl malé pohodlné křesílko a u něho stál větší dubový stolek.
„Tady máš kožešinu Athe. Budeš si muset sednout na zem. Nemám tady bohužel dost velké křeslo nebo židli, které by tě uneslo.“
Thrin se tedy uvelebil do křesla a Atheas si odepnul meč ze zad a rozestřel před krbem kožešinu, na kterou si lehnul
„Mám tady vítečné elfí víno z Magglandského údolí a je celý dvacet let staré. Myslím že teďka se hodí dát si pár sklenek. Ale musím tě upozornit že do něj elfové přidávají jistý druh koření a to ho dělá extrémně silným.“ trpaslík sáhl pod své křeslo a vytáhl první flašku a pak dvě sklenky. Záhy se ve sklenkách objevila šarlatově rudá tekutina. Atheas vzal sklenku a zkoumavě ji prohlížel proti světlu. Všimnul si že v něm plavou droboučké zlatavé kousky. „Na zdraví Thrine a na to co jsme prožili“ a ozvalo se cinknutí dvou sklenek „Na ledového draka Athe“ zahřměl Thrin. Oba přátelé mocnými loky vyprázdnili své sklenky. Atheas ucítil hřejivý pocit a cítil jak se mu víno dostává rychle do hlavy. Víno mu připomínalo chuť lesních jahod a tak si hlasitě mlaskl.
„Ještě jednu“ řekl Thrin. Znovu se ozval cinkot a znovu se obě sklenky naráz vyprázdnili.
„Tak co Athe. Co tě táhne z hor k nám do divočiny? Snad se ti nezachtělo znovu dobrodružství brachu?“
„Jedu do Korvony. Dostal jsem list od mého bratrance, který tam žije. Ale musím ti říct, že mám štěstí. Potřeboval bych tvoje zkušenosti na téhle cestě. Jde o velké peníze, které leží na dosah ruky jen je shrábnout. Celá ta cesta by trvala nanejvýš měsíc. Neříkej ne Thrine. Nech si to projít hlavou a zítra mi řekneš odpověď.“
„Pche che che! Na co čekat do zítřka??“ vykřikl Thrin až sebou Atheas trhl „Už celý dvacet let tady sedím na zadku a jediné moje dobrodružství je když zajedu do města pro zásoby. Jedu a ani se nerozmýšlím. Nechám vedení hospody na Barginovy. Je schopný a navíc je jako můj syn, i když to tak nevypadalo.“
Víno už začalo plně působit a Thrinovi se ještě víc rozpálili jeho červené tváře. Kapičky potu po něm stékali jako rosa po trávě. Náhle vyskočil ze svého pohodlného křesla a nalil sobě i příteli víno.
„Peníze jsou mi třeba. Jedu a budu ti nápomocen. Snad si cestou procvičím i mé prsty, které už tak zatraceně dlouho zahálely. Ani nevíš jak jsem rád Athe. Už dlouho jsem tady a nic jiného nedělám než nalívám víno a pivo těmhle sedlákům. Chtěl bych navštívit zase hluboké doly, chci navštívit dračí jeskyně, chci dobrodružství Athe.“
Atheas se začal chichotat a kroutil hlavou. Poznával zase v Thrinovi toho trpaslíka, kterého znal. Toho co do všeho šel po hlavě. Nebyla náhoda že našel Thrina. Už dávno k němu dolehla zpráva že si tady založil hostinec. Lekl se když uviděl jak tady zdomácněl, ale teď už byl klidný a jen se usmíval.
„No na cestě do Karvony nás snad nic nepotká ale pak budeš mít dobrodružství až až. Zprvu jsem se bál ti říct pravdu, ale teď když vidím tvé zapálení, tak se ti nemůžu lhát. Před několika měsíci na hranicích u samých kořenů Alerantských hor, vypukla lítá řež. Hlídky Bhara přepadli naše posádky a zmasakrovali je. Nebili ovšem mezi nimi jen Bharovi lidi ale i skřeti a skalní obři, což nás všechny překvapilo. Zkušení rádci našeho císaře však doporučili toto zamést pod koberec. Naštěstí náš patron a pán Karvonského lenního království, král Gohant poslal našemu vůdci dopis. Jmenuje mě v něm hlavním špehem, který se má vydat na nepřátelské území. Mám si vybrat sám společníky a tak jsem myslel že bys mohl ty. Do Karvony si jedu pro bližší informace. Tam si to můžeš i řádně rozmyslet.“
„Blázníš Athe? Teď když vím tohle! Jdu do toho ještě z větším odhodláním než předtím.“ trpaslík náhle šáhl znovu pod křeslo a vytáhl krátký mečík a tasil.
„Císař je neschopný, jako všichni před ním, ale náš Gohnat je dobrý a tomu budu sloužit rád a ze ctí.“ Pak mečík odložil a vzal do ruky sklenku „ Na Gohnata a na náš zdar při výpravě“ křikl Thrin
„Tak jest, příteli!“
Oba už se cítili dost opilí, ale stejnak si po dopití flašky nechali poslat ještě pro jednu. Bavili se spolu ještě o všem co zažili a co teprve zažijou. Křičeli na sebe, smáli se a brečeli nad smrtí svých přátel v Zmrzlém dolu.
Když už začalo svítat, Thrin dovedl malátným krokem Athease do jeho pokoje. Atheas se s trpaslíkem rozloučil a sotva zalehl, usnul spánkem tvrdým a ničím nerušeným.
