|
Knight of the
sorrow
Jara Row
Věnováno Martině Alvarez a Petronele Faltus-
Chattiniová :o)! A mému Joerimu:o)
Prolog
Zahoď slzy, skryj svůj pláč.
Oblékni se do saténu.
Přijdou brzy. Proč a
nač?
Buď propadlá svému věnu.
Pod záštitou krále
smutku.
Pohasly tvé jasné oči,
ze
zármutku nosíš plášť;
osleplí jsou blázni!
Přeješ si, ať tvá noc
skončí.
Modlíš se a skrýváš
zášť,
buď nabádána tvrdé
kázni.
Pod záštitou krále
smutku.
Dívčino bledá,
panenko tichá.
Noc není šedá,
jen stín v koutě
vzdychá.
Stín…
Buď rytířem krále
smutku!
„Vstávej!“ štekl na ni. Jeho ocelové oči se při tom pohledu tvrdě leskly.
Klečela na zemi a nebyla schopna nařídit rukám, aby jí pomohly vstát. Vodopád
tmavě hnědých vlasů jí spadal přes oči a rozléval se po zemi jako hluboké
jezero. Z jejích očí se koulely ledové slzy a nehlasně dopadaly na kamennou
zem.
„Vstávej!“ zopakoval svůj požadavek. Nemohla. Nešlo to. Byla moc
vyčerpaná. Už dál nezvládala proti němu bojovat. Každý další výcvik znamenal
smrt. Duševně ji zabíjely… A její tělo trpělo společně s duší.
„Upíři přece nepláčí!“ sykl pohrdlivě a zvolna od ní odcházel. Nebyla
hodna Komunity. nechtěl s ní trávit čas, dokud se nepoučí. Musela se naučit
chovat! Byla zlá doba. Moc zlá. Zlo svádělo svůj boj o moc s dobrem.
V tomhle byli stejní a málokdo dokázal pochopit, že upíři to vidí jinak,
než smrtelníci. Oni nebyli zlo, jak si většina myslela. Jak byli popisováni
v knihách a bestiářích. Byli pouze odlišní a lišili se jak jen to šlo.
Nikdo to nechápal. Málokdo viděl třetí stranu mince.
Dveře se za ním zavřely a Noemi se s námahou zvedla. Nebylo
jednoduché být upírem…
Opuštěna od normálního světa, v němž se narodila. Ztracena rodině,
která na ni zapomněla. Jediný, kdo z nich přežil, byl její otec.
Často ho chodila v noci navštěvovat. Sledovala za oknem jak spí, jak
pracuje… Naposledy s ním však mluvila, když jí bylo šest let.
Od té doby, co i vzala upíří Komunita k sobě zahořkl. Přišel o svou
dceru- své všechno. Zapomněl na ni? To asi ne. Jinak by nebyl takový, jaký byl.
Zanechalo to v jeho srdci ohromnou krvácející ránu, ale pravidla upírů byla
jasná. Nesměla otce vídat. Musela by ho potom zabít. Nebo sebe…
Bylo hrozně kruté, žít s lidmi, kteří nesli stejné prokletí jako
ona. Být opovrhována společností. Vypadat stejně, ale přesto jinak. Musela jít.
Ano…
Elegantním krokem došla k oknu, které se otevřelo silou její vůle a
měsíční svit jí ozářil bledou tvář. S tmavými vlasy si jí pohrával noční
vítr. Hnala ji touha po krvi. Byl úplněk… Musela. Bylo to hrozné, ale dnešní
noci nakazí někoho dalšího. Oči se jí zlatě zaleskly a z okna vylétla
neslyšně, jako noční dravec.
Umění levitovat. Jedna z mála věcí, kterou ovládala skutečně
mistrně. Vlasy za ní vlály, stejně jako šat a světla domů a sídel se slévala
v celistvé zlatavé plochy, splývající s černotou lesů a zbytku krajiny
dole.
Bylo nádherně. Milovala úplňkové noci… Měsíc ji lákal a fascinoval. Dnes
měla být prolita krev.
Chvíli pozorovala mihotavé stíny hluboko pod sebou a potom ji uviděla!
Nejznámější kouzelnickou školu. Hrad na Černé vodě. Většina jeho světel
nesvítila, ale přesto se odrážel v jezeře ve své nádheře a
monumentalitě.
A tam, kdesi v kabinetě Nekromantie a jeho přilehlých místnostech se
nacházel její otec. Věděla, že dostal nový předmět a hrozně mu to přála. Jak
ráda by si s ním promluvila. Jak ráda by mu řekla, že je v pořádku. Že
žije…
Zastavila u jednoho z oken. Magicky ji přitahovalo. Věděla, že je to
právě to okno, které hledala.
Nahlédla do něj společně s měsíčním paprskem, který putoval přes
hromadu pergamenů, odrážel se v blyštivých kalamářích a sklenicích
s roztodivnými dryáky. Matně osvětloval ohromné skříně a roztodivné knihy,
složené všude podél stěn.
Posunula se k dalšímu oknu a úplně v rohu ložnice, spojené
s kabinetem Temného umění, byla jednoduchá postel z masivního dřeva a
v ní spal, vlasy se mu leskly v mihotavé záři zvenčí a jeho tvář byla
nezvykle sinalá, muž. Spal klidně. Lehce se usmíval. Něco hezkého se mu
zdálo.
Mohla využít čtení myšlenek, ale nechtěla se mu nabourat do soukromí. Byl
vlastně pro ni cizím člověkem. Bylo jí dovoleno ho jen pozorovat. Nic víc. A to
ještě potají. Za tu dobu, co ho neviděla (od minulého úplňku) zestárl. Možná se
jí to jen v mdlém světle zdálo, ale jeho černé vlasy pomaličku prokvétaly
stříbrem. Bylo jí ho líto. Ona tu bude a on ne.
Upíři přece nestárnou.
Z oka jí sklouzla ledová slza, kterou v rukou zhmotnila
v kouzelnou růži, již položila na okenní parapet. Mlčenlivý vzkaz. Dnes už
musela jít a splnit povinnost svého druhu. Musela pomáhat zvětšovat řady třetí
armády.
Dnes v noci bude prolita krev. Otočila se a mířila pryč.
„Pro dnešní noc, sbohem, tati…“ zašeptala.
Jediné, co po ní zůstalo, byla růže, která se usmívala. Růže, jež
vypadala jako ze skla. Tak byla křehká a průsvitná.
Dnes v noci bude prolita krev…
Probudila ho šílená předtucha. Jekot, zoufalství a krev. Zoufalství, ze
kterého nebylo úniku. V jeho ložnici byla ještě tma. Nebyl čas se budit,
ale sen byl naléhavější, než volání. Ten sen ho dovedl k oknu, které
bezmyšlenkovitě otevřel. Nechápal, proč to dělal.
Asi ho mozek vybízel k příjmu kyslíku. Nejspíš…
Příjemný vítr se vetřel do jeho komnat jako nezvaný host a pohled
Xaveriových černých očí padl na skleněnou růži, pohozenou na okenním
parapetu.
Zamyšleně po ní vztáhl ruku. Ne. Nebyla ze skla a on se podivil. Byla
z ledu jako jeho srdce.
Chtěl ji vrátit zpátky, ale nenechala ho.
Roztála.
A na jeho rukou zůstala krev…
Růže pro Noemi
Věnováno L.W., teda Helence, Di a Desaire, kterým vděčím
za to, že mi dneska, v téhle prohnilé době, v hnusné společnosti,
zvedly náladu!
Aroce, za inspiraci a Willoho Wonku , Petince, protože ji
mám ráda, Silvii, že každý se může zmýlit a Martině, protože jsem se mýlila.
Loni jsem říkala, že si nemůžu na střední vytvořit nejlepší kamarádku, ale
mýlila jsem se, jsem koneckonců jen člověk!
A
taky všem, kteří nechodí světem za maskou závisti, falše a pokrytectví, takže
velice, velice úzkému kruhu lidí, doufejte, že jste mezi nimi! (většina
ano)
A
těmto ‚vyvoleným‘ věnuji i obrázek, který jsem nakreslila v afektu a
rozhořčení! Jmenuje se růže pro Noemi…
Jara Row
Chodí světem stále sama
jako černá lilie.
Bloudí běsem do neznáma,
koho asi zabije?
„Goefry Rawen,“ začal ledovým hlasem předříkávat své Komunitě. Veškeré
pohledy na něho s napětím hleděly. Nikdo se ani neodvážil nic říct. Král
Prokletých mluvil a jeho slova byla posvátná.
„Goefry Rawen je sedimentem duše muže, který má tolik drzosti, že se sám
nazval Čarodějem temnot. Goefry Rawen je dopověď na hádanku, kterou si
momentálně klade lidská populace.“ Rozhlédl se po tvářích Rodných i
Prokletých. V každé se mísily pocity s otázkami. I přes jejich
ocelové masky to bylo spatřitelné. Mluvčí navázal na svůj monolog. Byl tak mladý
a odvážný. Hlavně schopný vůdce.
„Smrt Goefry Rawena zapříčiní znovunastolení Rovnováhy. Zemře s ním
i Christian Mortegues a váhy budou na svém místě. Naše Komunita bude konečně žít
v klidu, jako tomu bylo kdysi… Už žádné války… Žádná černá ani bílá…“
Sebastian Sorrow měl ohromný dar řeči. Všichni. Celé zasedání. Mladí i staří na
něj hleděli s planoucími pohledy. Bylo dobře, že Králem zvolili právě jeho.
Moc dobře. On jim mohl zajistit vše, po čem dychtili.
„Jdeš pozdě,“ loupl pohledem ke dveřím, ale neotočil se. Devatenáctiletá
dívka (podle lidského věku) se snažila vejít bez povšimnutí, ale nebylo jí to
dovoleno. Upíří smysly byly výjimečně dobře vyvinuty.
„Omlouvám se…“
„Nemyslíš na paprsky slunce, které zabíjí?“ až
teď se na ni otočil, promlouvaje nahlas hrůzostrašným tónem. „Sice nejsi Rodná,
proto nepociťuješ tolik jejich žár, ale slunce zabíjí i Prokleté! Jsme noční
lovci, kolikrát to mám opakovat?!“
Zarytě mlčela a hleděla do země. Kdyby na ni křičel někdo jiný. Kdokoli.
Našla by si argument. Jenže láska byla slepá. Hluchá. Němá. Tolikrát to říkal.
Upíři neuměli milovat. Nesměli!
Hlouposti! Nikdo přeci nebyl předurčen
k věčnému zatracení!
Sál se vylidnil. To bylo také jedno z nepsaných pravidel. Nestarat
se o to, do čeho vám nic není.
„Budeš potrestána,“ sykl ledově, v očích zlobu a nenávist.
„Neexistuje NIKDO jako ty!“ poslední slovo schválně zdůraznil. „Nikdo, kdo se
tolik liší…“
Mlčela. Pomalu se k ní blížil. Černé oblečení mu obepínalo
štíhlou postavu a kontrastovalo s pletí a očima, stejně jako jeho vlasy.
Hodlal ji potrestat. Ano. Jenže ona by z jeho rukou přijala snad i smrt.
Milovala ho a on to nechápal. Ani nemohl chápat.
V jeho rukou se cosi zalesklo. Stříbro. Ne… Držel stříbrný kříž na
koženém provázku tak, aby se nedotkl palčivého kovu a přivázal jí ho na krk.
Síla šperku ji donutila padnout na kolena.
„Protivíš se zákonům Komunity, Noemi,“ řekl téměř mile. „Zase jsi
s NÍM byla?!“
Vrtěla hlavou, zatímco ji zaplavovala šílená bolest, jež ji
oslabovala.
„Odpověz, vím, že ano!“ Hrál si s ní jako kočka
s myší.
„No tak dobrá, byla,“ zašeptala a bělostné špičáky zatínala do rtu, aby
odolala ničivému stříbru bez výkřiku.
„Kdy se to naučíš?!“ strhl jí kůžičku z krku a zahodil. Kříž na zemi
v mžiku zuhelnatěl a Noemi těžce oddychovala, zatímco se jí ze rtu řinula
krev.
„Za zradu budeš muset zabít! Tím odčiníš hříchy proti Komunitě. Zabiješ
Goefryho Rawena.“
„Proč?“ byla její jediná otázka.
„Abys napravila své chyby… Goefry Rawen musí zemřít. Nastoupíš do hradu
na Černé vodě jako
studentka.“
„Podle lidí je mi devatenáct a navíc školní rok pomalu
končí,“ ohradila se. Neslyšel její protesty. Byl neoblomný. Goefry Rawen musel
zemřít a on se zbaví jedné otravné pijavice. Říkala, že je do něho zamilovaná.
Dávala mu to najevo, ale láska pro něj nic neznamenala. Upíři nedokázali
milovat.
Smířila se se svým úkolem. Spatřil to na ní. V jejích temných očích,
které na něho zíraly naprosto bez lesku. Byla v nich jediná
otázka.
„Kdy?“
A on ji mile rád zodpověděl „Ihned!“
*
V nevelké útulné místnosti čekala na příchod ředitele v temně
rudých šatech se svými zavazadly. Sebastián vše domluvil. Až nezvykle
rychle.
Divila by se, kdyby ho neznala, ale takhle to nešlo…
Vlastně se jí splnily dětské sny. Hrozně moc si přála, aby směla studovat
po boku obyčejných dětí… Sice jen na chvíli, ale přece.
Uslyšela tiché kroky a pohlédla směrem příchozího. Nebyl to však Grabbet,
ředitel školy. Byl to člověk jí až notoricky známý.
„Dobrý den,“ pozdravila slušně a snažila se na sobě nedat znát překvapení
a štěstí, které ji zaplavilo, když ho spatřila. Třímala v ruce talisman,
který jí dal Sebastián. Na ochranu před sluncem a dnem…
„Vy musíte být naše nová studentka…“ změřil ji přísným pohledem a čekal,
že se představí.
„Noemi,“ řekla.
Kývl, ale stále nebyl spokojen: „Máte nějaké příjmení? Noemi?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jsem JEN Noemi. Vždycky jsem byla…“
Ušklíbl
se. Noemi… To jméno mu připomnělo
vzpomínku, kterou chtěl dávno vymazat ze své mysli. Kdyby nevěřil, že je mrtvá,
řekl by… Ale to nebylo možné!
Únava a stres se na něm značně podepsala. Byl pobledlý, nevrlý a se
začínajícími kruhy pod očima. Zarazil se hned poté, co promluvila poprvé. Měla
krásné rovné bílé zuby s abnormálně výraznými špičáky. Byla
snad…
„Upírka?“ protáhl nahlas. Neslyšně přikývla. Jeho znalosti černé magie
byly výborné.
„Prokletá,“ odvětila.
„Jste první za snad celou dobu, co naše škola stojí. Pár Rodných tu kdysi
bylo, ale lov upírů byl v sedmnáctém století kýženým
koníčkem.“
„Já vím,“ podívala se do země. Jeho rentgenový pohled byl
zničující. Byl tolik podobný Sebastiánovi…
„Měl jsem dceru. Je to asi třináct let, co jsem ji viděl naposledy. Vzala
mi ji Komunita.“
„Vy se nějak vyznáte…“ Protáhla. Nesměla na sobě dát
nic znát.
„Učím Temné umění dlouho,“ ucedil.
„Já vím,“ řekla, než si stačila cokoli uvědomit.
„Přimhouřil oči: „Používáte čtení myšlenek…“ zamračil se. „Není to
slušné.“
„Ale ani od vás,“ odvětila. Jedna- jedna.
Přenechal její narážku bez poznámky. „Máte jít do mé koleje, jak jsem byl
informován.“
„Opravdu?“ zvedla obočí.
„Ano, račte mne následovat.“ levitujícím kouzlem vyzvedl do vzduchu její
kufry.
„Ale pokud vám mohu radit, nikomu neříkejte, kdo doopravdy
jste.“
Přikývla. Byla ohromená. Nejšťastnější na světě. Málem jí vhrkly do
očí slzy. Poprvé po třinácti letech se bavila se svým tátou.
Scházeli po mnoha schodech dolů do hlubin školy.
Nedivila se monumentalitě hradu. Palác rodu Sorrow byl honosnější a
zajímavější. Tmavé vlasy za ní vlály v rytmu její chůze a Noemi neodolala
se zeptat:
„Vaše dcera?“
Překvapila ho. Podíval se na ni zpod podmračeného čela: „Jako bych ji
neměl.“ odtušil. Nechápal, proč se jí svěřuje. Snad proto, že on znal její
tajemství.
Smutně přikývla: „Chybí vám?“
„Komu by vlastní rodina nechyběla. Musel jsem si zvyknout. Každý by se
dříve, či později smířil.“
Potom mlčeli. Scházeli po dlouhých kamenných schodech a každý z nich
se zabýval svými myšlenkami.
Goefry Rawen. Noemi běhalo v mysli jeho jméno. Zabít Goefryho
Rawena… Budoucí zkáza lidstva. Zkáza světa. Jedna z podstat Čaroděje
temnot. Ta nejsilnější.
„Jsme tady,“ prohlásil profesor a pokynul jí do otvoru, který se objevil
za hrubou kamennou zdí. Vešla do společenské místnosti, ve které nikdo
nebyl.
„Podle toho, co říkali, máte jít do šestého ročníku.“
„Do šestého?“ zarazila se.
„Ano, vaše ložnice je tamhle.“ ukázal na jedny z dveří, vedoucí
z místnosti. Potom ji opustil.
Chvilku se rozkoukávala a pak silou vůle dostala zavazadla do pokoje. Do
konce školního roku zbývalo tak málo. A pro Noemi dny nic
neznamenaly.
*
Posadil se do alegorického křesla z lidských kostí. Z kostí
jejich obětí. Vše vypadalo nadějně. Pokud Noemi nezklame… A ona nezklame.
Nebude žádné dobro ani zlo. A on ovládne vše. On, Sebastián Sorrow. Pomstí
se lidem za to, jak je, upíry, odsuzovali a jak jimi opovrhovali.
Zvedl se a
několika kroky přešel ke skleněnému poklopu, v němž spočívala třpytící se
černá lilie. Opatrně, téměř obřadně, ho zvedl.
Až Goefry Rawen zemře a s ním i lord Voldemort, bude vládnout nejen
Komunitě a z Noemi udělá svou temnou královnu.
Měl ji v hrsti.
Vztáhl prsty po lilii a zvedl ji z původního místa. Zpříma na ni
pohlédl a její černé listy začaly opadávat.
„Až přijde čas,“ zašeptal, „budeš moje, Noemi.“
King and knight of the
sorrow
Zahoď slzy, skryj svůj pláč.
Oblékni se do saténu.
Přijdou brzy. Proč a nač?
Buď propadlá svému
věnu.
Pod záštitou krále smutku.
Pohasly tvé jasné oči,
ze
zármutku nosíš plášť;
osleplí jsou blázni!
Přeješ si, ať tvá noc
skončí.
Modlíš se a skrýváš zášť,
buď nabádána tvrdé kázni.
Pod
záštitou krále smutku.
Dívčino bledá,
panenko tichá.
Noc není
šedá,
jen stín v koutě vzdychá.
Stín…
Buď rytířem krále
smutku!
Čas se hrozně neúprosně vlekl. Běžel jako voda. Nebyl k zastavení a
Noemi si na Černé vodě pomalu zvykala. Překvapilo ji, že lidé nebyli tak hrozní,
jak říkala Komunita… Vřele ji přijali mezi sebe. Brali ji jako jednu
z nich. Všichni, bez rozdílu, nejinak Goefry Rawen . I když byla
v koleji svého táty. I když byla jiná, bral ji jako svou dobrou přítelkyni…
Během velice krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších studentek jak
mezi učiteli, tak u žactva.
Toho dne bylo příjemné teplo, přesto, že slunce se schovávalo za mraky.
Noemi se vydala do sousední vsi, spolu s ostatními. Medový vítr se jí
usadil ve vlasech, když si vykračovala prašnou cestou od hradu.
Na nohou měla vysoké černočervené kanady, krátká sukně téže barvy jí
sahala do půli stehen a krvavě rudá halenka objímala křivky jejího
těla.
Šla sama.
Opozdila se od skupiny, ale to jí nevadilo. Její dva nejlepší přátelé,
Goefry Rawen a Joeri Moonwic, dvě neslučitelné strany jedné mince, stejně
nešli.
Jeden jak druhý k tomu měl své důvody.
Na ruce se jí třpytil amulet od Sebastiána. Amulet pro upíry…
Zelené cesty, aleje stromů, to vše se kolem ní míhalo v přirozeném
běhu života vzkvétající přírody.
Ptáci zpívali a lidé kolem ní spěchali za svými povinnostmi. Právě
procházela kolem jednoho z temných průchodů, když ji oslovil tolik známý
hlas.
„Poupátko,“ zašeptal.
Otočila se a koutkem oka zahlédla vysokou postavu v kápi.
„Sebastiáne?“ pomaličku se za ním vydala.
Sledoval ji jiskrnýma očima a uchopil ji za ruce, jež už tak bílé jako
dřív nebyly. Zračila se v nich stará lidskost, touha po ní…
Slunce…
„Změnila ses za čas, co jsme se neviděli,“ řekl, v očích podivný
lesk, který nepoznávala.
„Ty taky,“ řekla rozpačitě.“
Přitáhl ji k sobě a políbil na rty. Líbal dlouho a vášnivě a když se
od ní odtáhl, na dolním rtu se jí perlila jediná kapička krve, kterou něžně
olízl.
„Teď, Noemi, musíš splnit jeden jediný úkol.“ podal jí tenkou obřadní
dýku.
„Jeho srdce mi doneseš… Bez něho se nevracej!“ za jejími víčky přeletěl
stín. Uvědomila si, že nebude vůbec snadné, aby svůj úkol splnila.
„A kdy?“ sklopila oči.
„Zítra… ten den nastane,“ zavrčel. „až zelený měsíc vysvitne nad vaší
školou. Zelený měsíc, symbol smrti, ano?“
Kývla a pohlédla mu zpříma do očí.
„Sebastiáne, lidé nejsou tak hrozní, jak říká Komunita…“
„Snad
nechceš couvnout,“ ušklíbl se. „Goefry
Rawen je strůjcem všeho zla. Poslední sediment duše Zla.… Ty to víš…“
znovu ji políbil. „Tak jdi… Běž už!“
Pohladil ji po vlasech a splynul se stíny.
Byla to hrůza. Cítila hrozný strach jako nikdy předtím… Byla nervózní. Na
mysli se jí objevovala Sebastiánova slova… Stále! Poslední sediment duše,
Goefryho srdce…
Oděna v bílých krajkových korsetových šatech s bílými gladami
do půli lýtek. V jedné ruce amulet, ve druhé dýku.
Kráčela pomalu. Jako
vzdušná víla se nesla nocí. Na křídlech žalu a budoucí viny. Musela se dostat až
na střechu Astronomické věže… Nahoru, na věž.
Náhlý šramot.
„Joe?“ užasla. „Co ty tady?“
„Noe,“ chytl ji za ramena. Takovýhle výraz na jeho tváři nikdy neviděla.
Snad zklamání? Snad strach? Úzkost? „Neptej se, prosím, neptej… Dnes v noci
zemřu…“
„Ne, Joeri,“ položila své křehké ruce na jeho svalnatou hruď. „Ty ne,
já…“
Ani jeden z nich nechápal. Neznali navzájem svá poslání.
„Noe… Asi… Asi bych se měl rozloučit… neptej se…“ v jeho ocelových
očích se lesklo světlo měsíce z okna napravo…Byl extrémně
nervózní…
„Noemi, tys mi za tu krátkou dobu, co tě znám, přirostla k srdci
víc, než kdokoli jiný… Vím, že jsi upírka. A vím, že ti nemilují. Říká se to…
Takže asi nevíš, co cítím…“ Přitáhl ji k sobě a políbil na ledová ústa. Jeho
polibek byl jiný, než Sebastiánův… Živý… Teplý…
Odtrhl se od ní a se slzami v očích vyběhl do tmy… I ona pokračovala
svou cestou…
Nebohý Joeri… Proč musela být duše čistá jako ta jeho poznačena
temnotou… Nebohý Joeri. Ale jeho konec byl dál, než si myslel.
Noemi kráčela elegantním krokem vpřed. To její čas se krátil…
Schody byly delší a únavnější čím dál tím víc. Už byla na
místě…
Hluk. Spousta lidí. Její otec…
A ona věděla, že to nezvládne. Musela počkat. Čekat, ukryta ve stínu…
Čekat.
„Budiž mrtev!“
Zelené světlo. Vytřeštěné oči upírky, bledá tvář jejího otce.
Útěk. Panika.
Zelený měsíc- symbol smrti, o kterém mluvil Sebastián.
Teď! Teď nastala chvíle Noemi.
Goefry stál kousek od ní. Zvedla ruku s dýkou nahoru.
„Ne!“ pevná mužská dlaň jí zastavila zápěstí.
„Tati,“ vydechla.
Pohled temných očí Xaveriových. Jeho nečitelný výraz. Slova: „Noemi,
tohle nesmíš…“
„Musím!“
„Ne, drahoušku, ne. Goefry musí žít…“
Jmenovaný, na něhož se upřely jejich pohledy měl právě spoustu práce
s nějakým nepřítelem dobra. Na tuhle bitvu se čekalo dlouho…
„Goefry musí žít…“ Padla mu do náručí. V tu chvíli věděla, že otce
už nikdy neuvidí.
„Neboj se, postarám se o něj,“ slíbil.
Davová panika, šílený vlkodlak.
„Mám tě ráda, tati…“
Letmý polibek. „Postarej se o Joeriho… jednou se vrátím.“ Pustila ho.
Ztratila se s nenápadností noční šelmy. V jejích nelítostných očích se
leskly slzy. Nenesla srdce. Věděla, co to znamená.
Její šaty se potřísnily krví. Krví z dlaně, která se pořezala o dýku
s emblémem rodu Sorrow.
Opouštěla jednou provždy školu. Drahý hrad na Černé vodě. Svého
milovaného otce. Jednou se vrátí…
Letěla. Zas to staré umění levitace.
Oči s rozšířenými
zorničkami. Strach a nejistota.
Přelud okouzlujícího Sebastiána na balkoně věže jeho soukromých komnat.
Čekal na ni. Neptal se na srdce. Počítal s tím, že úkol splnila. To teď
bylo vedlejší. Hlavní byla jeho vášeň. Jeho posedlost…
Dlouhé vlasy s nádechem noci za ním vlály ve větru. Úchvatný pán
Sorrow, její vůdce. Její láska. Ztracená láska…
Sletěla vedle něho. Neptal se. Myslel, že úkol opravdu
splnila.
Chytl ji kolem pasu. Z vlasů strhl trnovou korunu z černé
růže…
Letěla plavným letem na tvrdou zem pod citadelu Prokletých.
Dravě z ní svlékal krajkovaný korzet. Během kratinké chvilky se
svíjeli v hříšném obětí.
Sebastián setřel krev na jejích dlaních svými rty a Noemi, dříve
zamilovaná Noemi, poznala, že Sebastián není a nemůže být dobrý, ať své hrůzné
činy jakkoli ospravedlňoval.
A tehdy se Noe rozhodla, co udělá. Měsíční světlo se odráželo
v jejich dychtivých očích a ozařovalo jejich sličná těla.
Ne, nebyla to
láska. Byla to vášeň tak trochu vedená posedlostí. Žár dvou upírů, kteří byli
předurčeni k tomu nemilovat… Zrozenci z nenávisti…
Sebastián a Noemi. Noemi a Sebastián…
Líbal ji na horké krvavé rty a pomalu se zmocňoval jejího
těla.
Noemi a Sebastián. Sebastián a Noemi.
Dvě hříšné duše. Prokleté duše…
Ne… nebylo jim souzeno být spolu. Nešlo to!
Ozval se cinkot kovu o kámen a amulety, které je chránily proti dennímu
světlu se ztratily v jejich vášni. Stačil k tomu jediný šikovný pohyb
Noeminy ruky…
Už bude po všem. Za chvíli… Za chvíli, jen co se první kradmé sluneční
paprsky vloudí do jejich komnaty. Jen, co osvítí jejich fyzické
schránky.
Jen co přijde vysvobození, nebude žádná třetí strana. Nic, co by
narušovalo přirozenou rovnováhu světa… Ať se lidé starají o své problémy
sami!
Kochala se jeho jemnými vlasy, které ji lechtaly na tváři. Kochala se
jeho slastně přivřenými očními víčky. Vždyť to mělo být naposledy… Snad
jen-
Temnota venkovní noci se vytrácela do nicoty šeravého okolí.
Svítalo…
Tiché zlatavé paprsky slunce bloudily krajinou, doposud zahalenou mlžným
oparem nastávajícího rána.
Noemi ležela v obětí spícího Sebastiána, majíc oči široce
rozevřené.
Miloval ji… Nemiloval, ale chtěl s ní žít. Ten chladný Sebastián
Sorrow s ní hodlal zplodit potomky… S ní!
Nemusela to udělat! Nemusela, ale chtěla.
Ve chvíli, kdy se jeden zbloudilý paprsek slunce dotkl jejich těl,
Sebastián otevřel oči: „Kde je to srdce?!“ vyjekl a s nevyslovenou prosbou
>>Noemi>SebastiáneNoemi>Sebastiáne |
