Po téhle
planetě chodí něco kolem 15 miliard lidí. 15 miliard lidí s cílem. Se
snem, který chtějí uskutečnit. Málokomu se to povede. Každý si jde za svým.
Sobecky. Nekouká po ostatních, šlape po nich. Slabé nechává zadupané hluboko
pod sebou s obličejem v bahně. Je mu jedno kolik se jich v tom
bahně udusí a nebo kolik se jich za ním zvedne. Jde dál. Kouká jen dopředu.
Tupě kráčí za svým cílem než ho zašlápne do bahna jiný, silnější. Pak už záleží
jen na jeho síle, jestli se zvedne a nebo se nechá rozdupat stádem.
Samotný člověk si připadá ztracen
v téhle mase snů a vizí. A o tomhle člověku tady to je.
Troska ploužící se hřbitovem plný
náhrobků beze jmen. Slunce dávno zapadlo a ještě pořád nevyšlo. Obloha je
pochmurná, tmavá a honí se po ní černé mraky. Silný vítr si pohrává
s podzimním shnilým listím.
Jeden krok za druhým se postava
plouží po hřbitově. Bez cíle, beze snu, bez vize, která by jí držela na
hladině. Posouvá se dál a dál a bezcílně bloudí tím, čemu ostatní říkají život.
Celé tohle bloumání je jedna velká deprese.
Tmavé oči zapadlé, bez života,
upírají se v dál. Vyhlíží něco lepšího. Něco co změní jeho bloumání
hřbitovem. Cestou naráží do náhrobků a jen tiše kleje..nezastavuje se. Jde dál.
Do temné noci.
Dál bloumá bez rozmyslu, snad
chodí v kruhu. Sám neví.
Nezastavuje se. Neví kam jde, za
čím jde a nebo snad za kým jde.
Jedna noha střídá druhou. Hlava
klimbá v rytmu chůze, ramena svěšená.
Z mraků se začnou snášet
kapky deště. Postava pozvedne hlavu vstříc kapkám. Nechá si jimi opájet. Lačně
je chytá do úst. Kapky jí stékají po tvářích. Není poznat jestli to je déšť
nebo slzy. Je tak zaujat deštěm že...
Naráží. Naráží do kamenné vysoké
zdi. Převysoké. Chvíli na ní nevěřícně kouká. Konec Světa?
Zdvihá ruku a sahá na ni. Chladná
a vlhká, porostlá mechem. Temná. Bez života. Jako všechno kolem.
Jde podél zdi. Konečky prstů jede
po zdi, jakoby se ujišťoval, že jde správně. Drží se jí jako jediného
záchytného bodu. V srdéčku mu začne světélkovat naděje.
Zeď lemuje alej opadaných stromů
pod kterými jsou kupy listů. Zetlelých a smradlavých. Po kolena se jimi brodí,
ale neustává. Jde pořád dál.
Najednou konec zdi. Úlekem málem
upadne. Malá branka v té obrovské zdi. V té ohradě ve které do teďka
žil. Bez žádné naděje na lepší zítřek. Na lepší život. Zatím nic jiného
nepotkal, tak mu to nevadilo.
Opatrně vyhlédl do branky. Za
okraj zdi. Za okraj jeho představivosti. Za kraj jeho všeho.
Stála tam. V záři jaké umí
jen slunce. Vypadala jako anděl. Zlaté vlasy splývající po ramenech spadající
skoro až k pasu. Krásné tělo. Krásné všechno. Krásnější než jeho nejhlubší
a nejfantastičtější představy.
Bojácně vylezl zpoza branky.
Natáhla k němu ruku. Bál se.
Bál se jí dotknout svýma špinavýma rukama. Bál se udělat cokoliv, aby jí
neztratil, ale bál se, že když nic neudělá, ztratí ji také.
Přistoupila blíže. Její záře ho
oslepila a okouzlila zároveň. Něco tak překrásného v životě neviděl.
Pozvedl ruku. Ona ho chytla za
prsty. Chtěl ucuknout a utéci zpátky na hřbitov. Ohlédl se na listí, na
náhrobky beze jmen, na tmu, na samotu. Znovu pohlédl na andělskou tvář. Po jeho
těle se rozlilo teplo.
Anděl udělal krok z branky,
směrem od hřbitova. Troska se rozmýšlela. Andělská postava se zatvářila
rozmrzele a pustila ho.
Troska se najednou cítila opět
sama. Oblil jí studený pot po celém těle. Udělal znova krok směrem
k andělovi. Ten se znova usmál. Ukázal bílé dokonalé zuby. Chytily se
znova za ruce a vykročili směrem od hřbitovní zdi.
Andělská krása a troska bez cíle.
Stačila chvíle a věděl, že jde správným směrem. Našel svůj sen.
Kráčel s andělem bok po
boku..proplétali se životem. Teď už byl růžový. Na obloze bez jediného mráčku
zářilo krásně kulaté slunce. Bylo slyšet jak se vítr prohání mezi zelenými
listy vzrostlých listnatých stromů. Dokonale krásné zpěvy překrásně zbarvených
ptáků se nesly vzduchem, který měl příchuť vanilky. Zeleňoučká tráva se
pohupovala, jako kdyby jim kynula na cestu.
Díky jí, andělovy jeho života,
našel opět cíl jeho putování. Konečně našel to, co celou dobu hledal. Sám sebe.
Své pravé jméno.
Už se nezdálo tak bezcílné a
pochmurné jako před tím. Naopak. Bylo překrásné a plné štěstí. Věděl, že
s ní bude šťastný. Věděl, že se jí nikdy nevzdá.
