Gornando, město převeliké a mocné! Tvé hradby se pyšně tyčí nad řekou Gorn a už od pradávna zasévají strach v srdcích všech Enfeřanů! Majestátně čníš nad vrcholky staletých dubů a ani samotný bůh temnoty Arling si ještě nikdy nedovolil strhnout Gornandské chrámy ostatních bohů! Zde je Laponeiský lid v bezpečí před jeho temnými hordami!
„Za své přečiny proti Laponeiským zákonům,…“
Ulice byla plná zvědavců. Nikdo si nechtěl nechat ujít podívanou. Dav mlčel a naslouchal dvornímu soudci. Jen ze vzdálené kovářské ulice byly slyšet ruce některého pilného řemeslníka.
„za svou odlišnost a vzpurnost před samotným vládcem,“ pokračoval soudce. „Za znevažování moci bohů….“
Napnutým davem se prodírala malá holčička. Nesla nůši bylinek a kořínků ze kterých její matka vyráběla vyhlášenou medicínu. Zvědavě nakukovala škvírami v davu a snažila se dohlédnout k místu všeho dění.
„Jste Elare Voranský s okamžitou platností odsouzen k trestu smrti!“
Holčička vyjekla a upustila nůši. Padla na kolena a plazila se kupředu. Konečně dorazila k místu, kde se lidé zastavili a neodvažovali se přijít blíže k probíhající popravě. Uprostřed prázdného prostranství byla hranice.
„To je můj táta,“ vykřikla zděšeně a rozběhla se k muži přivázanému u kůlu.
„Jdi domů, děvče,“ okřikl ji soudce a pokynul katovi, aby přenesl oheň z louče na olejem vonící chrastí. „Nechť tě posvátný oheň Lorey očistí a bohové tě přijmou do svých štědrých náručí hříšníče!“
„Néé, prosím, neberte mi tátu,“ žadonila holčička a slzy se jí řinuly po tváři. Vzlykala a beznadějně se dívala na svého otce připoutaného ke kůlu.
„Jdi za maminkou, Zeyinko! Arling mě volá k sobě do svého království, ale i tak budu navždy po tvém boku.“ Smutek zabarvil jeho hlas. Dobře věděl, že tohle jsou jeho poslední slova. „A řekni mámě ať nepláče!“
Kat přiložil pochodeň k hranici. Ulici osvětlila zář planoucího ohně. Plameny pomalu stravovaly otce nebohé dívenky.
Klečela na kolenách a plakala. Slzy dopadaly na vyprahlou udupanou zem. Vzpomínala na svého otce a snažila se vybavit si vše, co jí kdy řekl.
V ozvěně praskajícího ohně se dav pozvolna rozcházel, až zanechal maličkou Zeyu samotnou u skomírající hranice. Zvedla se a utíkala pryč.
Ubohá, životem ztrápená duše, zde nalezneš klid a pokoj! Nebraň se a přijmi obětí tvých všemocných pánů v ohnivých vozech. To oni odnášejí duše do světa klidu a pečují o ně. Nebraň se a přijmi jejich pohostinnost!
Dívenka utíkala pořád dál a dál. Bylo jí jedno kam utíká, potřebovala prostě pryč. Pryč od toho zkaženého světa, který jí vzal otce pro malichernost. Bylo jí osm a ještě nikdy nebyla tak daleko od města. Velmi se bála podivností, které se kolem děly a o kterých si vyprávěli lidé v krčmách. Vlastně se tu raději všichni vyhýbali Raglionským horám a temnému lesu pod nimi. Povídalo se, že právě tam odcházejí všechny hříšné duše. Sídlil tam samotný pán temnot. Byla vystrašená už jen ze samotného pomyšlení na toto místo, ale přesto utíkala dál Gornandským lesem směrem k horám. Běžela za svým otcem.
Věřila, že ho bude moci přivést zpět domů. Byla přesvědčená, že tam na ni bude čekat a společně půjdou pozorovat vznešené agratory do lesů jako tolikrát v minulosti.
Utíkala a plakala. Špinavé šatky jí plandaly kolem unavených nohou. Běžela dlouho, ale nevzdávala to. Myslela neustále na svého otce. Vybavovala si jeho tvář a promlouvala k němu. Nadávala mu, že ji opustil a pak se mu omlouvala, že bývala tak zlobivá. Slibovala mu, že se polepší, když se vrátí, ale bohové ji nechávali samotnou.
Stmívalo se. Doběhla na začátek Stemské soutěsky. V dáli viděla mocnou pevnost, která od pradávna střeží hranice Laponei. Tam na obzoru začíná země neřestí Enfer. Tam na obzoru je Raglionský les. Dnes už tam nedojde. Vlastně začala pochybovat, že by to kdy dokázala. Je to na malou dívenku až příliš daleko. Urazila sotva pětinu cesty, než padla vyčerpáním. Zhroutila se do orosené trávy a znovu vzlykala.
Beznadějně si sedla na pařez a prosila temného pána o pomoc. Slibovala mu svou duši a prosila ho o milost pro svého otce. Nic se nedělo. Slyšela jen noční zvěřenu lesa a lehký vánek, který si pohrával s korunami stromů.
Schoulila se do provlhlého listí a snažila se usnout. Něco ji neustále rušilo. Připomínalo to vytí vlka, ale znělo to trochu jinak. Vzpomněla si, že jí otec říkával o temných stvořeních samotného Arlinga, které vydávají podobné zvuky.
Vyděšeně vyjekla a schoulila se pod strom. Věděla, že strach je jen přiláká blíž, ale nemohla ho zastavit. Třásla se děsem a hrůzou a poslouchala čím dál mohutnější a naléhavější vytí. Marugasové!
Nepokoušej štěstí poutníče, neb bůh temnoty vidí vše, co ještě nebylo spatřeno a slyší to, co ještě nebylo vysloveno. On zná tvé záměry. Zná tvé kroky i tvůj osud. Jsme jen tříska na vodě. Důvěřuj jeho moci a záměrům, které žádný smrtelník nepochopí. Oddej se jeho božskému tanci a následuj jej, neboť kdo se zprotiví bohům, ten bude potrestán! Nezkoušej trpělivost Arlingovu!
Choulila se pod stromem a čekala co bude. Najednou vše utichlo. Žádné vytí, žádný pohyb, ani zašustění. Dokonce i vítr utichl, aby tak vytvořil předehru dalším událostem. Tiše plakala a snažila se ani nedýchat. Jestli ji Marugasové zpozorují a jestli je pravda, co o nich slyšela, je s ní ámen.
Něco zaslechla. Bylo to skutečně odfrknutí? Nic neviděla. Jen neprostupnou tmu. Strach byl čím dál silnější. Ozvalo se to znovu. Teď z druhé strany. Zdálo se jí, že něco zahlédla v nicotné temnotě. Červené tečky. Dvě a tam další dvě. Jsou tady! Jsou pár metrů před ní a pozorují ji. Obrovské červené oči žhnuly nenávistí a zákeřností. Žádný obrys těla, nic. Jen nekonečná čerň. Byla tak vystrašená, že zapomněla i plakat. Nemohla se ani pohnout. Oba Marugasové se pozvolna přibližovali k ní. Neměla kam utéct. Za ní byl strom a ještě dál nepochybně třetí Marugas. Vždy útočili ze všech stran, to si pamatovala!
Pod očima se objevily řady blýskavých zubů. Obrovští černí psi se přibližovali k ní.
„Prosím, Arlingu, pomoz mi! Udělám co budeš chtít!“ zašeptala.
Viděla bílé zuby přímo před očima. Oba Marugasové se zastavili na pěst daleko od jejího obličeje. Mlsně otevírali tlamy a vrčeli. K ničemu se však zatím nechystali. Zlostně si odfrkli a couvli o pár kroků zpět.
Dívce chvíli trvalo než se vzpamatovala.
„Díky, Arlingu, děkuji ti,“ šeptala a opět usedavě plakala.
„Je na čase, abys splnila svou část!“ promluvil na ni neznámý hlas.
Vzhlédla a spatřila před sebou mužskou postavu v černém plášti. Dlouhé temné vlasy se plazily až do půli paží. Okamžitě ho poznala. Černé šaty vlasy, oči i rty. Byl to samotný Arling, bůh temnoty a stínů.
Váhavě přikývla a vstala.
„Následuj mě do mého paláce, kde se dozvíš vše potřebné k tvému dalšímu životu. Od tohoto dne jsi v mých službách, Zeyo! Odhodíš jméno Voranská a přijmeš Raglionská, budeš mi věrně sloužit až do skonání samotné Mellorie. Za to ti propůjčím věčný život a naučím tě tajům temnoty!“ poručil jí.
„Ano, pane,“ špitla Zeya a odevzdaně sklonila hlavu.
V podkově pohoří Raglio nikdy nesvítá. Je to území stínů, je to území Arlingovo. Není většího blázna, než pocestných, kteří se odvážili do těchto končin. Temný pán má budoucnost Mellorie ve svých rukou a s ním i malá dívenka, Budoucí Zeya Raglio, mistryně strachu a běsu, vojevůdkyně Arligových armád a posel smrti pro Mellorii. Odhodila špinavé šatky a nůši bylinek, přijala černý plášť a meč! Do konce života bude hledat pomstu za svého otce!
