|
|
Motto: | | |
Když spoutává mě vina
A k zemi sráží splín
Pak křísím před očima
Tvou tvář Tvé rty Tvůj klín…
|
Stoupali pomalu kamenitou stezkou do náruče milostivých hor, v němém opojení kvetoucích duší dotýkaly se jejich rozechvělé dlaně a oni kráčeli, nejistě, avšak odhodlaně. Hladil prašnou zem jejich hebký šat, zde, v ustrnulém bezčasí dnů dávno minulých a přec nikdy nenastalých. A slunce jiných světů, vládnoucí a mocné, vzdávalo hrdý hold nadcházející noci, rodící se z rudého lůna znaveného nebe. Stoupali mlčky a srdce jejich přesto pěla vznešeným chórem andělských hlasů, neboť Láska nezná ticha a radost, jednou ze sna probuzenou, neumlčíš. Tak vznášeli se časným večerem pod korunami stromů větrem oděných a oči jejich leskly se touhou.
Pak náhle zastavili vprostřed sametového palouku a v ovzduší rázem utichlém jen tlukot vzrušených srdcí prorážel odvěkou samotu. Až Ona poklekla na snově vonící mech a jako v odpověď sotva slyšitelné zurčení vplulo sladce do jejich uší. Tehdy zahleděli se na sebe poprvé, neboť byli u cíle svého putování…
On rozepnul stříbrnou přezku popelavě šedého pláště a na skloněná stébla chladivého večera jej rozvinul, aby Ona mohla usednout a očima nad démanty zářícíma vyjít vstříc mladé noci. Tak upřela svůj zrak v bezedné výšiny hvězdných dálav a věčnost zářivá vtiskla Jí navždy svou pečeť. A On, zmámen Její krásou, zpitý průzračnou čistotou Její lásky, obrátil tvář k východním kopcům a rty Jeho počaly se neznatelně chvět skrývanou modlitbou díků. Pak rozevřel svůj vak a blyštivá ocel vpila bílé světlo Luny sotva zrozené ve své ostří. On však nabídl čepel třpytivou vlhké zemi a opsal v ní veliký kruh, zatím co Ona počala zpívat svou tichou Píseň loučení. Než ztichl opět Její hlas v horské svatyni snění, vzplály čtyři bílé svíce na okrajích mužova kruhu a ta východní, zdálo se, zářila nejjasněji. A palouk probudil se v nové žití, když světlo bledých svící spojilo se s měsíčními krůpějemi. Tehdy povstala v celé své nadpozemské kráse, s pletí bělejší než je tvář samotné Luny a vstoupila k Němu. V té chvíli zaplnil se kruh jasnou září a vzrostly svíce v sloupoví mohutné, aby okolní svět potemněl a zmizel. A jejich oči setkaly se podruhé, neboť přišel čas…
Tu poprvé té noci zazněl Jeho hlas, když s úsměvem lehkým a tváří přesto vážnou takto promluvil:
"Letní noci byly mou Láskou a podzimní vítr vracel mne samotě rok co rok. I slzy bolavé vysoušel jak nelítostný strážce a odvál mě Smrti, abych se dál trmácel žalem a vzýval marnou touhu. A pak jsi přišla Ty a pouhým dotykem rozbila tu bránu Noci, na kterou já naléhal z posledních lidských sil. Od té chvíle vládne Den mé duši, však Slunce toho Dne patří Tvému srdci, a proto Ti jej chci nyní vrátit…to Slunce, i sebe celého!"
A Ona mlčela, neboť není třeba slov ve chvílích, jako byla tato. Uchopil Její hebkou dlaň, pozvedl ji k polibku a když se Jeho rty zlehka dotkly bledé kůže, zašuměla Noc svou ódu beze jména. Pak nasadil Jí stříbrný prsten a propadaje se do něhou planoucích očí, zašeptal:
"Dávám Ti své srdce. Můj život je Tvůj život, Lásko!"
A Ona přitiskla se na Jeho hruď, když stále na Něj hledíc, opakovala stejná slova:
"Dávám Ti své srdce. Můj život je Tvůj život, Lásko!"
Tehdy spojily se jejich pohledy nadlouho,neboť byli svoji…
A záře mléčná uhasla a plameny svící se zmenšily, však oni seděli tu dál v němém objetí a noční vláha vrátila je světu…
|
