David
Právě je 17h a 10min. Dne 8. prosince, den po svých narozeninách se rozhodl David, že napíše kolosální dílo o své duši. Protože ho od malička fascinovali maličkosti byl přijat okolím jako ustrašený, ale přesto si našel pár dobrých kamarádů. Jeho ego, které nazýval něco jako pochmurná myšlenka k jeho veselí, bylo od narození ponižováno jeho rodiči. I když mu rodiče nikdy do očí neřekli nic špatného byly opravdový diplomati přes lidské vztahy. David neměl ani potuchy o tom, že se museli jeho rodiče seznámit a projít cestou podobnou tý jeho, jak si představoval. Davidovi se taky zdálo, že v jeho životě nic nechybí protože byl přece hodný a navíc nebyl žádný pochyb, že v jeho životě nastane nějaký zlom. Měl naplánovaný svůj život do posledního detailu, což sám v duchu považoval za úchylku. Konec konců představovat si padesátiletého pána jako vzor byl také vzdor dokonalosti. David také rád přemýšlel jak si vsugerovat dobrý pocit a tím zastrašit, až notoricky známí strach z otce. I když se David několikrát za svůj život setkal z láskou, nikdy by ho nenapadlo, že ho může někdy oslovit. Když mu o rok starší kamarád řekl před holkou, že sex je pro něj tabu byl jen vylekán, že je to asi pravda a nic s tím neudělal. Jeho první zkušenost byla spíše záležitostí nadpřirozena, takže droga, kterou si vzal ho odnesla do světa jako je tento. Když se David chlubil matce, že v 7 letech cestoval v čase byla jen dojmuta hloupostí svého syna. Když David poprvé křičel na svého otce byl jen vystrašen, že vše je od počátku puberty stejné. A proto David začal utíkat do svého světa. Bylo až dojemné jak popisoval svůj stav nadpřirozena, který ho nutí dělat zvláštní věci jako je tato. Když se David poprvé rozhodl, že si dá marihuanu byl sám překvapen její silou. Když se později stal zajatcem drogy, která mu od začátku nic dobrého nepřinesla byl jen rozhodnut, že je třeba drogu brát častěji. Později, ale dostal schizofrenii a začal se utápět v myšlenkách o nabuzení organizmu po marihuaně. Dnešní den je pro Davida ten jeden z nejobyčejnějších dnů a měl by se za to stydět protože ho vždy fascinovalo hledat nové věci.
Amélie z Montmartu
Právě jsem shlédl skvělý film, který by mi měl otevřít oči, ale nestalo se. Jmenoval se Amélie z Montmartu. Kdo tento film zná, dá mi za pravdu, že i tací se mezi námi nacházejí, ale je to o to horší, že v jistém směru jsem jeden z nich. Nedokážu si představit život bez svého ega, které je vždy záminkou k bláznivým nápadům jako je tento. Když jsem poslouchal klidný starý hlas, který komentoval Améliin svět samoty byl jsem o něco blíže její duši protože jsem sám strávil dost času o samotě . Tento film mi jen lehce naznačil, že vše co jsem udělal v průběhu nemoci není jen záležitostí rozpolcené osobnosti. Nevím čím to, ale dostal jsem prostě náladu být podobný lidem, kteří jsou slavní a extravagantní. Psychiatr ke kterému docházím to okomentoval v celku jednoduchou myšlenkou, i když nevím co se mu v tu chvíli honilo hlavou řekl bych, že být megalomanský je také jen útěk před samotou. Asi bych se teď měl zamyslet proč mít důvod k megalomanstvý, ale vím že by se to Amélii nelíbilo. Protože Amélie jako malá prožívala trauma samoty byl jsem s ní spojen jako její duchovní otec, čím bych se rád stal i v celém filmu. Za těch několik minut soužití počítače a mně jsem našel mnoho spojitostí, které by se měli dostat napovrch během několika vteřin. Konec konců Amélie z Montmartu byla hravé dítko náhody a já byl k její radosti také dost hravý. Jako malý jsem měl krásný sen, že jsem středem vesmíru a proto jsem musel být ostražitý na chování, ale to vše vynahradila parta kamarádů, s kterými jsem prošel svět skrz na skrz. Jeden z důvodů proč být tak zmatený jako ona, byl jistě můj otec, který na mě někdy tak řval až jsem si vybudoval fikci jeho hlasu, který je strašně silný, až mi s toho praská vždy v uších. Stejně jako Amélie jsem byl zvídaví a proto jsem začal stejně jako ona díky své zvídavosti utíkat do vlastního světa. I když jsem byl obklopen spoustou lidí, moc jsem toho nenamluvil a proto jsem si začal v duchu povídat se svými přáteli. Nevím proč jsem si přivlastnil Améliinu samotu se svým nemluveným slovem, ale zato velkou představivostí na situace, který by mohli nastat pokud se semnou někdo začne bavit. Prostě mi připadlo úplně dokonalé si představit, že myslíme nato samé a prožíváme stejný duševní stavy, ale i to jsem našel v mnoha písničkách. Ale pak nastal velký zlom. Jakoby střih do již 20-ti leté Amélie byl stejný jako v mém životě, i když jsem vlastně to nejlepší prožil mezi tím. Nebyl problém srovnat si náhle v hlavě vše co jsem učinil a co ona. Právě je mi 23 let a Amélii tak stejně a já se dívám na situaci, která se odehrála v podobném duchu jako v Amélininym životě. Nevím co se mi v tu chvíli honilo hlavou, ale byl jsem strašně rád, že nejsem sám. Až po této situaci začal být film náročný protože se naše cesty rozešly. Dlouho jsem neváhal jak si spojit dál Améliin svět s tím svým. Právě v tuto chvíli Amélie nastoupila do práce v jedné kavárně. Já jsem zůstal ostražitý a zachoval se jako bych vůbec nevěděl o její posedlosti maličkostmi. Můj megalomanský stav oproti její posedlosti zůstal samozřejmě na svém místě. Protože jsem vůbec netušil jak její život bude pokračovat a navíc doposud vše bylo tak přesné a dokonalé, tak jsem dostal nápad, že Amélie je megalomanská nebo má stejný problém jako já. Alespoň na chvíli jsme se ve svých myšlenkách vůbec nelišili. Oba jsme měli hloupou náladu a neřešitelný problém. Byl jsem spokojen, ale trochu ospalí, když tu najednou se film zachoval jako opravdový profesionál. Amélie z Montmartu se dívá na televizi a stejným pudem sebezáchovy pouští kulaté víčko z voňavky, když se dozvídá o smrti Lady Dajány. I když jsem nepocítil žádnou vzpruhu pozorně jsem se zadíval na kulatou zátku, která se dokoulela až na místo dlaždičky, která se nárazem odlepila. V tu chvíli již nebyl žádný pochyb, že jsme úplně stejní. Když Amélie našla za odlepenou dlaždičkou tajný poklad malého dítěte zatoužil jsem po tom samém pocitu který prožívala. Myslím, že do této chvíle mi film dopřál až moc svobody jak se na něj dívat. I když pro Amélii to byl obrovský nález pro mne byl ještě větší. V tuto chvíli jsem byl připraven na cokoli protože Amélie byla jen postavou ve filmu a já skutečnou osobou. Přál jsem si víc než ona, aby našla vlastníka krabičky z dětství. Když Amélie hledala majitele možná že jsem zatoužil, aby se do sebe hned zamilovali a byl konec filmu, ale to se nestalo. Byla to pro mne rána pod pás protože Amélie se tímto stala nemilující osobou. I já jsem jí přestal milovat. Jakoby film ztratil zápletku. Konec a nic než konec. Ale pak se na scéně objevilo pár nových postav. Muž, který měl křehké kosti. A hlavně muž, který sbíral pod automatem drobný a pomalu se začala projevovat má láska k bláznivým věcem. Že film byl jen jednoduše zabalen do citu jedné osoby jsem si uvědomil až po konci. V tuto chvíli Amélie měla poprvé pocit, že je sama. Snad zato mohla myšlenka, že autor našel společný zájem dvou osob ve filmu. I když zápletka pokračovala jiným směrem ve mně zůstal pocit té první. . . .
