|
Černá Lady- posel
nadějí
(* Citáty ze skvělého díla J. Wolkera:
Balada o námořníku, které mě inspirovalo, abych tuhle malinkou povídečku
napsala.)
* Bez konce širé moře
je,
jde vlna za
vlnou,
hrob jedné vlny druhé
je
zelenou
kolébkou.
Kdo první vlnu vytvořil,
ten stvořil také
poslední.
Hlubinou srdce, vichře,
zni.
Bůh zůstaň nade
mnou!
Příběh, který vám teď
povím, je příběhem plným hrůzy! Příběhem, který se odehrál v době, kdy
v Mellorii panovala hrozivá válka, při níž všichni bohové ztratili
křídla.
Vlastně můj příběh se
odehrál až po ní, v dobách, kdy Společenstvo vysílalo své muže do
přístavních měst na lodích, jako byla Černá Lady, aby zvěstovali nastolení
míru…
Aby zvěstovali naději jako
holubice s bílou snítkou v zobáčku… Odvážní poslové. Bláhoví. Naděje
je něco, pro co už není v našem světě místo! Není! Nebylo…
Nebude!
Nebe bylo jasné jako by
odráželo oči muže, který stál na přídi své krasavice, Černé Lady, jediném
dědictví po otci, jediným pokladem, jediným prokletím! Teplý vítr mu cuchal
dlouhé plavé vlasy a přinášel s sebou vůni
soli.
Sbohem, Port Laskaly,
sbohem… Myslel jsem, že už tě nikdy neopustím. Ne po tom, co mám svoji Pavlínku,
ale… Musím, já musím! Společenstvo velí, Velí povinnost! Ach, moje krásko, Černá
Lady, tak naposledy! Naposledy vyjedeme.
Slunce pálilo jasným
žárem, který byl totožný s tím, jenž planul v srdci mladé ženy stojící
na můstku. Její jasně zelené oči byly zality slzami, na tváři měla jemný
ruměnec, na těle šaty bílé jako mořská pěna. Šaty zvěstující
smutek.
Tahle žena byla neobyčejná
něčím víc, než jen svou krásou. Ona totiž nosila pod svým srdcem poklad. Své
dítě. Poklad větší a cennější než prsten, který ji poutal se jménem Hawk.
S mužem stojícím na lodi. S námořníkem!
Bylo to jeho dítě, ale on o
tom nevěděl. Byl jedním z mála, kteří věřili na naději, na naději, že se
vrátí, až splní povinnost. Byl jako jeho otec, Allan… Prokletý
mořem!
Poslední úsměvy, poslední
zamávání, poslední vzdušné polibky a Černá Lady prořízla svou majestátní přídí
zpěněné vody. Vyrážela vstříc novému dobrodružství. Vstříc dálkám a přístavům a
novým náručím, které v nich na námořníky zrádně číhaly. Černá Lady dnes
vyplula, aby šířila dobré zprávy… Vždyť byl mír! Válka skončila!
„Sbohem,
Lukáši,“ zašeptala žena, jež zdobila vratké molo, jako perly zdobí nitra
perlorodek. Jako bílé kvítky šeříků jejich keře.
Doufala, že to není
naposledy. Že se ještě někdy shledají.
„Telconare, pane vod!
Ochraň mého milého…“
Tři roky koráb mořem
plul,
tři roky v slunci,
bouři,
když zrádný vichr
z jihu dul.
Po čem námořník
touží?
Po čem jen Lukáš
touží,
když sklenku vína
v rukou třímá.
Na co jen myslí, nad čím
se souží,
když ve dne bledý měsíc
dřímá?
Tři roky koráb mořem
plul,
byv jako srdce
černý.
Tři roky zrádný vítr
dul,
tři roky zůstal Lukáš
věrný.
Tři roky čekala na svého
muže. Tři dlouhá léta, po která měl být na moři. Válka skončila a přístavní
město Port Laskaly se dávalo do pořádku. Konečně se sbíralo z těžkých
ztrát, konečně měla nastat světlá léta.
Dnes se měl Lukáš vrátit!
Tři roky neskutečného soužení, kdy vychovávala sama svého syna. Po celou tu dobu
nouzí netrpěli, ne, Společenstvo umělo ocenit Lukášovy služby, ale k čemu
to?! K čemu peníze, když přicházíte o ty, jež
milujete?!
Modlila se ke všem bohům,
aby se maličkému otec vrátil a aby se z jejího syna nestal nikdy námořník!
Aby nesdílel otcovo prokletí. Prokletí, které zabilo jeho děda. Nebo to snad byl
dar?!
Nad přístavním městem Port
Laskaly vládla noc. Doba, v níž se schová každý hřích. Každé zlo.
A tu
noc přišli! Přišli a začali se nenasytně pást na městě, které opustili muži. Na
městě, ve kterém vládly ženy, na městě, jehož námořníci byli vysláni na daleké
cesty. Jež volalo moře!
Přišli! Přiřítili se jako
temný kůň samotného boha války, právě takový hluk ztropili. A přesto… Přesto
bylo ticho. Nikdo se jim nepostavil, ne, protože muži byli na
moři!
Nikdo nevěděl, kdo byli.
Nikdo nevěděl, proč přišli, ale zůstala po nich jen spoušť! Spoušť a nic
víc!
Smrtelné výkřiky starců a
mladíků, kteří se jim pokoušeli chabě vzepřít. Nářek znásilňovaných žen. Dětský
pláč a do něho… Smích. Krutý a ledový!
A jak přišli, tak zase
odešli. Sebrali vše, co mohli a město vypálily.
Ani jeden měsíc v tu
noc nevyšel. Nemohl se dívat na spoušť v Port Laskaly. Nemohl vidět tolik
smrti a utrpění ve chvílích míru. Nemohl! Nechtěl!
Byla by to příliš děsivá
podívaná, při níž by i bohové trpěli. Bohové, jimž lidé dávali svou důvěru, ale
kteří už dávno nebyli bohy. Kteří ztratili křídla.
Port Laskaly, kdysi
svobodné město. Dnes trosky, ruiny města! Torzo zašlé slávy!
A
proč?
Protože jej muži opustili.
To oni mohli za smrt svých žen, za smrt svých dětí! Ne, nikdy neměli být
prokleti! Nikdy neměli vyměnit lásku za čest a povinnosti!
Nikdy!
* Podél stráně úzkou
cestou
chodec řídí kroky
svoje:
Tři roky za tebou jedu,
dnes dojíždím, hvězdo
moje!
Tři roky se minuly, po tři
léta zvěstovala Černá Lady šťastné noviny! A nyní, nyní se vracela domů. Domů…
Do svého přístavu Port Laskaly.
Byla noc, přesto se žádný
nepodivil, že světlo majáku nebylo rozžehnuté. Mysleli jen, že jeho strážce
zemřel. V té tmě neviděli zkázu. Neviděli, že jsou všichni
mrtví!
Něco je mělo varovat!
Mělo, snad párek havranů mrchožroutů, snad supi kroužící nad doky, ale ne, ne…
Na to byli všichni příliš opilí euforií, že se vrací domů. Domů- do Port
Laskaly.
Lukáš vyběhl z lodě
jako první! Byl přece kapitán. Mohl, co chtěl. Říkalo se, že kapitán je ten, kdo
opouští loď poslední, ale on… ne, nemohl! Musel za svojí krásnou Pavlínkou!
Musel ji zahrnout svou láskou. Musel jí vynahradit ty tři roky utrpení… Dnes byl
na moři naposledy. Černá Lady už pod jeho zástavou nevypluje. Nikdy, to jí
slíbil!
Do nosu jej udeřil pach
kouře a hniloby z rozkládajících se lidských
těl.
„Co se tu stalo?“ vydechl
jako omámen. „Co?“
Odpovědí mu bylo jen
posměšné krákání jednoho z mrchožroutů.
„Pavlínko!“ zvolal a
rozběhl se do tmy. Byl jako pod
vlivem nějaké drogy. Tohle. To všechno… Jak dlouho-
proč?!
Utíkal cestou jako smyslů
zbavený. Nehleděl po čem nebo po kom právě běží! Musel… Musel domů… za svou
krásnou-
„Bohové!“
zašeptal.
Před prahem jeho domova
ležela dvě těla. Žena a dítě. I přes to všechno, co jí dělali, neztratila svou
krásu; neztratila ani po tom, co zemřela. A to děcko! Nemohlo mu být víc jak dvě
léta! A leželo před ním ve špíně a krvi s uťatou hlavičkou v náručí
své matky!
„Moje Pavlínko,“ zašeptal zoufale, ale nikdo jej neslyšel. Snad
jen bdělé měsíce, které zaplavily krajinu svou bílou a rudou září, v níž se
leskly Lukášovy slzy.
„NE!“ zvolal náhle. „Ne!
Já vás všechny proklínám! Vás, bohové, i tebe,
Společenstvo!“
Neměl jsem už vyjíždět!
Neměl… Ne! Ne!
Jako zběsilý vyrazil! Zpět
k molu. Až na jeho samotný kraj. K moři, které jej táhlo! K moři.
Domů, domů! Nevšímal si zděšených pohledů svých soudruhů námořníků. Otců rodin,
manželů krásných žen. Mužů, kteří na tomhle měli stejnou vinu jako Lukáš! Na tom
svinstvu! Kdyby byli doma a bojovali za své lásky, za své domovy, nikdy by…
Nikdy…
Neohlížel se. Neměl za
čím! Ne, nikdy neměl propadnout kouzlu moře a Černé Lady. Nikdy! Byly to jeho
lásky. Děsivé milenky, se kterými podvedl svou milovanou Pavlínku! Kurtizána
Černá Lady a…
Moře, ta prostopášná
děvka! Nikdy by nejel se Společenstvem, kdyby ho tak nelákala. Kdyby nevolala:
„Lukáši, pojď… Pojď, naposledy!“ tak, jako volá teď! Moře!
„Už jdu, má lásko. Teď…
Naposledy!“
* Bez konce širé moře
je,
jde vlna za
vlnou,
hrob jedné vlny druhé
je
zelenou
kolébkou.
Hrob jedné vlny druhé
je
zelenou
kolébkou…
|
