Evžen Franco Roul bojoval vždy v první linii. Prorážel nepřátelskými řadami s bezmezným přesvědčením o pravdě za níž bojuje. Každému se zdál být bojechtivým, divokým a nespoutaným. Přesto se tato báseň našla v náprsní kapse jeho kabátce, když jej kalená střela poslala na onen svět. Jeho nejbližší ji nechali vytesat na Francův hrob. Dodnes nám mramorová deska, zdánlivě bez života, praví:
Proč ta zem je mokrá, když sucho v ústech mám?
Proč ta země pláče, já před chvílí se smál?
A proč moje píseň v tom nářku zaniká?
Tak proč už ta země vůbec nedýchá?
Proč potoky jsou rudé, když kolem smrtka chodí?
Proč smích z rudé barvy již nikde nezazvoní?
Proč lidé místo semen, ty zbraně nesli v pole?
Proč jak v kruté hře obsazují role?
Proč děti mhouří oči, vždyť kolem zář se line?
Proč jen z ohňů kouř tou vesnicí se vine?
Proč plamen sžírá domov, ten co dával klid?
A proč já jej v zemi sám pro sebe mám mít?
Proč hrozný křik a pláč bratří se tu spolu?
Proč oči bratří mých nepohlíží dolů?
Proč nikdo nechce vidět, to co tu vidím já?
A proč smrt je příčinou, že ležíme tu dva?
Proč jen dýka ostrá v mé hrudi našla cíl?
Proč otec syna svého tak krutě zavraždil?
Proč to slunce jasné svou záři odpírá mi?
Proč nemohu být živ tam v dáli pod hvězdami?
***
Proč stále válčíte, když pouze smrt to nosí?
Proč o moc se přete, vždyť lidé chodí bosí?
Proč je mocný král lepší než-li dobrý?
Proč jeho lid prosí o spásný doušek vody?
Proč nechcete jen v míru své děti vychovat?
Proč neučit je kouzlu, že není nač se bát?
Proč vaše oči slepnou, když světlo všude sílí?
Proč nezkusit být trochu na svět kolem vás milí?
