„To si podělal!“ křičel podsaditý skřet na svého kolegu ve zbrani, na skřeta poněkud vytáhlého Guntharda.
„Já?? Co já?? Zas to házíš na mě, ty smrdutá tlamo!!“ bránil se Gunthard.
„Tak ty ne?? Tys nestrčil svou hůl do kola toho povozu, že ne? Strčil jsem ji tam já nebo co? Já to kolo polámal? Já jsem to zničil? Kvůli tobě teď musíme pěšky!“ metal dál blesky mladší ze skřetů.
„Aby se ti něco nestalo, že jednou ujdeš pár kroků pěšky,“ dodal suše Gunthard a neměl nejmenší chuti se dál zabývat touto hádkou. Mladší skřet sice zmlkl, ale nálada mezi oběma souputníky byla tak hustá, že by se dala krájet. Prcek nasupeně kráčel vedle „bidla“, jak často říkal a ve tváři měl naprosto neproniknutelně zamračený výraz.
Zanedlouho však v Burn’gakovi, tak se toiž menší skřet jmenoval, opět vybuchla sopka nenávisti a začal řvát další nadávky a peskoval Guntharda za zničené kolo u povozu. To už Gunthard nevydržel, vytasil dýku a bleskurychle ji přitiskl Burn’gakovi pod krk: „Tak hele, škvrně, zavři hubu, nebo tě na mou prohnilou duši podříznu, než řekneš Gunthard!“
„Ale no tak, pánové, snad se nebudete hádat,“ ozval se náhle hlas přímo před nimi, „myslím, že to vyřešíme v klidu.“ Na krok od dvojice stála vysoká postava, celá oblečená v černém. Ani jeden ze skřetů netušil, kde se tam vzala a kdo to je.
„To čahoun! Zničil povoz a-„ začal sebou házet Burn’gak, dýka se mu smekla po hrdle a byl na místě mrtev.
Gunthard překvapeně pustil mrtvé tělo na zem a pohleděl na postavu před sebou, dýka mu vypadla z ruky.
„Co, co, co…“ snažil se vykoktat, ale nebyl schopen. Z drsného válečníka byl na jednou ustrašený skřet, který si nebyl schopen v hlavě srovnat, co se právě stalo.
„Dosáhl si svého, Guntharde,“ postava v černém se otočila a rychlým krokem se vzdálila.
Gunthard věděl, že příští setkání s touto bytostí skončí opět smrtí…
