Byla jsem daleko od lidí. Konečně klid a samota, nikdo se na mě nedíval nevraživým
pohledem jako bych měla mor. Lidé mě nenáviděli.
Od smrti mých rodičů jsem se starala sama o sebe, žila jsem na jednom panství ve městě
Gion, kde jsem pracovala jako služebná. Stála jsem na útesu u moře, lehký vánek sušil slzy
smutku, které mi stékaly po tvářích. Toužila jsem být daleko, až za oceánem v jiné zemi. Ráda jsem pozorovala velké lodě a představovala si, jak jsem na jedné z nich a pluji vstříc nové a lepší budoucnosti.
Sny to byly krásné, ale nikdy jsem neměla odvahu to uskutečnit. Byla jsem zbabělá, když
jsem toužila změnit svůj život, ale zároveň jsem měla strach z neznáma. Co když jsou jinde lidé stejní
jako tady, nebo dokonce horší? Tady byl můj domov, žila jsem tu od svých osmi let, nic jiného jsem
neznala a kromě domácích prací jsem nic neuměla.
Slunce pomalu zapadalo za obzor a vítr v nadcházejícím šeru zesiloval, pohrával si s mými
dlouhými vlasy a zdálo se, jakoby se mi vysmíval. Pozorovala jsem vlny jak se rozbíjejí o skály
a vdáli skotačil delfín. Přála jsem si jeho svobodu a bezstarostnost. Obdivovala jsem jeho mrštnost,
ladnost a radost, s jakou se vrhal do hlubin a brázdil modrý oceán.
***
Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek a té krásy kolem, že jsem si nevšimla jak je už
pozdě. Rozběhla jsem se lesní cestou do Gionu. Kdyby má paní věděla, že dávno nejsem ve svém
pokoji, velmi by mě potrestala. Doběhla jsem k velkým dřevěným vratům a vklouzla dovnitř.
K domu se chodilo přes velikou, pěstěnou zahradu se spoustu stromů a nádherně vonících květů.
Uprostřed zahrady stála velká kamenná studna, kam se chodilo pro vodu. Proběhla jsem zahradou a
vešla zadním vchodem do domu. Abych se dostala do svého pokoje musela jsem projít velkou halou.
Nalevo byly dveře do prostorné jídelny, kde byl velký stůl z masivního dřeva a u něj osm židlí se
zelenými polštářky. Za jídelnou byla kuchyň s velkou pecí, kde se přes den činily kuchařky.
Vedle jídelny byla místnost, která sloužila k očistě. Byla tam ohromná káď ze dřeva, na zdi vysely
ručníky a ohromné zrcadlo. Okno bylo velmi malé s červeným závěsem. Uprostřed domu bylo ohromné
schodiště z ebenového dřeva, které vedlo do patra. Byly tam tři místnosti. V jedné si hověla milostpaní.
Její pokoj byl největší. Uprostřed stála ohromná postel s baldachýnem a na ní peřiny z labutího peří.
Několik nádherně vyřezávaných skříněk. Místnost měla velké okno se vstupem na rozlehlou terasu a
závěsy s květinovým vzorem.
Další pokoj byl menší, ten byl pro hosty, ale stejně krásně zařízený. Třetí místnost byla pracovna mé paní.
Po stěnách byly police plné knih a ve středu místnosti stál stůl se židlemi.
Prošla jsem okolo schodiště a už jsem se blížila ke svému pokoji. Můj pokoj byla malá, tmavá komůrka
s malým okýnkem bez závěsů. Vešla se tam jen postel s matrací rozežranou od myší. U dveří měla místo
skříňka na pár mých věcí.
Už jsem natáhla ruku ke klice, když jsem uslyšela vrzání schodů a po nich scházela
dolů moje paní.
Myslím, že ani výraz mé tváře nemohl přesně zobrazit, jak jsem se v ten moment cítila.
Vše se ve mě sevřelo. Ruce se mi zpotily a zatínaly v pěsti. Můj dech byl rychlý a přerývaný. Srdce
bušilo tak prudce, jakoby chtělo vyskočit z mé hrudi a utéct se schovat.
Nadskočila jsem, když na mě promluvila svým trochu chraplavým, ale přesto vysokým hlasem.
,, Jak se opovažuješ v tuhle hodinu vystrčit svůj špinavý nos z pokoje?!,´´ zavřeštěla,, snad jsem ti to
jasně přikázala!´´
Koulela svýma očima ve svém tlustém obličeji, že jsem měla pocit, že se jí za chvíli vykutálí
z očních jamek a při té představě jsem se musela nevědomky usmát.
Její obličej v ten okamžik zbrunátněl tak, až ji naskočila na čele obrovská odporná žíla
a začala zlostně sípat. Popadla mě svými krátkými a tlustými prsty za vlasy, až jsem vykřikla bolestí.
Začala mnou prudce smýkat a šla do místnosti ve které byla káď, kde se paní oddávala lázni.
Z očí mi vyhrkly slzy a pokožka na hlavě mě pálila tak silně, že jsem myslela, že přijdu o
všechny vlasy, za které mě nemilosrdně držela, nohy se mi motaly jak rychle šla, až jsem měla
pocit, že brzy upadnu a potáhne mě po studené kamenné podlaze, až si sedřu kůži z těla. Ale to
jsem ještě nevěděla, co přijde, jinak by tohle bylo to poslední, čeho bych se bála.
Mrskla se mnou na kamennou podlahu tak silně, že jsem dobrou půl minutu lapala po dechu a
ustrašeně se rozhlížela v očekávání.
,,Přines vodu do kádě a mrskni sebou, Senedro!,´´ zařvala tak mohutně, že mi naskočila husí
kůže a netroufla jsem se jí odporovat. Popadla jsem vědro a běžela ke studni.
Byla jsem u ní snad stokrát, než se káď na příkaz mé paní naplnila.
Ruce jsem měla samý mozol a puchýře rozedřené do krve od kovového držadla na vědru. Bolestí
se mi chtělo brečet, ale nechtěla jsem jí udělat radost z mé bolesti. Nenávist, kterou jsem cítila
k té strašné ženštině mě pomohla vždy zatnout zuby, ale nikdy to nebylo zlé tak, jako dnes.
Když byla voda až po okraj kádě, myslela jsem si, že mě nechá jít, ale velmi jsem se
zmýlila.
Pomalu se ke mě ta hora sádla přibližovala a já ucítila závan laciného parfému, ze kterého
se mi vždy zhoupl žaludek.
Rychle mě popadla za krk a dotáhla ke kádi. Než jsem se stačila vzpamatovat z toho
náhlého útoku, strčila mi hlavu pod vodu. Začala jsem se vzpírat. Ruce jsem opřela o
hranu kádě. Ta se zaryla do mých rozřezaných dlaní.
Byla to taková bolest jakoby mě někdo řezal do rukou nožem. Snažila jsem se zvednout
hlavu nad vodu. Její ruce však byly silnější.
Cítila jsem, jak mi už voda proudí do plic - celé dýchací cesty jsem měla v jednom ohni.
Když jsem myslela, že už se jí to podaří a zbaví se mě, povolila sevření a vytáhla mě na
vzduch, ale než jsem se stačila pořádně nadechnout opět mě strčila pod vodu.
Takhle to opakovala asi čtyřikrát či pětkrát. Už jsem to nepočítala. Hlava a ruce mě bolely.
Byla mi zima. Plíce mě pálily jakoby jsem se snažila nadechnout v pekle. Modlila jsem se, ať už
to konečně skončí.
Když už jsem myslela, že můj konec nebude dlouho trvat, tak mě paní pustila a odcházela po
svých nepěstěných nohou.
Sesula jsem se zády opřená o káď do louže pode mnou. Z vlasů mi crčela ledová voda a
zuby mi zimou ukrutně cvakaly. Chtěla jsem se postavit, ale nohy mě odmítly poslouchat.
Byla jsem pořád vyděšená a chtěla jsem co nerychleji zmizet z této místnosti, než se ta
ženská vrátí.
Plazila jsem se jako had a jen poraněné ruce mi sloužily k tomu, abych se posouvala,
než se mé nohy vzpamatovaly a byli schopny nést mé zbídačené tělo.
***
Ležela jsem v posteli až po bradu přikrytá tenkou dekou. Z očí mi kanuly velké slzy na
Polštář, na kterém zanechávaly mokrou stopu.
Vzpomínala jsem na šťastná léta s mými rodiči.
Bydleli jsme asi jednu tři míle od Gionu, v dřevěném domku na samotě.
Nebylo nic krásnějšího, než když mě ráno probudila vůně snídaně, kterou maminka chystala na
stůl. Otec ji pozoroval, usmíval se a já k němu přiběhla a vyhoupla se na jeho klín. Nikdy
nezapomenu jak mě hladil po vlasech a říkal,, Ty moje maličká.´´
Dlouho jsem mu mávala, když odcházel pracovat na pole do sousedství.
Pak jsem pomáhala matce s úklidem, abychom na sebe měli potom více času a mohli si
spolu hrát.
Ještě dnes cítím vůni jejich vlasů a mýdla, které používala. Neumím si představit nic krásnějšího.
Hruď se mi sevřela steskem, schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči.
***
Stála jsem na prašné cestě a vyhlížela svého otce, až se bude vracet z pole. Těšila jsem se
jak mě uchopí, vyhodí do vzduchu, aby mě hned chytil a přimáčkl na svou hruď.
Místo mého otce se však v dáli zvedal velký oblak prachu, který se blížil k nám. Volala jsem na matku.
Přiběhla a s nervozitou sledovala prašný vír. Přimáčkla mě k sobě a já cítila jak se chvěje.
Byla jsem zmatená, nic jsem nechápala a přes prachovou clonu jsem nic neviděla.
Když k nám dorazila, slyšela jsem kopyta koní, jak se prudce zastavila a prach, který se nám
otíral o obličej, začal usedat na cestu.
Matka vykřikla, stoupla si přede mě a já se snažila vykouknout, abych viděla, co je to za
návštěvu.
S výkřikem jsem se probudila. Prudce jsem se posadila na posteli, obličej jsem měla
zpocený a ruce se mi chvěly. Tenhle sen se mi zdál každý týden už devět let.
Byl pořád stejný a vždy jsem se budila v ten okamžik, když jsem pohlédla na tvory na koních.
Dodnes vidím jejich podobu tak živě, jako tenkrát a z jejich odpornosti se mi dělá stále nevolno.
Jejich tvář a určitě celé tělo, které bylo oděno do kožených kalhot a plátěných košil, bylo poseto
jizvami a podivnými boulemi. Rty měli oteklé, zuby prohnilé a skoro žádné vlasy.
A jejich oči, vypadali jako oči hada. Když jsem byla menší, slýchávala jsem o nich a jejich
krutosti, ale nikdy jsem je neviděla, až na ten osudný den co k nám přijeli.
Koukali na mě a na matku. Z jejich pohledu jsem cítila jak mi v žilách tuhne krev a ten pocit
mám i teď, když se mé myšlenky opět vrací na ten hrozný zážitek.
Příšerně se smáli a sesedli z koní. Tenkrát jsem ještě neuměla dobře počítat a tak vím, že jich bylo
opravdu mnoho. V odporných nateklých prstech drželi podivné meče jejichž špička byla ohnutá a
na nich se mísila zaschlá krev s čerstvou.
Jedním švihem probodli mé matce hrdlo. Zhroutila se k zemi a já tam stála nad ní s vystrašeným
výrazem a kapkami její krve v obličeji. Myslím, že mi ještě v tu chvíli nedocházelo co se stalo, jen
jsem se dívala na ty bestie, jak se smějí až jim sliny stékaly z koutků jejich neobvyklých rtů.
Už se chystali zabít i mě, ale ten nejodpornější je zastavil. Pohlédl na mě:
,, Ať se stane potravou pro vlky!´´ zachrochtal a všichni ostatní se přidali k němu. Pak se nahrnuli
do domu a odnášeli si vše, co se jim mohlo hodit a pak dům zapálili.
Přestala jsem skřety vnímat. Klekla jsem si k matčinu nehybnému tělu. Okolo ní se rozlévala její
rudá krev a smáčela má kolena.
Chtělo se mi plakat, ale z očí mi nevytekla ani slza. Nevím proč! Asi jsem byla tak otřesená
z vědomí, že mě maminka už nepohladí, nepromluví a neusměje se na mě. Už nikdy neucítím vůni
jejích vlasů. Odmítala jsem tu skutečnost.
Klečela jsem u ní a držela ji za ruku. Nevím jak dlouho jsem takto setrvala než mi konečně došlo, že
maminka už neotevře oči a že otec se už nikdy nevrátí z polí, aby mě políbil na čelo. Cítila jsem, že
i on je mrtev
