„Tak vstávat, bando líná! Nadešel čas,“ ozvalo se do temného a brzkého rána.
„ Jdeme si pro vítězství. Dnes bude velký den. Natrhnem jim všem zadky, že na to nezapomenou,“ zazněl plný a arogantní křik našeho velitele.
Mlhou se neslo hrubé a téměř sborové bručení vstávajících mužů, kteří se pomalu probírali z tvrdého spánku. Bylo slyšet jen kašlání a nadávky na to, že se musí vstávat tak brzo. Hlídka chodila po táboře a kopáním vzbouzela ty, co se ještě neprobrali. Mnozí se rychle zakousli do voňavého špeku a polotvrdého chleba, aby doplnili sílu a energii před bojem. Někteří se raději hřáli u ohně a vyčkávali, až se budou všichni řadit k odchodu. Mnozí již byli ozbrojeni a jiní se teprve opásávali mečem a jinou zbrojí.
Já jsem byl vzhůru již dlouho. Celou noc jsem nemohl spát. Jen jsem se převaloval a vrtěl, protože to měla být má první bitva.
Jasně, jsem asi zbabělec, mám strach. Bojím se, že tahle bitva bude zároveň mou poslední. Myslel jsem na domov a rodinu, kterou jsem tam nechal. Na své děti, které možná už nikdy neuvidím a na svou milovanou a krásnou ženu, kterou jsem ani nedokázal pomilovat před tím, než mě naverbovali do téhle zatracené války.
Ale šel každý. Šel každý, kdo unesl meč. Brali mladé i staré, jen aby měli velký stav vojska.. Ani nevím, jaký to má smysl. Král si usmyslel, že chce větší kousek země, jenže za darmo mu ji nikdo nedá, tak proč si ji nevybojovat? Lidí má přeci dost a oni to rádi pro něj udělají.
Připadá mi, že uvažuje jako malý děcko. Mnohým dokázal namluvit, jak je to důležité a spousta se jich vydalo hrdě bojovat pro krále. Tak ať jdou, ale mě ať do toho netahá!
Přemýšlel jsem, že uteču, ale jakmile by mě chytili, tak by moje hlava skončila na kůlu jako výstraha pro ostatní. Přesně jako ta, co je nabodnutá na okraji tábora. Chudák. Byl přibližně stejně starý, jako jsem já.
„Tak vstávejte a seřaďte se. Už není čas,“ ozval se znovu ten protivný hlas.
Pomalu svítalo, všichni pomalu vstávali a řadili se do tvaru. Já jsem nemohl, přeběhl mi mráz po zádech a začalo mně pálit v žaludku. Okamžitě se mi udělalo špatně a ani jsem nestačil odběhnout, abych se vyzvracel. Hodil jsem to vedle sebe a snažil se dát dohromady.
„Tvoje první?“ Ozvalo se za mými zády.
Rozhodně to nebyl ten protivný hlas, co na nás od rána řval, abychom vstali.
„Taky jsem se poblil, když jsem šel poprvé. Zvykneš si,“ pousmál se muž, co stál za mnou.
Otočil jsem se a viděl, jak mi podává ruku.
„Jsem Valkon, ale přátelé mi říkají Skála. Heh, ani nevím proč…“
Podal jsem mu ruku a při pohledu na něj mi bylo jasné, proč. Obvod jeho ruky byl jako mé stehno a ramena velká jako kus hory. Ani jsem mu nemohl pořádně stisknout ruku, jak měl obrovské zápěstí.
„Já jsem Borak...“ nestihl jsem ani dopovědět, už mi pomáhal vstát. Jen se usmál a víc se mnou nebavil. Vzal si svůj meč a šel se zařadit. V půli cesty se ještě obrátil, zvolal: „Tak pojď!“ A šel dál…
Vzal jsem si svůj meč a šel k útvaru. Tábořiště už zelo prázdnotou a já byl snad poslední, co se zařadil. Slyšel jsem pár nadávek od toho, co na nás pořád jen řve, ale raději jsem je nevnímal. V táboře po nás zbylo jen pár stanů a nedohašených ohňů.
Vypadalo to tam jako po bitvě. Ale každý věděl, že se bitva teprve chystá. Nevím, jestli jsem měl strach jenom já nebo i ostatní, ale všiml jsem si, že vedle mě stojí Skála a něco si brblá pod vousy. Pak někdo zavelel a dav se dal do pohybu. Zem se třásla pod těžkými kroky bojovníků.
„Hlavně neměj s nikým slitování. Oni je mít taky nebudou. Když nezabiješ ty je, oni zabijou tebe,“ radil mi již známý hlas.
Otočil jsem se na Skálu, ale ten odvrátil pohled a hleděl si svého. Všiml jsem si, že má na hrudi vytetované nějaký heslo nebo jméno. Za chůze jsem to nemohl vyluštit a ptát jsem se ho na to nechtěl. Zahlédl jsem jasně jen dvě písmenka - „IA“. Co to však znamenalo, to jsem netušil.
Pochodovali jsme docela dlouho a já vlastně ani neměl tušení, kam jdeme a do čeho. Při dlouhém pochodu jsem zapomněl i na strach a vzpomínal na domov.
Měl jsem pocit, že pochodujeme celou věčnost, ale slunko se sotva vyhouplo nad obzor. Dnes bude parný den. Ale podle všeho bychom měli mít slunce v zádech, což je výhoda. Ale uvidíme, kam to vlastně dojdeme.
Nikdo nic neříkal. V davu se jen občas ozvalo chrchlání, jako když někdo vytahuje hlen až z paty. Ani mě to nepřekvapovalo. Ale to, že nikdo nemluvil, bylo pro mě zvláštní. Jako kdybychom šli všichni na popravu. Nevím, třeba tam všichni chcípnem. Kdo ví a třeba vyhrajeme.
Skála si celou cestu hleděl svého. Měl jsem i strach se ho na cokoliv zeptat. Při pohledu na něj se mi vybavoval pohled na rozpraskanou a vyprahlou zem. Byl samá jizva. Nesčetně bojů, mnoho vyhraných i prohraných. Musel to být velký bojovník. Přeci jenom se ho zeptám: „Ská...“
„Stááááát!“ ozval se mocný křik.
Dav se zastavil. Najednou to obrovské ticho. Pochopil jsem, že jsme na místě. Nic jsem však neviděl. Přede mnou stálo mnoho mužů a já zas tak vysoký nebyl. Nevěděl jsem, co se děje. To ticho bylo ubíjející. Všichni jen čekali, až to začne.
Najednou jsem z dálky uslyšel řinčení výzbroje. Do toho povyk a válečný pokřik. Bylo zřejmé, že naši to nejsou. Přišla ta velká chvíle. Bitva začala. Naši jen stáli a čekali. Bylo to jako čekání na smrt. Hrdlo se mi sevřelo, pomalu jsem nemohl ani dýchat. Z dálky bylo slyšet skandování našich protivníků. Nevěděl jsem kolik je jich, a ani kolik je nás. Ale podle toho ryku mi bylo jasné, že to nebude malý počet. Z našich nikdo nedutal. Jen stáli a vyčkávali. Z předu bylo slyšet řvaní našeho velitele. Nerozuměl jsem mu, ale asi to bylo povzbuzování a rady do boje. Asi jsem na to ani nebyl zvědavý.
Podíval jsem se na Skálu, který pevně třímal rukojeť svého meče. Nevím, zda už netrpělivě čekal, kdy už bude moci vyrazit. Vzápětí jsem slyšel nějaký hluk někde od našich. Nevěděl jsem co se děje, ale pak jsem pochopil. Zavrzání tětiv u luků a já zahlídl k nebi mířící šípy našich lukostřelců. Chvíle ticha a pak se ozvalo: „Paaaaaaal!“.
K nebi vzlétlo stovky šípů, připomínající mrak, který s sebou nesl smrt. Jen zasvištěly a za chvíli jsem slyšel řev někde z protějšku. To už ale nebyl válečný pokřik. Byla to bolest a smrt. Bitva začala.
To čekání mě ubíjelo, ten pocit bezmoci a nevědomosti, který se ve mně potkával se strachem ze smrti. Za chvíli však potemnělo nebe a byl slyšet zvuk, jež nesl smrt. Z nebe se sneslo mračno šípů. Nebyly to naše šípy pro nepřátele, ale šípy pro nás. Vyděsil jsem se. Okolo mě najednou bolest a křik. Několik našich se začalo kácet k zemi s šípy v těle. Já viděl poprvé smrt. Zíral jsem s hrůzou na jednoho z našich, jak se kácí k zemi. Díval se mi do očí. Věděl, že mu nikdo nepomůže. Jeho výraz mi napovídal: „Všechny je pozabíjejte. Za mě, za korunu, za mou rodinu!“ Ani jsem se nenadál a vedle mě zaburácel hrom. Byl to Skála. Jeho ruka vystartovala vzhůru k nebi, pevně třímal meč nad hlavou a jeho křik připomínal silnou bouři. Dav se dal do pohybu. Jako kdyby se hnula zem. Celá masa lidí v těžké zbroji vyrazila vpřed. Já nemohl, nohy mi ztuhly a nešel mi udělat jediný krok. Všichni se rozeběhli s bojovým křikem a já stál jako přikovaný. Byl jsem okamžitě sražen k zemi obrovskou masou bojovníků. Nedalo se nic dělat. Myslel jsem, že mě udupají. Přehnali se přes mně, jako stádo buvolů. Myslel jsem, že je to celá věčnost než celý dav přeběhl. Někdo se mě snažil přeskočit, jiní si nevšimli anebo nestihli. Jen jsem čekal, kdy mě udupou nebo dolámou celé tělo. Kupodivu jsem byl ještě celý. Cítil jsem jen nadlehčované dopady kroků na své tělo. Snad přeci jenom opatrnost ze strany mých spolubojovníků, kteří si ani nemysleli, že ještě žiji. Neměl jsem ani sílu křičet. Byl jsem rád, že jsem se mohl nadechnout.
Pak najednou vše utichlo. Dunění těžkých kroků a válečná vřava se pomalu vzdalovaly a já jsem cítil úlevu. No, spíš jako bych necítil vůbec nic. To ticho. Jako by všichni zmizeli. Slyšel jsem jen hučení v uších. Pomalu se mi do těla vracel cit. Najednou jsem to znovu uslyšel. Ten řev tu byl pořád. Jenže přes něj se jako nůž prořízl kovový zvuk nárazu meče. Řinčení zbraní se zesílilo a spousta výkřiků a bolesti.
„Oni tam bojují a já tu jen ležím.“ Proudila myšlenka mou hlavou, jako by ji chtěla roztrhnout.
Cítil jsem bolest v každém kousku těla. Byl jsem vyčerpaný jako po boji a to jsem ani nezačal.
Asi jsem na chvíli usnul. Nevím, zda to byl jen přelud nebo skutečnost. Kolem mě byla mlha, že jsem neviděl dál než na pár sáhů. Ležel jsem bezvládně na zemi a přede mnou se v mlze rýsovala silueta. Pomyslil jsem si, že nepřítel jde dorazit naše raněné nebo někdo z našich utíká z boje. Na válečníka však byla ta postava příliš drobná. Za okamžik se celá vynořila z mlhy. Byla to žena, snad bohyně. Vypadala tak krásně. Vlasy ji sahaly snad až na zem a zářily rudě, jako horizont při zapadajícím slunci, které barví mraky do červena. Její oči zářily jako první hvězdy, které vycházejí na východní straně. Tělo halila průsvitná halenka, pod kterou matně prosvítala její ňadra. Každý její krok se sotva dotýkal země. Dívala se na mě a snad mě volala k sobě. Volala mě mým jménem, nevyslovila však jediné slovo. Přišla ke mně, nic neříkala, jen se naklonila a políbila mě do vlasů. Najednou mnou pronikl život, síla. Chytla mě za ruku a pevně stiskla. Procitl jsem. Byl to jen sen. Místo její ruky jsem držel jílec svého meče, který byl po mém boku zatím ještě v pochvě. Otevřel jsem oči a mým tělem slabě doznívala bolest. Cítil jsem však v sobě novou sílu. Zaostřil jsem zrak a pomalu pohlédl vedle sebe. Uviděl jsem hned několik padlých druhů. V sobě měli šípy nepřátel. Bylo to poprvé, co jsem viděl tolik smrti. Pomalu jsem se začal zvedat. Oči upřené před sebe, abych neviděl tu spoustu mrtvých, kteří nestačili ani vyrazit do boje. Pak jsem zvedl hlavu. Jako hrom se mi prohnal ušima řev běsnící bitvy. Přede mnou se rozprostírala obrovská planina, na které se odehrávala bitva, jakou jsem dosud znal jen z vyprávění. Zůstal jsem stát jako zmražený. Kolem sebe jsem viděl spoustu promarněných životů. Začala ve mně vřít krev a nenávist.
„Proč? Co se to tu ksakru děje?“
Vstoupilo do mě něco, co jsem si nedokázal vysvětlit. Snad to bylo tím zvláštním snem, ale musel jsem vyrazit vpřed a pomstít ty, kteří zde leží. Připadal jsem si jako spasitel. Ale co zmůže jeden bojovník, jako jsem já? Možná nic, možná moc. Ale jsem tu a nejsem zbabělec.
Udělal jsem první krok. Trochu jsem zavrávoral, ale udělal jsem druhý. Za chvíli jsem už kráčel těžkou chůzí a stále jsem zrychloval. Nakonec jsem se bezhlavě řítil do chřtánu obludy, která mě brzy pohltí. Vytáhl jsem meč a zařval jsem z plných plic. Snad to znělo jako hrom, jako když zařval Skála. Nikdy předtím jsem takhle nedokázal řvát.
Najednou jsem zahlédl tu ženu, bohyni. Jen tak koutkem oka.
„Tak to nebyl sen,“ pomyslel jsem si. Nemohl jsem však na ní hledět, byl už jsem jen pár kroků od kraje bitvy. Jak jsem řval, viděl jsem, že se ohlédl jeden z těch, které musím zabít.
Ksakru, kdo to vlastně je? Velký statečný válečník, a v jeho očích vidím strach. Lekl se mě, nebo snad mého ryku. Ani nestačil zareagovat. Vpadl jsem do bitvy s prvním seknutím. Slyšel jsem jen jeho výkřik a běžel dál. Najednou jako kdyby se mi všichni stavěli do cesty. Ty jejich tváře. Pamatuji si je všechny. Někdo ani nestačil odrazit můj útok. Jen jsem běžel a oni padali k zemi jako stromy při vichřici. Nikdy dřív jsem nezabil a teď najednou tolik životů.
Nevnímal jsem ty okolo mě. Běžel jsem stále hlouběji do ohniska téhle bouře. Můj meč byl červený, krvavý, jako by se čepel rozžhavila do ruda. Rozpálila se tou nenávistí a vztekem.
Viděl jsem padat naše válečníky a pod svým mečem zas naše protivníky. Najednou jsem se zastavil. Stál jsem uprostřed běsnícího davu. Jen jsem se rozhlížel kolem sebe. Čekal jsem, kdo přijde na řadu. Bylo to tady. Řítil se ke mně opravdu urostlý chlap. Nevím, snad byl slepý. Jen jsem uhnul a seknul. Okamžitě spadl na zem. Snažil se vstát a když se otáčel, viděl jsem, jak mu střeva vyhřezají z břicha. Nevyšla z něj jediná hláska. Jen se vyděšeně díval a čekal, kdy to přijde. V mžiku jsem i přes ten řev běsnící bitvy slyšel těžké kroky. Jak je to možné? Co to se mnou je. Okamžitě jsem se sehnul a meč namířil přímo za sebe. Ucítil jsem velký tlak, jak se na něj nabodl jeden z těch chcípáků, co tu vraždí moje lidi. Spadl na zem.
Chvilku jsem zíral a nechápal, co se to děje. Zase ty kroky. Zprudka jsem se otočil a seknul, jako bych věděl kam a přitom jsem ani nic neviděl. Když jsem se zastavil, zahlédl jsem, jak se po zemi kutálí hlava a vedle mě padá tělo. Jak je možný, že všechno slyším? Snad zázrak? Je to snad jen zlej sen. Sakra už znova ty kroky. Z obou stran. Co teď? Zavřel jsem oči a vyčkal. Bylo to tak snadné. Sehnul jsem se a ty dva se střetli navzájem. To už ale projela má čepel jedním z nich. Druhý zůstal zírat a můj meč v mžiku ochutnal jeho krev. Byl to opravdu mžik.
Takhle to pokračovalo dál. Žádná bolest, žádná lítost. Musím zabít, jinak budu zabit. Jen jsem nechápal to, co se mnou děje. Slyšel jsem, viděl jsem a cítil jsem všechno dříve, než se to přihodilo. Kolem mě rostlo mrtvých a musel jsem se hnout z místa abych měl prostor.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Snad celou věčnost. Slunce pomalu zapadalo a já stále zabíjel. Přiřítil se ke mně statný protivník, ale tentokrát jsem nebyl tak rychlý. Byl jsem vyčerpaný tím, jak se kolem mě všichni bez boje ztrácí. Zarazil jsem jeho útok a naše čepele zůstaly do sebe zaklesnuté. Chvilku jsme na sebe zírali a pak se navzájem odhodili. Útok, výpad, obrana a sek. Tentokrát jsem ucítil ostrou bolest v rameni. Stačil jsem uhnout a jen mě to škráblo. První zranění. Jednou to přijít musel. A znovu, chvilka přetahování a boje. Najednou jsem bojoval. Tak jak mě to učili. Byl to dobrý protivník a těžký boj, který nakonec bude mít vítěze a poraženého. Pak udělal chybu. Stačil jsem ho odkopnout a spadl na zem. Z ruky jsem mu vyrazil meč a napřáhl se. Znovu zabiji. On zvedl hrdě bradu a já se zastavil. Věděl jsem co se má stát. Věděli jsme to oba. On zemře, ale jako hrdina, jako válečník. Kývl jsem na něj a on pomalu sebral meč. Zapíchl jej do země před sebe, pevně chytil jílec a zvedl hlavu.
Zavřel jsem oči a probodl mu hrudník. Čepel zajela hluboko. Okamžitá smrt. V jeho očích byla hrdost a čest. Věděl jsem, že tento muž chtěl zemřít s mečem v ruce. Padl na zem a já tam stál. Pak zase ty kroky. Zařval jsem: „Néééé, už dooost!“
Otočil jsem se, napřáhl a seknul. Ucítil jsem v ruce zabrnění, jako když seknu do kamene. Ruka s mečem zůstala ve vzduchu, zaklesnutá do protivníkovy čepele. Zarazil jsem se a trochu znejistěl. Taková síla, že by můj konec? S hrůzou jsem se podíval do jeho tváře. Pot mi stékal do očí a já pořádně neviděl. Zaostřil jsem a spatřil známou tvář. Byl to Skála. Ten starý dobrý Skála. Díval se na mě s unavenou tváří a klidně řekl: „Je konec.“
Napětí povolilo a ruce se sklonily k zemi. Nechápal jsem, co říká, ale hned mi to došlo. Stačilo se podívat kolem sebe a bylo mi to jasné. Bitva skončila. Kolem dokola nebylo živé duše. Všude jen plno mrtvých, kam jen oko dohlédlo. Stál jsem tam jen já a Skála.
Snad jsem se rozplakal. Štěstím? Nevím. Nepřipadal jsem si šťastný. Po chvíli jsem přestal a podíval se na Skálu. Upustil jsem meč a otočil se. Udělal jsem pár kroků a zvolal jsem: „Tak pojď, jdeme domů!“
Neslyšel jsem však žádnou odpověď. Jen tupé zadunění. Když jsem se otočil, uviděl jsem Skálu, jak klečí na všech čtyřech, dívá se na mě skelnýma očima a kroutí hlavou.
Nechápal jsem. Pak sklopil zrak a začal kašlat. Kašlal krev.
„Domů už musíš sám,“ řekl slabým, chraptivým hlasem.
„Ne, všechno bude v pohodě. Uzdravíš se, a pak se spolu pořádně napijem.“
Slyšel jsem jen, jak se zasmál a pak se svalil na zem. Na jeho boku jsem si všiml rány. Byla to pořádná rána a řinula se z ní krev. Chtěl jsem mu pomoci, ale on nechtěl. Jen slabě kroutil hlavou a pak z posledních sil řekl svým hlubokým hlasem: „Děkuji, Adrian. Díky.“
Plamínky v jeho očích zhasly a s nimi i jeho život. Na jeho odhalené hrudi jsem uviděl jeho tetování. Bylo to jméno. Jméno Adrian, patronka válečníků. Tak to byla ta žena. To byla ta bohyně. Ale proč já? Vrátila mi sílu a pomohla slyšet to, co jiní neslyší. Skála to věděl. Skála to sám chtěl. Chtěl odejít. A já mám nastoupit na jeho místo. Ale proč?
Pochopil jsem to po návratu domů. Když jsem se vrátil, nalezl jsem jen ohořelé trosky vesnice a všude zápach spáleného masa. Ti parchanti to měli připravený. Naše střetnutí byla jen záminka. Druhý voj měl vypálit a zpustošit celý kraj. Nenechali nikoho žít.
Přišel jsem o ženu, o svou milovanou ženu a děti… padl jsem na kolena a krajem se rozléhal můj řev. Snad to znělo jako hřmění. Všechny jsem je proklínal.
Ona věděla, co se stane, až se vrátím domů. Když my jsme stáli a čekali, oni už dávno vraždili. Dostal jsem od ni sílu a moc, abych to mohl pomstít. To je důvod, proč přišla. To je předurčení všech, kterým se Adrian zjeví…
„Vstááávaaat!! Dnes je velký den. Čeká nás velká bitva. Tak se neflákejte!“ ozvalo se do temného, brzkého rána. Já už byl dávno vzhůru. Byla skoro ještě noc a já pozoroval, jak se probouzí tábor. Vedle mě ležel mladík, který se ihned posadil. Pozoroval jsem ho dlouho. Celou noc se převaloval a čekal, kdy to přijde.
„Nááástuup! Přijíždí král.“
V tu chvíli se mladík zvedl a odběhl. Ne moc daleko. Nestačil to a pozvracel se kousek od svého pelechu.
„Dnes je tvá první?“ Pronesl jsem.
Mladík se otočil, utřel si pusu a mlčky kývl. Přesně tak, jako před léty já na mé první bitvě. Podal jsem mu ruku: „Jsem Borak.“
Opětoval a představil se. Jeho ruka se v té mé ztratila, jako tenkrát ta moje ve Skálově. Měl jsem ji mnohem silnější a pevnější než tenkrát.
Ten mladík nevěděl, co se dnes bude dít. Dnes měla nastat zvláštní bitva. Ta poslední. Samotní králové jdou do bitvy ukončit tuhle zasranou válku. Vyhrál jsem už tolik bitev. Ale k ničemu. Dnes se jdou bít králové. Ten, který zůstane, vyhrál. Vyhrál a bude konečně klid. Dnes to bude má poslední.
Začalo mě mravenčit na prsou, takový zvláštní pocit. Musel jsem se podrbat. Svědělo mě to mé tetování. To jméno. Dnes se s ní setkám. Setkám se s Adrian. Bude to má poslední bitva. Jen jsem se usmál a pomalu šel nastoupit do útvaru…
„Už jdu Adrian...“
