Nečtěte to. Odhoďte tyto cáry papíru na dno koše a navrch vysypte ještě pořádný pytel odpadků, alespoň takový, aby vás už nikdy nenapadlo příběh vyndat ven a přečíst si ho. Opravdu, dejte to pryč, pokud nechcete cítit hrůzu při každém pohledu na schody v panelovém domě a výtahovou šachtu, kterou schody obklopují. Přestaňte číst, pokud chcete zamezit tomu, aby jste se před každou jízdou výtahem napřed ujistili, že někde vysoko nad vámi, tam, kde výtahová šachta končí bílým stropem a dírou v něm někdo nevisí. Budu vám totiž líčit příběh, díky kterému se zásadně vyhýbám vysokým panelovým domům a už vůbec nejezdím výtahem.
Ačkoli se to stalo před léty, ta hrůza je stále čerstvá a zdává se mi o tom v mých snech stejně jako před léty. Zkusím si na to zavzpomínat, říci vám, jak to bylo…
Moc si na to nevzpomínám…, jen pocity ve mně zůstaly… asi to bude dosti těžké, je to asi dvacet let…
-Kap, kap, kap…
Uvolňuji se a ponořuji se do svých dětských vzpomínek. Najednou už začínám cítit tu podivnou podzimní náladu, vůni zetlelého listí, kterou ke mně přináší vítr. Slyšet dopadání kapek na parapet před mým oknem a hvízdání vetru a křik dětí hrajících si v dešti v parčíku za oknem… Vidím dřevěné čtvercové okno a několik stromů za ním. Vše je jakoby šedivé a mlhavé, ale po chvíli se vše začíná zaostřovat … Proboha, už je to tu zase… Vysoký panelák plný děr… Výtahová šachta, jejíž hloubka budí v člověku závrať a dlouhé, špinavé schody, celé pokryté odpadky…
Kap, kap, kap, kap…..
Zabouchl jsem okno a sedl si do křesla. Zkusil jsem si chvíli číst, ale nešlo to, i když jsem se snažil, po menší, či delší chvíli jsem se přistihl, že jen tak bezúčelně civím z okna.
Bylo nedělní ráno a já jsem měl depresi. Doma jsem byl sám, rodiče jeli na dovolenou, ani je nenapadlo vzít mně s sebou a nebylo nikoho, kdo by se na mně přišel podívat.
Po chvíli jsem se rozhodl, že půjdu ven a pročistím si hlavu. Venku bylo hnusně, ale mně to v tu chvíli nevadilo, dal sem si kapuci na hlavu a vydal se na svou procházku.
Najednou se přede mnou objevil starý, šestipatrový panelák. Okenice byly vymlácené a temné díry za nimi připomínající hlubinné propasti svědčily o tom, že tu už nikdo hodně dlouho nebydlí. Z počátku jsem se divil, jak jsem se k paneláku dostal, ale pak jsem si uvědomil, že když jsem odbočoval z z naší ulice, vstoupil jsem na soukromý pozemek jednoho podnikatele., který ovšem měl takovýchto pozemků mnoho a o tento se v podstatě nestaral, alespoň dům přede mnou toho byl jasným důkazem.
Jak jsem tam tak stál, rozhodl jsem se, že se podívám dovnitř, v tu chvíli jsem ještě neměl strach a ani mi to nepřipadalo divné.
Hned co jsem stanul za prosklenými, zamřížovanými dveřmi, ovanula mně zvláštní atmosféra, atmosféra jakoby nepatřící do tohoto světa. Ačkoliv to byl dům, minimálně 50 let neobydlený, sálal něj život. Někdo by čekal, že hned co vstoupí, klesne jeho okolní teplota minimálně o 5 stupňů, ale já jsem cítil opak. Byl jsem nucen rozepnout si bundu a sundat čepici. Společně s teplotou, které ke mně z útrob domu přicházela to byl i jakýsi neidentifikovatelný hnilobný pach.
Prošel jsem malou předsíní, po stranách byly poštovní schránky, některé z nich měly vytržená dvířka. Podlaha byla pokryta červenými, na některých místech vymlácenými dlaždičkami.
Došel jsem ke dveřím, otevřel jsem je a vstoupil. Pach a teplota vzrostli, hned prvním krokem, co jsem učinil vpřed.
Stanul jsem před schody a výtahem. Rozhodl jsem se, že půjdu po schodech, výtah by mne už asi nesvezl.
Byly to staré, mramorové schody opatřené dřevěným zavadlým, které bylo na některých místech utržené a volně viselo dolů. Stěny byly natřené na zeleno a a počmárané různými nápisy. FUCK OFF! A vedle toho ruka se zdviženým prostředníčkem. Srdíčko a v něm iniciály dvou jmen.
Asi v druhém patře mně upoutal jeden, obzvláště nápadný nápis načmáraný na dveřích barvivem připomínajícím krev. POVĚSÍM TĚ… Divil jsem se, co to mělo znamenat, ale pak jsem se dále vydal po schodech, šlapajíc po různých papírech, krabiček od cigaret, plechovkách, všemožných odpadků, igelitových pytlících, injekčních stříkačkách..
S každým schodem, který jsem učinil vpřed ve mně rostla nejistota, ale zároveň urputná zvědavost táhnoucí mně vzhůru.
Když jsem byl ve 3. patře, hnilobný zápach byl už tak odporný, že jsem byl nucen zacpat si rukou nos.
Spatřil jsem to, když jsem byl v pátém patře. Chvíli před tím jsem byl už skoro rozhodnut vydat se zpět, ale byl to zřejmě můj osud, co mně donutil postoupit ještě o pět kroků výše a já spatřil tu věc – úplně nahoře, ve výtahové šachtě viselo lano, zřejmě z oceli a za jeho konec bylo za nohy přivázané tělo mladé dívky.
Výkřik se mi vydral úst a moje kolena se podlomila. Upadl jsem do hromady toaletního papíru pod sebou, ústa otevřené dokořán.
Byla to ona, zdroj toho hnilobného pachu tady. Najednou mi před očima vyvstala krvavě rudá písmena, které jsem před chvílí viděl napsaná na dveřích. POVĚSÍM TĚ…
Už jsem viděl mladou, krásnou dívku, jak jednoho dne šla pro poštu dolů, když ovšem otevřela, uhodila jí do očí ta písmena. Viděl jsem jí, jak vyděšeně se slzami v očích nápis utírala, aby si ho nevšimli její rodiče a jak celé noci bdí, uši nastražené, jestli náhodou nezaslechne plížící se kroky patřící neznámému vrahovi. Muselo to pro ní být strašné.
Viděl jsem jí, jak poslední den, když se stěhovali byla rodiči poslána pro zapomenutou tašku nahoru do bytu. Musela jít s pravdou ven. Její matka se rozbrečela a otec se se slovy, že se jedná o nějaký nevydařený vtip vydal pro tašku sám. Pak se však dlouho nevracel, a tak se matka vydala za ním, dceru nechala samotnou čekat u auta. Jenomže matka se pak také dlouho nevracela a dcera se vydala za ní.
Ze strachu z vyplnění se proroctví rozbila vitrínu se sekerou v předsíni a vydala se nahoru volajíc matku a potom i otce, svírajíc křečovitě zbraň v ruce.
Když se dostala k jejich bytu, brečela. Mami! Tati!
Vešla do bytu. Marně hledala své rodiče, možná, kdyby se šla podívat do koupelny, našla by je tam ležet na sobe ve vaně v kaluži krve.
Potom jí někdo ze zadu zacpal ústa a odvlekl do posledního patra domu. Přivázal jí na nohy ocelové lano a jeho druhý konec upevnil nahoře. Dívka zde visela řadu bezesných nocí umírajíc bolestí s strachem, ale také matnou nadějí, že sem někdo přijde a zachrání jí. Nepřišel. Její rodiče už byli po smrti a oni byli poslední, co se stěhovali pryč.
Nakonec dívka zemřela hlady a já byl možná první, kdo jí takto našel…
Dost, přestaňme s tím, nechci si dále připomínat to utrpení mladé krásné dívky. Pro příběh je důležité, že jsem pak co nejrychleji utekl a teď váhám, jestli to mám někomu říci. Asi by to bylo správné, ale nebylo by to zbytečné? Dopadli by vraha? 50 let staré stopy…, nevím, jestli by se jim to podařilo. Asi to nikomu neřeknu.
Teď doufám, že už chápete moje varování na začátku, neměli jste to nikdy číst.
