„Pro mě je to vobyčejnej mord, neráčej se
urazit, otče.“
„Netvrdím nic jiného, můj synu, a
je to zajisté vaše povolání, a vy musíte případ zdárně vyřešit. Chci vám jen nabídnout
pomocnou ruku, by nedošlo k pražádnému pochybení a my mohli stát
s čistým svědomím před tváří Páně.“
„Nechci bejt nezdvořilej, ale jaký
pochybení maj vlastně na mysli?“
„Mezi lidmi se povídá mnoho
podivných věcí. Jakou určil doktor příčinu smrti?“
„Eh, kdo by sem kvůli tomu tahal
doktora až z Iršavy, nebo nedejbóže až z Chustu! A pokud jde vo
babský tlachy, tak mezi lidma se toho nakecá, vždyť vědí sám…“
„Takže se neví jak zemřela?“,
zeptal se náhle otec Benedictus, vyšetřující Úřadu pro ochranu víry.
„Měla šerednou, bodně-řeznou ránu
na krku. Pravděpodobně vykrvácela.“
„Nic zvláštního?“
„Nic, co by stálo za řeč“, zívl
starý četník a pohledem umlčel svého nového asistenta, který byl do práce celý
žhavý a už už by byl něco vyžvanil.
„Kdo připravil zesnulou do rakve?“
„Místní páter, František, to jim
je strašně hodnej člověk. Ale s tim už určitě mluvil, ne?“
„Ano, rozmlouval jsem vskutku
s padrem Francisem a pomodlili jsme se spolu ‚Memento, salutis anctor‘,
ale nemohl mi prozraditi více o činu samotném, mimo již zmíněných a vámi tolik
opovrhovaných babských tlachů. A přestože báby jsou pomatené a jejich jazyky
příliš uběhané, často v sobě skrývají pravdu, jako se víra skrývá
v duši každého člověka…“
„Kromě Šuhaje. Ten zmetek ďábelská
pije krev četnickým posádkám po celém kraji, bůh ho zatrať, zkurvysyna!“,
neudržel se asistent. Jak se rozohnil, tak také rychle zchladl, když zachytil
zlostný pohled svého nadřízeného.
„Nerouhej se, synu. I on je
v nitru agnus Dei, beránek boží, přestože cute sub agnina latet
mens stepe lupina , kdyby se stavěl oním beránkem a ony vlčí úmysly
uchoval, Bůh vidí do jeho srdce a dává nám naději, že láskou a vírou se i tato
zatoulaná ovečka může vrátit do svého stáda. Ale odvedli jsme řeč. Kde jste
nalezli mrtvou, Bůh buď milostiv její duši?“
„V lese pod svatym Dominikem. Je
to divný místo, lidi tam moc nechoděj. Nález oznámil Juraj Petráň, dřevorubec,
před čtyřmi dny, to jest v sobotu 24. února v časných hodinách.
K úmrtí došlo někdy v noci z pátku na sobotu. V okolí místa
nálezu nebyly žádné stopy po zápase, ale nic nenasvědčuje tomu, že by místo
nálezu nebylo místem činu. Úder neznámým ostrým předmětem byl veden
pravděpodobně zezadu a z boku, a to dosti velkou silou. Nálezce přísahal
na krucifix ve jménu otce, i syna, i ducha svatýho, že nic jiného neviděl. Což
znamená, že mu můžem věřit. Už jim to stačí?“, zeptal se, a znuděně vzhlédl od
spisu, který držel v ruce a podíval se na otce Benedikta.
„A víte, jak se tomu místu mezi
lidmi říká?“
„Jak bych to nevěděl. Říká se mu…
Čertova hora.“
V hospodě bylo už čtvrtý
večer pořádně narváno. Ono taková věc se nestačí probrat na jedno posezení.
První večer taky jenom sedí zaražení a drží se při zemi, k tomu jenom
jedno černý pivo a pár panáků. Jenže už odpoledne druhého dne se to začne
vylepšovat. Samozřejmě za to můžou ženský. Ty vždycky vědí všecko první. Jsou
zlaté, ty jejich jazyky. Chlap něco zaslechne, vrtá mu to hlavou a musí to jít
probrat do hospody. A žádné pořádné probírání nejde provádět nasucho, na to
nezapomínat! Když k ženský tomu přidaj ještě to, co slyšej od sousedky,
řeší to o dost dýl. Je to tak, zločin živí v první řadě chlupatý, potom
soudy, ale taky hospodský. Nestává se sice často, aby nezměnili téma celé čtyři
dny… Jenže čím víc to rozebírají ze všech úhlů pohledu, tím víc toho vypijou a
tím větší mám zisk. No, co tak koukáte? Už máte dneska dost? Ale jedno přece
ještě snesete, i když budete trošku veselejší…
„Co tak kouká, vidíte ho, supa? Já
vám říkám, má něco za lubem.“
„Klíííd, dok- dokuť dám dalejvá,
je to dob-rý“
„Tak tobě už nalejvat nebude, kdo
tě má tahat domů, ještě nás tvoje stará seřve.“
„Cos to ržek wo mojí starý?
Cešseprát?“
„Ticho! Seš vožralej jak prase!
Kdo ví, co ten žid dává do piva.“
„Máš recht, stará řikala, že je na
něm něco divnýho.“
„Prej se jednou vometal kolem
kostela. To je podezřelý.“
„V noci za ouplňku vychází tajně
z domu…“
„Sbírá na Čertově hoře bylinky a
vaří z nich podivný lektvary…“
„Uhranul přece starýho Pivodu,
když chodil do hospody v jiný vsi…“
„Je to čaroděj, za nocí se proměňuje
v černou kočku a běhá na sabat nahoru k Dominikovi!“
„Hloupost, lítá tam na starym
dřevěnym lavoru, co stojí pod okny.“
„Je nebezpečnej. Vzpomeňte si, co
říkal Vávrovi. Tři dny nato byl pod drnem!“
„Tak podezřele se po nás dívá. Co
když se nám něco stane, stará je zase v tom, a kdo se vo ní postará?“
„To on je ten vrah! A její krev
potřeboval pro svý čáry!
„Držte jazyk za zuby, jináč nás
uřkne!“
„Pozor, jde sem! Zastavte ho, než
nám něco provede!“
Když přišel hospodský
k jejich stolu, nestačil ani mrknout, než dostal ránu pěstí do břicha.
Další úder ho složil k zemi. Ty následující už ani nepočítal.
Ponocný se zrovna chystal troubit
desátou hodinu, když po návsi přecházel otec Benedikt s četníky, aby znovu
navštívili otce Františka. Na faře se ještě svítilo, ale jinak náves ozařovala
pouze okna hospody a ponocného lucerna. I tak bylo dost vidět, protože velký
měsíc stál zrovna nad věží kostela. Z hospody sem doléhal jakýsi hluk.
Náhle se ozvalo řinčení skla a nějaká postava vyletěla oknem ven. Skoro
současně se rozrazily dveře a několik lidí vyběhlo na náves. Chvíli se
rozkoukávali, a potom začali vratkým krokem pronásledovat postavu, která se
snažila tiše odplížit podél plotu. Dostihli ji a začali do ní kopat. Otec
Benedikt nemeškal a rozběhl se k nim přes náves, volaje:
„Pax! Pax hominibus bonae
voluntatis! Pax! Pax vobiscum!“
Potom začal všechny zcela
nekřesťansky mlátit po hlavě. Po každé ráně se pokřižoval a omluvil se slovy: „Pax
tecum.“ Jeho černá kutna se mezi opilci jen míhala. To už se vzpamatovali i
četníci a rozháněli dav s mnohým voláním, pískáním a povykováním. Takže se
zanedlouho shromáždila celá vesnice a brzy nebylo člověka, který by nevěděl, že
žid Hartstein se spolčil s ďáblem, aby zabil chudinku Doubravu, že obcoval
nejdřív s ní, potom s čertem, že na sudu piva létal vzduchem a vůbec
že dělal spoustu dalších věcí, o kterých se mu ani nesnilo.
Otec Benedikt nemohl dlouho
usnout. Do jeho pokoje na faře padalo světlo měsíce a oknem se díval přímo na
zřícenou věž kláštera svatého Dominika, vystupující z lesa na Čertově
hoře. Jak se tak díval, několik hvězd poblíž věže pohaslo a znovu se
rozsvítilo, jako by něco rychlého prolétlo vzduchem, a zastínilo tak jejich
svit. Nejspíš jenom mráček, pomyslil si, potom se pomodlil a konečně usnul.
Když se ráno probudil, byl už na faře sám. Pečlivě složil vlněnou pokrývku a na
okamžik setrval před prostým dřevěným křížem, zavěšeným na stěně. Ještě chvíli
se zdržel, vrhl krátký, zlobný pohled oknem k Čertově hoře a potom ještě
dlouhý a se zájmem po světnici. Usmál se a šel do kostela. Na mši tu čekalo
mnoho lidí a vzrušeně mezi sebou tlachali, jako by byli na tržišti, a ne
v domě Páně. ‚Beati pauperes spiritu, quoniam ipsorum est regnum
caelorum‘, povzdychl si. Vyhnul se davu a proklouznul do sakristie.
Otec František byl viditelně
rozrušen. Když ho spatřil, roztřásl se mu hlas i kolena.
„Vím, proč jste tady. Pojďte a
posaďte se“, řekl roztržitě.
‚Ale, ale. Copak že se tak
strachuješ? Že jsem si nemohl nevšimnout květin za oknem, uklizeného domu, nažehleného
oblečení, zašitých ponožek, nablýskané kuchyně a dalších důkazů, které jsi
nestačil odklidit, protože jsem přijel narychlo a nedal o sobě vědět dopředu?
Milý brachu, o tom si můžeme v klidu promluvit, netřeba být nervózní.
Nějakou tu hospodyni má každý, a samotnému je po nocích zima, sic fuit, est
et erit.‘
Pobledlý kněz mu nalil do poháru
z čerstvě otevřené láhve mešního vína.
‚Tak ono toho bude víc? To jsem
zvědav, co z tebe vyleze.‘ Benedikt na něj tázavě pohlédl.
„Měl jste mi říci, kdo vás poslal,
bratře…“
„Nebylo mi dovoleno to vyjevit.“
„Mohlo mě to napadnout, hned jak
jsem spatřil vaši černou kutnu. Fratres Dominicanes měli vždy hlavní slovo
v úřadu Svaté Inkvizice.“
„Jak dobře víte, není posláním
inkvizitora trestat prohřešky kněží, není proč se strachovat.“
„Prohřešky! Prohřeškem je, že jste
mně nevaroval. To já jsem zodpovědný za své dušičky, to mě byla svěřena péče o
jejich pozemskou pouť. Kdybyste alespoň naznačil hrozící nebezpečí, mohl jsem
je varovat. Nemuselo to dojít tak daleko. Mohli jsme povolat exorcistu nebo co.
Ta druhá smrt byla naprosto zbytečná!“
„Druhá-?!“
„Cožpak vy o tom nevíte? Stala se
druhá vražda. Krev Petra Kotrby je na vašich rukách, bratře. Koneckonců já jsem
jen pokorný sluha Páně, zatímco vy máte vyšší vysvěcení a inkvizitorium, možná
i školu exorcismů, takže máte veškerou zodpovědnost, abbé.“
„Jak k tomu došlo?“, zachrčel
zděšený dominikán.
„Stejně jako minule. Artérie byla
na dvou místech proražena něčím špičatým. V těle ani v okolí nebyla ani
kapka krve. Našli ho před chvílí…“
„…pod bývalým klášterem svatého
Dominika na Čertově hoře. Musím varovat četníky. Rychle!“
„Jste volný, Hartsteine. Teď je
jasné, že jste v tom opravdu nevinně.“
„Děkuji vám, pane strážmistře,
děkuji vám na sto tisíckrát. Přijďte si někdy ke mně posedět, dám vám, řekněme,
pět procent slevu. Nebo ne, deset, ať tratím!“
„Člověče, snad po tomhle nechcete
znovu otevírat hospodu?!“
„A to se mají opíjet u konkurence,
když se mohou přijít podívat na nefalšovaného zlého černokněžníka? Víte, kolik
na tom vydělám?“
„Zmizte mi z očí, mám na
starosti důležitější věci. Třeba Šuhaje.“
„To jste neslyšel, co vám tu
vykládám?“, rozčiloval se Benedikt.
„Říkám vám, tohle už ten Šuhaj
přehnal“, ignoroval ho četník. „Copak ty lidi neviděj, že ukrývat ho nemá
smysl? Že se jim za to odvděčí sekyrou do krku? A vy, ctihodní pánové, byste
měli promluvit v kostele. Něco jako že ukrývat zločince je hřích. Já
myslel, že potom, co se svou bandou udělal kostel v Chustu, proti němu
poštvete lidi. Zatímco vy znáte jenom svoje smíření, pax, ágnus déji a
votravujete mně dětskejma poudačkama.“
„Tak poslouchejte mně konečně.
Šuhaj je obyčejný boží tvor, ale to, co tady zabíjí nepochází od boha…“
„Takže podle vás tady máme
strašidlo. Praštil vás někdo kostelní věží po hlavě?!“
„Je to jedna z nejhorších
forem démonů. Vampýr, nosferatu, ďábel, říkejte si mu jak chcete, nikdo se
rozhodně nesmí přibližovat k Četově hoře, obzvlášť ne v noci!“
„A já mu říkám Šuhaj. A na něj mam
vydanej zatykač, psanej jmenovitě na Šuhaje, nikoliv na hraběte Drákulu, račte
si povšimnout. Dohodnu se s velitelstvim a vypíšu odměnu. A za chvíli
přijedou dva četníci z Chustu a pár navrch z Koločavy, tamější
velitel má totiž na Šuhaje taky pifku. Potom prohledáme Čertovu horu, kde se
nejspíš schovává. Můžete jít s námi, pro klid vašich duší, ale nesmíte
překážet. Ale jestli máte namířeno do Transylvánie, tak za kostelem zahněte
doleva. Skončil jsem.“
‚Ani nevíte, jak moc máte pravdu.
To je konec. Haeresis est maxima, opera daemonum non credere.‘
Není divu, že se lidé toho místa
po staletí obávali. Už pohled na ně vzbouzí strach. Vysoká čedičová skála
uprostřed krajiny, kde v širokém okolí není ani nejmenší čedičový kamínek.
Vypadá jaksi nepatřičně, jak se tak vypíná nad tmavým smrkovým lesem, jako by
sem přibyla z jiného světa. Les na jejím úpatí je temný, husté větvičky
spolu bojují o světlo a dusí mladé stromky. Je tu ticho, jako by se sem i
zvířata bála vstoupit. Přesto lidi stále přitahovala tajemná síla tohoto kopce.
Na jeho lysém temeni se prapodivné síly uctívaly už před více než tisícem let.
Ve středověku to bylo oblíbené místo sabatů čarodějnic a místní lidé dlouho
věřili v léčivou moc bylin, rostoucích na hoře. Aby zabránila těmto
rituálům, rozhodla se církev vystavět zde klášter. Byl to klášter řádu
dominikánů a jeho kostel byl zasvěcen svatému Prokopovi, který zvítězil nad
čertem. Mezi lidmi se ale počalo klášteru říkat podle řádu mnichů, tedy u
svatého Dominika. Lidé ale z dobré tradice chodili pro byliny nadále, a ze
‚psů božích‘ si nic nedělali. Je nepopiratelné, že na tom místě působí podivné
síly, protože i ti nejzbožnější mniši po čase zešíleli a několik z nich se
zabilo ohavným způsobem. Klášter byl potom zrušen a zbyly po něm jen rozvalené
zbytky zdí a tajemné podzemní chodby, do kterých se nikdo neodvažoval vstoupit.
Tak mluvil Benedictus, když se prodírali hustým lesem za rojnicí četníků,
kterou tvořilo celých pět mužů. Tři místní a dva z Chůstu. Ti dva
z Koločavy se nejspíš ztratili cestou.
„Ví se, co se stalo těm mnichům?“
„Oficiálně ne. Ale říká se, že
několik jich bylo neznámo jak vpleteno do mříží v oknech jejich cel. Další
byli nalezeni mrví se zježenými vlasy a vytřeštěnýma očima, jako by byli
vyděšeni k smrti. A jeden byl prý ukřižován na stěně své cely, přestože nebyly
vidět žádné hřeby. Mnoho dalších začalo blouznit a začali vidět ohnivé sloupce
a krev kapající jako slzy z tváře Krista. Těm byl zajištěn dlouhý pobyt
v Narrenturmu.“
„Také se říká“, ztišil Benedikt
hlas. „Že mrtví v sobě neměli kapky krve. Jiní tvrdí, že podzemní chodby
nepostavili mniši, ale že tam byly už před klášterem.“
„Ale až do teď se tady nic
podivného nedělo.“
„Upíři dokážou podle všeho setrvat
dlouho v letargii a vycházejí jen jednou za čas, aby se nakrmili. Liší se
to případ od případu, obvykle je to kolem sta let.“
„Ale mniši přece odešli před tři
sta lety, a od té doby se nikomu takové neštěstí nepřihodilo.“
„Asi neznáte případy zmizelého
Antona Gorbaga a zesnulé Rebeky Kolářové. Anton zmizel v lese pod
klášterem někdy na začátku osmnáctého století. A úmrtní list chudinky Rebeky
byste těžko hledal v matrikách. Je pochována v neoznačeném hrobě
v rohu hřbitova. Nemusím vám snad ani říkat, jak zemřela a proč se to
ututlalo, ani proč jí pro jistotu vrazili dřevěný kůl do srdce. A to se stalo před
sto lety. Přesně před sto lety.“
„Jakou máme vůbec šanci?“
„To záleží na druhu démona. Mám
s sebou svěcenou vodu a kůl, to by mohlo stačit. Můj nůž je ze stříbra, a
to ne náhodou. Četl jsem díla Basilia, Isidora Sevillského i Efraima Syrského.
Také jsem studoval Dialogus de energia et operatione daemonum Michaela
Osekla a Exorcisandis obsessis papeže Lva III. Stejně ale máme největší
šanci, pokud se nám ho podaří zastihnout spícího a proklát mu srdce kůlem.“
Jak tak mluvili, pomalu se nad
nimi vypínala výš a výš zborcená hradba kláštera, jako rozpadlá koruna na
vrcholku kopce. Došli k průlomu a za četníky prošli do prostoru, který byl
kdysi kostelní lodí. Několik gotických sloupů stále čnělo k potemělému
nebi. Na místě oltáře i jinde byly kameny ožehlé. Nikde se neříkalo, že by byl
kostel vyhořel. Spíše to vypadalo, že po vršku kopce tancoval blesk. Na jedné
ze stěn se matně zachoval kamenický reliéf, zobrazující svatého Prokopa,
krotícího čerta. Vlastně se zachovala jenom jedna část. Ta s čertem. Otec
Benedikt se snažil nevěnovat tomu pozornost. Přesto ho neopouštěl podivný
pocit, když procházel další části bývalého kláštera. Nepřestával se rozrušeně
rozhlížet kolem sebe. Otec František, který šel po jeho boku, na tom nebyl
lépe. Náhle zakopl a strašlivě vykřikl. Hleděl přímo do očí vybělené lebky.
Došli totiž až k bývalému klášternímu hřbitovu. Byl položen nevhodně ve
svahu a proudící voda odplavovala zem a odkryla některé hroby. To už se seběhli
četníci a chtěli vědět, co se stalo. Snažili se to přejít smíchem, ale ten se
jim zadrhával v hrdle.
Když nahoře nic nenašli, rozhodli
se četníci prozkoumat podzemí. Vyrobili několik pochodní a sestoupili po
rozpadlých, nebezpečně kluzkých schodech dolů. Otec Benedikt si v ruce
pohrával s růžencem. Systém chodeb byl spletitý a rozsáhlý. Procházeli
velkými prostorami, a světlo pochodní jen nezřetelně a mihotavě osvětlovalo
cestu před nimi. Dlouhý tunel hlasitě odrážel jejich kroky. Najednou je všechny
přepadl pocit úzkosti a semkli se k sobě, vystrašeně nahlížejíce do
křižujících chodeb a napínajíce zraky, aby viděli co nejdál do temnoty před
sebou. Bylo tu vlhko a ledový vzduch k nim vanul z tajemných hlubin.
Ozývalo se kapání vody a řinčení řetězů ve větru. Několikrát se jim něco otřelo
o tvář, jako neviditelné pavučiny. Podivný pocit sílel a četníci odjistili své
karabiny. Benedikt držel v natažené ruce kříž, jako by tvář Krista mohla
rozrazit tísnivou temnotu kolem nich. Náhle zaslechli slabý zvuk, jako sypání
kamínků. V boční chodbě se cosi pohnulo. Ještě víc se přiblížili
k sobě a nejspíš by se chytili za ruce, kdyby je měli volné. Vlasy se jim
zježily a naskočila jim husí kůže. Jeden z četníků hodil za roh pochodeň,
ale ta zablikala a zhasla.
Z chodeb přiletěl závan
průvanu a zhasl i ostatní louče. Potom se událo mnoho událostí v příliš
rychlém sledu. Něco velkého a temného proběhlo kolem nich. Otec František se
vrhnul k zemi a kryl si hlavu rukama. Benedikt s krucifixem
v ruce neuvěřitelnou rychlostí vychrlil:
„Princeps gloriosissime caelestis
militae, sancte Michael Archangele, defende nos in praelio et collucatione.
Satanas! Ecce Crucem Domini, fugite partes adversae! Apage! In nomine patri, et
fili, et spiritus sancti, apage!“
„Stůj, jménem zákona!“,
sekundovali mu četníci a vypálili ze svých zbraní. Olověné kulky se neškodně
rozbily o strop chodby. Potom bylo chvíli ticho. A pak se ozval rachot
padajícího kamení. Strop povolil a zřítil se přímo na ně v lavině balvanů
a hlíny.
Benedikt se probral ze šoku. Byl
v naprosté tmě a zpola zavalen sutí a kameny. Když volal na své druhy,
bylo mu odpovědí jen mrtvé ticho. Nohu mu rozdrtil velký kámen. Pokusil se
s ním pohnout a zařval bolestí. Nakonec se mu nějak podařilo se vyhrabat.
Opřel se o vlhkou stěnu kobky. Dlouhou dobu jen tak seděl jako statua salis.
Když se mu zdálo, že bolest ve stehenní kosti začíná ustupovat, pokusil se
postavit. Se zaúpěním se po stěně svezl zpět na podlahu. Podruhé se nepokoušel
vstávat, jen se plazil po mokré blátivé podlaze do tmy. Jak dlouho se asi
plazil po břiše temnými chodbami, až si rozbil koleno zdravé nohy, roztrhal
šaty a rozdrásal dlaně o ostré kameny? Nevěděl. Nakonec zoufalý usedl opřen o
studený kámen. Připadal si jako zaživa zavřený ve vlastní hrobce. Nebo už byl
mrtvý? Jeho naléhavé modlitby zůstávaly bez odpovědi. ‚Domine, exaudi
orationem meam… veni, sancte spiritus… miserere mei , Deus, secundum magnam
misericordiam … te rogamus, audi me… ex profundis, a porta inferi, clamavi ad
te, Domine… Kyrie eleison… ‘
Najednou se mu zdálo, že vidí
jasné světlo a v jeho středu přicházela zářící okřídlená postava. Zamrkal.
Postava zmizela, ale světlo nikoliv. Vyšlo slunce a probořenou klenbou sklepení
nahlíželo do chodeb. Po spadané hlíně se vydrápal na povrch.
Když se potom měl ještě dostat do
vesnice, byla to pro něj doslova via dolorosa. Přesto to dokázal. Po
několika hodinách strastiplné cesty dorazil na okraj vesnice. Nejdřív si ničeho
zvláštního nevšiml. Jakmile se dostal na doslech, začal volat o pomoc a jeho
hlas byl jako vox clamantis in deserto. Odpovědí mu bylo jen žalostné
kraví bučení. Sebral poslední zbytky sil a plazil se blíž. Nějaký pes ho ucítil
a začal zuřivě štěkat. Znělo to rozčileně a ustrašeně, jako by se chránil před
něčím, čemu se nemůže postavit. Štěkot se v tom podivném tichu nesl daleko.
Odněkud mu odpovědělo stejně neklidné husí zakejhání. To ticho! Konečně si to
uvědomil a strnul. Pila neřezala, kladivo nekovalo, nepracoval mlýn, nikdo se
nehádal, nepřekřikoval, nepovídal, nic. Zhola nic. Horror vacui. Kromě
něj nebylo v okolí jediného živého člověka.
Náhoda tomu chtěla, že kvůli
železniční výluce musel otec Benedikt jet do Říma dalekou oklikou přes Rijeku,
a že tam dorazil zrovna v tu nejhorší dobu. Jeho černá kutna se znelíbila
černým uniformám Musoliniho fašistů. Zemřel v neděli pátého března, léta
Páně tisícího devítistého dvacátého druhého, a s ním veškeré důkazy o tom,
co se stalo.
Ironií osudu se v ten samý
den konala v Berlíně premiéra slavného Murnauova filmu Nosferatu:
symfonie hrůzy.
poznámka autora: Tato krátká povídka byla původně školní slohovou prací, bez velkých uměleckých ambic. Když se na ní znovu podívám, vidím, že má možná příliš dlouhý úvod vzhledem k relativně krátkému vyůstění. Čtenář také snadno odhalí odkazy na Baladu pro banditu a na Sapkowského Narrenturm. Nicméně jednou jsem ji prohlásil za hotovou, a nehodlám na ní nic měnit. :-)
