*
Jestliže plnoprávný občan vyrazil oko
příslušníku třídy plnoprávných občanů, vyrvou mu oko; jestliže zlomil kost
plnoprávného občana, zlomí mu kost…
Chamurappiho zákoník.
Mnoho žijících zasluhuje smrt. A někdo
umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Proto nevynášej příliš horlivě
rozsudky smrti.
John Ronald Reuel Tolkien
Nihil dulcius est ultione
Quintilianus
Zvedl oči od prašné cesty a zadíval
se před sebe. Jeho pohled padl do klidné zeleně. Je to skutečnost, nebo jen
další z přeludů a mámení, která mu zatemňovala mysl? Unavené oči
přestávaly rozlišovat tvary. Část zorného pole mu zakryla temnota protkaná
purpurovými záblesky. Napůl došel, napůl se doplazil ke skupince stromů. Jejich
košaté koruny obsypané květy poskytovaly ochranu proti palčivému polednímu
slunci. Pod kořeny jednoho stromu, zkroucenými jako spící draci, vyvěral malý
pramínek a chvilinku se zdržoval v kamenné nádržce, než se ztratil mezi
suchou travou a vyschnul mezi rozpálenými kameny.
Potácivým krokem došel ke studánce
a třesoucíma se rukama nabral trochu vody. Touto námahou opět vyvolal bolest ve
zranění na levé paži. Nechápavě se na ni podíval, jako by si připomínal, co že
se to vlastně stalo. Měl za to, že se mu to jen zdálo… Jeho soužená mysl už
nedokázala odlišit sny od reality. Okraje rány byly pokryty žlutohnědým hnisem.
Zuby mutanta byly nejspíš jedovaté.
Znenadání se za ním ozval sípavý
hlas.
„Pojď ke mně!“
Vylekaně sebou trhnul a zhroutil
se k zemi, chráníce si hlavu rukama. Rozvířený prach mu vnikl do nosu a
donutil ho kýchat. Po chvíli se odvážil opatrně vzhlédnout. Stál tam vysoký
stařec oděný v dlouhé černé tunice, s pláštěm a kápí. Snad byly na
oblečení nějaké vzory, přes přibližující se temnotu je ale nerozpoznal. Starce
cosi obklopovalo, něco, co nebylo vidět, a co ne každý mohl cítit. Ze zraku
mu vymizely zbytky světla. Jeho svět už tvořily jen barevné záblesky a černá
postava, jejíž rysy se vyjasňovaly. Potom si uvědomil, že zná tu vrásčitou
tvář, do které bylo vepsáno strašlivé utrpení, ta černá, pichlavá očka bez
bělma, ty ruce, zkroucené a vysušené magií.
„Ale… Mistře? Vy…vy jste zde?
Vždyť jste byl-“, vypravil ze sebe namáhavě.
Potom rozeznal to, co pokládal za
vzorek na tunice. Byla to krev. Stařec se ohlédl, jako by ho cosi vyrušilo a rozběhl
se k němu. Jak běžel, začaly se na jeho pažích objevovat praskliny, jako
řezy neviditelných nožů. Přímo před jeho užaslýma očima se starcova levá ruka
samovolně oddělila od těla. Vytryskl gejzír krve. Na jeho hrudi se objevila
rudá skvrna a na chvíli by byl přísahal, že v ní zahlédl hrot šípu. Stařec
ale stále utíkal a kličkoval, jako by se něčemu vyhýbal. Rychle uskočil doprava
a už zase běžel k němu, když vzduchem zazněl podivný svist a starcova
hlava opustila ramena. Bezhlavé tělo ještě vztáhlo ruku před sebe a padlo
k zemi. Hlava proletěla vysokým obloukem a dopadla těsně před něj. Na pár
strašlivých okamžiků si hleděli z očí do očí. Potom hlava vykřikla:
„Pomsti mě!“ a rozplynula se.
„-byl jste… mrtvý?“
Záblesky vzpomínek a neurčitých
obrazů opět na chvíli ustoupily jasnějším myšlenkám. Bylo mu jasné, že se musí
pokusit něco udělat, protože tohle balancování na okraji propasti mělo jen
jeden možný výsledek. Dlouhý, nekonečný pád. Vlastními silami by toho mnoho
nedokázal. Existuje ale více způsobů, jak může kouzelník používat Sílu,
přesahující jeho vlastní. Jediný z nich, který by byl dostatečně rychlý a
silný, je zároveň ten nejnebezpečnější. Nejtemnější. Zoufalý. Vyvolat na pomoc
démona.
‚Sakra, já měl otrávené rány
působit, ne se jich zbavovat!‘
Roztřesenou rukou načrtl do písku
pentagram a doufal, že propojil všechny vrcholy. O zrak přišel už nadobro a
musel dávat velký pozor, aby obrazec nepřerušil. Nahmatal váček
s bylinkami, připnutý u pasu. Snad poznal podle listů správnou květinu,
jinak… stejně je to jedno. Pokusil se soustředit a sebrat poslední zbytečky
Moci. Začal předříkávat formuli ve starobylém jazyce Kamenných Králů. Řeč se mu
zadrhávala a nevybavoval si slovní spojení. Proč se jen tyhle démoni neobtěžují
s učením jazyků mladších než několik tisíc let?! Někde v okolí se
ozývali cvrčci. Vedro příjemně ukolébávalo ke spánku. Byl vyčerpaný. Proč
prodlužovat agónii, proč se trápit? Jenom na chvíli si lehnu…
*
Něco ho lechtalo na nose. Pomalu otevřel oči, nechtělo se mu ze
sladkého bezvědomí. Byly to vlasy nějaké dívky. Skláněla se nad ním a budila
ho. Polovinu tváře měla osvětlenou ohněm, hustou hřívou kaštanových vlasů
probleskovaly hvězdy.
„No tak, probuď se přece, už si spal dost dlouho“, prohodila vesele.
Byla vlahá letní noc, opodál hořel ohníček, cvrčci cvrčkovali, její kůň se
oháněl ocasem po mouchách. Dívka se smála.
„Ani slůvka díků? Ty nevděčníku! Víš jakou jsem s tebou měla
práci? Ta ruka byla pěkně zřízená, ale zvládla jsem to.“
Rychle se podíval na svou ruku. Místo zranění uviděl jen tenkou rudou
čárku. Dívka odběhla k ohni, ale nepřestávala vesele švitořit.
„Mimochodem, já jsem Adelaide, léčitelka. Tak pojď už, nebo se ti to
připálí. Mmm… Voní to nádherně, nemyslíš?“
Posadil se a udiveně na ni pohlédl. V mihotavém světle ohně si jí
chvíli zmateně prohlížel. Byla… zvláštní, jako by sem ani nepatřila, mladá a
svěží, naprosto odlišná od zbídačených skupin poutníků, kteří byli natolik
zoufalí nebo nerozvážní, že se vydávali do takovýchto končin světa. Obvykle se
o nic takového nezajímal, ale najednou si uvědomil, že je vlastně až
nadpozemsky krásná a podivil se, protože si vlastně už ani nevzpomínal, kdy a
zda vůbec už něco takového zažil. Sklonila se nad kotlík, ze kterého stoupala
vůně nějké polévky, a odhrnula si vlasy za uši. V tom to pochopil.
„Ty jsi elfka!“
„A kdo jinej bych asi tak měla bejt? Goblinova babička? No jo, já vim.
Každej se diví, proč nejsem zalezlá v lese jako ostatní. Co bych tam asi
tak měla dělat? Sedět na zadku a nostalgicky vzpomínat na zašlou slávu, která odešla
navždy? Je mi líto, tu slávu sem nezažila, nemám na co vzpomínat. Ti staří ano.
Bývaly to báječné historky, když ještě měli chuť vypravovat. Teď jenom
zamyšleně bloumají po lese a volají jména, která už dlouhá staletí nikdo
nenosí. V lese je pěkně, ale svět je tak
krásný a zajímavý a já chci vidět všechno, co je na něm k vidění. ‚Carpe diem, quam minimum credula postero‘,
jak nedávno prohlásil jeden učenec na jihu, kde se, na rozdíl odsuď, stále
ještě mluví jazykem tak starým, jako náš vlastní. Vlastně jsem mu to poradila
já. Ještě jsem chtěla, aby se dodávalo ‚…ani minulosti‘, ale to už by bylo moc
dlouhý. A když sme u tý minulosti, neměl bys bejt překvapenej, když vidíš elfa.
Jak na tebe koukám, nejspíš máš taky smíšenou krev. Mezi lidma tady to není nic
neobvyklýho. Tak pojď si sednout a najez se. Neošetřovala jsem tě noc a den,
abys potom umřel hlady. A vůbec, vo co ses to tady pokoušel? Plýtvat zbytečně
silami, který potřebuješ na překonání otravy, je docela blbost.“
„To s tim učencem…“, poznamenal,vstávaje ze země „…se událo asi
před sto lety.“
„A co má být?“
„A předtím jsem se pokoušel zachránit sám.“
„To ses teda pokoušel dost podivným způsobem. Až mě napadá, jestli jsi
to neudělal schválně, abych tě mohla zachránit“, smála se elfka.
„Vím dost o působení jedů, tak…“
„Ale víš kulový o jejich odstraňování. Co to bylo za jed? Nemohla jsem
to rozpoznat.“
„Nějakej mutant. Slyšel sem, že vedle v Sebrii se objevil nějakej
kult. Ty zvěsti nemusej mít pravdu… ale mluví se o rituálních vraždách, o
obětování lidí na oltářích Bezejmenného. Krajem se údajně prohání přízrační
Lovci… A proroci čekaj konec světa, jako obvykle.
Každopádně to bylo velký jak pes, a podobně chlupatý. Navíc to mělo
šest nohou, klepeta a rohatou hlavu. Usadilo se to ve skalách u zřícenin
Arhag-ugodu a zabíjelo to na potkání. Tak to dopadá, když se nějaký amatéři
pletou do kouzlení.“
„A ty jsi kdo? Velkej Čaroděj? V tom případě já sem Paní jezera.
A co si, u všech dubů, dělal na takovym místě, jako je město duchů?“
„Já, černokněžník, učedník samotného Morroga Kostižrouta, se nebojím
duchů ani přízraků Mrtvého města. Kudy projde Rytíř s kančím zubem ve
znaku, tam projdu i já. Najdu ho a zabiju ho a smrt mého Mistra bude konečně
pomstěna.“
„Tebe někdo praštil do hlavy? Asi jo, a pořádnou silou! Co to plácáš
za hovadiny? Jakej rytíř? A jaká pomsta, seš idiot? Tohle je jeden
z lidskejch zvyků, který nikdy nepochopim. Je to tak, že když jeden člověk
zabije druhého –jako by to samo o sobě nebylo dost smutné- najde se někdo, kdo
vrahovi přísahá pomstu. Zabije vraha, a někdo z vrahových přátel přísahá,
že zabije nového vraha, a tak to jde dál, dokud se úplně nepobijou? Nechápu jak
to, že ste se s takovými zvyky ještě nepovraždili všichni. Váš život není
tak dlouhý, abyste ho takhle promrhali!“
„A to má ten vrah jen tak pobíhat po světě, jako by se nic nestalo? To
nedopustím! Jen přes mou mrtvolu!“
„Jo, tak to se ti málem povedlo! Budeš jíst? --- Dobrá, jak chceš.
Jenom doufám, že to je z toho šoku. Jinak budu litovat tý námahy, cos mě
stál. Lež a odpočívej. Ráno je moudřejší večera.“
Poslechl, protože by už stejně nedokázal déle stát. Z vysílení se
mu dělalo mdlo. Přes padající závoj spánku ještě zaslechl, jak si elfka nad
ohněm mumlá něco jako „nepoučitelní“.
„O čem to sakra mluví…?“
Vzbudila ho svým zpěvem, když tančila pod stromy a vítala jitro. Když
viděla, že už je vzhůru, radostně zaševelila: „Támhle za tím kopcem je hezoučká
louka a na ní rostou jabloně. Některé jsou ještě v květu, hemží se to tam
hmyzem a jablíčka se na slunci červenají. Pár jsem jich utrhla. Vem si taky.“ I
když mluvila, svěží melodie jejího zpěvu stále zněla v korunách stromů a neustávala.
Mlčky přijal nabízené jablko a lačně se do něj zakousl. Hlava mu třeštila jako
po třídenním flámu a měl pocit, že má vnitřnosti obrácené naruby. Kdybych tak
věděl, co z toho, co se stalo, bylo doopravdy, pomyslel si.
„Včera sme asi nezačali úplně nejlíp, ale včerejšek už stejně patří
minulosti, takže to můžem zkusit znova. Můžeš mi vypovědět, co se ti stalo.
Prosím. Není nic lepšího na vypravování než zelené jitro pod věkovitými
stromy.“ Listí stále znělo ozvěnou jejího zpěvu.
„Musím se ti odvděčit za to, že ses o mě postarala. Zaplatím ti a
půjdu; Rytíř s kančím zubem už musí být na míle daleko…“
„Žádné peníze od tebe nechci. Stačilo by mi poděkovat.“
Děkovat? To slovo už jsem někde slyšel… ?!
„Musím ti přece zaplatit! Každý jiný by mě jen odtáhnul do škarpy a
obral by mě o to málo, co mi ještě zbylo. Poskytlas mi službu, já ti zaplatím,
tak to v životě chodí“
„To si vopravdu myslíš, že bych tě chtěla ošetřovat pro peníze?
Blbost. Co bych z toho asi tak měla?“ Odhrnula si vlasy a lehce se dotkla
stříbrné náušnice. „Vím o hodně věcech, které by lidé považovali za cenné.
Pěkný sou, to jo, ale cenný jsou přece jiný věci, nemyslíš?“
„O žádné nevím. Proč sis se mnou teda dávala tu práci?“
„Třeba pro tvoje hezký oči.“
„Můžu si dovolit zaplatit, tak mně přestaň ponižovat!“
„Zlato, zlato, zlato a ještě jednou zlato. Copak pro vás neexistuje
nic jiného? Už se o tom nebudeme bavit. Vážně nechápu, kde vůbec berete tolik
zábran, které vám brání užívat si života.“
„Tak‘s mě tu mněla nechat ležet, když se ti nelíbim! Konečně sem měl
možnost se pomstít, ale zase mi unikl. Nemůžu ztrácet čas. Jdu vykonat pomstu,
nebo zemřít při pokusu o to. Odcházím“
„Neřekla jsem, že se mi nelíbíš.“ Zastoupila mu cestu a usmála se.
Napřáhl ruku, ale zase ji nechal klesnout. Najednou pocítil, že by jí
čertvíproč nemohl udeřit. Vždyť ona mu zachránila život, a to ho ani neznala.
Pomohla úplně cizímu člověku jen tak, bez vyhlídky na odměnu. Asi jsem musel
překročit bludnej kořen někam do pohádky. „Nech mě jít“, prosil.
„Jít můžeš, ale já půjdu s tebou. S tvým přístupem bys mě
ještě mohl potřebovat.“
„Nepřemáhej se, já už jsem si zvykl. Jste všichni stejní pokrytci.
Cestuju sám.“
„Ale já bych s tebou opravdu šla docela rá-“
„Nech-mě-na-pokoji!“, vypravil ze sebe namáhavě. „Znám vás, elfy,
lidi, půlelfy, trpaslíky, čaroděje, lapky, kněží i démony. Dokonce i ti špinaví
gnómové jsou stejní! Díváte se na mně jako na špínu, jako na lejno, o které jste
se náhodou otřeli a musíte se toho rychle zbavit. Znám ten pohrdavý pohled, než
na mně poštvete psy. Už ani nespočítám, kolikrát jsem ležel zbitý do bezvědomí,
kolikrát mě lovili pro zábavu jako lišku, kolikrát mě nejrůznější věrozvěsti
slibovali nejhorší hlubiny pekelné, kolikrát jsem byl zamknutý v kládě a
nejrůznější chamraď po mně házela kameny, kolikrát jsem toužebně vyhlížel smrt,
která by ukončila moje muka! Jedno jsem se za tu dobu naučil: nikdy nikomu
nevěř! Myslíš si, kdovíjak jseš chytrá, co? Myslíš, že bys se mnou šla do
nejbližší vesnice, a tam bys mě udala! Na tu odměnu můžeš klidně zapomenout,
vypsalo jí Naropolské oficium a na jejich černé listině jsou elfové a jiný
nelidi hned za černokněžníkama. Já se od
tebe nachytat nenechám! Odhalil jsem tě! Všem vám de jenom o prachy. Jsi stejná
mrcha jako všichni ostatní!“
Náhle se mírně ochladilo. Sluneční svit pohasl a do tváře mu zafuněl
prudký poryv větru. Její tvář byla stažená vztekem a rozhořčením. Koutky očí jí
zvlhly. Na zem dopadlo několik kapek a zahřmělo, jako předzvěst blížící se
bouřky. Najednou mu zajiskřilo před očima a levá tvář se mu ocitla
v jednom ohni. Přišlo mu, že přišel o polovinu obličeje, ale nakonec
zjistil, že dostal obyčejnou, byť velmi ráznou facku.
„Nikdy se neopovažuj tvrdit, že jsem stejná jako ‚všichni ostatní‘!
Ani si neumíš představit, jak si mě naštval. Pomalu začínám litovat, že sem tě
dovopravdy nenechala ležet u cesty. Přitom jsme mohli… vem tě čert, copak mi
nemůžeš alespoň trochu důvěřovat?“
„Nevím, co to do mě vjelo… já… promiň.“
Stín odešel stejně rychle, jako se objevil. Slunce už bylo vysoko na
obloze a zalévalo celý kraj jasným světlem. Usmála se. Tak je to mnohem lepší.
*
Nejspíš to bude tím šokem ze zranění, otravy a magického uzdravení,
říkal si. Celý svět se mu jevil odtažitě, jako by se ho okolní dění vůbec
nedotýkalo. Matně si uvědomoval monotónní pohyb koňských svalů pod sebou a před
sebou posazenou elfku; její vlasy, teplo jejího těla, dotek svých rukou, kterými
se přidržoval jejího pasu. Něco povídala, ale jeho duch se zmateně potuloval
kdovíkde a nic z toho nezachytil, jen občas něco neurčitě zabručel
v odpověď. Jako by se celý svět kolem něho proměnil, byl neobvykle
slunečný, jasný a přívětivý. Nic už nechápal. Cítil se nezvykle… šťastný.
*
Poslední kapku normálního světa odložila druhý den u velkého jezera.
Shodila ze sebe šaty a vběhla do vody. Pištěla a cákala přitom jako malá holka.
Vyplašila tím hejno labutí, které se s mohutným pleskotem křídel vznesly,
aby dosedly na vodní plochu o kus dál, kde nad hladinu jezera vystupovaly
ostrůvky plné ptactva. Plavala jako vydra a radostně si prozpěvovala.
Připomínala mu mořskou vílu. Všechny sirény by si ale, jakkoli jsou proslulé
svým zpěvem i svými vnady, hravě strčila do kapsy. A navíc - nic proti ocasům,
ale měla dokonalé nohy.
Na chvíli se mu ztratila z očí za skupinou ostrůvků. Když se
vrátila, vybuchovala smíchy.
„Představ si, že na druhý straně stál ňákej dědula v drátěný
košili a civěl do vody. Potápěla jsem se u dna, a viděla jsem tam starej
rezavej meč. Tak jsem ho vzala, vynořila se z vody a podala meč dědulovi.
Ten valil bulvy! Až jsem myslela, že mu vypadnou. No řekni, copak je na mně
něco zvláštního k vidění?“
Neodpovídal. Jenom doufal, že už se z toho snu nikdy neprobudí…
*
Probuzení však přišlo a bylo prudké. Slunce zmizelo a přišel studený
déšť. Krajina se za ním schovala jako za bezútěšnou šedou clonou. Pak přišla
bouře…
„Opravdu tam musíš jít? Proč zrovna tam, proč do šeptajícího lesa?
Není snad na světě i bez toho dost nebezpečí? Zůstaň se mnou a bav se na
sluncem zalitých lukách.“
„Nemohu sejít ze své cesty těsně před koncem. Nepachtil jsem se šest
let blátem a špínou, abych se teď odvrátil. Pokud šel Kančí zub do lesa, jdu za
ním.“
„Nechoď! Mé srdce mi říká, že pokud vstoupíš do Hal-Firienu, už se na
tomto světě takto nesejdeme. Legendy vyprávějí o šeptajícím lese Hal-Firienu
strašlivé věci. Kdo do něj jednou vstoupí, už nikdy nevyjde, a i když se mu
zázrakem podaří dostat se z lesa živý, navždy už chodí pod chmurným stínem
jeho věkovitých stromů plných zloby. I pod jasným sluncem stále naráží na
přízraky, jako kmeny temného hvozdu se rozprostírající kolem něj, jako kmeny,
jejichž hustými temnými korunami neprorazí ani paprsek světla. Ten les je
prokletý! Staneš se jeho součástí a už se nikdy neosvobodíš.“
„Ale je to má cesta.“
Otočil se a rychle odcházel, aby neslyšel její pláč. Proč? Proč jenom
odcházím? Proč ji tam nechávám samotnou, i když nám oběma lámu srdce? Proč lpím
na přísaze, která má cenu zvadlého listí? Proč tak tvrdohlavě stojím za tím, co
nazývám ctí? Protože jsem… člověk. Jsem pyšný na to že dodržím, co řeknu. I
když má přísaha pomsty nemá cenu, zatímco být s ní význam má? Nemohu jí to
vysvětlit, nepochopila by to. Já sám to nechápu.
Svět kolem něho ještě víc zšednul a posmutněl. Bouře zesílela a nebesa
zkrápěla zemi přívalem slz. Zahřmělo. Velmi, velmi blízko.
*
Nezměrná je blankytná klenba nebes, jako smrt jsou temné hlubiny
pekelné. Ne tak rozlehlý, ale o to temnější je Firienský hvozd. Před dávnými
věky, když nejstarší dub, který má nyní kmen tak tlustý, že by ho na padesát
mužů neobjalo, byl ještě žaludem, stála na výšině uprostřed krajiny vysoká věž,
dílo zapomenutých stavitelů temné doby. Věž, obývaná neznámým Zlem. To Zlo
pocházelo od odpadlého služebníka bohů, který se nechal unést Mocí Temnoty. Ale
tvář světa nebyla vždy taková, jaká je dnes, a bohové kdysi kráčeli po této
zemi. Zlo, páchané jejich služebníkem, je rozlítilo a jejich hněv byl
strašlivý. Země zaúpěla pod zuřivou válkou bohů a málem byla zničena. Hory se
bortily, jezera se vylévala, řeky měnily svůj tok, nížiny se propadaly do moře.
Mocnosti se toho zalekly a vrátily se na své velkolepé trůny, dříve, než mohly
vystopovat a zničit veškeré Zlo. To byl potom úkol mnoha statečných rytířů a
paladinů. Na křídlech bouře přepluli nově vzniklé moře a oblehli Zlo
v jeho Věži. Nakonec Věž zbořili do základů a, protože nemohli zničit
prastaré Zlo, uvěznili ho v troskách na věčné časy. Nebo si to alespoň
mysleli.
Léta plynou, mění se věky, králové mnoha královstvíček se perou o své
malicherné spory. Stará vznešenost je téměř zapomenuta. Rovy přikrývá hustý
nános spadaného listí. Hustý les narostl na starých mohylách. Ale Zlo nespí.
Působí z podzemí a každým kořínkem obrovitého hvozdu prochází jeho duch.
Šero pod stromy se mění v temnotu. Zvířata mají drápy delší, zuby
silnější, krunýře pevnější. Temnota se rozšiřuje do všech částí hvozdu. Ve
stínu pod černými větvemi se ozývají záhadné hlasy. Až jednou dorazil do zkaženého
hvozdu rytíř, postřehl známky vzrůstajícího zla a prohlásil…
*
„A kurva!“, prohlásil rytíř s kančím zubem ve znaku. To, co ho ve
starých ruinách napadlo mu už zabilo skoro celou družinu. On a dva panoši stáli
v boční chodbě polorozpadlého paláce a sotva popadali dech. Museli najít
nějakou cestu ven, ale cestou za nimi už by se nikdo z nich nevrátil, ani
kdyby vepředu stály brány pekelné. Opatrně prošli do další chodby. Potom do
další. Najednou se ocitli před velkými dveřmi. Za nimi se rozkládala velká prostora
trůnního sálu. Pomalu prošli kolem sloupořadí zmučených soch. Stěny byly i po
těch staletích stále černé krví povražděných skřetů. Uprostřed sálu stál vysoký
trůn. Na něm seděla přikovaná kamenná socha. Vypadala, jako by se snažila ze
svých pout vyprostit. Na schodech podstavce trůnu seděla postava a pohrávala
si s něčím v ruce. Rytíři byla něčím povědomá. Přišel blíž, a
oni uviděli roztrhané šaty a prázdné oči, ve kterých se zrcadlilo šílenství.
„Nechte ho bejt, hoši, jen další chudák, co se zatoulal do lesa a
zbláznil se z toho. Kašlete na něj, musíme se z týhle prdele co
nejrychlejc dostat!“
„Přišel jsem dobrovolně. A čekám tady na vás.“ Nebožákův hlas jako by
vycházel z velké dálky. Hrot rytířova meče se v mžiku ocitl
nebezpečně blízko u jeho hrdla.
„Přišel jsem splnit svůj slib. A zabít tě.“
Rytíř ho poznal, a jeho překvapení mu dalo čas doběhnout k trůnu.
Panoši se za ním vrhli.
„Stát! Nemůžete mě zastavit! Nic mě nezastaví před mou pomstou!“
S těmito slovy vytáhl z kapsy prsten, který našel v ruinách a
nasadil ho přikované soše na prst.
„Vyzývám tě, ó mocný, sílo temnoty! Vstaň ze svého spánku a rozdrť ty
bezvěrce!“ Okovy praskly. Ze sochy se vyvalil temný dým. Temnota se
koncentrovala před rytířem, až se z ní objevil meč, štít a odpudivá
přilbice. Z jejího středu vycházel chmurný smích.
Rytíř i panoši se po přízraku vrhli. Panoši jeden po druhém dostali
ránu štítem, až odlétli. Rytíř bojoval dobře, ale proti neúnavnému nepříteli
neměl šanci. Když vydechl naposledy, obrátil se přízrak k čaroději s napřaženým
mečem. Ten před ním couval po podlaze, dokud nenarazil na zeď.
„Proč, ó Temný? To já jsem ti poskytl Moc na osvobození, to já jsem
našel ztracený artefakt, to…“
„Mlč!“, rozlehl se ozvěnou studený hlas. „Nikdy bys na to nepomyslel,
kdybych tě sem nepřivedl. Jen jsem tě využil, jinak nejsi o nic lepší než ta
verbež. Zemři!“
„Ne!“ Adelaide vyskočila ze stínu dveří a máchla rukou. Přízraku tím
vyrazila zbraň z neviditelné ruky. V očích jí plálo nebezpečné
světlo.
„Vrať se do hrobu kam patříš! Tvůj čas už odešel, usni a nikdy víc se
neprobouzej!“
„A kdo mě k tomu přinutí. Ty, elfko? Nestav se do cesty samotné
Smrti!“
Temná masa se nad ní kabonila, ale ona stála neohroženě před ní,
krásná a nebezpečná, jeden z posledních potomků dávných vznešených, kterého
nepříznivý osud zanesl až sem.
„Nemůžeš mě navždy zničit, stejně jako temnota nikdy nezvítězí nad
světlem Západu!“
„Nezastavíš mne, elfko. Zabiju vás a poté se připojím ke svému pánu.“
Z temnoty se vynořily dva ohavné spáry a natáhly se po ní. Potom
vše zmizelo v oslnivém záblesku světla.
*
Když se mu konečně vrátily smysly, ležel na studené kamenné podlaze.
Sál, kde ležel, nepoznával, ale byl mu něčím povědomý. Ošklivé zkroucené sochy,
velký trůn, ožehlá díra ve stropě… Potom ji spatřil. Ležela tam na špinavé
studené podlaze nedotčená, jako by jen spala. Její krása byla snad ještě větší
než dřív, ale byla to krása mrtvá. Byla jako růže v plném květu, kterou
spálil mráz, jako když uprostřed svítání přijde temný mrak, ale nemůže skrýt
krásu jitra.
„Ne! To NE!!!!! Já bych tu měl ležet místo ní. Proč ona? Proč ta,
která jediná za nic nemohla? Ale já to tak nenechám. Za její smrt draze
zaplatí!“ Potom si uvědomil:
„Měla pravdu. Šla sem jen kvůli mě. Stal jsem se stejně prokletý jako
les, který zatahuje nebohé poutníky do svého středu jako potravu pro netvora…
Navždy už zůstanu Firien.“
Oči se mu zalévaly slzami, když hledal cestu ven z podzemního
bludiště. Venku žalostně sténal vítr v pokroucených korunách. Ignoroval
zuřivý hlas zmrzačeného panoše, slibující mu odplatu za rytířovu smrt.
„Pomstít? Na mě? Ne, to já se jdu mstít! Šel jsem za pomstou, a
odnáším si tíhu pomsty nekonečně větší. Copak to nikdy neskončí?“ Skončí,
uvědomil si s úděsem. Až zemře, nebude nikdo, kdo by pomstil jeho.