Okamžitě jsem se
rozeběhl a vyrazil jedinými dveřmi z místnosti ven. V běhu jsem ještě
vytasil svůj nůž, který jsem si při vyrážení dveří opět zasunul do pochvy. Při
mém štěstí bych se ještě podřízl.
Probíhal jsem chodbou,
která vedla od kuchyně bůhví kam a myslel jsem jen na to, abych všechno stihl.
Chodba po pár metrech zahýbala doleva, tak jsem proběhl zatáčku a zarazil se.
Chodba pokračovala dál, lemována spoustou dubových dveří a konče okýnkem,
kterým prosvítávalo dopolední slunko.
Vyzkoušel jsem dveře
po levici. Opatrně jsem vzal za kliku, která byla ohmataná používáním a její
zlatý nádech se už dávno střel. Naštěstí byla naolejovaná, tak nezaskřípala.
Dveře se ani nehly. Zkusil jsem další, ale se stejným úspěchem. Takhle jsem
pokračoval dál, až jsem narazil na dveře, které se pootevřeli. Naštěstí jsem se
ponaučil z předchozích zkušeností nevlétl do nich po hlavě, ale jen
nakoukl.
Hned napravo od dveří
jsem zahlédl obrněný loket stráže. Naštěstí si nevšiml, že se dveře, které
střežil otevřeli. Asi nečekal, že by mohl někdo přijít z druhé strany.
Předpokládal jsem, že bude stejně obrněná stráž i na druhé straně dveří. Proto
jsem je vší silou rozrazil.
Nepočítal jsem, že
strážce na druhé straně dveří bude mít tak rychlé reakce a vrátí mi je tak
rychle zpět. Dubové dřevo mi explodovalo do obličeje. Vlétl jsem znova do
chodby a před očima jsem měl jen bílé hvězdičky. Z nosu mi v mohutném
proudu tekla krev pod černý kožený kabát. Slyšel jsem, jak se dveře znovu otevřeli.
Naslepo jsem před sebou zašermoval kudličkou.
Ozvalo se zachrčení a
pak známý ženský hlas: „Kde se flákáš? Čeká se jen na tvoje znamení.“
„Balo?“ zachrčel jsem
a povedlo se mi vytvořit pár bublinek z krve, která mi tekla z nosu
přes pusu až po bradu a níž. Jak praskaly, tak to příjemně šimralo. Konečně
začaly ustupovat zářící hvězdičky a zahlédl jsem i rozmazanou siluetu Baly. Pak
jsem si uvědomil, že mi tečou slzy. Vždycky když vám někdo rozbije nos tak vám
tečou slzy.
„Pojď.“ zavelela a
proběhla otevřenýma dveřmi do kterých jsem se ještě před chvílí dobýval. Přes
slzy jsem zahlédl oba strážce. Jeden měl probodnuté břicho a byl složen na zemi
u zdi v klubíčku a druhému Bala podřízla krk, ale takovým způsobem, že mu
hlava vysela snad jen na páteři. Rozeběhl jsem se za Balo a všiml jsem si
jejího zakrváceného Kataru.
Proběhli jsem nevkusně
zařízenou místností, podle přehršle obrazů se zlatými rámy a velmi pohodlných
křesel jsem usoudil, že to bude nějaký uvítací salónek. Dalšími dveřmi jsme se
dostali do prostorné dlouhé chodby. Ve výklencích po stranách byla, kromě
nespočtu bytelných dveří, urovnána v pozoru naleštěná brnění na držácích.
Žádné z těchto brnění už se nepoužívá. Maximálně jen na přehlídky a čestné
souboje nebo na hry. Už naši předkové pochopily, že tato hromada plechu na
bitevním poli moc nepomáhá. Spíše naopak. Neforemné a těžké hrudní pláty se
honosily zlatými znameními královských rodů a u každého byla i rodinná zbraň.
Proběhli jsme okolo
temně černého brnění, které mělo na hrudi vykovaného nebezpečně vyhlížejícího
rudého lva. Vzpomněl jsem si, že dřívější majitel tohoto brnění byl nějaký
hrozný bijec. Vyhrával jednu bitvu za druhou a říkalo se o něm, že pije krev
padlých generálů a proto je neporazitelný. Zabil ho prý zbloudilý šíp, který se
mu strefil přesně do té malinké štěrbinky v přilbě kudy se kouká ven.
Docela pech.
Za běhu jsem mu sebral
jeho matně černý obří jeden a půl ruční meč, který měl opřený o bok. Po celé
délce čepele byly vyleptané rudé runy. Jak elegantní.
Cestou nás už nikdo
nezastavil ani nepřekvapil. To zase překvapilo mně. Teda ne že by mi to vadilo,
ale přece jen by nějaká společnost
nevadila. Alespoň bych byl klidnější.
Po dalších (asi
stopadesátých) schodech jsem chtěl už Balo zastavit. Nohy jsem měl jako
z olova a jen jsem sípal. Krav v nose mi zasychala a to mi ještě
zhoršovalo i jen to sýpání. Najednou se Balo zastavila a já do ní málem vrazil.
Ubrzdil jsem to jen tak tak, ale při mém brzdném manévru se mi zaplet pod nohy
meč. Jak byl obrovský tak byl i těžký a spíše jsem ho za sebou nedůstojně táhl,
než abych ho důstojně nesl. Abych si neodsekal svoje spodní končetiny tak jsem
meč přeskočil.
„Neblbni a dělej.“
osopila se na mě Balo a odhrnula elegantní těžký závěs na konci chodby. Byla na
něm vyobrazena tříhlavá saň bojující s udatným rytířem navlečeným
v zářivé zbroji. Za závěsem byla vrátka, která Balo otevřela. Temný průlez
se mi nelíbil.
„Neni to úzký?“
zahuhlal jsem. Nos mě začínal pěkně brnět a nepříjemně v něm tepalo. Jen
pokrčila rameny. Pokrčil jsem taky rameny a začal se soukat průlezem. Meč jsem
táhl vedle sebe. Vydávalo to šílený zvuk. Asi jako když táhnete těžký meč po
neotesaných kamenných kvádrech. Sunul jsem se dál a zdálo se mi, že se
chodbička ještě více zužuje. Začínala na mne padat panika. Měl jsem pocit, že
se na mne celý průlez řítí. Už jsem se chtěl začít soukat zpět, když jsem
hlavou narazil do něčeho tvrdého. Vydalo to šílený zvuk. Asi jako když vrazíte
hlavou do tvrdého neotesaného kamenného kvádru.
Otočil jsem se na
záda, protože se průlez lámal směrem nahoru. O kousek víš pronikaly škvírami
v jakýchsi vrátkách do jinak temné chodbičky paprsky denního světla.
Problém byl, že zlom
průlezu byl v pravém úhlu, takže abych se vyškrábal nahoru, musel bych se
rozlámat, protéci, a pak zase srůst. Ležel jsem tam na zádech a do zad mě
tlačily kamenné kvádry. Po nohách se už nazpět neproplazím a cestu přes ohyb
jsem taky neviděl nijak šťastně. Takže to musím zkusit nahoru.
Nakonec jsem se ani
tak zlámat nemusel. Stačilo se jen šikovně natočit, párkrát se praštit do
hlavy, jednou si ze zoufalství zabrečet (zase jsem měl pocit že na mne všechno
padá) a už jsem stál a koukal se škvírou ve vrátkách ven. Byl jsem ve zdi
u dobře osvětlené místnosti a podle toho jak jsem viděl rozmazaně bych si
tipl, že vrátka jsou za nějakým závěsem. Občas po dvířkách přeběhl stín, jak
někdo po místnosti chodil. Zkusmo jsem strčil do vrátek.
Vrátka se překvapivě
tichounce otevřela, ale než jsem se stihl vzpamatovat a zachytit je, tak
narazily do závěsu, který tam opravdu byl, a napnuly ho. Z druhé strany to
muselo vypadat asi zajímavě. A hlavně nenápadně. Ale protože se nespustil žádný
poplach, tak jsem začal prstíčkama šmátrat po vrátkách, abych je alespoň
přivřel. V tu chvíli se závěs odhrnul.
Meč nemělo cenu ani
pokoušet vytáhnout, natož ho použít. Druhou rukou jsem vytasil dýku a bodl
s ní do překvapeného obličeje. Překvapený obličej mi uhnul ze zorného pole
za okraj zdi. Ruka s nožem mi vylétla ven a ten někdo na druhé straně mi jí
přibouchl. Dýka mi vypadla z prstů a já potlačil vykřiknutí. Vzepřel jsem
se kámen a pokusil se vyšvihnout ven, jenže jsem se při tom opět praštil do
hlavy (jestli to takhle půjde dál, tak jí budu mít jako fialový meloun) a ruce
se mi smekly akorát když jsem byl půlkou těla venku z průlezu, takže jsem tam
vysel za pas. Nohy v průlezu a tělo v místnosti. Párkrát jsem se
klimbnul, abych získal rovnováhu a sledoval jsem přitom stín útočníka na rudém
huňatém koberci. Výhoda byla, že jsem se klimbal nad mojí ztracenou dýkou,
takže jsem jí popadl akorát v pravou chvíli, abych odrazil dýku
protivníka, která mi mířila zboku na hlavu. Přehoupl jsem se a vypadl do
místnosti. Kotoulem jsem se postavil na nohy a postavil se do bojového postoje.
Útočník se na mne znovu akorát rozebíhal. Byl to asi patnáctiletý kluk. Jeho útok
jsem odrazil a piruetou se dostal za něj. Těžkám kovovým jílcem dýky jsem ho
praštil zezadu do hlavy. Praštil s sebou až to zadunělo a po jeho
blonďatých na krátko ostříhaných vlasech se rozlilo kolečko krve. Zvedl jsem
jeho bezvládné tělo a zasunul do průlezu. Zajel tam do něj jako žížala do
hlíny. Asi se tam pěkně zkroutil, ale až se za pár hodin probudí, tak se bude
spíše věnovat své bolavé hlavě. Zabouchl jsem za ním vrátka a lehký průsvitný
závěs se opět svěsil.
Tomu říkám tajný
průchod. Vrátka vypadají ze strany do místnosti jako kámen takže nejsou za
závěsem absolutně vidět.
Zorientoval jsem se
v přepychové místnosti přesně v pravou chvíli, abych stihl skočit za
pohovku, když klapla klika od dveří.
Celá místnost byla
tónovaná do temně rudé. Rudý měkoučký koberec, rudý samet na pohovkách a
židlích, rudá tapeta na stěnách zdobená zlatými jeleny u stropu po celém
obvodu, nábytek z červeného tvrdého dřeva a okna zdobící těžké závěsy se
zlatým lemováním.
„Za chvíli začíná
slavnost pane.“ ozval se od dveří hlas nějakého sluhy.
„Já vím. Já vím.“ odpověděl
mu otcovský příjemný hlas, který jsem slýchával od mala. Když mne káral,
chválil a nebo poučoval. Hlas, který mi byl natolik známý, že bych ho poznal
kdykoliv.