Virien už nějakou dobu mlčky pozoroval zbraň, která zranila Selghara. Geren na něj napjatě hleděl, jako by očekával verdikt soudce, naproti tomu Borča se viditelně nudil. Postával nad oběma sedícími muži, ruce měl za zády a prohlížel si kapitánovu pracovnu. Jeho malá hlava se zvědavě protáčela na dlouhém krku sem a tam a když po nějaké době zjistil, že se vážně nic zvláštního nebude dít, prostě jen tak postával a zpíval si v duchu obehranou melodii písničky Pět jargů pod ledem.
Virien zvedl hlavu a pohlédl na Borču, který bezhlesně odříkával text písně. Kapitán pozvedl obočí a raději se zaměřil na Gerena. „Takže... co jsi z té zbraně usoudil?“
Geren na něj na okamžik vyvalil oči. Pak si však pomyslel, že je to nedůstojné a snažil se rychle něco vymyslet. „No... příruční zbraň jakou tady nosí většina města... hm... rukojeť to má z nějaké kosti, nejspíš z jarga...“
„Děkuji, Gerene. Já měl ale na mysli něco, co by nás mohlo dovést k člověku, který přepadl Selghara.“
„Má to vyryté písmeno P jako Palec?“ odtušil Geren.
Vážně ohromující dedukční schopnosti... „Myslel jsem něco... ne tak očividného.“
Geren polkl. Čelo se mu orosilo potem.
Virien se zalekl jeho reakce a proto se raději rozhodl odtajnit své zjištění. „Podívej se na tu rukojeť. Je vážně z jarga, ale pokud budeme pátrat po něčem, co by nám napovědělo – všimni si, že není vůbec ohmataná. Palec a jeho lidé mají ke zbraním určitý vztah a nevyhazují je po jednom použití. Tuhle věc někdo ukradl a nastražil ji tak, aby vypadala jako Palcova.“
„Takže to tam hodil ten Mesiáš?“ zvolal Geren rozčileně. „Bylo mi to hned jasné! Já bych ho...“
„Ne, neudělal to Mesiáš,“ zarazil ho Virien. „V tomhle ohledu bych mu docela věřil.“ Náhle jeho pohled padl na drobný měšec na okraji stolu. Zabavil ho Mesiášovi předtím, než se vydali k Dýmajícímu náměstí a stále tu ležel, aniž by se jej někdo dotkl. Co v něm asi skrývá? napadlo ho.
Natáhl pro něj ruku a potěžkal ho. Připadal mu zvláštně lehký. Divné... pomyslel si. Co když jsou v něm vážně kouzla?
„Pane?“ začal Geren nesměle. „Nechcete to, doufám, otevřít, že ne?“
Virien se na věc ve své ruce pozorně zaměřil. Možná máš pravdu... Třeba je to past, kterou na nás nastražil. Chytrý je na to dost. „Pro jistotu bychom to měli nechat prověřit mágem, jestli v tom není něco nebezpečného... Borčo, mohl bys...“
Dveře se rozrazily a dovnitř vpadl Firth na moruše. „Tak jsem tu zas, pane kapitáne! Spěšná listina od velitele Arosia, přesně jak jste chtěl! A ještě mi zbývá pět minut...“ Sáhl do brašny, kterou měl na zádech a vytáhl zapečetěný dopis.
Virien vstal ze svého křesla a narovnal se před Firthem v celé své výšce.
Muruša polekaně ustoupila o dva kroky dozadu.
„Firthe,“ pravil kapitán s ledovým klidem. „Co jsem ti posledně říkal o té zrůdě v mé pracovně?“
Firthův výraz zkameněl. „Jasně, pane... Jo... Provedu...“ Kopl do murušy a ve vteřině zmizel za rohem. Bylo slyšet, jak muruša vykvikla a potom spěšné vracející se kroky. „Tady... pane,“ šeptl Firth a podal mu dopis.
Virien zkontroloval pečeť a pak ji rozlomil. Zvedl oči k poslovi. „Už můžeš jít, Firthe. Děkuji.“
Firth rychle přikývl a ve vteřině zmizel. V ohlašovně ještě tlumeně zazněl jeho hlas: „Co má ten chlap proti morušám?“
„Já to slyšel!“ křikl Virien a jako v odpověď se mu dostal hlasitý smích z ohlašovny. Kapitán se spokojeně usadil na hraně stolu. Rozložil dopis a četl:
Pokud opravdu stojí Palec za napadením Vašeho strážníka, znamenalo by to, že bychom s ním mohli konečně jednou provždy skoncovat. Dávám Vám svolení, abyste se svým mužstvem překročil hranice Vaší trieny a Palce zatkl. Chápete, doufám, že je to nanejvýš riskantní akce? Pokud budete potřebovat mou pomoc, pošlu Vám ráno posily.
Sir Arosius
Velitel stráže v Joequu
„Jenže ráno je pro mě moc pozdě,“ poznamenal Virien a obrátil se na Gerena. „Tak, chystejte akci! Těsně před setměním vyrážíme.“
* * *
Tma ulehla na Joequs. Stíny se osvobodily ze sevření dne a započaly divoký rej na stěnách zermerů a dláždění ulic, kde si pohrávaly se svou zpitvořenou podobou a vysmívaly se sobě navzájem. Nízké kamenné sloupy v zákrutách cest nesly na svém konci hustě pletený železný koš, v němž se po celou noc udržoval oheň. Škoda, že se nedá říct, že zde byla místa, kam se i oheň bál pohlédnout, důvody zatemnění v některých částech města však byly mnohem prozaičtější – ti, kteří ho zapalovali, se určitým oblastem raději vyhýbali. Patřil mezi ně i úzký průchod mezi ulicemi Míru a Svobody v jižní trieně.
A právě tam se Virien se svými muži nacházel. Celkem jich bylo deset – málo proto, aby se vplížili nepozorovaně a zároveň dost na to, aby je nestihli pochytat všechny. Rozdělil své muže na čtyři skupiny – dvě dvojčlenné a dvě trojčlenné. Sám šel pouze s Ruberfem, který byl učiněný poklad, pokud jste ho měli za zády.
Tiché kroky stráže byly pro necvičené ucho téměř nepostřehnutelné. To se jim muselo nechat. Ne každý byl obdařen inteligencí, ale pokud se jednalo o plížení, zatýkaní, pronásledování a podobné praktické činnosti, byli členové stráže nedocenitelnými.
To však Virienovi ke spokojenosti nestačilo. Potřeboval mít akci úspěšně za sebou, až potom se mohl opájet vlastní dokonalostí.
Palcovo doupě nápadně vystupovalo z okolní části města. Jeho základ tvořila stará polorozbořená pevnost, kterou teď uvnitř vyplňovaly vnější kopule tří zermerů zavrtávajících se do země, kde se údajně navzájem propojily. Kamenné stěny pevnosti tvořily dokonalou obrannou zeď, na níž stála hlídka a nikomu nedovolila se bez vědomí pána přiblížit.
Virien si přečetl všechno, co bylo o Palci k nalezení. Byl to známý pán podsvětí, kterého – jak už to tak bývá – nikdy nikdo z ničeho neusvědčil. Na Virienův vkus v tom bylo až příliš neurčitých slov. Měl rád záhady jen tehdy, pokud je sám nemusel řešit, což se v Joequu téměř nestávalo, a Palec jednou takovou záhadou bezesporu byl. Měl prsty v hromadném vyvražďování jargů mimo jejich stezky a to za pomoci „nedobrovolných sil“, jak jeho otroky nazýval spis. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří mu něco dlužili nebo o nich věděl příliš. Palec byl člověk, který nemusel hnout ani prstem, aby se o něm vědělo. Palec měl všechno pod palcem.
Kapitán ze své pozice zřetelně viděl hlídky na hradbách. Byli tak sebejistí, že stáli ve světle ohňů jako královská stráž před trůnní síní. Viriena náhle něco napadlo – pokud se Velgardovi únosci ukrývají ve městě, kde jinde by našli lepší útočiště? Rychle tu myšlenku vypudil z hlavy, aby mu nebránila v přemýšlení. To právě teď bude ze všeho nejvíc potřebovat.
Vystoupil ze šera úkrytu přímo pod hradební zeď, zatímco nechal zbytek mužstva za sebou. Není tak impozantní, jak se o ní mluví, pomyslel si s úlevou, spíše však jen proto, aby sám sebe přesvědčil o opaku. „Hej, vy tam!“ křikl na hlídku.
Bylo slyšet dupání po kameni a potom se s loučemi v rukou několik mužů přihnalo nad vylomenou bránu. „Kdo tam?“
„Městská stráž!“ zaznělo v odpověď.
Hlasy nahoře se mezi sebou šeptavě domlouvaly.
Virien doufal, že jich na hradbě není víc, než kolik jich noc odhalovala. Tři, to je hezké číslo. Šťastné číslo... Aspoň doufám... Kolem něj se tiše proplížil zbytek jeho mužů. Zaslechl jejich pohyb jen proto, že jeho uši ten zvuk vyhledaly a čekaly na něj. Byl s jejich postupem spokojený. Proplížili se kolem hlavní zdi, na ramenou měli háky zavěšené na laně a byli připravení celou hlídku zbavit jejich funkce bez jediného výkřiku.
„A co chceš?“ křikl na něj někdo seshora.
Virien zřetelně rozeznával všechny tři postavy. Doufal, zatraceně doufal, že jich tam není víc. Potom by nejspíš první šíp z kuší, které svíraly, patřil jemu. „Nedodržujete večerku!“ odpověděl okamžitě.
„Cože? O čem to sakra mluví? Jakou večerku? O ničem takovém nevíme!“
Virien nechápavě nakrčil čelo. Věděl, že to v té tmě nemohou postřehnout, byl ale pyšný na své herecké schopnosti a dbal na to, aby všechno dotáhl do podrobností. „Vy jste se to ještě nedozvěděli? Z nařízení vládce města, sira Harforda, mají být všichni ozbrojení muži po večerce mimo ulice. Samozřejmě kromě městské stráže.“
„Co je nám potom, co nějaký papaláš vymyslel? Strč si to...“
Virien přestal poslouchat. Ne proto, že by jeho uši nebyly hodny vyslechnout následující výraz, měl k tomu však mnohem naléhavější důvod. Na hradbách se něco pohnulo. A jeho muži to ještě být nemohli.
„Špatně jste mě pochopili!“ zasmál se Virien, ačkoli mu do smíchu vůbec nebylo. Stín nahoře se opět pohnul. „Mně nejde o to, aby jste ten příkaz dodrželi, mojí prací je vám to oznámit. Vyřídíte to, laskavě, panu Palci?“
„Co jako?“
Když jsi v úzkých, vůl ti vždycky pomůže, uchechtl se v duchu, neboť už neměl představu, jak by dál protáhl tuhle konverzaci. „Jen to, že jsem vám novou vyhlášku oznámil. Souhlasíte?“
„Ale jeho jasnost je teď pryč z města,“ ozval se neznámý hlas shora. Tohle však onen dotyčný neměl dělat. Ostatní hlasy se na něj vrhly v ostré slovní výměně, z čehož kapitán usoudil, že se jedná o přísně tajnou informaci.
Virien náhle zahlédl několik nových obrysů na hradbě. A sakra...
Vypěstovaný reflex v jeho těle mu zavelel zalehnout na zem. A to byl jediný důvod, proč ho obě dvě střely minuly.
V téže vteřině se nahoře rozpoutalo peklo. Za polorozpadlým cimbuřím se muselo nacházet mnohem víc mužů, než si původně myslel a ti všichni se teď hladově vrhli na jeho oddíl, který se vyšvihl na hradbu.
Virien se odkutálel stranou ke stěně zermeru a vytasil meč. Přikrčil se. Jeho jediná myšlenka patřila přání, aby mela střelce zaměstnala natolik, že nebudou schopní sledovat dění pod sebou.
Ve vteřině se vyšvihl na nohy. Vložil všechny své síly do rychlého sprintu k hradbě. K té se přikrčil zády. V pořádku... Nic se nestalo, uklidňoval sám sebe.
Pomalu pokračoval se zády přitisknutými na chladném kameni. Měsíc sem nedopadal a poskytl mu tak ideální podmínky. Postupoval k okraji. Nad sebou slyšel hlomoz boje. Už byl téměř u okraje. Věděl, co ho čeká tam. Chytil rukojeť meče tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech.
Odstrčil se levou rukou a pravičkou bodl za roh. Ozvalo se bolestivé zaúpění a nepřítel se složil na zem.
Virien vpadl dovnitř za vylomenou bránu. Přikrčil se. Očima zběžně prohlédl okolí.
Zprava zaslechl bojovný výkřik a spatřil stín muže, který se na něj vrhl. Kapitán uskočil. Pozvedl meč nad hlavu a jasně cítil, jak síla úderu čepele jeho protivníka nebezpečně přiblížila obě zbraně k jeho hlavě. Helmice zazvonila. Kov se prohnul a způsobil Virienovi tak nesnesitelnou bolest, až ji musel odhodit. V další vteřině se přikrčil k zemi. Kopl muže nohou pod koleno. Nepřítel překvapeně zakolísal.
Virien se vyšvihl na nohy a bodl. Jeho protivník si chytil poraněné břicho. Další rána a přestal se snažit.
Kapitán odběhl ke stěně. Horečnatě ohmatával prsty kamennou zeď a hledal některé z lan, které jeho muži hákem přehodili nahoru přes hradbu.
Konečně jej našel. Zkušebně několikrát zatáhl. Lano drželo.
Virien zastrčil meč do pochvy, nadechl se a začal šplhat. Zřetelně slyšel nad sebou zvuk boje. Přidal téměř na pokraj svých sil. Žíly na krku mu vypětím vyběhly.
Teď už zřetelně viděl obrysy bojujících postav osvětlované loučemi a koši s ohněm. Vtom spatřil něco, co ho vylekalo. Našel pod svýma nohama drobný výstupek, který by mu sám o sobě nezaručoval žádnou záchranu, v jeho situaci však naprosto postačoval. Vytasil meč. Postava, kterou sledoval se od něj na krok vzdálila. Musel se napřáhnout o něco víc. Sekl nepřítele přes záda.
Muž se bolestí prohnul a překvapeně se otočil ke svému nepříteli. Virien přehodil nohu přes hradbu. Poslal svou čepel vpřed v jediném přesném zásahu. Muž se zbraní v břiše přepadl přes okraj. Ani z poloviny však nebyl překvapený tak jako strážník Geren, který s tupou vděčností zíral na Viriena, aniž by byl schopný jediného slova.
Šarvátka ustala. Muži brzy pobili všechny nepřátele a na hradbě zavládlo ticho. Všichni se shromáždili kolem kapitána Viriena a Ruberf pyšně podával hlášení:
„Nepřátelé mrtvi do jednoho, pane. Můžeme přikročit k druhé části a vzít zermery úto...“
„Copak jste je nikdo neposlouchal?“ zvolal Virien nevěřícně a postavil se na nohy. „Palec tu není. Šli jsme sem zbytečně. U Artriye, takhle to vůbec proběhnout nemělo! Měli jsme je zatknout, ne pozabíjet!“
Mezi muži zavládlo rozpačité ticho. „Co budeme dělat teď?“ ozval se první nejodvážnější, nebo to spíš byl někdo ze zadních řad, který nespatřil Virienův výraz.
„Teď...“ Kapitán si povzdechl. Co můžu dělat teď? Nic! Jenom čekat a počítat padlé. „Ruberfe, jaké máme ztráty?“
„Jen Elrad,“ hlásil strážník. „A Seperka je vážně zraněný.“
Virien přikývl. „Pomožte mu dolů.“
Když všichni slezli z hradeb a podařilo se jim sténajícího Seperku snést dolů, zdálo se najednou, jako by kolem nastalo příliš velké ticho. Virien to nenáviděl. Byl to první pocit, se kterým se po boji setkal – prázdnota. Pocit nekonečnosti a neodvratnosti. Mrtvé samoty...
Pověřil tři muže odvést Seperku k doktorovi a ostatní nechal odejít domů. Všichni to potřebovali. Nikdo kromě Viriena ještě nechápal, co se stalo, ale poznají to brzy. Hned, jak se o tom dozví Arosius.
Takže tohle všechno bylo zbytečné? Všichni ti mrtví... a pro nic?
Virien kráčel sám ulicemi se zakrvaveným mečem a promáčklou helmou v podpaží. Setkal se s hlídkou, která ho uctivě pozdravila, cítil však na sobě jejich pohledy, které se rozmýšlely, jestli toho muže zadržet nebo ne. Je to vůbec kapitán Virien?
Ne, nebyl to Virien. Byla to jen stvůra, která z něj dělal vraha a díky které přežíval. Vždyť chtěl ty muže jen zatknout. Nešlo jim přece o život! Tak proč jsou teď všichni mrtví? Selhal jeho plán? Nebo selhal snad jako kapitán?
Prošel po Skalnatině až do svého zermeru. Jakmile uviděl známé dveře, jeho unavené srdce poskočilo radostí, jak jen to v tu chvíli dokázalo. Otevřel a vešel dovnitř. Uvítaly ho jeho dvě věčné společnice - ticho a tma.
Sešel pomalu po schodech. Neměl rád tmu. Hledal v ní číhající nebezpečí stejně jako teď, ačkoli neměl nejmenší důvod k pochybnostem. Znaveně odhodil helmici do kouta. Místo, aby se kov rozřinčel, však dopadl na něco měkkého, co polekaně syklo.
Virien skočil do rohu. Nahmátl tělo lupiče a přimáčkl ho ke stěně. K jeho překvapení se muž vůbec nebránil. Chytil jeho ruce a spojil je za zády... a vtom si uvědomil, že zápěstí jsou na muže příliš úzká a síla protivníka příliš rezignovaná.
Přitáhl neznámou osobu ke krbu a hodil do rudých uhlíků několik třísek, aby tím získal trochu světla.
„Nariso?“ Virienova tvář se protáhla neskrývaným údivem.
„To bolí,“ špitla dívka a cukla sebou.
Virien ji pustil. Sledoval, jak se od něj odtáhla a bolestivě si k sobě přitiskla pohmožděné ruce. „Co tady děláš?“ vydechl stále plný ohromení.
Narisa neodpověděla.
Virien se sehnul ke krbu a vhodil do žhavého uhlí několik kusů dřeva, aby prohřál pokoj. Světlo se rychle rozšířilo místností, jak oheň zaplavil svou potravu.
Jen stůl, postel a skříň – to bylo celé vybavení jeho pokoje. Víc nepotřeboval. Vedlejší místnost byla zavřená a Virien si vedle Narisy uvědomoval, jak na ni musí po bitvě působit hrůzostrašně. Položil svůj meč do rohu pokoje, aby nepostřehla, jak je zkrvavený.
„Mám strach,“ špitla, než se stačil otočit.
Virien se opřel o stůl. Sledoval ji v záři ohně, který její pokožce dodával zlatistý nádech a vlasy se jí leskly jako tekutý kov. Byla nádherná. Nechápal, jak mohli bohové dát tolik krásy jediné ženě. „Čeho se bojíš?“ zeptal se jí, zatímco si sundával špinavou zbroj.
„Bojím se, že mě ten člověk najde. Ten, co přepadl toho strážníka. Co když mě opravdu najde?“
Virien odložil okované boty, které ho studily na prstech a znovu usedl na hranu stolu. Nechtěl mluvit. Chtěl ji pozorovat. Její obavy ho k ní přitahovaly ještě víc – kdo by také nechtěl být jejím ochráncem? „Dopadnu ho,“ slíbil jí. „Nikomu už neublíží.“
Narisa odvrátila tvář od ohně, jako by si nepřála, aby se na ni díval.
Virien vstal a přešel k ní. „Tohle nedělej,“ napomenul ji a než si stačil uvědomit, co dělá, držel její tvář v dlaních. „Musíš mít odvahu. Já vím, že jsi odvážná.“
„Vždyť mě vůbec neznáte, kapitáne.“
„Nejsem kapitán. Jsem Virien.“
Narisa se mu dívala do očí, jako by z nich chtěla vyčíst všechny odpovědi, které v životě hledala. Přitiskla se k němu a opřela hlavu o jeho rameno.
Virien ji pohladil po zádech. Cítil ji pod svýma rukama, dostala se do každé jeho myšlenky, vpíjela se do jeho pocitů, aniž by měl šanci se proti tomu obrnit. A ani nechtěl. Jediné, po čem toužil, byla ona. Musel ji mít, jinak se zblázní.
Políbil ji do vlasů. „Nikdo ti neublíží. Nikdo.“
Zvedla k němu hlavu. Sklonil se k ní, aby ji mohl políbit.
Byla jeho – teď to cítil. Celou svou vahou se do ní opřel a cítil, jak se pod ním propadá až na lůžko. Dopadl mezi její stehna, která se před ním otevřela jako brána do ráje.
