Slunce. Tisíce sluncí. Jsou blizoučko, na dotek. Září na mě, oslepují mě. Po stotisící sedmé se sama sebe ptám, zda mi to za to stojí. Odpověď stále zní stejně. Kráčím žhnoucím prázdnem odněkud nikam. Miliony kroků působících spolehlivěji, než každá mučírna, plynou a uplývají. Beru hrst sluncí do rukou. Jsou horká. Dusím jejich plamen, chci stín. Stín, ten nejvzácnější z pokladů tohoto světa. Nic se nemění. Rozevírám dlaň. Držím v ní zrnka písku. Znovu mě oblouznila fata morgana, má jediná společnost na této cestě. Na nebi září jediné, kruté a velkolepé a žhnoucí slunce. Nedosáhnu na ně. Jsem za to vděčná. Akorát bych se spálila. Chuť potu je zahnána vzácnou a nejvýše ceněnou vodou. Uléhám do rozpáleného písku ve stínu duny. Rychlá modlitba, příprava lůžka, spánek. Sním. Jsem si téměř jistá, že někdo zhasil slunce. Hledám viníka, nejdřív mu chci pogratulovat, poté chci jeho krví zaplavit modř svých zmrzlých úst.
Probouzím se do tmy a zimy. Vstávám. V noci se chodí lépe, než ve dne, a to i přesto, že se třesu zimou a sotva vidím na cestu. K mému překvapení je bezvětří. Zabalená do svetrů, přehozů a pokrývek si dopřávám ranní příděl a pokračuji v cestě. Mé stopy víří písek. Měsíc a hvězdy se mi smějí svým bělostným smíchem a cesta plyne. K ránu vidím na obzoru světlo a zelenobílou šmouhu. Prostupuje mnou naděje, přestože zadní mozek klidně a sarkasticky šeptá: „Jen se žeň, alespoň si připomeneš chuť písku, až klesneš na zem po sprintu za přeludem…“ A já ho poslouchám. Ženu se.
O zmrzačené nohy a dusící se bránici později je jasné, že tohle fata morgana není. Po třech týdnech poutí po poušti v osamění a v beznaději a v neposlední řadě ve vzteku na svou naivitu a chorobné sklony věřit bajkám a povídačkám se dostávám k oáze Saenárgá, nebo jak se vlastně jmenuje.
Mluví o ní všichni, a jak se zdá, tak pravdivě. Vysoké pagody z plátna a datlových kmenů, jezera a jezírka obrostlá zakrslými palmami, mechem, kaktusy a nejrůznějšími sukulenty, a z jakéhosi nepochopitelného důvodu kromě pár velbloudů také obrovské stádo oslů. A nejspíše tam někde jsou i lidé. Lidé! Po takové době netoužím po ničem, než zase s někým mluvit. Jakýsi asi tak čtrnáctiletý chlapec s vyholenou hlavou, zahalený do temné modři mi vychází vstříc. Zvláštní, mluví mou řečí, a nejen to. Prý mě tu už tři týdny očekávají. Jsem pozvána do jedné z místních podivuhodných plátěných pagod. Chce, abych mu řekla, jaké to je, cestovat pouští. Mluvím, stěžuji si, vylévám si srdce. Říkám mu vše, co mě napadá, a desítky minut ubíhají pod vlnou mých líčení jako vteřiny. Naslouchá mi a nepřítomně se usmívá. Je to úleva, mít po ztracené naději a týdnech v osamění v poušti s kým mluvit. Po chvíli chlapec s poklonou odchází a po pár minutách se vrací. V ruce má podnos s jídlem a s pitím. Ukazuje mi mé lůžko a div neprchá. Tvrdí mi, že sledovat jiné při jídle je neodpustitelná nezdvořilost, a jeho už jistě čekají jinde.
Ležím, přikryta lehkou látkou, upíjím vodu, chladnou, jako led, a ujídám jakousi silně kořeněnou kaši, kterou jsem předtím v životě nejedla. Poté se jen tak rozkošnicky povaluji a vyžívám se v tom, že před chvílí jsem s někým mluvila, že ležím pod střechou, netypickou, ale funkční, jsem ve stínu a venku je skoro poledne. Zdá se mi to skoro cennější než to, že jsem doputovala do mýtické oázy, kde je budoucnost minulostí, a kde pocestné učí létat. Význam tohoto si uvědomuji až v obrazech ze snů, do kterých se nořím v zápětí.
Ráno. Slepené oči. Spala jsem celý den a celou noc. Cítím se šťastná, cílevědomá a spokojená. Až do chvíle, kdy se stavím na nohy. Jsem slabá a malátná. Na zemi leží úhledný balíček, skládající se z několika bělostných šátků, drobné kytice omamně vonících, tmavozelených, tlustých listů, tvarem připomínající kopyto a dvou vysokých, úzkých nádob. V jedné byla jakási trpká šťáva smíšená s vodou a v druhé bylo pár datlí, a k mému překvapení také trocha ovčího sýra. Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, jak je z nádoby dostat, než jsem si všimla nápisu vyrytého na dno nádoby. „Rozbij mne o kámen u velkého jezera!“
Nádoba je překvapivě těžká a velké jezero mi připomíná spíše malé moře. Jsou tu desítky pískovcových valounů, u všech však již někdo sedí a snídá. Oáza je asi rozlehlejší, než jsem si myslela. Našla jsem si jeden kámen, či spíše oblázek, a dala jsem se do snídání. Jím hltavě, kuckám a tím na sebe poutám pozornost střídmých kolem snídajících lidí. Všichni jsou oděni v několika šátcích, mají pomalované tváře, a muži jsou vyholení, až na jediný proužek vlasů, splývající jim po pás, ztužený hlinkou a spletený do ornamenty vytvářejícího copu. Ženy mají šáteček zakrývající čelo a dlouhé vlasy. Pozoruji je a oni mě.
Z tichého zamyšlení mě vytrhává ruka na mém rameni. Za mnou stojí podivná žena. Je jen o málo vyšší, než já, a má ne šedivé, ne platinové, ale zářivě bílé vlasy, kraťoučké, a přesto výrazné. Její tvář není vrásčitá, ale nejspíše proto, že pavučina vrásek pokryla celou její tvář tak, že vypadá spíše, jako plátno. Jé velmi hubená a její stisk má neobvyklou sílu. Kdyby chtěla, mohla by mé rameno… „Ne, to ne, ale bolelo by tě to. Nemusíš mluvit, to je v těchto místech povrchní zbytečnost. Jdi se převléct. Šaty jsem ti nechala poslat k tvému lůžku. Počkám tu na tebe“ Potlačuji zvyklost definovat emoce do slov, přikyvuji a běžím zpět. Šátky mi padnou dokonale, ani mě to nepřekvapuje. Stejně tak jako to, že na mě záhadná paní čeká před stanem. A že se netváří zrovna nadšeně. „Ale to si neber k srdci, děvče. Nadšeně jsem se tvářila naposled v době, kdy byla v místech dnešní pouště oceán, a tohle byl ostrov. A teď mi vlastními slovy řekni, proč jsi sem přišla. Anebo ještě lépe, mysli na to.“ Myslím na to, že mě město nudí, jsem fascinována magií a že mám strach z neznáma. Šla jsem sem, abych si splnila dětský sen o létání, abych měla důkaz o tom, že mýty nelžou, a abych uměla předpovídat budoucnost. Paní mi odpověděla obratem. „Jsi si jista svým přáním? Vědět vše je hrůza. Ztratíš naději, štěstí, zbude ti jen děs z budoucnosti. A létání? To se dá zařídit, ale bude to těžké. Pojď za mnou.“
Jdeme přes oázu. Moje kroky víří písek. Přicházím do velké, vzdušné, látkové stavby. Tak alespoň vypadala zvenčí. Zevnitř připomínala spíše palác, plný lidí, kteří tančili, či spíše plynně přecházeli z pozice do pozice. Jejich pohyby byly ladné, končetiny se vytáčely do nejrůznějších komplikovaných pozic a žádná část jejich těla se nedotýkala země. Někteří se již elegantně procházeli po vzduchu. Pár z nich ke mně připlulo. Smáli se a byli milí, i když byli až podivuhodně nepřítomní. Slétají se kolem mě a je jich stále víc a víc. Cítím se příjemně, vždyť jsem poprvé ve svém podivínském životě opravdu obletována. Ale začíná se mi zdát, že se se mnou baví téměř mechanicky, a jejich myšlenky jsou jiné a jinde. Otřásla jsem se. Moje průvodkyně mi zmizela. Vymaním se z obětí létajících a běžím za ní. Postává u stěny plátěného paláce s neskrývanou netrpělivostí. Probodává mě očima. Pak mě bere za ruku a vleče do jiné místnosti. Letící se za námi ohlížejí. Palác je nevyčíslitelně velký. Zdá se mi, že klopýtám do neznáma celé hodiny. A vím, že slunce už přestalo žhnout a začíná zde být chladno, jen země pokrytá plátnem je stále teplá, jako placka, kterou jsem večeřela. Zástupy řídnou, stále víc a více. Nakonec už jsou lidé jen rozmazanými levitujícími obrysy v dáli, pak už ani to ne.
Stařičká paní mě pouští a já padám na zem a mnu si ruce a pohmožděná kolena. „Není čas,“ proudí mi hlavou její hlas „A tohle místo není stvořeno pro lítost z bolesti. Vstaň a zavři oči.“ Nepokouším se oponovat. Má pravdu. Stoupám si. Oči se mi zavírají skoro samy. „Poslouchej mě na slovo. Neptám se. Od teď neuděláš nic bez mého svolení.“ Její hlas mě téměř zhypnotizoval. Do mysli my plynou rozkazy. Musím si dřepnout. Teď si kleknout a zvednout levou ruku. Pozvolna stoupat. Zvednout hlavu a pokusit se dotknout se levou nohou pravého ramene. Otočit se o 180 stupňů. Uklonit se nalevo. Sednout si se zkříženýma nohama. Zaklonit se. Dotknout se hlavou země. Lehnout si na záda. Udělat svíčku. Otočit hlavu. Kroutit levým zápěstím. Skočit snožmo. Udělat holubičku... ... Šestkrát se sklonit tak, abych se čelem dotkla země. Zaklonit se do mostu. Otočit se kolem vlastní osy. Stoupnout si na špičky. Udělat klik. Zvednout levou nohu. Kousnout se do rtů. Kroužit trupem. Zvednutou levou nohu si chytit pravou rukou. Lehnout si. Stoupnout si. Nohu mít stále ve vzduchu. Zvednout pravou nohu. Upadnout do bezvědomí.
Mé vlastní tělo mě neposlouchá. Prostě nereaguje. Ležím na plachtě a nade mnou poletují nějací lidé. Také nereagují. Ta stařena se mi pokusila něco vysvětlit. Prý to byl test. Já neprošla. Mám příliš slabé a tučné tělo a příliš vychrtlou, kostnatou, křečovitou mysl. Nejsem schopná se odpoutat od racionálního světa a nemyslet. V těch vteřinách nemyšlení jsem měla mechanicky zvednout do vzduchu obě nohy a stála bych na vzduchu. Nejspíš bych si to ani neuvědomovala. Kráčela bych po ničem bez vědomí a teprve po několika dnech nemyšlení bych směla otevřít oči a až po týdnech nemyšlení vidět. Ve stavu nemysli nefunguje čas, či spíše funguje jinak. Ani by mi to nepřišlo. Nic by mi ani nepřišlo. A po mnoha letech, které by byly zároveň pár vteřinami, bych mohla sama kráčet a tančit vzduchem. Jenže jsem nebyla dostatečně psychicky zdatná, příliš jsem lpěla na lidském rozměru světa. To bych mohla zjistit i bez bolestivého přechodu do transu, těžkého fyzického náporu a krutého ponížení. Co teď?
Vycházím z plátěného paláce. V očích mám slzy. Běžím. Celé tělo mě bolí, ale běžím. Míjím zástupy těch vyvolených, kterým bylo dovoleno létat. Většina z nich mně nevnímá, je v jiném čase i prostoru. zavírám oči a běžím. Píchá mě v boku, nohy se pohybují už jen ze setrvačnosti. Záplava horka, cítím, že už jsem venku, kousek od Velkého jezera. Písek není plátno. Podkluzuje. Padám na zem a tentokrát si opravdu připomínám chuť písku, když klesám na zem po sprintu za přeludem. Nebo od přeludu? Nemám sílu vstát a slunce praží. Písek má zvláštní chuť a čas mě míjí. Prsty slunce si mě pozvolna proklepávají a poté mě drtí. Nemám sílu na nic. Jak dlouho jsem asi byla ve stavu nemysli? Jak dlouho jsem asi nejedla a nepila? A poté jsem se naprosto vyčerpala během. Co teď? Nevím a nechci hledat odpověď. Slunce už tolik nepraží a já usínám.
Nevím, co je zač. Nevím, jak se sem dostal. Vím jen, že mi pomohl stát a dal mi napít. Vlastně mi potíral ústa vodou. A taky mi dal jídlo a polil mi čelo studenou vodou. A vím taky, že o sobě mluví jako o Guru. A že mi slíbil, že mě ráno naučí létat. Bez bolesti a nemysli. Teď, když ležím ve své pagodě, si uvědomuji, že je vlastně mým zachráncem. Bez něj bych spící na poušti nikdy nepřežila. Musel zasáhnout hned, jak jsem usnula. A také si uvědomuji, že se těžko věří tomu, že mě dokáže naučit to, co ti, kteří jsou tím pověřeni, nedokáží. Kdo ví. Stejně za pár minut usnu.
Ráno jsem, celá nervózně natěšená, kolem sebe omotala pár šátků, snědla svůj příděl jezerní snídaně a vydala jsem se hledat Gurua. Nebylo to zdaleka tak těžké, jak jsem se bála. Opíral se o jeden kámen pár metrů ode mne. Odvádí mě na prostranství za oázou a tam mi dává do ruky placku. Zpod svého pláště vytahuje dřevěnou lžíci a balíček s něčím, co vypadá, jako kousek jablka obalený ve skořici. „Polož si to na chleba,“ říká mi. Je to divné, po tak dlouhé době slyšet někoho opravdu mluvit. „Je to kus tyblka obalený ve skořici. Vím, že si nejsi jistá, proto ho máš jen maličký kousek. Ochutnej ho a pak poslouchej mé příkazy. Létat můžeš asi tak půl dne, pak radši slétni na zem. Nechceš si přece natlouct, že ne?“ Rychle to ovoce a placku polykám. „Tak,“ dává Guru poslední příkazy „teď vyskoč do vzduchu.“ Skáču.
Když se odrážím, je vzduch jako vždy, když bych měla začít padat, stane se ze vzduchu pevná podlážka. Je to úžasný pocit. Skáču, tančím, metám kotrmelce. Plachtím. Za hodinu jsem se vznášením dostala až na okraj pouště. Podívám se na předměstí. Desítky lidí, stavby z cihel, zahrady a stromy. Užívám si to. Špína, divné pohledy právě těch obdivovaných desítek lidí adresované mně a hlad mě vedou zpět k Oáze. Létám a poletuji, šťastná, jako málokdy předtím. Když je mi horko, doletím, či po vzduchu dojdu až k místům, kde lze na nebi najít mraky. Mrak zevnitř trochu připomíná hustou mlhu. Dokonce se na mě vysrážely kapičky rosy. Půlden utekl, tak, jako skutek v pořekadle a já se s elegancí a grácií pytle červené řepy snesla na zem. Oběd. Nepovinná siesta.
Bolí mě hlava. Přijde mi to všechno zamotané. Přece není možné, abych málem omdlela při pokusu zvednout se centimetr na zem a pak se půl dne vznášela v oblacích a ani nebyla vyčerpaná. Létala jsem vůbec? Nebyla to jen iluze? Co je zač tyblko? Slyšela to slovo v trapném vtipu o inteligenci Císařovy gardy, ale tohle je něco jiného. To, co jsem udělala, byl podvod. A Guru byl nejspíš zločinec, lhář a někdo, kdo se prostě naštval za to, že létat nemůže bez fyzické námahy, a tak se dostal na scestí a začal...zachraňovat životy lidí, kteří se poprvé octli na delší dobu v nemysli a přecenili svoje síly? Je to prostě divné. Potřebuji to od někoho vysvětlit. Kdo mi pomůže? Co to říkám, vždyť tady, v téhle oáze, žijí lidé, kteří znají minulost, přítomnost i budoucnost a odpovědi na každou otázku. Vycházím z pagody a úpěnlivě myslím na tohle: „Prosím vás, nevíte někdo, kde sehnat někoho, kdo ví všechno, ale opravdu všechno?“ Odpovědi padají okamžitě. „každej druhej“ „Skoro všichni“ „Táhni domů, cizinko“ „Opravdu všechno? No, zdá se, že chceš specializovanou odpověď, takže bych řekl, že nejlepší bude Učitel vševědění, malá bílá pagoda vlevo. Už tam na tebe čeká.“
Učitel vševědění má tvář kluka kolem patnáctky a rozostřené oči. Když se na mě dívá, mrazí mě v zátylku. „Posaď se. Máš otevřenou mysl, smím si sám najít tvé otázky?“ ptá se mně šepotavým hlasem. Přikyvuji. „Takzvaný Guru není zlý člověk, ale tyblka si od něj už neber. Všechny problémy v historii lidstva začaly jablky. Jablka a jejich podoby ničí. Lidé se poučili. Máte to zapsáno ve svém podvědomí. Nebýt jablek není zla, nebýt jablek není válek, po kousnutí do jablka přijde svár, nebo Sněhurčina smrt.“jal se vysvětlovat Učitel. „Ale to jsou jen příběhy! A někdy ani ne ty pravé a původní“ oponuji „Ano, příběhy jsou jiné, občas. Ale je lidskou přirozeností dosazovat za „zlo“ „jablko“. A mimochodem, tahle oáza je také pohádkou. Tyblko je jedním z mnoha jablek, které ničí. Umožňuje lidem létat, ale pak se jednoho dne už nemusí vrátit na zem. Tys nesnědla celé tyblko, takže ti takové nebezpečí nehrozí. Budeš jen uvažovat trochu jinak, než kdybys ten kousek tyblka nesnědla. Tyblko tě kousek po kousku odvádí do stavu nemysli, jenže nepřirozenou cestou, cestou bez zadních vrátek. Ty už se hned tak létat nenaučíš, mohlo by ti to vážně ublížit, a vidím, že ani nechceš. A co vědění všeho? Ještě dnes mohu otevřít tvou mysl.“ nabídl mi Učitel. „Mám si nechat otevřít mysl, nebo nemám? Proč mi nepovíte rovnou, co je správné?“ zeptala jsem se ho rozhořčeně. „Protože já vím vše, tedy i to, že ti nemohu krást možnost volby jen kvůli takové nepodstatnosti, jako kvůli tomu, co je správné.“ usmál se Učitel. „Tak mi aspoň řekněte, co přesně vševědění obnáší.“ rozhodla jsem se smlouvat „Předně si musíš uvědomit, že vědět vše není v lidské přirozenosti a jakmile budeš vševědoucí, přestaneš žít život člověka. Být vševědoucí neznamená vědět vše v rozměru člověka. Vševědoucí vnímají proud času, přítomnost pro ně neexistuje, je to umělý pojem. Vše vidíme jednolitě, ve všech podobách a časech najednou. Vidíme emoce, vzpomínky, předtuchy i překvapení najednou, tedy, u jiných lidí.
My sami sny ztrácíme, stejně, jako představy, nejsou pravdou. Zní to nepříjemně, ale zase bys jako vševědoucí mohla vykonat mnoho velkého. Desítky velkých vědců byli vševědoucí. Mezi lidmi je dobré tuto vlastnost tajit. Už tak jsou tito lidé považováni společností za podivíny. Mohla bys také být věštkyní, nebo třeba i velkou umělkyní-vševědoucí jsou schopni uvažovat opravdu velmi neotřele a nemají problém toto uvažování převést do nějakého díla. Mohla bys také zůstat v oáze, kde bys unikla proudu času. Zde, v Saenárgá, daleko ode všeho a ode všech, mohl vzniknout život jen pomocí úsilí vševědoucích. Jak říkám, vnímáme čas jinak. A tak zde vidíme ve stejný čas moře prastarých věků, velkoměsto vševědoucích a létajících které tu vznikne za pár stovek let, nynější podobu oázy, nekonečné tmavomodré lány vesmíru, stejně jako ten pramen, který tu ve skutečnosti vyvěral v době, kdy tohle místo bylo lesem obrovských přesliček.
A to vše jsme schopni využít. Celá staletí, která byla zároveň pěti minutami, vševědoucí pracovali. Stavěli hráze a příkopy, odváděli vodu do současnosti. Všechny pohledy najednou, pamatuješ? Všechny světy najednou. K tomu si připomeň to, jak komplikovaného uvažování a staveb za hranici lidských možností jsme schopni. Stavět tunely mezi časy. Pro nás to není problém, čas je přeci jednolitý a plyne oběma směry. Stačí ho jen tu a tam popostrčit, aby pro kočující beduíny byla tahle část pouště zavalena pod obrovskou dunou. V Saenárgá bys mohla žít věčně a cestovat časem. Je tu mnoho tunelů. Nebyla bys pak ovšem člověkem.“
Jsem zmatená a nerozhodná. Rozhodla jsem se pro diplomatickou odpověď. „Nevím a víte, jak těžké je rozhodování, a jak obě volby změní můj život. Dejte mi den času. Jediný den.“ Učitel se podivně, zahořkle usmál a přikývnul. Odcházím z pagody a zbytek dne trávím zvažováním svých možností. V mé hlavě se začal nejasně rýsovat plán. Ráno jsem se probudila velmi, velmi brzo. Spíš by se dalo říct, že jsem pomalu ani neusnula. Samozřejmě jsem našla u postele nádobu s jídlem a pitím. Popíjela jsem horký čaj (V noci je zima, k dopoledni by byl nepitný.) a bloudila jsem oázou. Dlouho jsem nenarazila na živou duši, teprve když už slunce začínalo ozařovat poušť jsem spatřila jakousi postavu sedící před jednou z pagod. „Jsi vševědoucí?“ zeptala jsem se v myšlenkách. Přikývnul. „Co teď udělám?“ zeptala jsem se toho muže s nadějí, že budu ulehčena rozhodnutí. Naklonil se ke mně a zašeptal: „Najdeš tu, jenž tě učila létat. Pět set kroků směrem k jezeru.“ Jdu jako ve snách tím směrem a nepřítomna duchem počítám kroky. Brzo jsem opravdu došla k té tak dobře známé bělovlasé postavě. Usmála se na mě a položila mi ruku na rameno. Tentokrát bez síly, malátně. V mysli k ní mluvím: „Vím, že jsem vás zbytečně zavrhla a že za své chyby platím tím, že nebudu moci létat. Chci se vás jen zeptat: Proč vy? Proč mě učíte právě vy? Co jste
vlastně vy zač? Proč jste přede mnou nikdy nevzlétla?“
Dívá se na mně. Je to skutečně dlouhý pohled. Jsem si jista, že není vševědoucí. Znám ten pohled, pochybuje. Pak se zhluboka nadechuje a odpovídá mi: „Já nejsem mistryně ani jednoho ze dvou umění, létat jsem nikdy nedokázala, a nejsem ani vševědoucí. Jsem Průvodkyně. Dokonale ovládám teorii a nutím své okolí, aby se rozhodlo. Chtějí mladí lidé plní snů umět létat za cenu obrovské bolesti, dennodenní námahy a toho, že se vzdálí svému „normálnímu“ okolí? Chtějí vědět vše a žít věčně za cenu ztráty lidství? Já sama jim jen celá tisíciletí pomáhám a sama stojím na rozcestí jako pomocník jen díky tomu, že nejsem schopna se rozhodnout. Já nejsem nikdo, ale beze mne by tohle místo fungovalo mnohem neohrabaněji. Jsem nesmrtelná, a přesto, že nejsem jedna z nich mě vševědoucí občas nechají projít tunelem, nebo mi vypráví o tom, co se stane. A mám tu zadarmo jídlo a pití, které je z jižní Afriky před sto dvaceti lety.“
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
Ochočila jsem si mládě allosaura. Měla jsem dovolenou a na speciální Učitelovo přání mi dovolili projít tunelem. V Saenárgá v tomhle, ani v žádném jiném z časů, které probíhají v této době nepřichází žádní nováčci. Je to ideální doba pro vzpomínky, tisíciletí vzpomínek. Sedávala jsem tu s Průvodkyní. Je to smutné. Před dvanácti lety odešla. Nikdo neví kam a nikdo se ji neptal. Prošla jedním z tunelů. Bez rozloučení. Zdědila jsem její živnost a jméno. Allosaurus každým dnem roste a je stále agresivnější. Asi je v pubertě. Nechám ho tu vyrůst, musím do Saenárgá. Ze severu přichází poutníci.
