pozdě bycha honit

Kdesi, uprostřed vozovky zaskřípali brzdy.
Až potulná kočka uskočila od své kořisti.

Věděl jsem, že je to ONA.
Blíží se, aby jako první vzala mé prsty do svých dlaní a bytostně se spojila s mým stínem.
Kroky, letmé zaklepání a světlo rázem vpadlo do místnosti.
Je tady. Radost a hrůza se mi zárověn prochází po zádech.
Co mám dělat?
Mám ji padnout k nohám nebo jako otravný hmyz odehnat?!
Přemítám, zatímco ONA stojí opodál. Nervozně poklepává na desku stolu a její pohled prozrazuje nedočkavost.
Nemůžu, nevím jak se zachovat...

krátké okamžiky, kdy slunce je v patách měsíce

Tentokrát již se zdviženým zrakem se otáčím a hledám místo kde stála Ta, pro kterou jsem se rozhodl. Nasládlá touha na jazyku mění se v hořkou nicotu. Není tu, jen na zaprášené dlažbě prosvítají stopy.
Utíkám a bezhlasně volám jméno které neznám a přeci mi v hlavě bije na poplach ...
... nic ...
jen vystrašený párek holubů vznesl se k nebesům.

* ze sbírky poezie: Střípky mého já