JEDNOU SE ROZEDNÍ –
kapitola první – PLAMEN MÁGŮ – Rok štíra
PŘEDMLUVA
V devadesátých letech jsem
postupně vytvořil povídkový román, jenž jsem nazval Jednou se rozední.
Některé jeho části byly publikovány (jedna povídka v Ikarii, dvě povídky
v antologiích Ježíšku, já chci plamenomet. Pokusil jsem se jej nabídnout
nakladatelům jako celek, ale nebyl jsem úspěšný. Textu byla vytýkána především
jeho složitost; přebytek postav a vedlejších dějových linií. Také byl na vkus
vydavatelů až příliš mystický. Soudím, že výtky byly oprávněné. Text by si
zasloužil přepracovat, zjednodušit, prokrátit... Už několik let uvažuji o tom,
že se k tomuto textu vrátím a udělám z něj regulérní fantasy román. Možná se
tak stane, možná nikoli. Přesto si ale myslím, že i tato verze má své kouzlo a
může si najít své příznivce. Jde tedy vlastně o urverzi budoucí knihy,
původní verzi, která ale v tomto případě bude publikována jako první, byť jen v
elektronické podobě.
Mnohé z příběhů odrážejí mé
tehdejší stavy duše, ilustrují můj pohled na sebe i na svět (jak již název
napovídá, existuje zde souvislost s tarotovým trumfem Luna). Leccos
jsem od té doby přehodnotil, ale v této verzi nic měnit nebudu. Bude tak nejen
dobrodružným čtením, ale i zastřenou autobiografií.
Přesto však doufám, že bude
pro čtenáře především zajímavou četbou na pokračování. Novou kapitolu budu
přidávat každý pátek jako “čtení na víkend“.
Současně zvu všechny, které
zajímá má tvorba, k návštěvě svého weblogu http://kojot.bloguje.cz – najdete zde mnoho
dalších textů a věřím, že některé z nich vás zaujmou.
Přeji příjemnou zábavu...
Autorství:
© Jaroslav A. Polák,1999
Kapitola "Hrádek u
mrtvé cesty": © Jaroslav A. Polák & Denisa Výbohová, 1999
Báseň "Pod korunami
Dávných": © MUM alAthin, 1999
Báseň "Let zlatého
draka": © Legolas Telcontar (Martin Gajdošík), 1999
Dedikace:
Dílo jako celek je věnováno Denise Výbohové a Petře Bučkové
PROLOG
Soumrak, čas
nejkrásnější. Nejtajemnější.
Jezdec seskočil z koně a
zabušil na bránu strohé skotské tvrze.
Poslední sluneční
paprsky se zatřpytily na leštěném dřevu jeho loutny.
Brána se otevřela.
„Buď vítán, barde.“
Předal koně sluhovi a
uklonil se hraběti, který mu vyšel naproti.
„Přinášíš příběhy,
barde?“
„Ano, hrabě. Přináším
spoustu příběhů...“
*
Noc. Oheň v krbu. Čas
příběhů....
POD KORUNAMI DÁVNÝCH
V hloubi lesa
pod korunami Dávných
v kamenech a vodě
ze země vyvřelé
ukrytu poznáš
prvotní sílu
V kostech a kůži
krvi prolitelné a peří
skryto co ovládá
běh zvěře a ptačí let
den za dnem
životní silou
V hlavě člověka
lebí uzavřeno
stále čekající
možnosti nabízí
tvoření a zkáza
myšlenek síly
Tak pravil člověk
a nad ním nic
jen hrátky nebes
v tajemnu nepoznání
Zapal oheň svůj tedy
přilož v něj vonné
dříví
vypij až do dna svůj
kalich
obklop se mocnými
kameny
pak možná pocítíš
V běhu věků
ztracené vědění
znovu nech vyplout
není omylů
jen cesty klikatí se
Do knih věčnosti
ukryj své poznání
ti praví uvidí
užijí svou sílu
na cenu nehledíc
Uleť dál
pochop co je připraveno
tobě i jiným
za stěnou smrti
před dalším vznikem
(MUM alAthin)
PLAMEN MÁGŮ
I. ROK ŠTÍRA
Chladný vítr hnal mračna
listopadovou nocí. Svalnatý muž s ustaranou tváří stál před chýší a čekal. Trhl
sebou vždy, když zaslechl zasténání své ženy. Neobával se příliš, věřil slovům porodní
báby a vskrytu duše doufal, že to bude syn.
Výkřik, ticho, dětský
pláč.
Oddechl si.
Další výkřik, strašlivý,
neboť nepramenil z tělesné bolesti.
Dětský pláč byl jaksi
znepokojivě divný.
Oblaka na okamžik odhalila
měsíc v poslední čtvrti.
„U Luga a Lira...“
zašeptal mohutný Ir, rozrazil dveře a vběhl dovnitř.
*
Stejná noc, stejný vítr,
jiný muž.
Černý plášť ozdobený
stříbrnou devíticípou hvězdou vlál za jezdcem. Kůň zařičel.
„Copak, herko hladová?
Děje se něco?“ zabručel jezdec a zastavil.
Zafrkání.
„Děje, viď? Také to cítím.“
Změnil směr a tryskem
vyrazil k východu.
Po dvou hodinách přijel do
vesnice. Na tak pozdní hodinu tam bylo velice živo. Lidé v záři pochodní
vzrušeně debatovali na návsi.
„Upálit, říkám. Spálit
dřív, než přinese neštěstí!“
„Nedaleko je klášter, dáme
ho mnichům.“
„Nevěřím jim! Upálíme...
TO!“
Přijel blíž.
„Co se tady, u všech bohů,
děje?“ křikl na vesničany jezdec, čímž na sebe upoutal pozornost.
„Kdo jsi?“
Nedůvěra. Podezření.
„Corbras. Mág.“
Znali jej z vyprávění.
„Ženě pastevce Finniana se
narodila stvůra. Radíme se, co udělat.“
„Chci se podívat.“
Zaváhali jen na okamžik.
„Samozřejmě, pane, ale...
není to pěkný pohled.“
„Zaveďte mne k dítěti.“
Procházeli mezi nízkými
domky s drnovými střechami až na kraj vesnice. Otevřel dveře, sklonil hlavu a
vstoupil dovnitř. Na posteli ležela mladá žena. Zřejmě omdlela a vedle ní...
„Kde je otec?“ zeptal se
Corbras.
„Řekl bych, že už bude
namol, čaroději.“
„Jsem mág... Dostalo dítě
napít?“
„Jistě že ne! Kdo by byl
takový blázen...“
Mág si povzdechl, prohrábl
si dlouhý černý vous a znovu pohlédl na nemluvně, z jehož hrudi vyrůstala druhá
hlava. Zohavená, ale přesto nepochybně živá. Chvíli se soustředil. Kouzlo jen potvrdilo
jeho předtuchu.. Hleděl na Předpovězeného...
Sklonil se nad mladou
ženou a přejel rukama nad jejím tělem. K jeho překvapení jí porod příliš
neublížil. V místnosti bylo chladno, ohniště téměř vyhaslo.
„Zatopte tu!“ přikázal.
Přiložil dítě k matčině
prsu.
„Pane...“
„Ticho!“
Jeden z vesničanů mezitím
rozdmýchal oheň. Mág vytáhl z torny několik svazků bylin a ukázal na bronzový
kotlík.
„Doneste čerstvou vodu.“
*
Elf, jemuž říkali Maeglin,
v té chvíli prchal před smečkou démonů hvozdem fialových stromů. Nohy se mu
bořily do lepkavého bahna. Pravá jej ukrutně bolela. Na větvích kolem
posedávaly desítky havranů.
„Umře...“ zakrákal jeden. „Urrrčitě
umře. Je prrrokletý!“
Vyhrabal se z bahna a
běžel horkým spáleništěm. Dvouhlavé stvůry, jen vzdáleně připomínající lidské
bytosti, jej rychle doháněly. Běžel ze všech sil.
„Umře,“ zašeptala elfka,
sklánějící se nad synem a setřela mu pot z tváře.
„Šíp byl jistě otrávený...“
povzdechl si léčitel. „Snad by mohl pomoci někdo mocnější, než já.“
Léčitel s trochou váhání
vytáhl ze záňadří drobný kostěný amulet a rozlomil jej.
„Co provádíš?“ zeptala se
elfka.
„Všichni mágové v kraji
nyní vědí, že potřebuji pomoc. Snad někdo přijde. A snad i... včas.“
*
Corbras pronesl nad ženou
několik zaklínadel. Její dech se zklidnil a stal se pravidelnějším. Mág na
okamžik strnul a nepřítomně zíral do zdi.
„Až se probudí, dejte jí
napít tohoto odvaru,“ zamumlal poté. „Pokud by i její muž potřeboval uklidnit,
tak i jemu. Ale jen po troškách - tak pět hltů za den. Ale nesmí se to míchat s
truňky, jinak to nedopadne dobře,“ přerušil napjaté ticho mág.
„A co bude s...“
„Beru si je s sebou,“
pravil rozhodně a probodl pohledem muže, jenž prosazoval upálení. Potom dítě
obestřel kouzlem, které zajistilo, že vydrží náročnou cestu bez potravy.
Když pak odjížděl z
vesnice, zašeptal: „Hledal jsem celá desetiletí. A nakonec jsem tě objevil v
takové díře...“ Rozčilovalo jej pouze, že nevěděl, které hlavičce jsou jeho slova
určena.
Potom vyrazil vstříc volání
neznámého čaroděje.
*
Krajina pokrytá žhnoucími
uhlíky náhle končila. Maeglin se na poslední chvíli zastavil před hlubokou
propastí. Ohlédl se. Ječící dvouhlaví démoni k němu běželi a cenili rudé zuby v
představě šťavnatého sousta. Rozhodl se skočit.
„Niratha aeti. Seta,
seta, seta. Niratha mae...“
Démoni zmizeli. Všechno zmizelo.
*
„Bude žít?“ zašeptala
elfka a pohlédla do pichlavých černých očí příchozího.
„Bude. Jsem Corbras. Mág.“
„Je mi ctí, velký
čaroději. Jmenuji se Aredhel, jsem chlapcova matka.“
„Jsem mág. I mě těší, že
jsem mohl zachránit tvé dítě.“
Dlouho hleděl na ležícího
mladíka. Zřetelně cítil jeho skrytou Sílu.
„Co si žádáš za svou
službu?“ otázala se.
„Nepotřebuji nic z toho,
co mi můžete nabídnout, ale rád bych tě požádal o tvého syna. Má talent pro
vysokou magii, chtěl bych jej učinit svým učedníkem.“
Aredhel sklopila oči k
zemi.
„Je mu teprve dvanáct...“
povzdechla si. Věděla, že takovéto prosby se neodmítají.
„Nejvyšší čas,“ prohlásil
Corbras.
„Ať se tedy stane velkým
mágem, je-li mu to souzeno,“ rozhodla.
„Ukažte mi šíp, který jej
zasáhl.“
Léčitel přinesl dlouhý šíp
s černým hrotem.
„Elfí práce,“ podotkl mág.
„Ale jed je zdaleka.“
„Vrátím se,“ prohodil pak
ve dveřích a odkráčel do noci.
*
A opět uháněl travnatou
krajinou zpestřenou řídce roztroušenými usedlostmi a občas i nějakým klášterem.
Slunce putovalo po nebi, tak jako každý den.
Padala na něj únava -
nespal už několik dní.
Pastviny byly stále
podmáčenější a postupně se měnily ve vřesoviště, protkané neviditelným
labyrintem steziček, známým jen několika málo zasvěceným. Když před sebou
konečně spatřil kamenný dům, který kdysi sám postavil, seskočil z koně a vběhl
i s nemluvnětem dovnitř.
„Zdravím tě, sestřičko!“
zavolal na ženu, jež seděla na ovčí houni u krbu a hleděla do plamenů.
Vstala, zářivě se usmála,
přišla k němu a beze slova jej objala.
Dlouho si mlčky hleděli do
očí.
„Ráda tě vidím, bratře...“
*
„Věděl jsem, že to nevzdá,“
prohlásil pochmurným hlasem léčitel. „Neměli jste opouštět Wales. Musíme se jí
postavit!“
Aredhel mlčela.
„Musíme ji... zabít,“
vyslovil léčitel myšlenku, jež všem tanula na mysli.
„Je to má dcera,“
zašeptala Aredhel.
„Ale je šílená! Pokud ji
nezastavíme, nakonec Maeglina zabije,“ odporoval elf. „Jako tvého muže...“
dodal opatrně. Elfka ztuhla.
Ještě dlouho se pak přeli
o Maeglinovu sestru, která propadla děsivému šílenství či kletbě, nutící ji
stále znovu se pokoušet zničit vlastní rodinu. Snad to bylo dědictví po jejím
otci, rytíři z Lyonese, do něhož se Aredhel kdysi zamilovala. Ve třiceti letech
se pomátl a zbytek života trávil v dobře hlídané věži. Krátce po dvacátých
narozeninách jejich dcera opustila elfy a vydala se na cesty do těch
nejroztodivnějších zemí. Pak se po deseti letech náhle vrátila a zavraždila
svého nevlastního otce.
„Nezabíjejte mou sestru,“
zaznělo z lůžka nemocného.
„Díky bohům, Maegline,“ vzdechla
s úlevou Aredhel a objala jej. „Jsi podruhé na světě.“
„Určitě to byla Elanor?“
„Zřejmě. Musíme tě lépe
chránit.“
Maeglin se zamyšleně dotkl
čerstvě zahojené rány na pravém stehně.
„Ona za to nemůže...“
„Vím, Maegline. Ale
nesmíme dovolit, aby tě zabila,“ zašeptala Aredhel.
„Kdo mě uzdravil? Ilwerin?“
Léčitel přistoupil.
„Nikoli, mladíku. Musel
jsem přivolat mága.“
„Slyšel jsem ve snu
zaklínadlo,“ vzpomněl si Maeglin. „Nějaký slavný mág?“
Maeglin měl slabost pro
slavné mágy.
„Corbras,“ prohodil
léčitel.
„TEN Corbras?“
Mladíček se rozzářil.
„Nezmínil se, jestli se
vrátí?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Vrátí,“ odvětil tajemně
léčitel. Chtěl pokračovat, ale jeho žena jej nenápadným gestem zarazila.
„Mohl by uzdravit i mou
sestru...“ zašeptal Maeglin a tvrdě usnul.
*
Lorissa si trochu zaraženě
prohlížela podivné dítě, či vlastně děti, které bratr přinesl. I když jejich
aury splývaly, okamžitě rozeznala dvě oddělené mysli.
„Nemusíš se o ně starat,
jestli...“ začal Corbras.
„Ale no tak, bratříčku.
Musím si zvyknout. Samozřejmě, že se postarám. Jen nevím, jestli by nebylo
lepší, kdyby zemřeli. I když se dožijí dospělosti, víš, jaký osud je čeká?“
„Vím. Budu je učit.“
Lorissa se vědoucně
usmála. Možná i trochu trpce.
„V srdcích zrůd se snadno
rodí nenávist ke světu. Takový mág by byl strašlivý, nebezpečný. Postarám se,
ano, ale slib mi, že je odvedeš, až sama dovolím.“
Mág se zahleděl do jejích
hlubokých černých očí. Stejně temných, jako byly ty jeho, a přece laskavějších.
„Souhlasím, sestřičko.“
„Donesl jsi mi opravdu
zvláštní dárek k narozeninám,“ usmála se a mírné napětí, které v místnosti
panovalo, rychle opadlo.
Dlouho do noci hovořili o
novotách, které zaplavují jejich svět, o upadajícím vlivu ostrovní říše
Lyonesse, jejich rodiště, o víře v jednoho boha a nebezpečí, jež přinášela pro
zasvěcence magických věd. A také o Předpovězeném - o mágovi, který se postaví
Moci toho dávno mrtvého a přece žijícího mága, kterému říkají Kristus...
Lorissa si během řeči
popovídala se svým tělem a pozdě v noci už začala hladová dvojčata kojit.
Corbras vždy obdivoval
sestřiny fantastické schopnosti - když v mládí začali studovat magii, zaměřil
se výhradně na vnější působení a Lorissa, která ráda dělala všechno opačně,
začala rozvíjet svou vlastní mysl a tělo. Oba se stali mistry ve svých oborech
- byl to jeden z mála způsobů, jak v tomto světě věčného umírání přežít.
Změnili se. Už dávno nebyli bezejmennými sirotky. A mág jen doufal, že jsou
pořád ještě lidmi.
Brzy po půlnoci padl
vyčerpáním. Lorissa jej přikryla houní a dál se starala o dvojčata.
„Budu vám říkat Daim,“
zašeptala.
Mág se probudil až o den
později...
*
Dalšího dne vyšlo slunce a
Maeglin trval na tom, že vstane. Nakonec mu to léčitel rozmluvil a dál čekali
na příjezd mocného mága, který jim sice odvede syna, ale možná i zachrání jeho
sestru před šílenstvím a smrtí. Léčitel držel hlídku před osamělou usedlostí,
Elanor se však neobjevila.
*
Seděla u ohně a sledovala
překrásný podzimní západ slunce. Vítr si pohrával s hustými černými vlasy, její
chloubou.
„Stárnu...“ zasyčela do
ticha a její tvář se zkřivila zlostí. „Stárnu. On nezestárne ještě celá
staletí!“
Všechno začalo, když
spatřila v zrcadle první vrásku. Od té chvíle v ní nezadržitelně rostla
nenávist k bratrovi. Představa jeho mladého těla, pozvolna hnijícího pod
kamennou mohylou ji vzrušovala víc a víc.
Sáhla do toulce a vytáhla
poslední šíp potřený vzácným jedem, přivezeným z jihu. Dlouho na ten černý hrot
hleděla. Její oči se leskly v záři plamenů.
„Zítra!“
*
Corbras seskočil z koně,
pozdravil Ilwerina, který byl právě na hlídce a vešel dovnitř.
„Vidím, že je ti už lépe,
mladíku,“ oslovil chlapce.
„Ano, pane,“ odvětil
uctivě Maeglin a dodal: „Děkuji.“
„Jak že se to jmenuješ?
Maeglin?“
„Říkají mi tak, ale mé pravé
jméno zní jinak.“
„Ohó!“ rozveselil se mág. „Smím
vědět jak?“
„To se dozví až mág, který
mne vezme do učení,“ prohlásil významně Maeglin, který netušil, že o něj
Corbras projevil zájem už před několika dny.
„To je ale velké pokušení,“
pousmál se Corbras. „No, pokud bys měl zájem - hledám učedníka.“
Maeglin zalapal po dechu.
„Ano! Ale...“ Pohlédl na
matku.
„Pokud po tom tak toužíš,
synu, nemohu ti bránit,“ řekla s předstíraným klidem.
„Budu tě navštěvovat!“
„To doufám. Mohl bys nyní
požádat svého Mistra o službu ohledně své sestry?“ nadhodila Aredhel.
„Ach, jistě!“ zvolal
nadšením zářící chlapec a vysvětlil Corbrasovi, o co jde.
„Má nějaké magické
schopnosti?“ otázal se mág, když vyslechl celý příběh.
„V mládí projevovala jistý
talent - má matka byla Daithre,“ odvětila Aredhel.
„Takže má...“ řekl spíše
pro sebe Corbras. Znával Daithre osobně, byla to mimořádně schopná čarodějka.
Její duch se jednoho zimního dne ztratil ve světech přízraků, které často a
ráda navštěvovala.
„Vlohy tohoto typu se
nejčastěji dědí přes jedno pokolení,“ dodal zasmušile.
„Proč tedy neútočila
kouzly?“ namítla elflka.
Corbras se nečekaně otočil
a zamumlal jakousi formuli. Z napřažené paže vylétla rudě zářící koule přímo na
polehávajícího Maeglina. Ten jí nastavil ruku a odklonil ji.
„Žádný strach, bylo to jen
cvičné kouzlo,“ uklidňoval mág. „Ale jsem přesvědčen, že by se dokázal ubránit
i opravdovému nebezpečí magické povahy. Otrávený šíp je mnohem jistější.“
Po počátečním úleku se
Maeglin začal tvářit stále namyšleněji.
„Manha therra ghon!“ zasyčel
Corbras. Mladíkova tvář se zkřivila bolestí a zvlhla ledovým potem.
„Nikdy se nepřeceňuj! Vždy
bude někdo lepší!“ křikl mu mág do ucha a kouzlo odvolal.
Maeglin zalapal po dechu a
ustrašeně hleděl na svého Mistra.
„No, kde jsme to skončili…
máme tedy co do činění se stihomamem stiženou čarodějnicí, která umí zacházet
nejen s magií, ale i s lukem. Takže nic neslibuji. Pokud mě ohrozí a nebudu mít
jinou volbu, zabiji ji. Přijímáte?“
Aredhel přikývla.
„Dobře. Ale vyspím se na
to...“
Corbras se chvíli
nenápadně soustředil. Najednou oba dospělé elfy v místnosti napadlo, že by jim
neuškodil čerstvý vzduch. Po jednom se vytrousili ven.
„Tedy, Maegline, nyní jsem
tvůj Mistr. Řekni mi své pravé jméno.“
Mladík mu je zašeptal do
ucha. Mág se vážně pousmál...
Té noci hlídky nedrželi,
Corbras je ujistil, že v jeho přítomnosti je to zbytečné.
*
Ubývající měsíc jen spoře
osvětloval stavení, v němž spal její nepřítel. Ať se dívala sebevíc,
nezpozorovala nikoho, kdo by postával na hlídce. Pomalu kráčela blíž. Najednou
se zarazila. Pokusila se najít vnitřním zrakem nějaké magické pasti, nebo dokonce
přítomnost cizího mága... opravdového mága, ne toho šarlatána Ilwerina, jehož
vnímala coby matnou skvrnu na temném podkladu. Nic. Vůbec nic. Rozčilovalo ji
to.
Chvíli přešlapovala na
místě, pak se odhodlala a pokračovala v cestě.
„Že by chystali léčku
uvnitř?“
V duchu si zopakovala
ohnivé zaklínadlo.
„Klidně vás zabiju
všechny,“ vyprskla do ticha při představě tří číhajících postav.
Opět vykročila a zaječela.
Cosi ji nečekaně zadrželo uprostřed kroku. Připadala si v té chvíli jako vosa,
topící se v medu.
„Magické pasti je možné
odstínit, Elanor,“ začal Corbras.
„Kdo jsi?!“ zaječela.
„Corbras. Corbras mág.“
„Pusť mě! Do toho se nemáš
co plést!“
„Ale mám. Hoch, kterého
chceš zabít, je ode dneška mým žákem.“
Bezmocně sebou zacloumala,
potom se uklidnila a pohlédla mágovi do očí.
„No dobrá, nechám ho na
pokoji. Pustíš mě konečně?“
„Ne...“
„Co ještě chceš?“
Zachytil její pohled a
pronikl jím do rozhárané mysli. Proti své vůli se otřásl hrůzou. Její šílenství
bylo skutečně vrozené, zakotvené v samé podstatě těla.
„Na něco takového je
jediný lék...“ povzdechl si.
„Okamžitě se mi přestaň
hrabat v hlavě!“ vřískla.
Zamyslel se. Nemohl jí
zabít - neohrožovala jej. Znovu se vnořil do hlubin Elanořiny mysli.
Tentokrát se začala
bránit. Soustředila na to veškerou svou Sílu. Mág se zachvěl bolestí, ale
nepolevil.
„Nesmím tě zabít, ač bych
to rád udělal...“ zašeptal. „Pak tedy...“
„Ne! Nedělej to!“
Čarodějka cítila, co se chystá. „Proklínám Maeglina! Ať zestárne dřív než já!“
Kletba odletěla na křídlech zloby a posledního zbytku její Síly. Bolest, jež
Corbrase zčásti ochromovala, zmizela. Pronikl do nejhlubších propastí Elanořina
já. Nadechl se a zvolal:
„ZAPOMEŇ!“
*
Vrátil se i s bezvědomou
půlelfkou do usedlosti.
„Žije?“ vyhrkla Aredhel a
objala svou dceru.
„Ano,“ odvětil chmurně
mág. „Ale musel jsem jí vymazat paměť. Pro vaše i její bezpečí by se už nikdy
neměla s nikým z vás setkat. Odvezu ji ke své sestře - postará se o ni, dokud
se nevzpamatuje.“
„A její... nemoc?“
zašeptala Aredhel.
„Nelze vyléčit. Ale třeba
se zmírní. Má sestra dovede probudit v každém ty nejlepší vlastnosti.“
Pokud tahle ženská nějaké
má, zapochyboval v duchu.
„A potom?“
„Co já vím? Třeba z ní
bude dobrá hospodyně...“ zabručel nepřesvědčivě. Dokázal sice měnit myšlenky
druhých, ale nechtěl v Aredhel vzbuzovat falešnou naději.
Elfka ještě naposledy
pohladila Elanor po vlasech a odvrátila tvář.
„Odvez ji tedy, mágu. A...
děkuji.“
„No tak, Aredhel, bude
žít,“ utěšoval ji léčitel. „Ještě nedávno jsme přemýšleli, jak ji zabít.“
Maeglin vstal z postele a
objal svou sestru, ležící na podlaze.
„Sbohem, sestřičko. Snad
se už nebudeš tak trápit...“
Corbras pohlédl na svého
žáka se směsí úcty i bolesti v očích. Rozhodl se, že o strašlivé kletbě pomlčí.
Odnesl mladou ženu do
chladné noci.
„Brzy se vrátím, Maegline.
Pro tebe. Myslím, že z tebe bude dobrý mág...“
*
Lorissa právě kojila Daim,
když Corbras vstoupil do místnosti.
„Určitě zase něco
potřebuješ, bratříčku. Jinak by sis na mě tak rychle nevzpomněl,“ poznamenala k
jeho příchodu.
Vrhl na ni zkroušený
pohled.
„No, tak ven s tím... nebo
spíš dovnitř.“
Odešel před dům a přivedl
půvabnou mladou ženu, v jejíchž očích sídlila prázdnota.
„Všechno ti vysvětlím,
Lorisso...“
Povzdechla si a ukázala na
dvě prázdná křesla.
Všechno jí vysvětlil.
*
Na počátku zimy odplula
Aredhel se svým synem jednou z posledních lodí, která se vracela z cest, do
Británie. Doprovázel je divoce vyhlížející černovlasý mág s plnovousem,
pokrývajícím propadlé tváře. Možná i díky jemu je nezastihla po cestě žádná z obávaných
zimních bouří. Když zemi začaly zahřívat první paprsky jarního slunce, vydal se
Corbras se svým žákem na cesty. Putovali Anglií, na východním pobřeží se
nalodili a vyrazili vstříc pevnině.
Brzy se již toulali
hlubokými hvozdy Bretaně.
„Zapal oheň, Maegline.
Kouzlem.“
„Dříve jsi zapaloval oheň
ty, Mistře. Křesadlem,“ podotkl žák.
„Pro mne by to bylo plýtvání
Sílou, pro tebe to bude užitečné cvičení. Tak zapálíš ten oheň? Je mi zima!“
„Phaerra trevi...
pherra trevinga...“
Mág svého žáka neučil jednotlivá zaklínadla, nýbrž
celý složitý jazyk démonů čtyř živlů. Maeglin tak musel každé kouzlo odvodit sám.
„Takže tu zmrzneme...“
bručel Corbras.
„Phaerra trevinga!“
Nic.
„Mizerná výslovnost,“
procedil polohlasem mág.
„Phaerra trevi inga!“ vykřikl
nadšeně Maeglin.
Nic.
„Nesmíš se soustředit na
slova, ale na bytosti, které oslovuješ. Pracovat se Sílou... Bohové, mýlil jsem
se, nic z tebe nebude. Vůbec nic... No tak, co koukáš! Znovu!“
*
„Myslím, Elanor, že je
nejvyšší čas, aby ses začala starat sama o sebe,“ řekla jednoho večera Lorissa
své krásné svěřenkyni.
„Tak brzy?“ vyděsila se
dívka.
„Jsi zdravá, naučila jsem
tě vše, co bylo třeba. Musíš se postavit na vlastní nohy.“
„Ale paměť se mi dosud
nevrátila.“
„Obávám se, Elanor, že v
této věci ti nemohu pomoci.“
„Ale co mám dělat?“
„Určitě se pro tebe najde
práce v každé vesnici. A nevěřím, že by taková krasavice zůstala dlouho na
ocet.“
Mladá žena dlouho
zarputile mlčela a pak šla spát.
Lorissa si povzdechla.
Bylo pozdě, ale znepokojivé představy, které se jí honily hlavou, zahnat
nedokázala. Bděla ještě dlouho.
Ráno Elanor odvezla do
vzdálené vesnice. Jarní slunce si pohrávalo s čerstvými barvami; i skromné
domky najednou vypadaly krásně.
„Snad se ti tu bude líbit.“
„Děkuji, Lorisso, že ses o
mne postarala. Ano... snad se mi tu bude líbit.“
*
Jaro odevzdalo vládu létu.
Nad vesnici se snesla noc plná hvězd, měsíc byl v novu. K nedalekému pobřeží
přirazila štíhlá loď a vyvrhla několik desítek plavovlasých bojovníků. Zažehli
louče a vyrazili do vnitrozemí. Vylodili se, aby vyplenili jeden z klášterů,
které po celém Irsku vyrostly, ale když před sebou spatřili vesnici, nezaváhali
ani na okamžik. Tasili meče.
Rozespalí muži nedokázali
klást odpor zkušeným a krvelačným bijcům. Suchá země se změnila v krvavé bláto.
Nocí se nesl nářek znásilňovaných a ubíjených žen.
Elanor hleděla do modrých
očí. Patřily muži, který na ní zrovna ležel. Několik dalších postávalo kolem;
se smíchem sledovali její bezmoc a čekali, až na ně dojde řada. Cítila, jak
puká hráz, zadržující záplavu nenávisti. Vykřikla slova, jimž nerozuměla. Viking
zařval, když jej sevřela pouta nesnesitelné bolesti. Záhy na to jej vysvobodila
smrt. Půlelfka odhodila mrtvé tělo a zaječela další zaklínadlo. Jeho druhové
vzpláli jako víchy slámy. Byl to nádherný pocit. Jako by si vzpomněla na něco
ze své minulosti. Věděla, že se musí pomstít. Netušila však komu a proč. Pak se
tedy bude mstít všem...
Chvíli se divoce smála.
Potom utíkala. Dlouho.
Daleko.
*
Kapitán lodi si pozorně
prohlédl půlelfku. Chladný podzimní vítr jí čechral bohatou hřívu tmavých
vlasů.
„Takže se vracíte do
Británie. Pamatuju si vás, plavila jste se na mé lodi. Před rokem.”
„Neřekla bych,” odvětila
chladně.
Pokrčil rameny.
„Tak tedy vítejte na
palubě. Jmenuji se Aisulf.”
Ach ano, ještě jméno...
„Waxara,” zaznělo do
hluku, jenž v přístavu panoval a Aisulfovi připadlo, jakoby vše na chvíli
ztichlo. Ještě dlouho se přesvědčoval, že se mu to jen zdálo.
Waxara.
Znělo to dobře.
