|
|
Teplý vánek se nesl okolím a obloha byla plná září tisíců hvězd a obrovského
měsíce. A do toho ptáci pěli své milostné noční písně.
Na palouku, uprostřed lesa, stál se svým koněm jeden z rytířů bohyně
Temny. Zrovna si doplňoval sílu z měsíční záře, která dopadala na jeho
zbroj, temnější než noc. Byl pouhým nástrojem, válečníkem bez slitování, plnící
jakýkoliv příkaz bez odmlouvání.
Najednou měsíc zrudnul a temný rytíř po několika stech letech služby
procitnul. Začal vzpomínat na minulost, kdy býval pouhým uctívačem bohyně, jenž,
jako jeden z mnoha, jí upsal svou duši a po smrti kráčel světem, aby plnil
její vůli.
Pozvedl ruku, v těžké železné rukavici, k hledí helmy. Byla na
ní zaschlá krev a škrábance z mnoha bitev. Chvíli si jí prohlížel a
vybavovali se mu jeho protivníci. Vojáci, paladinové, rytíři, ale
i sedláci, starci, ženy a děti, všichni, kteří odporovali jeho paní musel
zabít, mnohdy tím nejkrutějším způsobem.
Kousek opodál byla kaluž od posledního deště.
Nadklonil se nad ní a když spatřil svůj odraz, chtěl hrůzou vykřiknout,
ale nevydal ani hlásku. Jeho helma, pokrytá ostny, ze které průzory v hledí
vycházela rudá záře mu začala svírat hrdlo. Chtěl se nadechnout, proto uchopil
helmu a chystal si ji sundat, ale zarazil se. Věděl, co se skrývá pod ní a při
té představě svěsil ruce podél těla. V brnění už nebyl muž, natož člověk,
pouze rozpadající se tělo, držící pohromadě silou magie jeho paní.
Z přemýšlení nad svým osudem jej vytrhl až kůň, který se začal
vzpouzet a nervózně podupávat.
Rytíř Temny tasil svůj ohnivý meč, jehož záře osvítila hrůznou siluetu
jeho postavy v brnění, aby se mu pak do hrudi zavrtal stříbrný šíp, který
ukončili existenci muže, jenž kdysi miloval, dýchal, smál se a chyboval, když
upsal svou duši bohyni Temně.
***
„Pospěš si!“ volal na svého společníka Ahmed Ezarak, syn
vládce města Theraden, ležícího na hranicích Orlounské říše a Parzifalova
království, který právě spěchal za svou ženou, která každou chvíli mu měla dát
syna.
„Jak si můžeš být tak jistý, že už to bude?“ odpověděl
Khalim, jehož kůň sotva stačil tempu plnokrevníka přítele.
„Nevidíš ten měsíc. Vždy předtím, než se narodí někdo z rodu
Ezaraků se zbarví rudě.“
„Hlavně mi nepovídej, že v tvých žilách koluje mocná magie.
Těchhle povídaček jsem během svých cest slyšel stovky.“
Ahmed se zasmál: „A jak si můžeš být můj příteli jistý, že to
tak není.“
„Kdyby si uměl čarovat, tak bychom nepospíchali, ale jednoduše by
si nás přenesl,“ odvětil Khalim a Ahmed mu musel dát zapravdu.
Konečně měli město na dohled.
Strážní už z dálky rozpoznali svého budoucího vladaře a spěšně
otvírali bránu, kterou dva jezdci tryskem projeli.
Ulice města byli skoro prázdné, jen občasné hlídky obcházeli bohatší části
města, zatím co v chudinské čtvrťi, skupinky zlodějů číhali na nic netušící
kořist.
Město Theraden nepatřilo mezi největší v Sirnii, ale díky své
nezávislosti a poloze mezi dvěma říšemi, bylo často navštěvováno obchodníky a
díky tomu prosperovalo v těžkých dobách, kdy se v bývalé elfské říši
děli podivné věci.
„Už jsme skoro u cíle,“ zvolal Ahmed plný radosti.
„Tisíceré díky velká Khanes,“ promluvil Khalim k dobré
bohyni.
Dva jezdci nakonec zastavili u velikého domu s věží, tyčící se
vysoko k oblakům, kde bydlel Jesúf Ezarak, pán města. Podkoní již čekal
u vchodu a hned, když jezdci sesedli, zavedl koně do stájí. Oba muži se pak
vřítili do domu.
„Kde je,“ promluvil Ahmed k jedné ze služebných, která
jen svěsila hlavu a bez jediné hlásky zmizela v nejbližším pokoji.
„Konečně, můj synu,“ promluvil Jesúf Ezarak, jenž se objevil
jako přízrak na schodišti.
„Kde je má žena!“ zakřičel na otce Ahmed.
„Pojď se mnou,“ odpověděl pán města a dovedl syna do
ložnice, kde na posteli ležela bledá žena.
Ahmed přiklekl k posteli a chytil milovanou za ruku: „Už jsem
u tebe. Všechno už bude dobré,“ políbil jí na čelo. Potom se podíval
na otce, který sklopil zrak a zakroutil hlavou.
V pokoji stála služebná, držící spící novorozeně v náruči.
Bledá žena se podívala na manžela, sebrala zbylé síle, a řekla:
„Slib mi, že se postaráš o našeho syna.“ Ahmed se slzami
tekoucími po tvářích kývl nasouhlas a znovu políbil ženu na čelo. „Chci
vidět svého syna,“ služebná přistoupila k posteli a podala malého
chlapce otci, který jej položil vedle matky, na jejíž bledé tváři se objevil
úsměv. „Vždy budu s tebou můj maličký,“ byla její poslední
slova a opustila tento svět.
Ahmed Ezarak pak řekl: „Při naší lásce ti přísahám, že nedopustím,
aby se mu cokoliv stalo,“ pohlédl na syna a naposledy svou ženu políbil.
Následující den pak tělo ženy spálili na hranici. Manžel popel rozptýlil
u potoka, na místě, kde jí vyznal svou lásku.
Uběhlo skoro osm let. Z novorozence se stal neposedný chlapec a
z jeho otce přes míru starostlivý rodič.
„Eskalone!“ volal Ahmed po lese, ale nikdo mu neodpovídal.
Jako obvykle jeho syn vymetal staré vlčí nory nebo lezl po stromech a neměl čas
mu odpověděť.
I když věděl, že všechny vlky a jiné tvory, kteří by mu mohli
ublížit, na míli od města vyhubili, měl stejnak obavy o jeho bezpečnost.
Chvíli ještě neúspěšně pátral, až konečně spatřil syna v koruně
starého dubu, kde si stavěl úkryt z větví.
„Eskalone Ezaraku, koukej ke mě rychle přijít nebo budeš mít domácí
vězení a ještě ti nandám pár přes zadek,“ přísným hlasem zavolal.
Černovlasý chlapec slezl poslušně ze stromu a vydal se k otci se
sklopeným zrakem. Během chůze nasadil výraz ublíženého dítěte, který mu pokaždé
pomohl od výprasku.
„Ten pohled si odpusť. Dnes ti nepomůže.
Za týden máš mít narozeniny a jak by to vypadalo, kdyby sis zlomil ruku
nebo se ti stalo ještě něco horšího,“ řekl Ahmed.
„Ale mě se nic nestane,“ bránil se syn. „Po stromech
šplhám jako veverka, i děda to říkal.“
„Děda taky říkal, že jednou na své skopičiny doplatíš.
A nehádej se se mnou! Musíme jít domů, začíná se stmívat.“
Eskalon mlčel a poslušně se vydal s otcem do města.
Jesúf Ezarak se už chystal začít jíst sám, když v tom do jídelny
vstoupil jeho syn s vnukem: „Tak tady jste.“
„Promiň nám to otče, ale sám dobře víš, jak se dovede Eskalon dobře
ztratit z dohledu a není pak k nalezení,“ omlouval pozdní
příchod Ahmed.
„Tak pojď k dědovi ty uličníku,“ zavolal Jesúf na
vnuka, rozevřel náruč a do ní mu vletěl Eskalon. Posadil si ho na pravé koleno:
„Tak co jsi dneska prováděl?“
„Stavěl jsem pevnost.“
„Nepovídej. A napadlo tě během toho, co by sis přál
k narozeninám?“
„Meč,“ zněla okamžitá odpověď.
„Na ten máš ještě dost času,“ vmísil se do hovoru Ahmed.
„Slyšel jsi tátu, ale mám pro tebe něco jiného,“ řekl Jesúf
a vyndal z kapsy malý amulet, třpytící se v záři svíček. „Ten
obchodník, co mi ho prodal říkal, že je kouzelný.“
Eskalonovi se rozzářili oči, položil si amulet na ruku a díval se, jak se
od malé postavičky, vybroušené ze skla, odráží světlo.
„Tak dost už mluvení. Půjdeme jíst,“ ukončil debatu pán
domu. Třikrát tleskl a hned se objevili služebné s tácy plnými jídla, které
začaly servírovat.
Když dojedli, vstoupil do jídelny komoří a něco Jesúfovi zašeptal. Tomu se
z tváře hned vytratil úsměv.
„Stalo se něco otče?“ zeptal se Ahmed.
„Nic,“ zněla rychlá odpověď. „Jen přijel posel,
u kterého jsem už myslel, že nikdy nepřijede,“ pak vstal od stolu a
vydal se do pracovny.
Tam na něho čekal posel v černém plášti, který se mu zdvořile
uklonil, jakmile ho uviděl. Pak promluvil: „Doufám, že víš, proč tu
jsem?“ Jesúf kývl na souhlas. „Má paní je nedočkavá. Žádá si svého
nového služebníka.“
„Bude ho mít. Jen žádám o poslední den, aby se mohl rozloučit
s otcem.“
Posel chvíli přemýšlel, pak řekl: „Má čas do zítřejšího poledne,
pak s chlapcem odjedu,“ a odešel pryč.
Jesúf Ezarak vyndal z tajné skrýše mezi knihami v knihovně láhev
elfského vína, toho nejlepšího a nejdražšího v celé Sirnii, jehož hodnota
se vyvažovala drahokami, a pořádně se napil. Potom usedl do honosně zdobeného
křesla. Podíval se po pokoji na všechen luxus, který každý člen rodiny Ezaraků
platil velkou obětí. Prvorozeným synem.
Vzpoměl si, jak on sám před lety zaplatil. Když dal podobnému poslovi
bratra, dvojčete, Ahmeda a hodil lahví zhnuseně o zeď.
Chvíli přemýšlel, co udělá. Nakonec se rozhodl synovi odhalit pravdu
o rodinném tajemství až zítra.
Těsně před polednem si nechal Jesúf Ezarak zavolat syna do pracovny.
„Potřebuješ něco otče?“
„Musím ti něco povědět.“
„O co jde,“ zeptal se Ahmed a slova otce v něm
probudila nepříjemný pocit.
„Jak dobře víš, naše město leží na hranicích dvou říší. Určitě sis
někdy položil otázku, proč si nás jedna z nich už nepřipojila k sobě.
Pravda je taková, že nad naší rodinou drží někdo v pozadí ochranou ruku.
Cenou za luxus, peníze, ochranu a moc platí každá generace. I já ji
před lety zaplatil a teď je řada na tobě.“
„Nerozumím ti.“
„Platbou je prvorozený syn.“
Ahmedovi hned všechno došlo. Tajemný posel. Slova komořího, který když
vyřizoval vzkaz, aby přišel bez Eskalona. „Néé! Mého syna nikdo
nedostane,“ řekl a rozeběhl se k jeho pokoje.
Vykopl dveře a vrazil dovnitř s mečem v ruce. Rozhlížel se na
všechny strany, ale pokoj byl prázdný. Okamžitě se vydal zpět k otci.
„Kde je můj syn!“ zakřičel.
Jesúf Ezarak se nemohl dívat synovi do tváře, a tak se k němu otočil
zády: „Na cestě pryč. Už ho nikdy nespatříš.“
Ahmed přiskočil k otci a otočil ho k sobě, aby mu mohl
pohlédnout do očí: „Ale proč? Proč chtějí mého syna.“
„Copak si myslíš, že ty, já a on jsme obyčejní? Prober se. Což si
nikdy nepřemýšlel nad tím, proč před narozením tvého syna měsíc zrudnul, proč
nikdy neonemocněl. V krvi prvorozeného syna, každého Ezaraka, je veliká
síla.“
„Ztratil jsem ženu, neztratím syna!“
Jesúf Ezarak najednou vybuchl zlostí: „Myslíš si, že já ji
neztratil! Nikdy jsem ti to neřekl, abych ti nezničil život, jako mi ho před
lety zničil můj otec, ale asi to byla chyba.“
„O čem to mluvíš?“
„Tvá matka a tvoje žena. Obě zemřeli při porodu, stejně jako každá
žena všech z rodu Ezaraků před námi.“
„Ty lžeš.“
„Je mi líto, ale přijmi tu pravdu jako já. Tím, že sis vzal svou
ženu a chtěl mít s ní dítě si ji odsoudil k smrti.“
Ahmed se musel posadil, bylo toho na něho příliš. V hlavě se mu
vybavovali vzpomínky na milovanou ženu, kterou odsoudil k smrti tím, že si
ji vzal. Ale stále tu bylo něco, co pro ni mohl udělat.
Do pracovny vstoupil posel: „Chlapec je už na cestě. Má paní je
potěšena a posílá vám toto,“ vyndal z pod pláště pytlík, který hodil
na stůl, kde se z něho vysypali různě velké diamanty.
Ahmed, když je uviděl, se rozzuřil. Pozvedl svůj meč k poslovi a
zakřičel: „Kde je můj syn!!“
Muž si sundal kápi z čela a odhalil tak tetování ženy držící nad
hlavou měsíc na svém čele . „Měl by si svému synovi domluvit Jesúfe, aby
neudělal nějakou hloupost.“
Jesúf Ezarak se postavil mezi posla a syna: „Co chceš
udělat.“
„Nebudu už pokračovat v naší rodinné tradici a nebudu
přihlížet, jak mi unáší syna!“ Potom Ahmed odstrčil otce stranou a vrhnul
se na posla, který držel v rukou už připravené dlouhé dýky.
„Nedělej to,“ volal Jesúf, ale jeho slova nikdo neposlouchal
ve víru boje.
Ahmed zuřivě sekal mečem před sebou, ale posel byl hbitý jako kočka a před
každým útokem uskočil a pak udělal výpad dýkami, kterými lehce zraňoval
protivníka, který byl však zaslepený vztekem a nevnímal bolest.
Jesúf pozoroval bitvu a věděl, že jeho syn nemá žádnou šanci. V hlavě
se mu honili desítky myšlenek a vzpomínek, až se mu objevila jedna, která mu
připoměla den, kdy podobnému poslovi dal syna a s ním ztratil i kus
své duše. Tasil meč a vydal se k poslovi.
Když stanul vedle jeho boku, posel se k němu otočil: „Jdeš
vytrestat syna,“ zasmál se, ale na to se mu do boku zabořila čepel meče a
on padl k zemi.
„Odsoudili jste se k záhubě blázni,“ řekl posel a
z rány mu stříkala krev proudem. „Má paní nenechá zemřít svého
věrného služebného, ale krutě ztrestá vaši zradu,“ pak se jeho tělo
rozplynulo v černý dým, který zmizel.
Ahmed pohlédl na otce.
„Měl jsem to udělat již před lety,“ řekl Jesúf.
„Jestli chceš zachránit syna, musíš si pospíšit,“ pak se vydal ke
své truhlici: „Tady tohle ti pomůže na tvé cestě,“ podal Ahmedovi
měšec plný drahých kamenů a zlatých mincí, mapu Sirnie a ještě prsten.
„Tento prsten se předává v naší rodině po generace. Prý je
v něm ukrytá veliká moc, ale sám jsem ji nikdy nedokázal nalézt.“
„Děkuji ti otče. Za všechno.“
„To já ti děkuju, díky tobě jsem konečně našel odvahu.“
„Nevíš, kde bych měl začít hledat syna?“
„Bohužel v tom ti nepomohu. Jediné, co vím je, že tenhle posel
přijel z Harky. Ale je to přístavní město, takže syna mohou odvézt
kamkoliv.“
„Vydám se tedy do Harky,“ potom Ahmed objal pevně otce a
vydal se do stájí, kde na něho čekal Khalim přichystaný na cestu a řekl:
„Napadlo mě, že by si možná potřeboval pomoc.“
„Jak o tom víš?“
Khalim se záhadně usmál: „Mám své zdroje. Tak chceš se vybavovat
nebo pojedeme zachránit tvého syna.“
Ahmed vyskočil do sedla svého plnokrevníka: „Dobrá tedy.
Vyrážíme,“ a společně vyrazili z města.
Když zapadlo slunce nad městem Theraden a jeho brány se uzavřeli, začali se
kolem něj shlukovat temné síly. Rytíři Temny přišli na zavolání své paní, spolu
s desítkami lidských služebníků, aby ztrestali neposlušnost.
Strážní pochodovali na hradbách, když zaslechli řev šelmy, po kterém je
zamrazilo v zádech. Pak se začal ozývat nepříjemný zvuk drápů, dopadajících
na kamenou cestu vedoucí k městu, který stále sílil.
Všechny městské hlídky se shlukli na hlavní bráně. V jedné ruce
drželi pochodeň a ve druhé připravenou kuši. Potom měsíc vykoukl zpoza mraků a
jim se naskytl pohled na obrovskou stvůru před bránou města, na jejímž hřbetě
seděl rytíř v černé zbroji se žhnoucíma očima. Za ním stálo ještě dalších
dvacet rytířů na koních, spolu s desítkami válečníků, ale z žádného
nešla taková hrůza, jako z jezdce na stvůře.
Bylo mezi nimi i pár vlajkonošů, kteří hrdě nesli symbol ženy držící
nad hlavou měsíc.
„Dobrá Khanes, ochraňuj nás,“ zaznělo z úst jednoho
strážného spolu s krátkou motlitbu a hned na to se obrovský netvor vrhl na
bránu. Jedním úderem tlapy ji roztříštil na malé kousky a otevřel cestu do
města.
Netvor byl vysoký tři metry. Obrovská vlčí hlava s rudě žhnoucíma
očima a dlouhými zuby, po kterých na zem stékali slyny. Hustá srst a mohutné
tlapy zakončené drápy, několik desítek centimetrů dlouhé.
Jakmile brána padla, začali se do města hrnout válečníci. Rytíři
v černých zbrojích zatím stáli na svých místech a čekali.
Strážní na bráně se konečně probrali. Zaduli na poplašný roh a chopili se
svých kuší. Každý z nich vystřelil pouze jednou, pak je do prsou zasáhla
hvězdice, jejíž ostří bylo pokryté prudkým jedem.
Jezdec na netvorovi počkal, až válečníci vyvolají pozdvižení, pak zvedl
ruku a rytíři za ním tasili ohnivé meče a vyrazili. Začali zapalovat střechy
domů a nemilosrdně zabíjet každého, kdo se jim postavil do cesty.
Jesúf Ezarak seděl v křesle zdobeném zlatem a drahokami,
v největší místnosti svého domu, kde řešil spory a odkud vládnul městu.
Ze všech stran se k němu nesly výkřiky mužů, žen, dětí i starců,
které mu duši rvali na kusy, protože mu bylo jasné, že to on lidem podepsal
ortel smrti.
Jezdec na netvorovi vjel do města. Díval se na oheň, který ztravoval
střechy domů, lidi prosící o život a nevyvolalo to v něm ani kousek
soucitu nebo lítosti. Chvíli se jen tak kochal zkázou a potom zamířil
k domu rodiny Ezaraků. Tvor, na kterém seděl, během cesty svými tlapami
zvětšoval zkázu.
Obránci města padli v několika vteřinách. Pár z nich se pokusilo
zachránit si holý život, ale ani jim se nepodařilo dostat z města.
Když jezdec na netvorovi dorazili k cíli, sesedl a vstoupil do domu,
bylo celé město již v plamenech. Věděl kam má jít. Když ho Jesúf Ezarak
spatřil, strnul hrůzou.
Rytíř si jej prohlížel, pak z helmy zazněl hlas: „Tolik let
uplynulo, od doby kdy jsem založil tohle město a předal jej synovi, jež získal
i jméno, které má váhu.“
Jesúf sebral odvahu. Nevěděl proč, ale na rytíři mu přišlo něco podivné:
„Kdo jsi?“
„Já jsem Ezarak,“ zněla odpověď a Jesúfa málem porazila.
„To já založil rod Ezaraků a uzavřel smlouvu s bohyní, kterou jsi ty
pošetile zahodil.“
„Jakou smlouvu?“
„Vždyť její podmínky znáš.“
„Tak to je tvá práce, že jsem přišel o syna,“ řekl
nevěřícně Jesúf a přistoupil k rytíři s rukou na jílci meče.
„Uzavřel jsem dohodu díky ní máš tenhle přepych, moc a postavení.
Měl by si mi děkovat.“
„Děkovat! Tobě. To ty jsi zničil život každého člena této
rodiny,“ křičel celý bez sebe Jesúf a plivl Ezarakovi k nohám.
Chystal se tasit meč, ale ten přimrzl k pochvě.
„Chtěl jsi něcou dělat,“ řekl Ezarak pobaveně a tasil svůj
ohnivý meč. „Možná budu zkázou rodu, který jsem sám stvořil, ale lepší
to, než vědomí, že další generace budou ubožejší ještě víc než ty,“ pak
Jesúfovi setnul hlavu.
Než se rozednilo, bylo město Theraden vypáleno do základů. Nikdo nepřežil
a pouze ohořelá těla s troskami budov byla jedinými památky, kdysi
prosperující společnosti. |
