ČAS PROBOUZENÍ
I. HRANICE
„Hvozd zpívá čím dál smutněji,"
povzdechl si elf. Jeho přátelé bezděčně vyhlédli z okna.
„Býval větší," zabručel bard.
Přestože nepatřil ke Staré krvi, už se téměř necítil být člověkem. Žil příliš
dlouho - na člověka.
Druhý elf mlčel.
Napili se.
„Na co myslíš, Eärendile?" zeptal
se Nathorn.
„Na Morwen. Jsme v Bretani..."
Mlčení.
„Je to minulost. Krásná, ale je
pryč," dodal mág po chvíli.
Estel Orofinwe si povzdechl.
„Kdysi jsem tě nenáviděl, Eärendile. I
to je minulost."
„Škoda, že jsem ji znal tak
krátce," posteskl si bard.
Hostinský přinesl nový džbánek.
V krčmě kromě podivné trojice nikdo
nebyl. Už když vešli, její majitel se pro jistotu pokřižoval. Nebyl si jist,
jestli nemá v domě prokleté elfy. Nikdy žádného neviděl, ale...
„A co ty, Nathorne? Potkal jsi někdy
Lásku?" zeptal se Estel.
Bard se trpce usmál.
„Jsem jen bard," povzdechl si.
„A ty, Estele?" opáčil po chvíli
Nathorn.
„Zbláznil ses, chlape? Na Cestě?"
„Mimochodem, tři dny cesty odtud byl
hrádek, kde žila Ilariel z mých příběhů," poznamenal bard.
„A?" zeptal se mág.
„Nic, jen jsem si vzpomněl."
„Na troskách nedávno postavili novou
tvrz," přidal Estel. „Poté, co byla obnovena Stará cesta."
„To už je alespoň sto let,"
připomněl bard.
„Vždyť říkám - nedávno."
„Eärendile, ten hostinský..."
zašeptal bard.
„Co je s ním?"
„Sleduje nás. Co kdybys mu trochu
zatemnil paměť?" dokončil Nathorn.
„Přestal jsem čarovat," odvětil
mág.
„Kdy?" otázal se se zájmem Estel.
„Je to něco přes dvě staletí.
Nedávno..."
Krčmář opravdu pozorně sledoval
podezřelou trojici a přemýšlel, jestli nemá podivné hosty vyhodit. Neodvážil se
však. Zítra po mši o nich řeknu knězi, rozhodl se.
„V té tvrzi prý žije překrásná
dívka," začal opět Estel.
„Vzhledem k tvému přístupu k času už
musí mít přes šedesát," uchechtl se Nathorn.
Ochránce Hvozdu vrhl na barda otrávený
pohled.
„Tohle je čerstvá zpráva. Mimochodem -
ten hostinský už zase pokukuje."
„Pokukuje," přisvědčil Nathorn.
„A?" zabručel Eärendil. „Vína má
dost. Snad."
„Inkvizice se rozmohla,"
vysvětlil Ochránce.
„Jsem na jejich černé listině nejmíň
dvě staletí," zašklebil se Nathorn.
Záhadný bard byl opravdu noční můrou
Svaté Inkvizice už po několik staletí. Objevoval se náhle a mizel dřív, než jej
polapili. Celé generace ochránců Pravé víry jímal vztek při zmínce o něm...
„Tebe chrání tvůj bůh, Nathorne,"
připomněl mág.
„Každého z nás něco chrání,"
přidal Estel.
Eärendilova tvář ztuhla.
„No, zítra se vydám k té tvrzi. Třeba
najdu posluchače. Musím se na to vyspat," řekl bard a vstal.
Ochránce Hvozdu se zachvěl. Nejasná
předtucha se zlehka dotkla jeho mysli.
„Nejezdi tam," řekl přiškrceným
hlasem.
Eärendil na něj se zájmem pohlédl.
„Co se děje?"
„Předtucha," odvětil Estel.
„O důvod víc, abych tam jel. Rád se
potýkám s Osudem," řekl bard.
„Rozmysli si to," varoval
Ochránce.
„Vzbudil jsi ve mně zájem. A
zvědavost. Krásná dívka a zlá předtucha. To by mohl být dobrý příběh."
„Žiješ v příbězích, Nathorne. Většinou
ve vlastních," zamyslel se Eärendil.
„To každý. Ale já si to
uvědomuji," opáčil bard.
Estel se nadechl.
„Nepřesvědčuj mě, příteli,"
zarazil jej bard. „Půjdu tam..."
„Pak tedy pojedu s tebou,"
prohlásil Estel.
Eärendil upřel na barda už dost kalný
pohled.
„Hmmm," řekl. „Tak na mě ráno
počkejte."
*
Eärendil se probudil až k večeru.
Počkali.
Nebylo kam spěchat.
Trvalo ještě několik dní, než se
mágovi podařilo probudit se v rozumnou dobu.
Pak konečně odjeli.
*
Seskočili z koní a znovu pohlédli na
tvrz. Padací můstek byl spuštěný, její obyvatelé zřejmě neočekávali žádné
bezprostřední nebezpečí. Vstoupili na nevelké nádvoří, čeledín se ujal jejich
koní.
Eärendil cosi zamumlal. Pohlédli na
něj.
„A teď co?" řekl nahlas.
„Představíme se zemanovi,"
prohlásil bard a vykročil k budově.
Následovali jej.
*
Estel měl pravdu, legendy nelhaly.
Byla krásná.
Anna.
Nathorn po dlouhé době opět pocítil
ten polozapomenutý pocit rozechvění, které se mohlo každým okamžikem změnit v
lásku.
Dvorně představil své přátele i sebe.
„Vítejte," usmála se. „Máme rádi
zajímavé hosty."
Večer pak dlouho hovořili o starých
časech i nejnovějších událostech.
„Říkají tomu střelný prach,"
prskal Estel. „Dovedete si představit, kolik škody ten vynález může
napáchat?!"
Bard jen pokrčil rameny.
„Inkvizice je horší. Zakazují člověku
myslet," zašeptal po chvíli.
Anna sebou trhla. Nathorn zvedl hlavu.
„Ožehavé téma v této době, že? Nevěřím
v boha křesťanů a hrozba mučení a smrti na tom nic nezmění..."
„Také nesouhlasím s praktikami
Inkvizice, ale mýlíte se, Nathorne. Kristus zjevil pravdu..." prohlásila
vážně.
„Připouštím, že mohl mít v ledasčem
pravdu," přemýšlel nahlas bard. „Ale nevím proč by jeho pravda měla být ta
jediná."
„Řekl to," odvětila Anna.
„Víte, paní, kolik nesmyslů za svůj
život vysloví i ti nejmoudřejší?"
Oba elfové se během hovoru nenápadně
vzdálili.
„Oni rovněž nesdílejí učení Církve,
že?"
„Ne."
Povzdechla si.
„Nemusíte nás litovat, Anno."
„Pokud se neobrátíte..."
„Skončíme v pekle? Nemyslím. Ale
změňme téma. Dovolíte mi napsat báseň o vašich očích? Září jako hvězdy..."
„Když nevěříte v Boha, co vám dává
naději? Naději, že smrtí vše nekončí, že tento život je jen zkouška..."
„Tento život je jediný, o němž vím, že
mi byl dán. Co bude po smrti, mne nezajímá. Evangelium je vynikající příběh, to
nepopírám," pravil zadumaně bard. „Ale skvělost nějakého vyprávění ještě
nedokazuje jeho pravdivost. Jsem bard a něco o tom vím. Prostě nesdílím vaši
víru, paní. Vadí to tolik?"
*
Druhého dne, pozdě odpoledne,
vystoupila na vrchol jediné věže a nastavila tvář paprskům letního slunce.
Přemýšlela o bardovi, jenž se tak najednou zjevil a bezostyšně se rouhal.
„Neruším, má paní?" ozval se za
jejími zády hlas starého komorníka.
Otočila se.
„Ne, Rogere."
„Právě přijel posel se zprávou od
vašeho otce. Přijede nejdříve za měsíc, to tažení se vleče déle, než král
očekával."
Povzdechla si.
„Mám počítat s hosty na večeři?"
zeptal se Roger.
„Ano, jistě..."
„Mohly by nastat potíže."
„Vím. Nathorn mi vrtá hlavou. Ten
člověk musí být blázen," řekla dívka spíše pro sebe.
Starý komorník se pousmál.
„Také si to myslím. Ale blázny je
třeba brát vážně. V jejich šílenství se prý skrývá pravda."
„Jaká pravda?" hlesla.
„Nevím," zasmál se Roger. „Nejsem
blázen!"
*
Večer Nathorn vyprávěl své příběhy, v
těch dobách už téměř zapomenuté. Jeho jedinými posluchači byli Anna a komorník.
Eärendil s Estelem opět někam zmizeli.
Pozdě v noci svlažil bard hrdlo
červeným vínem a přistoupil k oknu. Na nebi zářily tisíce hvězd.
Anna se postavila po jeho boku.
„Krásná noc," zašeptal.
Přikývla.
„Jsem unavený," hlesl. „Trvá to
už dlouho. O mé příběhy nikdo nestojí... Pokud vůbec někoho zajímají, tak
Inkvizici."
„Jsou zvláštní," řekla podivně
zastřeným hlasem. „Ale líbí se mi."
Pohlédl do jejích tmavých třpytivých
očí a letmo se dotkl krásných vlasů.
„Děkuji..."
„Bůh ti dal možnost žít celá staletí.
Musí to mít nějaký smysl. Putuj, Nathorne. Vyprávěj příběhy a nevzdávej
se."
„Bůh? Pokud ano, musel by být velice
krutý. Naštěstí v něj nevěřím."
„Znepokojuješ mne. Rouháš se, stále se
jen rouháš."
„Vím. Je to má obrana před
světem."
„Jak to myslíš?"
„Bolí mě, Anno. Kdybych věřil, že
tento svět stvořil Bůh, musel bych jej nenávidět. Raději nevěřím..."
„Svět je i krásný."
„Ano, je. Život a Smrt, láska a
nenávist - vše v dokonalé rovnováze. Vše dobré musí být vyváženo něčím špatným.
Smysl světa či života neexistuje. Jen věčný boj."
„Tak bojuj!"
Řekla to zvláštním, podivně naléhavým
hlasem. Bard sebou trhl. Cítil, jak se mu ta věta vpaluje hluboko do srdce.
S nebývalou úctou pohlédl na mladičkou
hostitelku.
Prožil celá staletí, ona jen patnáct
let. A přesto...
*
„Je moudřejší než já," povzechl
si bard. „Mnohem moudřejší."
Eärendil mlčel.
„A je tak krásná."
„Nathorne," řekl nakonec elf.
„Jestli sníš o tom, jak spolu utečete na kraj světa..."
„Ne, nevím. Já jen... Dává mi sílu a
odvahu žít dál."
„To je dobře. Měli bychom
odejít."
„Odejít?"
„Ano, příteli. Dřív, než se tvá radost
změní v zoufalství."
„Nemůžu..."
„Brzy se rozkřikne, že jsi tady. Musíš
dál."
„Utéct," zasyčel bard. „Pořád jen
utíkám!"
„Je to tvůj osud."
„Postavím se mu!"
„Eärendil má pravdu," ozval se za
nimi Estelův hlas. „Ty si nemůžeš dovolit lásku. Nikdo z nás."
Trojice hleděla na rudé zapadající
slunce.
„Ráno odjedeme, Nathorne. Všichni tři.
Napíšeš pár smutných básní a zapomeneš. Nech ji být," řekl Eärendil.
„NE!"
Slunce zapadlo.
*
„Nathorne, známe se hodně dlouho,
viď," zašeptal Estel.
Usedli proti sobě a upili z číší.
Potom Ochránce promluvil.
Hovořil tiše, řečí elfů.
Svá slova skládal s nečekaným citem a
lehkostí.
Vzpomínal. Snil.
Nathornovi se zachvělo srdce.
Takového Estela neznal. Možná jen...,
tušil.
Elfův dech rozechvíval plamínek svíce.
Pak odešel a bard ještě dlouho seděl
jako přimrazený.
„Nathorne, známe se hodně dlouho,
viď..."
*
„Mám pro tebe dárek, Nathorne. Hodí se
k tobě," řekl Estel a pozvedl asi půlsáhovou ocelovou tyč, s rukojetí
opletenou kůží a se smyčkou pro zápěstí, která dosud stála opřená o kamennou
stěnu po jeho levici. „Ani nemusíš umět šermovat, abys tím zmrzačil nebo zabil."
„Odporná zbraň," zasyčel bard s
potutelným úsměvem, když potěžkával nečekaný dar.
„To není zbraň, Nathorne," namítl
Ochránce. „To je Argument."
„Velmi pádný," dodal bard.
„Přesně tak. Zneškodníš tím i
nejlepšího šermíře."
„To snad přece jen..." začal
bard.
„Argumentuje se tím zezadu,"
vysvětlil elf a oba se rozesmáli při dávné vzpomínce...
„Kde jsi k tomu přišel?" zeptal
se bard.
„U zdejšího kováře."
Nathorn nerozhodně pozvedl těžkou tyč.
„No, tak mě s tím nauč zacházet."
„Pokud nebudeš mít možnost použít jej
zezadu, což by ti bylo podobné, vyzkoušej tohle..."
Elf vzal Argument a naznačil
útok na hlavu. Pak ale úder stočil a Nathorn si snadno představil, jak případný
nepřítel klesá k zemi s rozdrceným kolenem.
Bard to zkoušel celé hodiny. Když se
přiblížil večer, odložil Estelův dar a vešli do jídelny.
„Dnes nechám loutnu spát," pravil
vážně Ochránci Hvozdu. „Myslím, že mi upadne ruka..."
„Počkej ráno, až se to
rozleží..." zasmál se Estel.
Usedli ke stolu.
*
Ač v poslední době nemohl spát, té
noci si bard přikázal usnout.
Po chvíli jej navštívily sny, nejprve
šílené a zmatené, potom si ale, aniž by se probudil, uvědomil sám sebe a
zavolal Plavovlasého.
Setkali se v horách, vysokých a
mrazivých. Nad Propastí.
„Nemohu ti pomoci. Alespoň ne tak, jak
bys chtěl. Ale pomohu ti s tvými přáteli - odejdou a nechají tě s Ní o
samotě," řekl s úsměvem Plavovlasý.
„Ale neublížíš jim," ujišťoval se
bard.
„Ovšemže ne. Vím, že je máš rád."
Nathorn pohlédl do Propasti.
„Vybral jsi zvláštní místo pro naše
setkání," zašeptal.
„Mýlíš se, Nathorne. To je tvoje
práce."
„Řekni mi alespoň..."
Plavovlasý věnoval bardovi jeden ze
svých okouzlujících úsměvů.
„O Ní ti nemohu prozradit nic. Ale
naučím tě novou píseň o Slunci, jestli chceš..."
Bůh pohladil struny své loutny.
„Snad jindy," zabručel Nathorn.
„Nepamatoval bych si ji."
Plavovlasý pokrčil rameny, usmál se a
zmizel.
Nathorn se probudil a dlouho zíral do
tmy.
*
Eleanel se sklonila nad potůčkem a
několik pramenů dlouhých vlasů, zářících jako měď, jí sklouzlo do čela.
Netrpělivě je odhodila.
Opatrně uchopila věneček z lučních
květin a položila jej na hladinu, třpytící se ve slunečním jasu.
V té chvíli se z rozložitého dubu
snesla síť.
Dívka vykřikla, když ji bleskově
obstoupilo několik neurvalců s holemi, ale při pohledu na vysokého muže v
černém mnišském rouchu, který stál za nimi, jí hrůza sevřela hrdlo.
Pokusila se zavolat Hvozd na pomoc,
ale mnich tomu zabránil pouhou svou přítomností. Taková Síla snad ani nemohla
pocházet z něj samotného...
Věnoval jí jediný krutý úsměv a
pokynul pacholkům.
Na drobné elfí tělo dopadly první
rány...
*
„Brzy se vrátím," slíbil Estel a
zamával.
Na stéblech trávy jiskřila rosa.
Estel nevěděl jistě, zda volání, jež
při probuzení zaslechl ve své mysli, nebyl jen sen. Pokud to však byl někdo ze
Starší krve, bylo jeho povinností vyrazit okamžitě.
Ze dveří vyběhl Eärendil.
„Počkej, Estele, jedu s tebou. Mám
takový pocit, že mě budeš potřebovat..."
Bard se tajemně usmál.
Pak po jeho tváři přeběhl stín.
Plavovlasý splnil slovo.
Co teď?
*
Eleanel s hrůzou hleděla na rozžhavené
kleště, blížící se k jejímu tělu. Ještě víc děsila nehybná tvář inkvizitora,
jenž na ni hleděl zpoza kata.
Je mocný, uvědomila si. Mocnější než
já. Mocnější než Hvozd.
„Ecce homo," zasyčela a vložila
do těch slov všechnu nenávist a pohrdání, jíž byla schopna.
A pak... Jen bolest.
*
Toho večera si povídali dlouho. O
víře, boji, naději, strachu...
„Odporuješ si, Nathorne."
„Stále si jen odporuji. Není jediná
Pravda. Vše záleží na úhlu pohledu."
„Nerozumím ti. A mateš mě."
„Zato já tobě ano. Ty potřebuješ
rozumět, abys mohla milovat. Mě stačí jen milovat. Láska je důležitější než
Pravda. Hlubší."
„Nathorne. Copak nevíš, že každá
žena touží především po jistotě? A ty? Jsi jako voda. Proměnlivý,
nevyzpytatelný."
„Jistota je Klam. Lidé chtějí věřit
a ctí ty, kteří v sobě pohřbí své ďábly. Ale ti v nich žijí a až se znovu
vynoří, přijde zklamání. Já nic neskrývám, možná právě proto nejsem k
pochopení. Nevěř těm, o nichž si myslíš, že jim rozumíš.
a lásce...
„Co vlastně chceš, Nathorne?"
zeptala se.
Bard si důkladně přihnul ze své
číše.
„To se ptáš opilého Nathorna?"
usmál se trpce. „Tebe, Anno. Tebe. Teď a provždy... Nic víc a nic míň."
„Nemůžu ti dát to, po čem
toužíš," povzdechla si.
„Odjedeme spolu. Daleko, někam, kde
nás nikdo nebude hledat, pronásledovat..."
Vzpomněl si na Earendila a usmál
se. Znáš mě až moc dobře, příteli, pomyslel si.
Všiml si, jak její tvář zvážněla.
„Nedělej si marné naděje. Prosím,
Nathorne..." zašeptala a odešla.
*
„Hvozd mlčí," řekl znepokojeně Estel Orofinwe. „Už druhý den."
Mág pohladil kůru věkovitého dubu,
potom jeho pohled sklouzl k nedalekému potůčku.
„Estele," zamumlal.
„Tady..."
*
Ten sen se jí vracel každou noc.
Stále silněji.
Už roky.
Hlas z živoucího Víru...
Až dosáhne šestnáctého roku svého
života, usne navěky...
Ten den se blížil. Hranice...
Věděl to její otec?
A když ano, věděl, že to ví ona?
Slyšel hlas Ďábla, proklínajícího
bezbranné nemluvně?
Neměl odvahu se vrátit, být přítomen
její smrti?
A její matka? Utrápila se snad právě
pro toto vědomí?
Je to trest? Za co?
Proč jen pozvala dál toho podivného
barda?
Proč to všechno?
Otázky.
Ten sen se jí vracel každou noc.
*
„Mám tě rád, Hvězdičko," zašeptal
Nathorn a pohlédl do těch tajemných zářících očí. „Nejsem hrdina, nemám ve všem
jasno. Nechci si tě podrobit - ani to neumím. Chtěl bych ti dát celý nový
svět..."
„Zapomeň, Nathorne."
„Bojíš se něčeho? Neumím se bít
ocelí," řekl bard. „Ale nejsem bezbranný... Co tě trápí? Co ti
brání?"
Mlčela.
„Odejdi, Nathorne," zašeptala
nakonec. „Bude to tak lepší."
Srdce se mu sevřelo bolestí.
Chtěl s ní žít, v dobrém i zlém, dokud
je smrt... Jak že to říkají kněží? Chtěl. Hrála si s ním snad? Mučila jej tou
předzvěstí hrůzy?
Smrt...
„Nevyháněj mě, Anno. Prosím - udělám
pro tebe všechno..."
„Nemůžeš mi pomoci. Zapomeň na
mě."
Zapomenout.
Chtěl křičet. Řvát tak, aby zvuk hlasu
rozerval nebe i zemi.
„Promiň, Nathorne, ale nechci tě už
vidět. Nikdy."
Hrdost nebo láska?
„Proč to děláš?"
Chtěla křičet. Řvát. Vykřičet na něj
krutou pravdu.
Místo toho řekla jen: „Odejdi."
Odešel.
*
Toho dne Estel Orofinwe, Ochánce
Hvozdu poprvé v životě zabloudil. Snažil se vystopovat skupinu, která vyrazila
od potůčku směrem k jihu, ale stopy zničehonic zmizely.
Hvozd mlčel.
„Nevěřím, že by někdo jako ty mohl
ztratit cestu," zabručel Eärendil.
Estel na něj upřel vyděšený pohled a
Eärendil zmlkl.
Bylo to vážnější, než si myslel.
*
Nathorn se rychle blížil k městečku,
kde celé to trápení začalo. Nevěděl jistě, co bude dál, tušil však.
Kde se v člověku bere tak zničující
cit?, ptal se sám sebe. Odpověď nepřicházela. Nechtěl být jako desítky jiných
bardů, zoufajících si nad nešťastnou láskou. On ne. Nebyl jako oni. Byl
Nathorn.
Ubytoval se v hostinci, zaplatil předem.
Večer se posadil ke stolu, objednal si víno a naslouchal vzrušenému hovoru
špinavých, nevzdělaných sedláků.
Ve městě je Inkvizice.
Pátrá po čarodějnicích. A čarodějích.
A po mně, ušklíbl se bard.
Pohledům, plným podezření, okázale
nevěnoval pozornost.
Rozhodl se.
Kdosi vyšel ven, až podezřele
nenápadně.
Ještě mohl utéct.
Jako už stokrát.
Nechtěl utíkat.
Už ne.
Čekal tedy...
*
Zůstala sama. Chtěla to tak?
Opravdu to tak chtěla?
Zůstala sama a už na tom nemohla nic
změnit.
Nic.
Zůstala sama.
*
Dubové dveře hostince se rozletěly a
dovnitř vtrhlo několik pochopů. Hosté se bleskově stáhli ke stěnám. Bard vstal.
Snad opravdu utíkám. Vstříc Smrti,
zapomnění. Vznešená sebevražda svobodného ducha na hranici...
Proklel se za svou slabost.
Nezasloužil si Ji.
Už ne.
Inkvizitor čekal.
Mohl uniknout?
Snad.
Bard však vykročil vstříc Smrti a
neodvratnost toho kroku jej naplnila podivným klidem.
Brzy to skončí.
Pozvedl Argument.
V místnosti bylo poněkud těsno a
nepřehledno. První z ozbrojenců se přiblížil až k bardovi a pozvedl palici.
„Vzdej se dobrovolně," zavrčel
výhružně.
Nathorn se rozesmál a použil jedinou
fintu, kterou se naučil. Pochop strašlivě zařval a svezl se k zemi s
roztříštěným kolenem.
Tohle mně nedarují, pomyslel si bard,
a smál se dál.
To už zaútočil druhý.
Žádný bojovník neopakuje tutéž fintu
dvakrát po sobě.
Nathorn nebyl bojovník...
Druhý zmrzačený ozbrojenec zaklel jako
nejhorší pohan, nejen bolestí, ale i překvapením.
Pak už to šlo rychle a ten, kdo řval,
byl Nathorn...
*
„Estele, ten les nezaklel
smrtelník," prohlásil zničehonic mág.
„Nedovedu představit, že by někdo měl
tolik Síly."
„Bloudíme v kruhu," dumal dál
nahlas Eärendil.
„Mýlíš se, mágu. Je to spirála. A
jdeme ke středu."
„Spirála..." mumlal Eärendil.
„Vír... Zatraceně!"
Estel mu věnoval tázavý pohled.
„Poslouchal jsi vůbec někdy pořádně
Nathornovy příběhy? A ne jen ty o sobě?"
Ochránce uraženě zmlkl. „Vážně si
myslíš, že v tom má prsty?" hlesl po chvíli.
„Pán Propasti nebo Nathorn? Jo, myslím
si to," zabručel mág.
„A který z nich tedy?"
„Oba přece..."
*
„Soudit by se ti chtělo," zasípal
trpce Nathorn mnichovi do tváře. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni... Jaké máte
právo - soudit MĚ?!"
Mučírna, narychlo zřízená ve sklepení
místní fary, páchla krví, potem a spálenou kůží.
„Kde mě upálíte?" zajímal se.
Inkvizitor kupodivu odpověděl.
„Tady na náměstí. Zítra. Pokud doufáš,
že tě někam povezeme a ty vyklouzneš, jako vždy, doufáš marně!"
„V téhle prdeli světa?" hlesl
nešťastně bard.
Ta představa mu najednou přišla k
smíchu. Byl směšný ve své touze i ve svém utrpení. A koneckonců i ve své
sebevraždě.
Sebevrazi jsou směšní.
I mučedníci.
A výslech pokračoval. Chtěli vědět
spoustu věcí a on odpovídal. Koneckonců - byl bard a vymýšlet si patřilo k jeho
profesi. Balil velké lži do neškodných pravd a dával si načas, aby to nebylo
podezřelé.
Nakonec přestali, svázali jej, hodili
do kouta a odešli. Zůstal jen obrovský tlustý muž s Argumentem v ruce.
„Zmrzačil jsi mi kámoše a to se
nedělá," zavrčel, jedinou ranou rozdrtil bardovi levé koleno a opět se
rozmáchl.
Nathorn omdlel.
*
Posel se ještě nestačil ani vydýchat a
už zahrnoval dívku špatnými zprávami.
O bardovi, který má být upálen a o
Inkvizici, která se zřejmě bude zajímat o jeho pobyt na tvrzi. A také o elfce,
jež byla ještě toho večera naražena na kůl na jednom z mnoha rozcestí Hvozdu.
Zarazila jej.
Bylo toho příliš mnoho najednou.
Mávla na komorníka.
„Rogere - sežeň písaře, chci poslat
stížnost králi ohledně těch poprav na mém panství. Nemám teď sílu to vymyslet,
napiš to a dones mi to k podepsání. Pohosti posla a mne nechej o samotě,"
vyhrkla jedním dechem. Pak se otočila a vyběhla po točitých schodech na vrchol
věže.
Odtud kdysi padala Ilariel vstříc
něčemu horšímu, než Smrt, pomyslela si. Jiná věž, stejné místo. Hleděla dolů.
„Pán Propasti," zamumlala.
Chtěla se modlit, tak jako vždy, když
jí sevřel hrdlo strach z blížícího se konce, neměla však sílu.
Nathorna upálí...
Nechal se chytit? Kvůli ní?
Neplakala. Nekřičela. Jen nehybně
hleděla na temný Hvozd, nad nímž vycházely první hvězdy.
Zítra tedy zemřou oba.
On shoří v plamenech, o nichž Církev
tvrdí, že očišťují...
Proč jej k sobě pustila?
Kletba.
Nevěděla. Jen tušila. Nechtěla to
takto.
Sliboval si příliš.
Dala mu falešnou naději, nebo snad
přece jen doufala?
V co ale?
Znala svou kletbu...
Bolelo to příliš. Nemohla plakat.
*
Stejné hory. Stejná Propast.
Čekal na Plavovlasého.
„Brzy vkročíš do mého světa navždy,
Nathorne."
Otočil se, nikde však usměvavého boha
neviděl. Jen zběsilý vzdušný vír.
Přikývl.
„Vše, co se stalo, stalo se správně,
Nathorne. Veškerá bolest byla nutná."
Znovu přikývl. Rozuměl příběhům...
*
„Stůj, Eärendile," zašeptal
Estel, když ucítil dotek cizí mysli. Oba zalehli a Estel se začal pomalu plížit
k vrcholu malého, řídkým křovím porostlého kopce.
Pak ji spatřili.
Elfí žena ani po mučení neztratila
mnoho ze své krásy. Své oči, plné bolesti upírala na Ochránce Hvozdu.
Jejich mysli se v jediném okamžiku
věčnosti prolnuly. V tu chvíli ji znal, jako by s ní prožil celý život. Život
druidky, možná ne příliš mocné, zato však laskavé a mírné. Byla panna, proto
kůl a ne hranice. Za staletí svého života nepoznala muže. Ani po tom netoužila.
Měla Hvozd. Jako on...
Cítil k šílenství dohánějící bolest
roztrhaných vnitřností, spolu s ní nemohl popadnout dech. Spolu s ní byl
nabodnutý na kůlu. Už celé hodiny...
Jeho oči se zalily slzami.
S despektem pohlédl na tři ozbrojence,
kteří ji měli ochránit před milosrdenstvím Smrti. Pili - snad víno - z měchu,
smáli se...
Estel vzal luk, tiše sáhl do toulce pro
své tři nejlepší šípy. Připravil se. Zamířil. Tři výstřely jako by splynuly v
jediný.
Byli opilí a zemřeli dřív, než
pochopili, co se vlastně děje.
Přiběhl k ní.
Vzhlédl a utonul v jejích očích.
Najednou věděl. Odvrátil tvář.
„Miluji tě, Eleanel," zašeptal a
tasil.
Stokrát nacvičený pohyb - stříbrná
čepel posvátného meče zrudla krví z jejího srdce...
*
Nebránil se, když jej vlekli k
hranici.
Neměl Sílu.
Už ne.
Dav čekal.
Kněz přiblížil k jeho tváři krucifix.
„Jestli jsi, budeš mi muset ledacos
vysvětlit," zachroptěl Nathorn a odvrátil od Ukřižovaného hlavu.
Plameny zatančily pod zmučeným tělem.
Ucítil záchvěv cizí bolesti. Anna...
To přeci nechtěl.
„Směj se!" vykřikl. „Směj se,
Anno!"
Pak si vzpomněl na Eärendila.
Zazpíval mu svou poslední píseň.
Plnými doušky vdechoval dusivý dým.
Bezvědomí nepřicházelo.
*
Estel sklonil nevinnou krví navždy
znesvěcenou zbraň. „Přijmi tuto čepel, abys jí život ochraňoval..." znělo
mu v mysli. Vtom Eärendil vykřikl.
„Co se děje?" zeptal se stále
ještě ochromený Ochránce.
„Nathorn umírá," zašeptal.
Eärendil porušil své předsevzetí a
vyzval Methrasina, aby je přenesl na místo popravy.
Odpusťte mi... Nebo se alespoň pokuste
pochopit.
Nathorn.
„Ty zatracený, sobecký hovado," zaúpěl
Eärendil.
Jemně mrholilo.
Lidé se rozcházeli.
Hostinský rozžal louče v nedaleké
krčmě.
Mág k ní potácivě vykročil.
„Eärendile," zašeptal Estel. „Tím
přece nic nevyřešíš. Nic..."
Ochránce se unaveně opřel o meč a
sklopil zrak. Zdálo se mu, že se zbraň lehce chvěje. Zdálo? Její hrot se zaryl
do prachu ve spárách dláždění.
„Kdy to skončí?" zamumlal.
„Kdy?"
Ticho.
Na stříbrné Hvězdě vyryté do hlavice
Meče se objevila krůpěj.
Začalo pršet.
Nevzdávej se, zašeptala
Eleanel, bojuj.
Budu tě provázet. Až do Konce.
S údivem hleděl na Meč.
Pak pochopil.
Krůpěj pomalu sklouzla.
Slza?
Pršelo...
*
Přišel ten den.
Anna cítila, jak jí Smrt svírá hrdlo.
Už se tolik nebála.
Čekala.
Soumrak přikryl kraj.
Důstojnost, s níž chtěla Smrt
přijmout, ji pomalu opouštěla. Trvalo to příliš dlouho.
Nakonec však přece jen usnula...
II. VĚČNÝ ELF
Kráčivci světy divnými
do dálek hledí strašlivých
hledají v bytí tichý smích
kráčivci věční, tajemní
konejší bohy písněmi.
Ahasver pláče v Hlubinách
dál a dál čeká na návrat
svých synů, u dřevěných vrat
měsíčním svitem kovaných
uvězněn ve svých věčných hrách.
Jen Tys tím bohem, příteli
a jen Ty čekáš na návrat
do nebytí; tím chceš se stát
kráčivče věčný, podivný
sám bloumáš mezi hvězdami.
Až ulice se zešeří
a louče rozzáří se v tmách
půjdeš dál, jak už tisíckrát
však nezabušíš na brány
domů, kde lhářům nevěří.
Když umíral, složil Nathorn pro svého
přítele tuto píseň, svěřil ji Větru a odešel s Plavovlasým do Říše snů. Na své
tělo, měnící se v popel, ani nepohlédl.
Vítr přinesl píseň Eärendilovi.
Ten neřekl tak ani tak, a chlastal -
jako Eärendil - až do rána...