|
|
Večerní ruch pomalu utichal a
celá Paříž se chystala na další teplou letní noc. Ulice byly dokonale vylidněné,
i temná zákoutí, kde se touto dobou objevovali rozliční obyvatelé podsvětí zela
prázdnotou. Vzduch byl tak těžký a dusný že dokonce ani otravní komáři se
nenamáhali ven ze svých úkrytů. Na stromech se nepohnul jediný lísteček, jen tu
a tam se ozval tichounký ptačí zpěv.
Náhle večerní ticho přerušily
spěšné kroky z Lucemburské zahrady. Mezi stromy se na písečné pěšince objevil
stín a po chvíli se vynořila vysoká postava zahalená do nočního šera. V dálce se
ozval hrom a celé nebe víc potemnělo. Mladík ještě zrychlil krok a po chvíli už
procházel náměstím před Sorbonnou. Svému okolí téměř nevěnoval pozornost, ale
nemělo to trvat dlouho. V jedné z postranních uliček někdo vykřikl a donutil ho
zastavit. Dlouho se nerozmýšlel a vydal se tím směrem. Mohlo sice jít o nějakou
tu studentskou šarvátku, ale následovaly další výkřiky a zvláštní dutá rána.
Poblíž veřejné studny se válelo převržené vědro a nějaký muž se sápal na mladou
ženu, kterou celou svou váhou přitiskl ke zdi jednoho z okolních domů. Když
zhodnotil situaci, bylo mu jasné, že velkou výhodou bude fakt, že útočník byl
zpitý jak zákon káže. Rychle popadl prázdné vědro a nasadil je opilci na hlavu.
Výsledek byl ještě lepší než očekával – muž byl natolik překvapen, že se
nebezpečně zapotácel a nakonec se svalil na zem, kde zůstal ležet a ani se
nepohnul. Dívka, kterou tímto činem zachránil z nevítané náruče se zatím
pokoušela upravit roztrhnutou halenku a když se jí to relativně podařilo, začala
mu věnovat pozornost. Chvíli oba mlčeli a ticho jako první prolomil další hrom.
„Bude pršet,“ prohodila náhle
konverzačně, jako by se skoro nic nestalo. Zprvu ho to překvapilo, ale pak se
musel usmát – ta holka má ale zvláštní povahu.
„Vypadá to tak.“
„Nebude to na škodu, tohle vedro
mě už trochu unavuje.“
„To mi povídej,“ vyhrkl a ani si
neuvědomil, že jí najednou tyká. Nezdálo se ale, že by jí to nějak vadilo.
Opatrně se přiblížila k ležícímu opilci a vzala si vědro.
„Snad je v pořádku,“ prohlásila,
ale bylo to spíš chladné konstatování. Pak se vydala ke studni a nabrala vodu.
Náhle vše kolem ozářil blesk a o chvíli později se opět ozval hrom, tentokrát o
poznání silnější.
„Chceš s tím pomoct?“ Navrhnul.
Dívka mu beze slova podala vědro.
„Je to jen kousek.“ Oznámila a
ukázala do jedné uličky. Ušli však sotva sto metrů, když se strhla prudká letní
bouřka. Oba se svorně rozběhli, ale během minuty byli úplně mokří. Konečně se
dívka zastavila u nějakých dveří na malém dvorku. Spěšně vytáhla ze zástěry klíč
a chvíli zápasila se zámkem, než cvakla klika. Málem už vběhla do domu, ale pak
se zarazila a otočila zpět k mladému muži, který tam stále stál. Váhavě si od
něj vzala vědro a volnou rukou ukázala do temné chodbičky. „Nechceš se jít
schovat před tou bouřkou?“
„Vždyť už jsem stejně celý
mokrý.“
„No tak se můžeš trochu usušit.“
V první chvíli ho napadlo, že by
se měl spíš rozloučit a neobtěžovat, ale její vystupování ho natolik zaujalo, že
zatoužil po tom ji blíže poznat. „Jestli to nebude vadit,“ začal.
„Kdyby to vadilo, tak tě nezvu,“
zasmála se a vstoupila do domu. Pomalu se za ní vydal a sledoval , jak za nimi
pečlivě zamyká. Potom na chvíli zmizela ve tmě a vrátila se se svícnem, který
ozářil malou chodbu, ve které stáli. „Navrhla bych ti, aby sis odložil, ale jak
to tak pozoruju, není moc co,“ usmála se a dál si ho zvědavě prohlížela. Pod
mokrou košilí se mu teď zřetelně rýsovaly svaly a aby mohla lépe vidět celou
jeho vysokou postavu, mírně odstoupila a pohybovala svícnem tak, aby zhodnotila
opravdu vše. Zdálo se, že se vůbec nestydí a ani on nepociťoval rozpaky nad
jejím počínáním. Naopak mu to velmi lichotilo. Byl zvyklý spíš na cudně sklopené
zraky, ale tento přístup se mu zamlouval daleko víc. Levou rukou si odhrnul
mokré tmavé vlasy z čela a byl zvědavý, co bude dál. Dívka po chvíli prohlídku
ukončila a vedla ho dál temným domem až do velké místnosti, ze které se vyklubal
nějaký výčep. Postavila svícen na jeden ze stolů a vybídla ho, aby se posadil.
Odněkud vytáhla láhev vína a dvě skleničky. „Než bych rozdělala oheň a něco
ohřála, raději spolehnu na to, že by nás mohlo trochu zahřát Beaujolais,“
pravila, zručně láhev otevřela a oběma nalila. Pak se také posadila a se
zvláštním pohledem zvedla skleničku k přípitku. „Tak na co?“
Zatímco se pohybovala po výčepu,
měl dost času, aby si taky udělal důkladný obrázek o jejím vzhledu, který
shledal stejně přitažlivým, jako její vystupování, a proto bez váhání řekl: „Na
mou krásnou hostitelku.“ Její reakce však byla záporná. Lehce se zamračila a
usrkla vína.
„Nemám ráda takové řeči,“
oznámila na rovinu. „Jen si nemysli že nevím, kam tím míříš,“ ušklíbla se a
v očích jí zajiskřilo.
Toto obvinění ho překvapilo
ještě víc než její předchozí reakce, ale hned mu bylo jasné, co má na mysli –
většina jeho přátel skládala ženám podobné poklony zejména tehdy, když měli
zájem o velmi blízké avšak krátkodobé seznámení. On sám sice tyhle triky
nezkoušel na dívky v hospodách a na ulicích, ale jinak jich velmi hojně
využíval. I když v poslední době ne moc úspěšně. Výraz v jeho tváři se při
těchto myšlenkách změnil a jeho společnice si toho moc dobře všimla a správně si
to vyložila.
„Ale ale, dnes ti to nevyšlo?
No, není každý den posvícení a tu a tam se ještě najdou ženy, kterým nestačí
poslouchat půl hodiny tyhle řečičky, aby si chlapa pustily k tělu.“ Její hlas
najednou zněl zahořkle a pohrdavě.
„Náhodou tady nejde o půl
hodiny, chodím za tou dívkou už týden!“ Řekl dřív, než si to promyslel, snad aby
odvrátil ten pohrdavý tón.
„Týden? Tak to musíš být pořádně
naštvaný! Vy studenti většinou takové slečinky svedete tak za tři nebo čtyři
dny, ne?“ Rozesmála se a vysloužila si jeho ošklivý pohled. Rychle dopil svou
sklenku vína a dívka mu hned dolila. „Nezlob se,“ dodala po chvilce, „ale když
tu člověk pořád poslouchá jak se tobě podobní vychloubají jak rychle tu či onu
svedli, trochu ho to poznamená.“
„Pořád?“
„Moje teta je tady hostinská a
jak sis jistě všiml, naše hospůdka je poblíž Sorbonny, takže tu máme přes den
spoustu studentů.“ Vysvětlovala. „A jestli chceš, klidně se mi můžeš svěřit i se
svými neúspěchy, někteří to taky tak dělají,“ dodala se smíchem.
„No jo, to se ti to směje,“
zamračil se. „Ženy prostě mají jiné starosti, tak to nechápou.“
„Nechápou?“ Opět se rozesmála.
„Ženy mají jiné postavení a proto si málokterá může dovolit chodit do cizích
zahrad a motat tam hlavu mladým klukům!“
„Stejně by o to nestály,“ řekl
vzdorovitě, protože nechápal, kam tím vším míří.
„No, to by ses možná docela
divil,“ řekla už tišeji, jako by se bála, že ji uslyší někdo třetí. „Copak si
myslíš, že ženy nemají touhy? Jak jinak bys pak mohl svést takovou tu svou
slečinku? Myslíš že vše zmůžou ty vaše sladké řečičky? Kdepak, za vším stojí
touha! Zprvu touha slyšet další pěkné poklony a potom už to jde samo. Myslíš si
že je to láska, která…“
„A co jiného by to podle tebe
bylo?“
„Vždyť to říkám pořád – touha.
Touha po tom, co je prý láska. Ale jak to může taková mladá dívka vědět? Všude
kolem vidí, že ti co jsou údajně zamilovaní se drží za ruce nebo v objetí, že se
líbají… stačí to jednou zkusit a máš vyhráno, děláš, jako bys to nevěděl,“
ušklíbla se a pokračovala: „Otázkou zůstává co je to láska. Většinou se říká, že
je to souznění dvou duší, porozumění si spojené s vzájemnými sympatiemi… tedy
duševní záležitost. Proč ale tedy první reaguje tělo? Když vidíš pěknou holku,
napadne tě, že je chytrá nebo má podobné zájmy? Ne ne, řekneš si, jak jí to
sluší a ve tvém věku i zhodnotíš tělo podle bývalých milenek. A u žen je tomu
zrovna tak. Nemyslí si, že ten mladý muž je velmi schopný student, ale že je
roztomilé, jak se mu poletují neposedné vlasy ve větru, že má urostlou postavu…
A ten zvláštní pocit, někde jsem slyšela, že je to jako mít v břichu barevné
motýly a cítit třepetání jejich křídel,“ při tomto přirovnání se opět zvonivě
zasmála. Mladík jí fascinovaně naslouchal. Téma o kterém mluvila bylo vskutku
neobvyklé a její úhel pohledu opravdu jedinečný. Lehkost s jakou se zmiňovala o
tělesných touhách však jasně dokazovala, že ona sama si něco podobného taky
prožila. Jen netušil, zda se jí to líbilo, nebo ne, protože jednu chvíli se
smála a ve druhé mračila.
„Jednou ucítíš ty slavné motýly
a nechceš přestat,“ dodala tišeji a v jejím hlase zazněl smutek.
„Co se stalo s tvým milencem?“
Zeptal se a napjatě očekával, jak bude reagovat.
„S mým milencem? Kdyby to byl
aspoň milenec!“ Zašklebila se a potom hned rozesmála. „Byl to můj snoubenec,
víš? A to je na tom to nejhorší…“
„Snoubenec? Takže jsi vdaná?“
„Vdaná! Jak bych mohla? Přece by
si nevzal zneuctěnou holku? Náš pan dokonalý a ctnostný!“
„Myslíš že bys mi to mohla blíž
vysvětlit?“
„Co by ne, pokud ti nevadí, že
ti neukážu mužské pokolení v příliš dobrém světle…“ Když nic neříkal, trochu se
napila vína a začala vyprávět. „Nejsem z Paříže, moje rodina pochází z Rouenu,
kde také stále žije. Jsem nejmladší z osmi sourozenců, ale vzhledem k tomu, že
jsem šestá holka, nikdo nemůže tvrdit, že by mě rozmazlovali. Spíš jsem pro ně
byla přítěží a už od mala jsem slýchala, jak to mají těžké, další holka na krku,
kde jen jí budou hledat ženicha… Proto taky první kdo o mě projevil zájem měl
okamžitě souhlas mých ctěných rodičů, i přesto že ho nikdo neznal a kdo ví,
odkud vlastně byl. Když jsem o tom pak přemýšlela, nejspíš si mě vyhlédl na
jedné slavnosti, co se nedlouho předtím ve městě konala. Bylo mi tehdy sotva
sedmnáct a nemůžu tvrdit, že jsem nebyla nadšená. Přece jen to byl fešák, to
uznávaly i mé starší sestry a taky mi ho záviděly. Nakonec se ale ukázalo, že
neměly proč. Zasnoubili jsme se ještě ten den, co za námi přišel a svatba měla
být do dvou týdnů. A jak už to tak chodí, zasnoubené páry už se tolik nehlídají,
takže když jsem se s ním chtěla jít projít, nikdo se o mě nezajímal. A že jsem
s ním chodila ráda, to musím přiznat. Taky jsem zprvu moc ráda poslouchala jeho
řečičky o lásce a kráse, ale ještě raději jsem se nechala vzít za ruku nebo
políbit. A s každým dnem byly jeho polibky a doteky vášnivější… stačil mu necelý
týden, aby dosáhl svého. Na tom by pravděpodobně nikdo neviděl nic špatného,
kdyby si mě vzal, ale to co udělal vše rázně změnilo. Hned druhý den zašel za
farářem a prohlásil, že má podezření, že už nejsem panna, protože se k němu
chovám velmi důvěrně a on se bojí, aby nebyl podveden a neoženil se se zkušenou
děvkou. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neoplývala chutí chodit do kostela a
podobně, farář za mnou okamžitě poslal porodní bábu, aby to vyšetřila. Snad
kdybych byla oblíbené dítě, rodina by se za mě postavila a svým vlivem by možná
dokázali lidi přesvědčit, že mě svedl on, protože moc dobře věděli, že než jsem
ho poznala, byla jsem stále doma pod dohledem, ale jak už jsem řekla, brali mě
spíš jako přítěž. Místo aby mi někdo pomohl, aby mě utěšil, hned se obrátili
proti mně a poslouchala jsem jen urážky a výtky, jak jsem je zostudila. Nakonec
otec prohlásil, že už mě nechce pod svou střechou a mám se prý sbalit a jít si
za tím svým údajným milencem. Můj pravý svůdce v té době už ve městě nebyl. Jen
co se potvrdilo, že už nejsem čistá jako lilie, odjel, protože se zbavil všech
závazků – ve svatební smlouvě stálo, že si bude brát pannu…“ Dívka se opět
odmlčela a poprvé po dlouhé chvíli mu pohlédla do očí. „Moje velké štěstí bylo,
že v té době k nám přijela teta z Paříže. Když do mě doma přestali hučet jaká
jsem běhna a podobně, vzala si mě stranou a povídá: ´Poslouchej, holka, mně je
jedno s kým a proč se to stalo a myslím, že to nebyla jen tvá vina. Když to
vezmeš z té lepší stránky, aspoň už víš, čeho všeho jsou chlapi schopní a o co
jim jde. Proto mám pro tebe nabídku: pojeď se mnou do Paříže. Jsi pěkná a my
potřebujeme nějaké to oživení do naší hospůdky. A taková mladá a hezká
pomocnice, to je to pravé, co muži potřebují k tomu, aby vedle dobrého jídla a
pití mohli mít další důvod nás znovu navštívit. A právě proto, že už víš co od
nich můžeš čekat, zejména od studentů, myslím, že bys nám nemusela dělat ostudu.
Nemysli si ale, že to bude nějaký med, že tam budeš jen na okrasu. Jestli tě
máme živit a šatit, budeš se muset pořádně otáčet, ale mám dojem, že jsi
v situaci, kdy si nemůžeš moc vybírat. Záleží ale na tobě: ber, nebo nech být.
Když budeš mít zájem, odjíždím dnes večer.´ A já samozřejmě zájem měla. Jak teta
správně řekla, nemohla jsem si vybírat. Stejně mám dojem, že mě ani nic lepšího
nemohlo potkat… teta a strýček mě mají daleko radši než moje vlastní rodina. A
Paříž! Tady se člověk rozhodně nenudí a potká tu tolik zajímavých lidí…“ náhle
se zarazila. „Ale to tě už asi nezajímá. Ptal ses na mého ctěného snoubence,“
zasmála se ironicky. „Díky němu už aspoň vím, že chlapům jde jen o jedno, o
tělesné slasti. Neberu jim to, ale nelíbí se mi, že to schovávají za ty své řeči
o lásce, zejména o údajně upřímné lásce! Ještě jsem nepotkala muže, který by
nemlel něco o lásce a přitom mi nekoukal do výstřihu. Jistě, kdyby řekli holce,
že touží po jejím těle, sotva si ji získají, ale pokud by byli všichni
upřímnější, tak by si i ty mladé slečny uvědomily, že jejich tělo taky touží po
mužském náručí a ne po slibech věrnosti… tedy aspoň ze začátku, protože
nepopírám, že časem se jakýsi cit vyvinout může. Zkrátka ale žijeme v pokrytecké
spolčenosti a lidé se bojí nazývat věci pravými jmény.“ S tím skončila dlouhý
monolog a chvíli se věnovala své skleničce vína.
Mladík ji po celou dobu bedlivě
pozoroval. Nesnažil se si nalhávat, že stojí o její duši - i když musel přiznat,
že na něj hluboce zapůsobila - protože jen co měl možnost si ji prohlédnout,
její pěkně tvarovaná postava ho skutečně lákala a v kombinaci s hezkou tváří,
dlouhými tmavými vlasy, zářivýma zelenýma očima a v neposlední řadě mokrou
potrhanou halenkou a sotva dvaceti centimetry mezi nimi ho málem přiváděla
k šílenství. Také jeho dosavadní neúspěch u jedné slečny v Rue du Regard přispěl
k tomu, že si na kuráž lokl vína pak řekl: „Dobře, když jsi tedy tolik pro
upřímnost, mám návrh: Nemáš dnes chuť podvolit se svým touhám a užít si v
mužském náručí?“
V místnosti se rozhostilo
hrobové ticho a pak náhle dívka vstala, popadla svícen a pozvedla ruku, jako by
se ho chystala uhodit, což by ho nejspíš nepřekvapovalo, ale místo toho mu rukou
rozcuchala vlasy a lehce mu přejela prsty po tváři. Potom vyběhla po schodech do
patra a z ochozu na něj se smíchem tiše zavolala: „Ale pohyb, začíná mi být
v tom mokrém oblečení trochu zima!“ Také se zasmál a hbitě se vydal za ní.
Když ji dostihl, otvírala už
dveře do malého pokojíku a stavěla svícen na stolek pod oknem. Jen co měla volné
ruce, zavřel za nimi dveře a nedočkavě ji objal. Stále se smála a cuchala mu
vlasy, dokud ji dlouze nepolíbil. Avšak jeho ruce se už zabývaly tou potrhanou
halenkou, která ho tolik potrápila tím, co ukazovala navíc a zároveň tím, co
ještě zůstalo skryto. Tmavovláska zatím jednu ruku přesunula na jeho hruď a
začala zápolit s knoflíky na jeho košili. Když to postřehl, prudce košili
strhnul, až několik knoflíků odletělo, což vyvolalo další vlnu jejího smíchu,
zatímco poslušně zvedla ruce, aby mohla potrhaná halenka následovat
nešťastnou košili. Aniž by se přestali líbat a jejich těla vzájemně proplétat,
dostali se až k pěkně ustlané posteli, která vzápětí zaskřípala pod nezvyklou
váhou.
„Víš že jsem ti ještě ani
nepoděkovala za to, že jsi měl zachránil?“ Zašeptala, když se její rty dostaly
přes krk k jeho levému uchu.
„Zachránil? Akorát jsem se
vyměnil s tím opilcem,“ zasmál se, když si uvědomil jak to dopadlo.
„Takže mi vlastně taky
ubližuješ,“ konstatovala s úsměvem a zlehka ho kousla do nosu.
„Strašně moc…“ oplatil jí
kousnutí na krku.
„Ty jsi tak ošklivý…“
„A ty jsi zas tak krásně
bezbranná…“
„Opravdu bezbranná?“ Zasmála se
a její rty zvolna pokračovaly níž a níž po jeho hrudi.
„No… zas až tak ne…“
|
