Nekonečně krásný podzimní den, když prší a mraky se povalují po obloze jako černé závoje čarodějnic. Vítr ohýbá stromy a shazuje barevné listí na lesklé chodníky oseté kalužemi. Zima se ještě nepřiblížila natolik, aby je zmrazila v blyštící se zrcadla, ale už byla natolik přítomná, že venku jste nepotkali člověka bez bundy a čepice.
V takovíto krásný den není čas na nic jiného, než na odpočinek. Odpočinek tak opravdový jak jen může odpočinek být. Kniha, přátelé, dobrý čaj a pohodlné křeslo a hlavně teplo. Kila a tuny tepla. Zabalen do hřejivé, tlustými chlupy pokryté deky. A za okny déšť, sychravo a mlhy, lidé jen jako stíny zahalené do nepromokavých vlhkých hadrů, přebíhající někde mezi knihou a okenicí.
„Jdi ven a pracuj!“
„Nemohu, vždyť prší!“
„Dobrá tedy zůstaň v domě,
ale pokliď aspoň něco po mě.“
„Mám k práci odpor , fuj!“
„Snad zalehlo ti v uších?“
Jen podzim umí z bláta
vykouzlit hroudu zlata.
„Jdi ven a pracuj!“
„Nemohu, vždyť bolest mi v krku zpívá“
„To máš jistě z přemír vína!“
„Co si o mne myslíš, fuj!“
A nemoc, choroba bolestivá, mokvavá a svědivá, přijde a snaží se nám zlaté podzimní dny zkazit. Ale neví, že my jsme rádi. Rádi uleháme s horkostí pod ještě tlustší deky do ještě většího tepla a pijeme čaje s o to větší chutí. Knihy nám v mdlobném polospánku vnucují svůj děj a mi se stáváme součástí příběhů v nich popsaných, malátní se pohybujeme ulicemi Paříže s Villonovími básněmi, jeho přáteli. S Lucky Starem překonáváme propasti marsu a o chléb a jablka se dělíme s chudými tuláky u cest snů.
Jednoho dne se probudíme. Bacily zabila zima a mráz a ledové krystaly. Otvírám oči, vidím, že podzim skončil. Všude je oslnivě bílá tma. Konec jednoho období, možná konec jednoho života.
Přemýšlím a myslím, že je v světě básník, který zimu opěvuje se stejnou radostí a láskou jako já dny podzimu. A najde i v smrti kousek tepla, špetku dobrodružství a drtek naděje, a na to že v ní najde horu krásy vsadím svou tuláckou tornu se všemi jablky.
„Jdi ven a pracuj!“
„Nemohu, vždyť zemřel jsem.“
