Žádné tajemství neexistuje. Odpověď na všechny „Proč?“ je sám život. Život stvořený v obrovském záblesku Velkého třesku...
I.
Plujeme lodí USS Excelsior. Veronika mě škrábe za uchem a smějeme se. Za okny z křemičitého skla blikají hvězdy. Zde, ve vzdáleném koutě Vesmíru, je hvězd docela málo, najednou jich však můžeme vidět poměrně víc, než jme zvyklí ze Země. V pohledu na Hvězdy nám nebrání mraky ani svit neónů v přelidněných městech. Jsme v kajutě obchodní lodi vezoucí náklad potravin ze Země do vzdálených kolonií v jiné galaxii. Veselá hudba a tlumené osvětlení vykreslují příjemnou atmosféru. Myšlenky v našich hlavách vznikají a zanikají ve věčném koloběhu tvoření. Překrývají se v nekonečných permutacích. „Jsi má nejkrásnější myšlenka.“ říkám Veronice. „Je to tak, protože jsi zároveň jak v mé hlavě tak zároveň kolem mě opravdu kroužíš. Jsem vážně zamilovaná myšlenka!“ Veronice září její zelené očí a nádherně se usmívá. „Iane, těším se na našeho syna.“ říká a hladí si své zatím ještě rovné bříško.
Abychom překonali vzdálenost mezi galaxiemi, musíme proletět prázdným prostorem. Čirou tmou, která vzniká mezi vzdalujícími se galaxiemi, které tak činí již od dob Velkého třesku a jednou se opět začnou přibližovat až se nakonec spojí v malinkatou kuličku. Prvotní bod a vše začne od začátku. Vesmír je jako pták Fénix. Ten se taky rodí ze svého vlastního popela.
II.
„Připněte si pásy a uložte se do hybernačního spánku! Prolétáme styčným pásem. Připněte si pásy!“ hlásí palubní důstojník, ozývající se z rádia v naší kajutě. Opouštíme Mléčnou dráhu a vstupujeme do prázdného prostoru. Prostoru absolutního nic. Narušíme jeho důstojnost a „To“ nemá tohle rádo. Jiná cesta není a „To“ je jediná opravdu nebezpečná věc jaká v naší době existuje, Lidstvo zmoudřelo a neválčí mezi sebou tak, jako to do konce 3. tisíciletí po Kristu neustále činilo. V prostoru absolutního nic je velká pravděpodobnost vzniku náhodných kombinací. Stačí silná myšlenka a máme tu růžového slona, nebo třeba Lochneskou příšeru. Loď je proto přepnuta na autopilota a celá naše posádka čítající deset členů a pár náhodných cestujících je uvedena do hybernačního spánku. Nemám to rád. Je to jako smrt a sny jsou skutečnější než normálně. Je to jako droga, jiný, nový život.
„Připněte si pásy!“ S Veronikou uleháme do jediného lože. V láskyplném objetí usínáme. Mám pocit jako by to mělo být na věky...
III.
Ve středu většiny galaxií je černá díra, která vtahuje vše do sebe a někde jinde to vypouští. Je to srdce jehož tlukot spolu s gravitací způsobuje veškerý pohyb. Galaxie se točí a vše se točí, točí a točí. Černé díry do sebe vtahují i světlo a to se brání, avšak za určitou mez uniknout nemůže. Proto v prostoru ve kterém zrovna plujeme, je jindy pouze absolutní tma. Světýlka blikající na řídícím panelu v hlavní místnosti svítí do daleka. Ruší tmu. Usínám a mám sen...
...V lodi je ukryta časovaná nálož. „Tik. Tak. Tik. Tak. ...!“ Odpočítávání začalo. Minuty jsou nastaveny na dobu kdy naše loď dosáhne „středu“ naší dráhy v Nicotě. Ta je naší lodí narušena. Snaží se dostat dovnitř. Plášť lodi z titanové ocele vrže a pláče svou tichou symfonii v neustálém crescendu. „...Tik. Tak. Tik. Tak. ...! Čas zde neexistuje. Nebyl, není a nebude, avšak hodiny se nezastavují. Vedou si svůj vlastní řeč. Trpí samomluvou a žijí. Žijí si svůj vlastní život. Ten všemocný pán svého vlastního času... Krutá myšlenka se rodí v mé hlavě. Zatím ještě ani netuším, že tam je. To se dozvím, až se mi zjeví a dokáže mi svou neporušitelnou moc. „...Tik. Tak. Tik. Tak. ...! a ocel pláče...
IV.
...“Poplach, poplach!“ Zní umělý hlas volající o pomoc. Ve strojovně je narušen tlak a hrozí výron antihmoty z motoru. Plášť je narušen! Běžíme napravit chybu v programu. Systém se zhroutil. Neunesl svou osamělost. Najednou trilióny myšlenek se rodí a narušují věčnou vládu Nicoty, panující ve tmě za okny. „Poplach!“ červená světla krouží a ozařují chodbu, ve které zní naše kroky dutěji než normálně. Červený zákmit v rohu mého oka. „Lásko, kde jsi!“ Hřejivý pocit v mé hrudi a nepříjemný pocit strachu o milovanou bytost v okolí mého žaludku.
Trilióny myšlenek se rodí v hlavách dvanácti lidí. „Proč nás není třináct?“ To je dobře, že to tak není. Třináct není zrovna šťastné číslo...“
Nicota se brání a svými neexistujícími drápy se zatíná do naší lodi a pohlcuje veškerý okolní Vesmír. Zmar všeho. To je konec plus a mínus, nastává vláda božské nuly. Veronika tiše pláče schoulená v rohu naší kajuty. Má strach o našeho syna. Nacházím ji tak poté co jsem se vrátil. Problém už za mě řeší další a je zbytečné se plést jeden druhému do cesty. Objímám Veroniku. „Iane, lásko...“ Šeptá a utírá si slzy bezmoci. Hodiny ukazují 11:55. Do Velkého třesku nezbývá moc času.
V.
Celý nákladní prostor se v jedné jediné vteřině proměnil v ohnivé peklo. Antihmota se mísí s hmotou a loď dostává neskutečné zrychlení. Ocel pláče a hodiny přestaly ukazovat čas. Vše exploduje v ohňostroj. Bedny s potravinami letí prostorem spolu s kusy na led zmrzlých lidí, ciferníkem hodin a lodního pláště z titanové ocele.
To vše pozorujeme jako z dálky. V náruči mám Veroniku a ona uvnitř sebe naše dítě. Sledujeme zrod nového Vesmíru. Nicota ustupuje na jeho okraj, aby chránila vznikající embryo před nezvanými návštěvníky. Najednou naše loď vítězoslavně vyplouvá z prostřed tohoto úchvatného okamžiku zrození nového života, nového světa. Neporušená a krásná jako pták na obloze v záři vycházejícího Slunce.
Epilog:
Probouzím se a vím že to nebyl jen sen. V absolutní Nicotě jsou myšlenky mnohem skutečnější. Božská nula a lidské plus a mínus se neustále rodí a umírají. Střídají se nepoznáni. Mezi začátkem a koncem není nic a přitom vše najednou. Veronika hladí mé zpocené čelo. „Tik. Tak. Tik. Tak.“ Slyším budík na stole a stěny naší lodi smutně vržou a pláčou. Opravdu jsem se probudil?
„Můžete si odepnout pásy, jsme z „Toho“ venku! Můžeme si odepnout pásy!“ hlásí palubní důstojník.
