Jeskyně
Když se
Jirka druhého dne probudil, byla v jeho pokoji ještě tma, přestože
východní obzor už začínal blednout. Do svítání nebylo daleko. „Nejvyšší čas
vyrazit,“ pomyslel si. Chvilku naslouchal, je-li v domě klid, pak
potichu vstal a šel vzbudit Kláru. Sotva otevřel dveře jejího pokoje, zjistil,
že Klára je už také vzhůru. Seděla na posteli a potmě něco hledala ve svém
nočním stolku. „Sejdeme se za pět minut u mě,“ zašeptal Jirka a než mohla Klára
odpovědět, zavřel za sebou potichu dveře a byl pryč.
Jirka byl
oblečený a už notnou chvíli si zkoušel výpady a obranu se svým krátkým mečem,
který dostal minulý měsíc k desátým narozeninám, když do jeho pokoje
vstoupila Klára.
„Dej pozor
ať si s tím neublížíš,“ komentovala šeptem jeho počínání. „Snad nechceš s
sebou tahat po lese i meč,“ dodala.
„Jistěže
chci, kdyby nás napadli vlci, tak je rozsekám na kousíčky.“
„Vlci? Teď
v květnu?“ posmívala se Klára.
„A co ty to
táhneš za podivný balík,“ změnil Jirka raději téma hovoru.
„To je jen
můj plášť do deště, kdyby náhodou začalo pršet. Ty si svůj nevezmeš?“
„Ne, nejsem
z cukru a v poledne budeme stejně zpátky doma.“
„Jak myslíš,
ale plášť do deště se může hodit,“ mínila Klára.
„Tak
vyrazíme,“ zavelel šeptem Jirka a vyplížil se z pokoje.
Potichu
seběhli do přízemí a pak zamířili do zadního pokoje, kde měli ve skříni
připravený batoh. Před ložnicí kuchařky Barbory si Jirka všiml, že pod dveřmi
prosvítá pruh světla.
Zarazil se a
bezhlučně upozornil Kláru, že Barbora je už vzhůru. Zbytek cesty ke dveřím do
pokoje šli po špičkách a skoro ani nedýchali. Klára vyndala batoh, přidala do
něj svůj plášť a mapu a podala Jirkovi prázdnou čutoru. Pak oba vylezli oknem
do zahrady a zamířili k velkému ořešáku, který rostl u stájí nedaleko venkovní
zdi. Celou cestu se snažili co nejlépe ukrývat ve stínu a nedělat žádný
zbytečný hluk. Když dorazili pod ořešák, vyndal Jirka z batohu provaz a
pošeptal Kláře: „Já polezu první a uvážu lano.“
Vylezl na
strom a opatrně přelezl po silné větvi až nad venkovní zeď usedlosti. Zde ve
výšce asi pěti metrů přehodil provaz přes větev a obratně uvázal smyčku, tak
aby se provaz po zatažení za druhý konec uvolnil. Pak se spustil dolu
z větve a stoupl si na vršek zdi pod ním. Mezitím Klára vylezla po větvi
až k Jirkovi a podala mu batoh. Během malé chvilky oba sešplhali dolu přes
venkovní zeď usedlosti.
„Tak jsme to
zvládli,“ radovala se Klára, zatímco Jirka smotával provaz.
„Potichu,“
napomínal ji Jirka, „dokud nebudeme aspoň půl hodiny cesty od domu, tak můžeme
na někoho narazit. Tu máš batoh a jdeme.“
Asi po
deseti minutách pochodu na sever došli ke srázu, kde ze stráně vytékal
pramen čisté vody. Zde si naplnili čutoru a vydali se na další cestu, tentokrát
směrem na západ. Za několik minut dorazili k okraji lesa. Přestože na
louce bylo už téměř světlo, pod stromy v lese byla ještě úplná tma.
„Tady
chvilku počkáme, než se rozední,“ prohlásil Jirka, který se sám pasoval do role
vůdce výpravy.
Klára se
pohodlně usadila pod rozložitý buk na kraji lesa a nespokojeně se obrátila na
Jirku: „Já nás povedu, ty bys určitě někde zabloudil.“
„A proč si
myslíš, že zrovna ty nezabloudíš?“ řekl výsměšně Jirka, zatímco si sedal vedle
ní.
„Protože já
mám mapu a ty ne,“ vytáhla svůj trumf Klára.
„Mapa je
přece naše společná, tak jsme se dohodli,“ rozčiloval se Jirka.
„Ano to je,
teď ji mám ale já a proto nás povedu,“ trvala na svém Klára.
„Já se ale
vyznám lépe v okolních lesích, často tu s panem Nedolou cvičíme boj a
jízdu na koni, proto bude rozumnější, když nás povedu já,“ nedal se Jirka.
„Ta skrýš je
označena na mapě až hluboko v lese a tak daleko určitě nejezdíte, takže se
v okolí skrýše nevyznáš o nic lépe než já.“
Jirka věděl,
že když se Klára pro něco rozhodne, tak jí to stěží dokáže vymluvit. Proto se
raději rozhodl zkusit to jinak. „Víš co Kláro, nejlepší bude, když nás nepovede
nikdo. Toto je naše společná výprava, proto o všem budeme rozhodovat společně.“
„Dobře, když
ale budeme dělat všechno společně, pak se budeme střídat i v nesení zásob.
Můj batoh je těžší než ta tvoje čutora, proto navrhuji, abychom se po snídani
vystřídali. Já ponesu čutoru, ty batoh.“
„A na
zpáteční cestě si rozdělíme poklad tak, abychom každý nesli přibližně stejnou
váhu,“ dodal souhlasně Jirka.
„Dobře, tak
tedy souhlasím s tvým návrhem, počkat než se rozední,“ ukončila při Klára.
Po chvilce
ticha se Jirka z ničeho nic začal potichu smát a něco si pro sebe mumlat.
„Co se
řehníš,“ zajímala se Klára.
„Ale, jen mě
napadlo, jak se budou asi všichni tvářit, až nás přijdou vzbudit a naše pokoje
budou prázdné. Kde všude nás asi budou hledat.“
„Nikdo nás
nikde nás hledat nebude. Napsala jsem dopis, že jsme šli do lesa na borůvky, a
že se do oběda vrátíme,“ konstatovala Klára.
„Ty jsi
napsala dopis? A co tě to napadlo psát, že jdeme na borůvky, vždyť borůvky
ještě nerostou. Tedˇsi budou všichni myslet, že jsme se nejspíš zbláznili.“
„Něco jsem
napsat musela. A když borůvky nerostou, tak aspoň nebude nápadné, když nic
nepřineseme. Přece jsem nemohla napsat, že jdeme do lesa hledat poklad Ruperta
loupežníka.“
„Pořád by to
bylo lepší než ty borůvky,“ nesouhlasil Jirka.
„Dospělí si
stejně o nás myslí, že ještě nic neznáme. Uvidíš, že i když jdeme na borůvky víc
než o měsíc dřív, tak to nebude nikomu divné.“
„Tím si tedy
nejsem tak jistý,“ řekl Jirka.
Klára se už
nadechovala, aby něco odsekla, když vtom jí Jirka zatahal za rukáv a naléhavě
zašeptal: „Ticho, poslouchej.“
Oba ztichli
a napjatě poslouchali okolní zvuky. Z lesa za jejich zády se ozýval lomoz,
jako by někdo prolézal houštím. Vtom uslyšeli i nezřetelné hlasy. Už nebylo
pochyb, lesem procházeli lidé a blížili se k nim.
„Radši se
schováme,“ pošeptal Jirka a zamířil k mladému smrčku, který rostl opodál.
Co nejtišeji se oba schovali pod smrčkem, jehož husté větve dosahovaly téměř až
k zemi. Mezitím se hlasy přiblížily, takže bylo téměř rozumět jednotlivým
slovům. Pak hovor ustal a chvilku byly slyšet jen blížící se kroky. Jirka
s Klárou ve své chatrné skrýši málem ani nedýchali. Najednou nastalé ticho
prořízl mužský hlas jen pár kroků od jejich smrčku: „Stejně nechápu, jak jste
se mohl dostat přes ty hory, a ještě tak rychle.“
„Jeho
veličenstvo má své způsoby, jak cestovat rychle, ale o tom ví jen pár
zasvěcených lidí. Je to samozřejmě tajemství, takže vám do toho nic není a také
vám radím, ať o tom s nikým nemluvíte,“ odpověděl nevrle druhý muž poněkud
hlubším hlasem.
Zatímco
procházeli kolem buku, pod kterým ještě před chvilkou seděli Jirka
s Klárou, první muž odpovídal: „Dobrá, víte, že umím mlčet, nikomu se o
vašem zvláštním příchodu nezmíním.“
„Musel jsem
přijet co nejdříve, abych se připravil na tu naši akci v Konečkách, budete
potřebovat odborníka, jako jsem já,“ pokračoval druhý muž.
„To máte
pravdu, bude trvat ještě pár měsíců, než všechno připravíme, ale musí to vyjít.
Na té akci závisí celý náš plán. A když už jsme tady, mohl byste se podívat
také na ten Rudov, je to při cestě tak hodinku odsud.“
„Říkal jste
jen sedm vojáků a v okolí žádné osídlení, nikdo nic …. obsadíme ….“
Další hovor
zanikal, jak oba muži pomalu odcházeli přes louku. Klára s Jirkou se
neodvažovali ve své skrýši ani hlesnout ještě nejméně pět minut, dokud oba muži
nepřešli louku a nezmizeli mezi stromy na druhé straně.
„Víš, kdo to
byl?“ zašeptal potichu Jirka.
„Ne,
neviděla jsem jim do tváře, ale myslím, že stejně nebyli zdejší. Mluvili tak
nějak divně.“
„Ano, bylo
to divné, když ten jeden mluvil o akci v Konečkách, tak se vsadím, že tím
nemyslel nákup na tržišti. A proč by se někdo zajímal o to, kolik je vojáků na
Rudově?“ přemýšlel nahlas Jirka.
„Tak jsem to
nemyslela. Ten jeden když mluvil, tak měl takový divný přízvuk. Jako by to byl
cizinec.“
„No, já jsem
taky nikoho z nich nepoznal, tak to asi byli cizinci. Možná to byli nějací
loupežníci. To by vysvětlovalo ty řeči o té akci, a proč se zajímají o počet
vojáků.“
„Loupežníci
by to být mohli,“ připustila Klára, „jenže kdo by náčelníka loupežníků
oslovoval titulem jeho veličenstvo.“
„Asi na nic
lepšího nepřijdeme, možná bychom o tom měli někomu říct, ale komu?“
Klára to
chvilku zvažovala a pak řekla: „Nemyslím, že to někoho bude zajímat, nevíme nic
určitého. Víme jen, že nějací dva muži se bavili o nějaké akci v Konečkách
a o Rudově.“
„Asi jsme
opravdu neslyšeli dost na to, aby to někoho zajímalo. Dospělí by si nejspíš
mysleli, že jsme si to všechno vymysleli,“ připustil Jirka.
„Myslím, že
už je dost světla i v lese, tak bychom mohli pomalu vyrazit na cestu. Co
říkáš?“ zeptala se Klára.
„Ano, vezmi
si věci a vyrazíme, ať jsme raději co nejdál odsud.“
Slunce už
stálo notný kus nad obzorem. Jirka s Klárou se prodírali hustým lesem
rostoucím pod jižním úbočím hory Kapucín. Přestože byli stále na území
náležejícímu k panství jejich otce a vlastně ani během celého dnešního
výletu ho neopustí, les, kterým procházeli, nebyl nikdy nikým udržován. Nevedly
tudy žádné cesty, kromě pěšinek vyšlapaných divokou zvěří. Přelézali, podlézali,
nebo obcházeli padlé stromy, které ležely a trouchnivěly na místě, kde je vítr
vyvrátil. Občas jim cestu přehradilo koryto potůčku, museli obejít husté mlází
nebo mokřinu, ale přesto vytrvale postupovali vpřed.
Panství
jejich otce bylo sice celkem rozlehlé – od jejich domu nad útesem, až
k prvním úbočím Ledových hor na západě, ale téměř na celé ploše panství
rostl právě takovýto les, nebo spíše prales. Protože tudy neprotékal žádný
splavný tok, po kterém by se dalo dřevo plavit, nevyplatilo se zde ani kácet
dřevo na prodej. Jediní lidé, kteří občas zavítali do těchto lesů, byli lovci
nebo dobrodruzi, kteří se vydávali do Ledových hor. Hora Kapucín, nevýchodnější
hora Ledových hor, se tyčila na severním okraji panství. Protože ho od
ostatních vysokých štítů Ledových hor oddělovalo několik menších kopců, stál
Kapucín poněkud osamoceně a dominoval okolní krajině. Jméno Kapucín dostala
tato hora patrně proto, že její vrcholek pokrývala bílá čepička ledu a sněhu,
která úplně neroztála ani za nejteplejších letních dní. Přestože byl Kapucín
velmi vysoký, v porovnání s ostatními štíty Ledových hor to byl spíše
trpaslík. Nejvyšší hora Ledových hor mohutný Nebonos, která se v dálce
tyčila nad ostatními vrcholky, byla vyšší než Kapucín téměř trojnásobně. Mnozí
lidé byli přesvědčeni, že Nebonos je nejen nejvyšší hora Ledových hor, ale že
je zároveň nejvyšší horou světa.
Klára už
pomalu přestávala doufat, že ještě dnes vyjdou z lesa na volné
prostranství, když se před nimi náhle otevřela skalnatá rokle. Dole v rokli
tekl přes kameny a kmeny stromů poměrně silný proud nějakého potoka. Jirkovi
s Klárou trvalo pouze několik minut, než našli místo, kde mohli bezpečně
slézt ze srázu dolu k jeho břehu.
„Támhle
bychom se mohli zastavit a posnídat,“ navrhl Jirka. Přitom ukázal na místo, kde
se rokle rozšiřovala.
„Hmm, tak
jo. Zajdi doplnit čutoru a já zatím připravím jídlo. Tady ten velký kámen
můžeme použít jako stůl a na ty menší si můžeme sednout,“ souhlasila Klára,
zatímco se blížila ke skupince několika kamenů.
Za chvilku
už Klára připravovala snídani, dva velké posolené krajíce chleba se sádlem.
Jirka mezitím naplnil čutoru, pohodlně se usadil na kámen a hladově sledoval
připravované jídlo. Oběma po ranní procházce lesem jaksepatří vyhládlo, takže
za malou chvilku nezbyl z chleba ani drobeček.
„Ještě bych
něco menšího zakousl, nezbylo tam nějaké jídlo?“ dožadoval se Jirka.
„Ne
nezbylo, můžeš se po cestě dojíst borůvkami,“ odsekla posměšně Klára.
Jirka se
na Kláru zlostně podíval, sáhl do batohu a rozbalil mapku Ruperta loupežníka,
kterou začal dnes už poněkolikáté studovat.
„Víš jistě,
že jsme nezabloudili?“ zajímala se po chvilce Klára.
Jirka se na
ní znechuceně podíval, jakoby zvažoval, jestli má cenu vůbec odpovídat a pak
začal vysvětlovat: „Nemohli jsme zabloudit. Podle mapy máme jít pořád podél
jižního úbočí Kapucína směrem na západ, přejít dva velké potoky, až dorazíme
k třetímu. Pak se máme vydat podél koryta třetího potoka směrem na sever
až k vodopádu. Tady se nedá nikde zabloudit.“
„Dneska
jsme už ale přešli přes spoustu různých potoků, jak poznáme ten tvůj třetí
potok?“ zapochybovala Klára.
„Ty malé
potůčky se nepočítají, první opravdový potok byl Ovčí potok hned kousek od
našeho domu, druhý je tady ten a až narazíme na další, tak to bude ten třetí.
Kromě toho tady na okraji mapy je poznámka, že ten třetí potok je širší než
předchozí dva a žije v něm spousta pstruhů. A protože jsme dnes
v žádném potoce pstruha ještě neviděli, tak jsme k tomu správnému
potoku ještě nedošli.“
„A jak
poznáš, kde je sever, až dojdeme k tomu potoku?“ nedala se odbýt Klára.
„Nebuď
hloupá, to je přeci to nejjednodušší. Stačí se podívat, kde je Kapucín, tím
směrem je sever. A i kdyby Kapucín nebyl vidět, tak prostě půjdeme proti proudu
potoka. Nechápu, jak jsi nás chtěla vést. Tobě by žádná mapa nepomohla. Ty bys
byla schopná zabloudit, i kdyby ti někdo namaloval od domu až k pokladu
tlustou bílou čáru,“ zakončil rázně rozhovor Jirka.
„Proč teda
pořád čučíš do té mapy, když je ti všechno tak jasné,“ rozčílila se Klára,
vstala a začala balit věci do batohu. „Tady máš batoh, teď jsi na řadě ty. A
dej sem tu čutoru!“
Než stačil
Jirka odpovědět, vytrhla mu čutoru z ruky a vydala se po kamenech přes
potok na další cestu.
Přibližně o hodinu později se
stále ještě prodírali lesem směrem na západ a nic nenaznačovalo, že by se
blížili k nějakému potoku. Jirka šel vpředu a vybíral cestu. Klára se držela
dva, tři kroky za ním, aby ji nešlehaly větve, které ohýbal Jirka před ní.
Podle plánu by touto dobou už měli být pomalu u vodopádu, prozatím ale nenašli
ani ten správný potok. Klára cítila, jak začíná být Jirka nervózní. Vždy přesně
vycítila, jakou má Jirka náladu, dokonce, i když byl kilometry daleko. Před dvěma
léty, když Jirka spadl ze stromu a zlámal si ruku, okamžitě poznala, že se
Jirkovi něco zlého přihodilo. Přestože tenkrát byla v kuchyni
s Barborou a nemohla pád vidět, věděla přesně, že si Jirka poranil levou
ruku, i že má bouli na hlavě. Jirka, podobně jako Klára, dokázal kdykoli říct,
co cítí ona. Dokonce se jim občas v noci zdály i stejné sny.
V omezené míře se oba takto dokázali vcítit i do zcela cizích lidí.
Například vždy spolehlivě poznali, když je někdo pozoroval, nebo když je nějaký
člověk neměl rád. Tuto schopnost zdědili patrně po své mamince, která prý jako
dítě dokázala vycítit, že jejího otce, který byl v té době obchodně až
v Krakoru, rozbolel zub. Dokázala prý i přesně určit který.
Klára se právě chystala
prohodit nějakou pichlavou poznámku ohledně chybějícího potoka, když v tom
Jirka radostně zvolal: „Támhle, to bode on.“
A opravdu, les před nimi
přerušovalo nějaké holé místo bez stromů. Jakmile se ještě trochu přiblížili,
uslyšeli tlumený hukot.
„Tam bude určitě koryto
potoka,“ radoval se Jirka, „už slyším vodu.“
Těch několik kroků
k okraji lesa Jirka téměř běžel. Když se Klára prodrala houštím, které
lemovalo okraj lesa, Jirka už stál na břehu širokého potoka, skoro malé říčky.
„Podívej, támhle je pstruh,“
ukazoval prstem, „a támhle další a tady celé hejno.“
„Co vyvádíš, jako bys objevil
pramen věčného mládí?“ divila se Klára, „ty jsi ještě nikdy neviděl rybu?“
„Jen se raduji, že jsme skoro
u cíle. Ti pstruzi znamenají, že toto je určitě ten správný potok. Což by tě
určitě napadlo, kdybys občas přemýšlela,“ nedal se Jirka.
„Já spíš přemýšlím, jak se
dostat na druhou stranu. Ten poklad je totiž podle mapy na druhém břehu.
Rozhodně bych se nechtěla přes ten potok brodit. Ta voda bude ledová.“
„No tak prostě půjdeme po
tomto břehu, a až najdeme vhodné místo, tak přejdeme na druhý břeh,“
okomentoval její obavy Jirka.
Když asi po deseti minutách
chůze došli k vyvrácenému stromu, po kterém mohli přejít na druhou stranu
potoka, vychutnával si Jirka svůj triumf: „Vidíš, jak je snadné, dostat se přes
ten potok.“
Za necelou půlhodinku chůze po
břehu potoka, vyšli znenadání z lesa na prostorný palouk, zakončený na
druhé straně vysokou, téměř kolmou skalní stěnou. Přes louku se k nim nesl
hukot padající vody. Rychle se rozběhli ke skále a za chvilku stáli pod místem,
kde ze skály asi padesát metrů vysoké padal dravý proud potoka a vytvářel
nádherný vodopád. Průzračně čistá voda se tříštila o skálu a v paprscích
ranního slunce vytvářela vodní tříšť duhu. Spodek vodopádu halila jemná mlha,
kterou vytvářela masa vody dopadající na kámen.
Tentokrát už ani Klára
neskrývala svou radost, smála se, ukazovala prstem někam nahoru a vesele něco
pokřikovala. Hukot vodopádu přehlušil její slova, takže Jirka se mohl jen
dohadovat, že její gestikulace má něco společného s duhou nad vodopádem.
Když se oba nabažili pohledem na vodopád, ujal se Jirka opět iniciativy.
Poznámku napsanou na jejich mapce znal už dávno zpaměti. Od vodopádu se měli
vydat podél skály, až dorazí ke třem velkým kamenům. Vylézt na největší
z nich a z kamene přelézt na skalní stěnu. Pak pokračovat po skále,
až ke skrýši. Sice nechápal, jak to mají provést, ale hodlal to co nejrychleji
zjistit. Posunkem ukázal Kláře, že pokračuje v cestě a vydal se hledat ty
velké kameny, popsané na mapě. Ani Klára nechtěla zůstat pozadu. Než ušel dva
kroky, už stála vedle něho a zaujatě sledovala okolí. Nemuseli hledat dlouho.
Asi po padesáti krocích došli ke skalnímu ohybu a za ním to uviděli. Tři velké
ploché kameny. Na první asi metr vysoký, navazoval druhý o něco vyšší a hned vedle
něho se tyčil třetí kámen vysoký dobré tři metry. Všechny tři dohromady
připomínaly jakési tři obrovské shody. Jako na znamení se Jirka s Klárou
rozběhli ke kamenům, aby se utkali o to, kdo bude první nahoře.
„Já jsem byla první,“ radovala
se Klára, která se na vrcholek nejvyššího kamene dostala o zlomek vteřiny před
Jirkou.
„Ono se to nezdá, ale ten
batoh se pronese,“ stěžoval si Jirka, „už pomalu necítím záda.“
„Opravdu? Mně se tak těžký
nezdál,“ posmívala se mu Klára.
„Kdybych neměl ten batoh, tak
bys neměla ani nejmenší šanci.“
„A kdyby sis po cestě zlámal
nohu, tak bys neměl zase šanci ty. Na žádné kdyby nehraji. Prostě jsem vyhrála
a hotovo,“ zakončila rázně rozhovor Klára.
Jirka se radši dál nedohadoval
a vydal se po vrcholu kamene směrem ke skalní stěně. To co ze zdola vypadalo
jako úzká štěrbina ve skále, se odsud z vrchu ukázalo být poměrně širokou
skalní římsou. Protože kámen přiléhal až ke skále a římsa byla jen asi o půl
metru výše než vrch kamene, bylo velmi snadné dostat se z něj na římsu.
Směrem doleva se skalní římsa po pár krocích ztrácela. Jediná cesta dál vedla
nahoru po skále, směrem odkud před chvilkou přišli. Vydali se tedy vzhůru.
Skalní římsa zde byla tak široká, že zde mohli pohodlně jít dva lidé vedle
sebe. Protože římsa neustále stoupala, za chvilku byli dobrých pět metrů nad
úrovní louky pod nimi. Ušli asi třicet metrů, když se náhle cesta zatočila
směrem doleva, začala prudce klesat, a končila v jakési skalní puklině. Po
dalších deseti krocích se náhle před nimi otevřel asi dva metry vysoký vstup do
jeskyně. Okolní skály jeskyni zakrývaly takovým způsobem, že zespoda
z palouku nemohl žádný člověk vchod zahlédnout. Těsně před vchodem
zastavili, Klára sundala Jirkovi ze zad batoh a vyndala z něho křesadlo se
svíčkou. Zatímco zapalovala svíčku, vytasil Jirka svůj mečík. Klára se po něm
udiveně podívala.
„V takových jeskyních často
bývá spousta dravé zvěře,“ vysvětloval Jirka. „Tak chci být připravený.“
Po několika krocích úzkým
vchodem se jeskyně rozšiřovala do stran a do výšky. Hukot nedalekého vodopádu
se odrážel od skal a stěn jeskyně takovým způsobem, že přehlušoval jakýkoli
jiný zvuk. Jirka s mečíkem v ruce se vydal podél pravé stěny jeskyně
a Klára ho následovala se svíčkou. Neušli ani dvacet metrů než se dostali
k velké hromadě kamenů. Zde se strop snižoval a stěna se prudce stáčela
doleva. Jen pár kroků od nich asi metr a půl vysoko vyčníval z hladké
stěny rezavý železný kruh. Ke kruhu byly připevněny tři silné železné řetězy,
každý zakončený pevným kovovým okovem. Řetězy i okovy pokrývala rovněž silná
vrstva rzi.
„Tak tady asi držel Rupert
loupežník své zajatce,“ zakřičel z plných plic Jirka, aby přehlušil rachot
vodopádu. Klára jen tiše přikyvovala.
Jirka zkusil rukou pevnost
okovů a železného kruhu. I po více než stu letech vše drželo pevně ve skalní
stěně. Pak pokračovali dál podél stěny, která se brzy zatočila k východu
z jeskyně. Venku před Jeskyní, kde nebyl hluk působený vodopádem tak
silný, Klára chladně zhodnotila jejich objev: „Takže jsme našli jeskyni, dvacet
kroků dlouhou, širokou tak patnáct a žádný poklad.“
„Ještě jsme jeskyni ani
pořádně neprozkoumali,“ zlobil se Jirka, „tak jak můžeš vědět, že tam žádný
poklad není.“
„No, můžeme si jí pořádně
prohlédnout, když už jsme tady,“ souhlasila váhavě Klára, „ale ty schovej konečně
ten svůj meč, žádné nebezpečné zvíře uvnitř určitě není.“
Celou jeskyni ještě několikrát
pečlivě prohledali a nenašli nic zajímavého. Z jejích naprosto hladkých
rovných stěn se nedalo ani přesně určit, jestli jeskyni někdo do skály
vyhloubil uměle, nebo vznikla přírodní cestou. Dno jeskyně pokrývala slabá
vrstva prachu, pod kterým se nacházela pevná skála. Strop, několik metrů nad
nimi, nenarušovala žádná viditelná puklina. Nakonec se Jirka zastavil u hromady
kamenů.
„Tady pod tím by mohlo něco
být,“ prohlásil a okamžitě začal s vervou kameny odhazovat. Klára jeho
nadšení sice nesdílela, ale i ona začala pomalu odklízet kameny stranou. Po půl
hodině tvrdé práce, když z celé hromady zbylo jen pár velkých šutrů,
s kterými nedokázali pohnout, musel i Jirka uznat, že tu žádný poklad asi
nebude.
Před Jeskyní popadl Jirka
batoh a se slovy: „Teď je řada na tobě,“ ho podával Kláře.
„To jsem zvědav, jak rychle
s ním budeš běhat,“ dodal po chvilce.
Klára nic neříkala, vyndala
z batohu svůj plášť a pomalu ho rozbalila. Jirka zůstal zírat na velký,
asi tříkilový kámen, který byl pečlivě zabalený uvnitř pláště.
„To máš za ty mravence,“ mile
se na něho usmála Klára.
„Jak, kdy, co,“ koktal Jirka.
„No počkej, za tohle zaplatíš, za to poneseš ten kámen celou cestu až domů.“
„Copak jsem hloupá, abych
nosila v batohu kameny?“ odpověděla se smíchem Klára, zatímco rovnala
zbytek věcí do batohu.
„A co naše dohoda, že si dnes
nebudeme dělat žádné naschvály,“ rozčiloval se Jirka.
„Tak na tu dohodu si jasně
vzpomínám. Přiměla jsem tě slíbit, že si ze mě dnes nebudeš utahovat. Já jsem
ti ale nic neslíbila.“
„To se přeci rozumí samo
sebou, že mě taky necháš na pokoji.“
„Myslím, že se to nerozumí
samo sebou,“ odporovala Klára, „a pojď už. Já už mám sbaleno.“
Během cesty po skalní římse se
nakonec oba shodli, že přestože nenašli žádný poklad, prožili dnes báječné
dobrodružství.
„Jestli se ale chceme vrátit
do oběda, musíme si opravdu pospíšit. Proti plánu máme dost velké zpoždění,“
strachoval se Jirka. „Naštěstí myslím, že si cestu můžeme o kus zkrátit, když
se budeme držet víc severně.“
„Stejně to doma asi pěkně
schytáme, tak je jedno, jestli přijdeme trochu později,“ uvažovala Klára.
„Jak znám Barboru, tak když
nepřijdeme včas na oběd, nedostaneme nic k jídlu až do večeře. A já už teď
mám hlad, že bych jedl chrousty,“ nesouhlasil Jirka.
„No přinejhorším to uděláme
jako vždycky. Já odlákám Barboru z kuchyně a ty mezitím pro nás něco
ukořistíš ve spíži,“ uklidňovala ho Klára.
„Tak to by šlo,“ souhlasil
nakonec Jirka.
Mezitím oba sestoupili po
kamenných stupních na mýtinu a zamířili co nejrychleji k domovu.
