V dřevěné chýši, jen chvilku po soumraku, vyprávěl stařeček báchorku čtyřem nezbedným dětem.Choulily se za krbem a z peřin jim koukaly jen veliké oči a trošku zrudlé nosíky. Ani nedutaly, když starý muž započal své vyprávění a do jeho hlasu, již ztichlého stářím, se mísilo jen praskání polen.
Povídal příběh o jedné malé holčičce, co uprostřed noci náhle otevřela oči. A uviděla vikýřem Tmu, jak na nebi hraje mariáš s Měsícem.
Tma byla veliká a tmavá, ani nezačínala ani nekončila, byla úplně tichá a měla dobrou kartu. Měsíc byl v té černé Tmě celý nesvůj – vrtěl se, mračil se a stříbrným hlasem si nadával pod fous, který neměl. Prohrával už druhou hru a tahle třetí se taky nevyvedla. A Tma pořád jen mlčela a pleskala karty o koruny stromů.
Měsíc prohrál. Seděl jen tak na krajíčku, choulil se a nervózně pokukoval po Tmě.
Ta se ani nehnula. Jen rozpřáhla ruce, které byly stejně černé jako ona sama, a ukryla měsíc ve svém objetí.
Holčička zavřela oči a usnula, snad aby dohonila ten vykoukaný čas.
Následující den byl jako ostatní – obyčejný a ničím zvláštní. Když potom nadešla noc, na oblohu vystoupila Večernice, vyšly i jiné hvězdy, však Měsíc nikde.
A neukázal se ani další noc, ani tu potom.
Lidé si začali špitat o černým kouzlech a nečistých silách.
A jen malá holčička věděla, jak to bylo, a nikdo jí to nevěřil.
Stařec domluvil. Dříví už dohořelo a zbyly z něj jen mrkající uhlíky.
Čtyři malé zrudlé nosíky pořád ani nedutaly a jemným sluchem, jaký mají jen vystrašené děti, slyšely tmu všude kolem.
