Seděla jsem se Salerem v domku už celý den. Povídali jsme si a výborně se bavili. Vyprávěl mi spoustu veselých historek ze svého života a neustále mne rozesmíval svými vtipy. Čokoláda už byla dávno snědená a všechno mléko vypité, když se podíval z okna a ustaraně vzdychl. V očích měl napsáno velkými písmeny, že má nějaký velký problém.
„Salere?“
Trhl s sebou a rychle se na mě podíval.
„Copak?“ řekl rychle.
„No, jenom jsem se chtěla zeptat, co je vlastně vaše zaměstnání. Pořád vykládáte, že jste jeden z nejváženějších lidí ve městě, ale já pořád nevím, co vlastně děláte… A navíc, ehm… nevypadáte, že jste zrovna ve své kůži. Děje se něco?“
„Tady se toho děje… No, já jsem hodinář.“
„Hodinář? To je tak vážená práce?“ divila jsem se.
„V našem městě ano. Zde Hodiny neurčují jen čas, ale i koloběh všech věcí a život. Musí se dobře obstarávat, abychom mohli žít. Náš rod vykonává toto řemeslo už po staletí. Um opravit Hodiny je předáván z otce na syna. Já jsem se sice nikdy neoženil a děti nemám, ale ve městě jsem si vyhlídnul jednoho mladíka, kterého začnu co nevidět zaučovat. On založí novou linii hodinářů. Tedy, až se mi podaří vyřešit jeden mnohem větší problém, ale to se tě netýká. Nemusíš si tím zatěžovat hlavu.“
Aha, takže on něco nakousne a že by to taky dožvejkal, to ho ani nenapadne. Tak to teda ne.
Udělala jsem na něj oči a začala přemlouvat, aby mi prozradil, co se stalo.
„Třeba bych vám mohla pomoci,“ zkusila jsem, ale Saler vypadal neoblomně.
„Ty? Budeme rádi, když se nám podaří dostat tě domů. Buď ráda, že máš o jeden problém méně.“
„Souvisí to nějak s Hodinami?“ zeptala jsem se.
„Vlastně ano, ale nevyzvídej už. Víš ty co? Dojdu ještě pro další čokoládu.“
„Salere,“ ozvala jsem se trošku ostřeji. „Já už žádnou čokoládu nechci. Chci vědět, co se stalo. Neměl jste se o tom zmiňovat, protože teď už je pozdě. Řekněte mi to.“
Obdivně na mne pohlédl.
„Máš silného ducha,“ řekl. „Dobrá, přesvědčila jsi mne, že ti to mohu říct. Tak poslouchej.“
Usmála jsem se a v duchu si pomyslela: Silného ducha nevim, ale dotěrná jsem příšerně.
„Před chvílí jsem ti říkal, že naše Hodiny ovládají život a koloběh času.“
Kývla jsem.
„V dávných dobách je vyrobil můj předek a do jejich víka zasadil vzácný kámen. Jmenoval se Westlantský Opál.“
Když vyslovil to jméno, tak jsem sebou trhla. Sice jsem se snažila na sobě nedat nic znát, ale Saler byl neskutečně všímavý. Naštěstí si mé rozrušení vyložil úplně opačně.
„Asi jsi o něm už slyšela,“ povídal. „To je dost dobře možné, mluví o něm celé město.“
„Ach tak,“ přitakala jsem. „To bude tím.“
„Když můj předek Hodiny tvořil,“ pokračoval. „Tak přidal do písku tři úlomky z Opálu. Všechny jsou větší než ostatní zrna, ale jen o trošku. Přesně o takovou trošku, aby se mohly zaseknout v hrdle Hodin, ve chvíli, kdy se tam sejdou.“
„To se ale stane jen těžko, když je tam těch zrn taková spousta,“ prohlásila jsem.
„To ano,“ souhlasil se mnou. „Ale ta pravděpodobnost tady stále je. Ačkoli velice malá. Nikdo se toho nikdy nebál, protože můj předek dal tomuto lidu proroctví. Řekl, že Opál se z Hodin jednoho dne ztratí a v tu chvíli se tyto tři úlomky sejdou a zastaví Hodiny. Problém je ale v tom, že pouze ten člověk, který Opál najde, se ho bude moci dotknout a vrátit ho na původní místo. Pak se Hodiny spraví a jemu se splní jedno největší přání.
Místní stráže hledají Opál celou duší. Nemyslí na nic jiného a touží ho najít co nejrychleji, aby zrušili tenhle skoro mrtvolný stav, kdy se slunce zastavilo vysoko na obloze a stále do nás pere svou silou. Ten stav, kdy lidé nestárnou, ale ani nerostou, ovoce nezraje a klasy nezlátnou. Už asi týden máme sobotu 16. června, 12 hodin a 35 minut. Když se zastaví čas, člověk by radši umřel.“
Nastalo ticho. Přemýšlela jsem jako o překot, jestli mu mám o Opálu říct, nebo jestli si to mám nechat pro sebe. To, že se ho nemohl ten strážník dotknout svědčilo jen o tom, že si Opál vybral mne, abych ho našla. Ale já se nechci zapisovat do dějin tohohle zpropadenýho městečka. Ale pak mě ještě lákalo to splněné přání. Mohla bych se dostat domů.
Nakonec jsem se zhluboka nadechla a sáhla do kapsy.
„Chci vám něco ukázat,“ řekla jsem a vytáhla Opál ven.
„Tys ho našla,“ řekl. „Vždycky člověka něčím překvapíš.“
Usmál se na mě.
„Zítra tě odvedu k Hodinám.“
„No, já...“ Nevěděla jsem jak to mám říct. „Já si nejsem úplně jistá, jestli to chci udělat. Nechci se zapsat do vašich dějin. Chci se prostě jenom vrátit domů a žít svým normálním životem. Nedalo by se to předat někomu jinému?“
„Ne, je mi líto,“ řekl. „Tys ho našla, ty to musíš udělat. Nikdo jiný nemůže.“
„Hmm. Asi se budu muset rozmyslet. Dáte mi čas?“
„Určitě. Omlouvám se, že jsem s tebou tak hned počítal. Přišlo mi to samozřejmé, ale máš pravdu, že tě do toho nemůže nikdo nutit. Chci abys to udělala svobodně.“
Byla jsem za to ráda. Chvilku jsem jenom tak seděla a pak jsem najednou zívla.
„Asi toho máš za dnešek dost,“ ozval se rychle. „Támhle je pokojík pro hosty. Můžeš si tam jít lehnout, budeš mít soukromí.“
„Děkuji.“ Zvedla jsem se a pomalu odcházela.
„A, nelisho!“ zavolal za mnou.
„Ano?“
„Víš po kom máš jméno?“ zeptal se.
„Ne,“ řekla jsem popravdě.
„Po mé matce. Byla to velice statečná a rozumná žena. Teď vidím, že jsem ti to jméno nedal nadarmo.“
Rozpačitě jsem se usmála.
„A ještě něco,“ pokračoval a vyskočil při tom od stolu k zasklené almaře. „Tohle patřilo jí. Vezmi si to pro štěstí.“
...a podal mi stříbrný řetízek, na kterém se houpala malá kovová plastika přesýpacích hodin.
