|
4. část
Nováka se
zmocnila tréma. Když opustil
místnost, musel si soukromě promluvit s Hofmannem.
Vyžádal si od něj další
cigaretu.
„Máte
z toho strach, že ano?“
vypozoroval to na něm Hofmann.
„Trochu,“
přiznal Novák.
„Také
jej mám...“ svěřil se Hofmann, ale
poplácal Nováka po ramenou a zůstal
s ním v chodbě, jejíž stěny
jako
by byly tvořeny jakýmsi druhem biomechanické
hmoty z říše H. R. Gigera.
Novák zuřivě
vychutnával cigaretu. Už ani
nekašlal. Dumal o tom, jaké budou
následující okamžiky.
Ostatní jej chápali,
zvláště psycholog Hofmann. Novák přece
nebyl žádný profesionál
vycvičený k něčemu
podobnému. S lidmi se obvykle nebavil, ale
disponoval vědomostmi, a proto
mu byla přidělena tak klíčová role,
na níž se samozřejmostí přistoupil.
Dokouřil cigaretu, zašlápl ji na
kamenné podlaze a ve společnosti Hofmanna
následoval ostatní.
Ti čekali před
ubikací s „pacientem“. Toho
Novák poprvé a zatím naposledy spatřil
po rozmrazení. A neměl na to právě
nejlibější vzpomínky! Ten pohled,
který mu stále trčel v hlavě, byl
dokonce tak hrozný, až byl nucen rozmrazovací
místnost spěšně a předčasně
opustit.
A nyní
přicházela chvíle, kdy mu měl znovu
pohlédnout tváří
v tvář. Co když mu ten
neznámý nějak ublíží?
„Pacientova“
kobka se utápěla v nachové
uklidňující záři. Uprostřed bylo
lehátko s množstvím přístrojů
a hadic,
jež do těla „nemocného“
dodávaly umělou výživu. Pod mírně
zduřelou pokrývkou se
chvělo nebohé tělo. Nad jejím horním
okrajem se rýsovaly ostré kontury hlavy
s vytřeštěnýma očima. Novák
viděl až odtud, jak jej oči sledují. U postele
bylo přistaveno křeslo. Jak tak pohlížel do
smutných očí z pod pokrývky
vykukující hlavy, postupně v něm strach
a nervozita slábly. Vystřídal je
hluboký smutek, jenž vyvrcholil, ledva přistoupil těsně nad
postel a shlédl na
prázdný výraz, jenž na něm visel.
V očích již nechyběla duhovka, nyní byly
smutné, smutné jako oči štěněte. A
třesoucí se okoralé rty již nepotahovala
nechutná blána. Novák se
náhle divil sám sobě, jak mohl mít
k tomuto
„stvoření“ tolik
neoprávněné předsudky. Litoval je.
Z tváře toho ubožáka
vyzařoval neskonalý žal. Novák pocítil
nutkání jej obejmout a uklidňovat jej,
konejšit. Ani zpola mu nepřipadal nacistického
zločince. Tento výraz mu byl
znám z obrázků historických
knih.
Dveře se zavřely. Byl tu
jen Novák, Hofmann a
zubožená lidská bytost na lehátku, jež
Nováka nepřestávala pozorovat
zkoumavým
a vystrašeným pohledem. Jako by jej
jím žádala o pomoc. Bylo to tak
dojemné, až
se Novák na okamžik v duši rozplakal. Když pak
opatrně, nespouštěje
z vysláblé
osoby oči, usedal do křesla, Hofmann si stoupl do
ústraní. I on litoval tíživě
smutného „pacientova“ výrazu.
Kapitola IV. : Novák.
Vzpomínání
si. Heftlink
 menuji
se Novák, jsem
původem z Čech, ale mám německé
občanství,“ začal se Novák
představovat.
Kostlivec na lehátku na něj upíral
nechápavý výraz a nejevil
známky
porozumění. To si Novák až moc dobře uvědomoval,
a tak, aby předešel
nedorozumění, otázal se:
„Rozumíte mi vůbec? Mluvíte
německy?“ a vyčkával netrpělivě
na odpověď, jež se však nedostavovala. Nevěděl si rady a
úkradkem pohlédl na
Hofmanna. Když se pohledem vrátil k JEMU,
všiml si, že kýve hlavou na
důkaz porozumění.
„Rozumíte, ano?“
vzrušeně na něj zamrkal Novák.
„A-n-o...“ ozvalo se slabě.
„Jak se jmenujete?“
porozhlédl se Novák vítězoslavně po
místnosti.
„Kde
to jsem?“ zaznělo zřetelněji.
„Nemějte strach. Bude o vás dobře
postaráno,“ uklidnil jej Novák.
„Co se stalo?“
„Nevzpomínáte
si?“ pohlédl Novák do kamery nad
postelí, jež je sledovala.
U monitoru, kdesi za zdí, stál
Schwartzův tým s Blauem, kteří celou
rozmluvu napjatě sledovali.
„Ne!“ odvětil pacient.
„Co si vybavujete naposledy?“ vžil se
Novák do své role až překvapivě
rychle.
Ten na posteli odvrátil od Nováka
hlavu. Přemýšlel.
„Pamatujete si něco?“
naléhal na něj Novák. „Potřebujeme
vědět cokoliv,
abychom vám mohli pomoct.“
„Jmenuji
se Hans Kurg,“ přimhouřil pacient oči, když se
nadmíru soustředil.
„Hans!“ zvolal nadšeně
Novák těše se z pokroku. Už
konečně
znali jeho jméno. A bylo německé!
„Co se stalo? Proč jsem tu?“
„Říká vám něco
zkratka NSDAP?“ otázal se nečekaně
Novák.
Členy Schwartzova týmu tato přímost
poněkud pobouřila, ale nomohli dělat
nic. Otázka již padla.
K jejich podivu se však
v Hansových očích neodrazilo nic
zvláštního. Dle jeho výrazu
usoudili, že o něčem podobném nikdy neslyšel, či
že
mu to nyní nic neříká.
„Nic!“ potvrdil jim Hans.
„Ostnatý drát,
mundúry, dřevěné bloky, dva
stříbrné blesky...“ chrlil ze
sebe Novák. „Nic?“
Hans se opět zdlouhavě zamyslel, jako by po
místnosti hledal nějaký
záchytný bod.
„Adolf Hitler, vůdce!“ vypravil ze
sebe Novák následovně.
„Řekněte mi, co se stalo,“ Hans se
prosebně zadíval na Nováka.
„To my
nevíme. Snažíme
se to zjistit. Rádi
bychom vám řekli, co se vám stalo, ale
nevíme to.
Našli jsme vaše tělo
v kryospánku a teď jsme vás
z něho probudili.“
„Kryospánku?“
nechápal Hans.
„Byl jste zmražen. Byly vám při tom
zachovány tělesné funkce, a tak jste
přežil dlouhou dobu zahrabaný pod zemí, než jsme
vás našli.“
„Našli?“
„Jistě, byl jste hluboko pod zemí ve
speciální schránce.“
„Kde jste mě našli?“
zajímalo Hanse.
Na tuto otázku Novák nehodlal hned
odpovědět. Nakonec improvizoval, což
se od něj víceméně očekávalo.
„Říká vám něco
pojem Konzentrationslager?
KT,“ obcházel Novák přímou
odpověď.
„Konzentrationslager?“
zaujalo
to Hanse, což ostatním
přihlížejícím nemohlo uniknout.
„Ano,“ nadšeně potvrdil
Novák a očekával, co k tomu Hans
dodá.
„Nerozumím?“ řekl.
„Auschwitz, Majdanek, Buchenwald...“
vyjmenovával některé bývalé
tábory,
pokoušeje se nezmínit toliko Dachau.
Z Hansova výrazu však
vyzařoval naprostý zmatek.
„Nic mi to
neříká.“
„Vzpomínáte si, kdy a kde
jste se narodil?“
„Jsem z Německa.“
„Narodil jste se v Německu?“
„Ano.“
„Kolik je vám let?“
„Nevím.“
„Jaký si myslíte, že je
rok?“
„Devatenáct set...“
nedopověděl. Vše bylo příliš
mlhavé.
Novák pohlédl na vedle
stojícího Hofmanna a pak se rychle
obrátil zpátky
k Hansovi s pobídkou: „A
dál...?“
„Devatenáct set
čtyřicet...“ opět nedopověděl.
„Devatenáct set čtyřicet-
kolik?“
„Pět?“ zaznělo jako otázka,
jež přešla v Hansovu hlubokou
zadumanost. Jako by mu zapadaly jisté střípky
mozaiky amnézie dohromady. Jako
by se mu rozjasnilo.
„Devatenáct set čtyřicet
pět?“ zopakoval po něm Novák.
„Ano!“
„Hansi?“ poprvé jej
Novák oslovil jménem. „Druhá
světová válka, rok
devatenáct set třicet devět, tehdy začala,
vzpomínáte si na to datum?“
Hans zamžoural očima a pak mu přeběhl mráz po
zádech. Řekl: „Prvního
září devatenáct set třicet
devět.“
„Ano!“ vzkřikl Novák a
chtěl Hansovi zatleskat.
Schwartzův tým pokyvoval nad monitorem
souhlasně hlavou.
„Dachau!“
náhle prosykl Hans mezi zuby.
Novákem projelo neskonalé
vzrušení. Řekl to, řekl Dachau!
„Můj bože,“ rozplakal se Hans a
odvrátil hlavu.
„Hansi?“ dotkl se Novák
jeho ramene a dodal: „Co se děje ? Vzpomínáte
si
na něco?“
„Dachau!“ opakoval smutně dokola Hans.
Hofmann jej soucitně sledoval.
„Vzpomínáte si na
Dachau?“ zajímalo Nováka.
„Ano,“ upřel na něj Hans oči a rty se
mu roztřásly.
„Kdo
jste, Hansi?“
„A kdo jste vy?“ Hans náhle
pocítil strašlivou obavu.
„Nemusíte
mít strach. Jste v bezpečí.“
„Je ještě válka?“
Novák vzhlédl ke kameře, jež je
neúnavně snímala. Nevěděl, co odpovědět.
A tak řekl prosté: „Dachau již neexistuje,
nemusíte se bát.“
„Jak to?“
„Už celá léta nefunguje,
tábor není.“
„Doktor Rascher,“ zaznělo
strašlivě jako ta nejhorší slova,
která kdy
Novák slyšel. Slyšel to
z úst pamětníka. Jako by Hans vydechl
smrt.
„Rascher,“ opakoval Hans.
„Ano, znal jste doktora Sigmunda
Raschera?” zajímalo Nováka.
„Himmelfahrtswagen!
Himmelfahrtswagen!
Utrpení, tlak!“
vyvolával dokola. Nešlo to zastavit.
Novák pohlédl prosebně na Hofmanna,
jenž zakročil.
„Klid, uklidněte se, už je to pryč,
slyšíte!“
Nepomáhalo to.
Musel přispěchat doktor Hitreiter, který
vpíchl Hansovi sedativum na
uklidněnou. Hans upadl do neklidného spánku.
Zbytek Schwartzova týmu byl
z této události velmi
rozrušen.
Zatím vyšel Novák
s doktorem Hofmannem na chodbu. Doktor Hitreiter
zůstal s pacientem. Novák se otočil
k Hofmannovi a požádal jej:
„Doktore, dejte mi, prosím, ještě jednu
cigaretu.“
O několik okamžiků později se sešel Schwartzův
tým s Blauem v jednací
místnosti.
„O čem to mluvil, o jakém voze
nanebevzetí se to zmiňoval? Co jej na tom
tak pobouřilo?“ naléhal Blau na Nováka.
„Pánové...“
tajemně je Novák oslovil, jako by se chystal
pronést
rozhodující větu. „To není
nacista.“
„Jak to můžete vědět?“
zajímalo Blaua. „Byl jste tam
s ním jen chvilku.
Málo z toho, co řekl, dávalo
smysl.“
„Ale jděte. Dávalo to smysl.
Všechno. Je to bývalý
heftlink koncentračního
tábora Dachau.“
„Cože?“
téměř se mu vysmál Blau. „Proč
by nacisté zmrazovali heftlinka?“
„To ještě nevím.
Avšak ten vůz nanebevzetí, o kterém se
zmínil, to byl
postrach všech vězňů v táboře.“
„Vůz nanebevzetí?“
„Ten člověk zřejmě znal doktora Sigmunda
Raschera. Už jsem se vám o něm
zmiňoval, než jste mne přibrali do týmu.“
„A co je to ten Vůz
nanebevzetí?
Pořád to nechápu,“ vložil se do toho
Schwartz.
„Komora, v níž bylo
možné regulovat tlak. Na lidech se používala
jen v koncentračním táboře Dachau. Byl
to další z experimentů pro
Luftwaffe. Tento druh experimentu je považován za
nejbrutálnější mezi
ostatními
pokusy páchanými na lidech ve všech
koncentračních táborech druhé
světové
války.“
„A co s tím má
společného on?“
„Cožpak jste neslyšeli?“
„Ale jistě.“
„Některý z jeho spoluvězňů,
nebo dokonce on sám, mohl být podroben
těmto pokusům v podtlakové komoře, ve Voze
nanebevzetí.“
„A nebo ne! Jak to můžete s jistotou
tvrdit? Co když to na nás jen
hraje? Co když byl právě tím, kdo
posílal vězně na smrt?“ pokrčil Schwartz
rameny.
„Viděl jste snad někdy někoho tak
zničeného?! Cožpak vám nestačil jeho
výraz?“ vztekal se na Schwartze Novák.
„Počkejte, počkejte,“ zarazil jej
Blau. „Snad nebudete někoho soudit
podle výrazu?“
„Navíc,“ namítl
tentokrát Hitreiter, „jeho vzhled je naprosto
adekvátní
k době, jakou strávil v hibernaci. Je
normální, že je tak
zubožený.“
„Nicméně,
pánové, přes vaše námitky
vám sděluji, že já v tom mám
jasno,“ osočil se Novák.
„Není důvod
k hádkám, jen konstatujeme možnosti.
Nezlobte se, pane
Nováku, ale musíme stále postupovat
obezřetně,“ uklidnil jej Blau.
„V každém případě
vám zatím děkuji. Jsme na
dobré cestě. Jen vytrvat.“
„Co ještě potřebujete?“
nesdílel s nimi Novák jejich
názor.
„Ještě ani neřekl, že byl vězněm.
Pokud jím však opravdu byl, nesmíme mu
dát najevo, že si něco podobného
myslíme. Držme se toliko jeho
výpovědí, toho,
co řekne sám. Nesmíme mu poskytnout
nějaké vodítko. Držme se pouze role, že
jsme jeho přítelé.“
Novák naslouchal Blauovým slovům.
Cosi pravdy na nich rozhodně bylo. Co když je
skutečně někým jiným, než vězněm?
zapochyboval náhle. Nedávalo mu totiž smysl, proč
by nacisté zmrazovali vězně.
Co když je ten člověk jakýmsi géniem, hercem,
který se pro své dobro dokáže
ztotožnit s některým z vězňů,
kterého v táboře znal? Cožpak
není
pravděpodobnější, že by nacisté
uchovali některého ze svých lidí,
nežli vězně?
Třeba právě pro schopnost jeho improvizace jej
nacisté vybrali za vyvoleného ke
zmrazení. Stále tu existovala možnost, že Hans je
nacistickým zločincem. Co
když si jen snaží zachránit krk, aby pak na zemi
rozpoutal opravdové peklo?
Další rozhovor mezi Hansem a
Novákem se konal
následujícího dne. Novák
k němu přistupoval se
smíšenými pocity. V noci
nezamhouřil oka. Stále
přemítal o tom, kým Hans doopravdy je.
Schwartzův tým s Blauem stál po
vzoru včerejška opět za monitorem a
sledoval, co se děje v místnosti, kde byl
Novák ve společnosti Hofmanna a
Hanse.
„Dobrý den, Hansi,“
pozdravil jej odměřeně Novák.
„Dobrý...“ odpověděl
poněkud překvapeně Hans.
„Cítíte se už
lépe? Včera jste měl záchvat,
vzpomínáte si?“
„Ano, vzpomínám
si,“ stroze odvětil Hans.
„Nechcete mi k tomu povědět
více?“
„K čemu?“
„K Dachau, přece,“ Novák
vyslovil slovo Dachau
s velkým důrazem.
„Ach tak, k Dachau,“ zamyslel
se Hans.
„Abych byl upřímný,
našli jsme vás právě tam,“
přiznal se mu Novák.
„Kde přesně?“ začínal
tím být Hans nanejvýš
zainteresován.
„Vně tábora, ale ne tak daleko od
něho.“
„Vy znáte
tábor?“ zajímalo Hanse.
„Ano.“
„Jak, byl jste tam?“
„Víte, tábor už
není. O tom jsem vám říkal už včera.
Nyní tam stojí
jenom památník, abych se správně
vyjádřil.“
„Památník?“
nerozuměl tomu Hans, který nad tím
svraštil obočí.
„Ano, památník obětem
koncentračního tábora Dachau.“
„Obětem, nebo Němcům?“
„Obětem, vězňům.“
„A kdo jste vy, nerozumím
tomu.“
„Jsem historik. Má specialziace jsou
koncentrační tábory.“
„Jste členem nějaké komise? Jste od
Červeného kříže?“
„Ne, to nejsem,“ pousmál se
Novák a upřesnil, „už dávno
nestojí žádný
z nacistických táborů.“
„Nacisté
už nemají lágry?“ podivil se tomu Hans.
„Ne.“
„Jste si tím jist?“
strachoval se.
„Ano,
naprosto jist.“
„A kdo tedy jste, jste nacista, jste
jedním z nich?“
„A kdo jste vy, Hansi?“ neodpověděl mu
Novák.
„Myslíte, že jsem nacista?“
„Nemyslím si to.“
„A to je dobře, nebo
špatně?“
Novák netušil, co by na to měl
odpovědět. Dohoda přece zněla jasně.
Neprozradit nic, co by jej ovlivnilo.
„Mohu vám jen říct, že
vám tu nikdo neublíží.“
„Nerozumím tomu. Jsem
v Německu?“
„Nacházíme
se v Rakousku, v Alpách.“
„Jak
to dopadlo s válkou?
Vzpomínám si na postupující
spojence.“
„Jak myslíte vy, že to
dopadlo?“ dal mu Novák prostor, aby se
vyjádřil
sám.
„Porazili spojenci Němce?“
Novák opět neodpověděl. Namísto toho
položil další otázku:
„Hansi, byl
jste členem NSDAP?“
„Nebyl jsem členem NSDAP, pane
Nováku,“ poprvé jej oslovil
příjmením.
„Potřebujeme zjistit, kdo jste,“
uklikdňoval jej Novák.
„Proč mi nechcete odpovědět, jak to dopadlo? Kdo
je teď u moci? Jak
dlouho jsem byl mimo?“
„Vše se časem dozvíte. Jen
nám
povězte, co jste dělal v Dachau?“
„Nevěřím vám, nejste můj
přítel,“ zlostně na něj pohlédl Hans.
„Proč mi nevěříte?“
cítil se Novák dotčeně.
„Co ode mě chcete?“
„Pravdu.“
„Chcete mi ublížit?“
„To ne, chceme vám pomoci.“
„Nevěřím,“ tvrdohlavě
vzdoroval.
„Nemáte důvod mi nevěřit,“
osočil se na něj Novák.
„Že
ne?“ vysmál se mu Hans. „Co
je tedy za rok?“
„Když vám to řeknu, povíte
mi, co jste dělal v Dachau?“ hodlal
s ním Novák uzavřít kompromis.
„Dobrá,“ souhlasil Hans.
„Je rok dva tisíce
padesát,“ vypravil ze sebe Novák.
Hans strnul. Vše před očima se mu zatočilo.
Náhle nevěřil, že tu
doopravdy je. Cítil se jako ve snu, ve
špatném snu. Tiše řkul: „Dva
tisíce
padesát? To není možné!“
„Všichni, koho jste znal, jsou již
mrtví. Tedy za přepodkaldu, pokud
nebyl zmražen ještě někdo jiný...“
„Co se stalo po roce devatenáct set
čtyřicet pět?“
„Dlužíte mi odpověď.“
„Jsem heftlink
z koncentračního tábora
Dachau,“ pronesl pevně.
Novák pohlédl do kamery.
„Skutečně?“ promluvil
k Hansovi.
„Ano. Co se stalo? Proč jsem byl pryč tak
dlouho?“ nerozuměl tomu Hans.
„V roce devatenáct set
čtyřicet pět skončila válka,“ nyní
k němu Novák hovořil otevřeně a porušil
tak dohodu.
„Kdo vyhrál?“
„Němci prohráli. Dachau osvobodila
sedmá americká armáda.“
„Čekal jsem na ně, ale přicházeli
pomalu. Bylo příliš pozdě,“
líčil živě
Hans.
„Hansi, jak jste se dostal do stavu
zmrazení?“
„Počkejte...“ Hans byl ochoten
spolupracovat. „Všichni jsme doufali, ale
já nejméně. Nepracoval jsem...“
„Jak to myslíte?“
„Jaký měsíc byl
lágr osvobozen?“
„Dvacátého
devátého dubna.“
„Bože. Dělil mě od svobody jen
krůček,“ nemohl tomu Hans uvěřit.
„Jak došlo k tomu, že
vás zmrazili?“ stále na něj
naléhal Novák.
„Vzpomínám si na zimu,
strašlivou zimu. Nechtěl jsem, křičel jsem. Bože,
já tam nechtěl. Spoluvězni čekali na svobodu a já
byl mezitím podrobován
tajnému říšskému projektu.
Myslel jsem, že už nikdy neuzřu denní světlo a
teď...“ nedopověděl.
„Jste v bezpečí, nebojte se.
Venku vldáne demokracie. Nikdo už
neví, co bylo Dachau,“ uklidňoval jej
Novák.
„Rascher
tam tou dobou nebyl. Ale
viděl jsem jej předtím. Pak přišel z
Buchenwaldu zpátky do Dachau, kde ho zavřeli do bunkru a
popravili!“
„Kdy, kdy jste jej viděl naposled?“
„Naposledy jsem jej viděl v bunkru.“
„Jak vás zmrazili, jak to
provedli?“
„Nevím, ale ukradli Rascherovy
poznámky. Rascher byl strůjcem, ale oni
mu autorství té věci odepřeli. Namísto
toho jej popravili.“
„Zmrazili vás tedy několik dnů před
osvobozením?“
„Ano, byl konec dubna,“ souhlasil Hans.
„A kdo to celé vedl? Jak se jim mohlo
něco takového podařit? Dnes něco
podobného jen stěží
dokážeme,“ informoval jej Novák.
„Byla tam spousta vybavení,
které jsem ještě nikdy neviděl. Nevím,
kdo
to vedl. Ty lékaře jsem neznal. Možná
přišli z Auschwitzu, nevím. Rascher
každopádně nasbíral hodně materiálů.
Měl pomocníka. Směl jsem mu říkat
jménem.
Jmenoval se Walter.“
„Walter
Neff?“
„Přesně tak, byl to Walter
Neff, bývalý heftlink. Na oko jej zbavili
vězeňského statutu výměnou za to, že
zůstane v táboře a bude pomáhat
Rascherovi i nadále. Jenže to bylo ještě
v roce čtyřicet dva.“
„Proč zmrazili právě
vás?“
nechápal Novák.
„Zřejmě
se jednalo o
další pokus v řadě. Nic mi neřekli.
Nevím, proč jsem byl vybrán právě
já.“
„Byl jste tedy součástí
prototypu jakéhosi pokusu?“
„Asi tak něco.“
„Znamená to, že zmrazili pouze
vás?“
„To netuším. Ale
já byl první.“
„Kde vás zmrazili? Mám
tím na mysli úsek tábora.“
„Bylo to v takové budově vně
tábora, v podkroví,“ vysvětlil mu Hans.
„Nevylučujete tedy, že by po vás mohl
být ještě někdo jiný zmražen
stejným způsobem...?“
„Ne, to
nevylučuji,”
konstatoval Hans.
„A
jaký účel měl
tento pokus?“
„Zřejmě se na něco chystali. Já
však nevím, na co.“
„Důvod vašeho zmrazení
vám tedy nesdělili?“
„Ne,“ rázně odpověděl Hans.
„Můžete mi říct, jak došlo
k tomu, že jste se stal pokusnou
osobou?“
„To je dlouhá historie. Nerad na to
vzpomínám. Vše mi pomalu
vyplouvá na
povrch.“
„Moc by nám to ale pomohlo. Pokuste
se vzpomenout si.“
„V čem by vám to mělo
pomoci?“
„Abychom váš
případ co nejlépe pochopili.“
„Abyste alespoň z části
pochopili, museli byste znát celý můj
příběh.“
„Rád si jej vyslechnu, vždyť o to
vás žádám.“
„Sám si tím připomenu
věci, na něž jsem již zapomněl. Nejprve bych o
všem raději popřemítal sám a dal si
vše dohromady,“ požádal Hans o
trpělivost.
„Jistě. Nezapoměňte však, že jestliže
mne seznámíte s dobou, kterou
jste prožil, mohu vám já naoplátku
pomoci s pochopením současnosti.“
„Jaká je současnost?“
„To sám uvidíte, jakmile
se uzdravíte. A Hansi, kolik je vám vůbec
let?“
„Dvacet pět, tolik mi bylo, když jsem byl
v lágru. Na konci toho
dubna jsem měl dvacété páté
narozeniny.“
„Zmrazili vás tedy
v pětadvaceti?“ rekapituloval Novák.
„Ano, ale bože...“ odmlčel se Hans,
„kolik mi je vlastně doopravdy?“
„Bude to znít
nesjpíš fantasticky, ale je vám sto
třicet let. Jste
nejstarším člověkem planety.“
Novák ponechal Hanse, aby vstřebal tuto
bizarní realitu. Viděl na něm
také, že je unaven. Dnes se toho dozvěděl až
příliš. Souhlasil tedy s tím,
že se za Hansem vrátí až zítra.
Když Novák ve společnosti Hofmanna
vešel do zasedací místnosti, civěly
na něj chladné pohledy všech členů Schwartzova
týmu, ale i samotného Blaua.
Ten prolomil napjaté ticho: „Pane
Nováku, pochybyl jste!“ vyčetl mu.
Novák nic neřekl. Unesen Hansovými
slovy, nechal se vlákat do pasti a
prozradil mu spoustu věcí, o nichž měl pomlčet.
„To, jak jste se zachoval, je
politováníhodné.“
„Znamená to, že
končím?“ otázal se Novák,
jenž se zhrozil nad myšlenkou,
že pokud jej z projektu propustí, už se
s Hansem zřejmě nikdy
nesetká.
Nikdo dlouho nic neříkal.
Ticho prolomil opět Blau: „Ne. Můžete zůstat a
pokračovat
v rozhovorech s
vaším novým přítelem.
Jde mi jen o princip. Porušil jste
pravidla a já chci, abyste si to
uvědomil. Nicméně vás musím
pochválit, jak skvěle jste pokládal
otázky,
přestože nebyly...povolené.
Jen tak
dál,“ usmál se na něj Blau.
Byl to první Blauův úsměv,
který kdokoliv z přítomných kdy viděl.
Kapitola V. : Dachau.
Freiland II. Himmelfahrtswagen.
Seenot. Bunkr. Rascherův konec.
 sem žid.
Naše rodina byla vcelku zámožná.
Nevedli jsme si špatně, tedy oproti ostatním,
které jsem znal. Otec byl
úspěšným obdchodníkem. Po krizi, jež
v Německu nastala po první světové
válce, jsme pomáhali svým
známým, seč
jsme mohli. Znali jsme i spoustu árijců, s nimiž
jsme udržovali přátelské
styky. Obvykle jsem si vybíral kamarády
právě z řad těchto árijců. Tehdy
potřebovali naši pomoc a my jim ji poskytovali. Aby ne, když
jsme byli
v tak výhodném postavení.
Nebyl jsem jediným synem otce a matky. Měl jsem
další dva sourozence. Já
z nich byl nejstarší.
Všemu nastal konec v lednu
devatenáct set třicet tři. To se dostal
Adolf Hitler k moci. Mnohý se jej
obával, mnohý v něm viděl naději.
Na vlastní oči jsem sledoval davy hnědých
košilí, jednotek Sturm Abteilungen.
Vyvolávaly ve mně starch. Tenkrát jsme bydleli
v Mnichově. Zvrat střídal
zvrat. Sedmadvacátého února vypukl
v Reichstagu požár. Tehdy svalili vinu
na jakéhosi holandského žida. Říkalo
se o něm, že to neměl v hlavě
v pořádku. Oni to však brali jako
spiknutí komunistů vůči NSDAP – Národně
socialistické německé straně
pracujících. Pár týdnů nato
jsem se doslechl o
nově zřízeném vězení pro členy
opozičních politických skupin. Mezli lidmi
kolovaly zvěsti, že jde o nějaký tábor nedaleko
Mnichova, jenž byl vystavěn
z továrny na střelný prach.
Vzpomínám si, jak rodiče dlouhé noci
rozprávěli
o tomto přízračném vězení, o
táboře. Tvrdívali, že jsou do něj
zavíráni ti,
kteří nechtějí pracovat či
nesympatizují s Hitlerovou stranou. Již tehdy
jsem v jejich slovech vycítil cosi
skrytého, hrůzostrašného.
Tenkrát mi
bylo pouhých třináct let
a příliš
rozumu jsem z toho neměl. Děsil jsem se místa, jež
nektěří označovali jako
místo obehnané ostnatým
drátem, za nímž vládnou
smrtihlavové, kolem se tyčí
strážní věže a všude hrozí
smrt a vládne bezpráví.
Stávalo se to den ze dne
nesnesitelnějším. Jako židé jsme byli
omezováni stále více a více. Stávali jsme se
opovrhovanou spodinou, lůzou.
Nebýt podpory našich přátel,
kterým jsme pomáhali dříve, a
kteří se nyní ocitli
v opačných rolích, byli bychom na tom
ještě hůře. Postupně jsme však o
nich slýchávali stále méně
často. Když mi bylo osmnáct let,
prožil jsem svou nejstrašnější
noc. Bylo to devátého listopadu
devatenáct set třicet osm. Noc plná strachu,
ponižování, třpytu rozbitých
výloh židovských obdchodů. Po ulicích
hořely ohně
a židé byli pronásledováni.
Někteří vzdorovali, avšak jejich pokus o odpor
byl
marný. Ta noc nesla jméno
Křišťálová noc.
Místo, obehnané ostnatým
drátem, jemuž měli vládnout
smrtihlavové, jsem
poznal na vlastní kůži o celé tři roky později.
Spousta židů byla té noci
pozatýkáno a já byl mezi nimi.
Zavírali zejména bohaté židy,
které pak z tábora
propustili. Chtěli si tím naplnit řískou
pokladnici. Já jsem však do tábora
nešel. Protože jsem údajně
„hrubě
napadl” árijce, poslali mě k výslechům
a zavřeli do městské věznice. Nikdy na
to nezapomenu... Z věznice jsem putoval v listopadu
devatenáct set čtyřicet
jedna do kacetu Dachau. A odtamtud jsem se již nikdy nedostal, až
nyní! Touha
po svobodě byla silná. Miloval jsem svobodu a toužil po
ní jako po ničem na
světě. Mým snem je dostat se na Nový
Zéland. Už jako malý kluk jsem odtamtud
viděl obrázky. Tu překrásnou krajinu, zeleň,
vodopády, sněhobílé
pobřeží,
palmy, prostě ráj na zemi. Ráj, po němž jsem
nepřestal nikdy toužit. A toužil
jsem po něm i tam, v pekle na zemi,
v koncentračním táboře Dachau!
Konzentrationslager Dachau bei München im
Bayern
Listopad
1941
Temnota
koncentračního tábora Dachau zahalila jeho mysl.
Pocítil trpkou příchuť
táborového světa. Po
bestiální přijímcí
proceduře, kdy byl vyfotografován,
odvšiven a kdy dostal svůj nový oděv,
potrhané a záplatami vyspravené
pruhované
šaty, na jejichž levé klopě žaketu se
vzájemně překřižovaly dva látkové
trojúhelníky, jeden žlutý,
který jej zaškatulkoval jako žida, a
druhý zelený,
který na něj poukazoval jako na
kriminálního vězně pro jeho potyčku
s árijcem, jež se odehrála o
Křišťálové noci, a kvůli
níž si protrpěl tři
roky v mnichovské věznici, byl přiřazen
k jednomu
z nejobávanějších
dachauských komand. Komandem tu byla
nazývána každá pracovní
skupina. Vězni,
kteří pracovali vně tábora, patřili do
takzvaných venkovních komand. Hans byl
přidělen do komanda na Freilandu II. V tomto komandu se
nacházeli zpravidla
židé. Žádný tu dlouho nevydržel, neboť
obávané komando Freilandu zwei
bylo považováno za komando takřka
výhradně určené k likvidaci,
s denní produkcí ubitých,
zastřelených,
prací na smrt vysílených a
umučených vězňů, jež dosahovala vysokého počtu.
První dny pobytu v táboře
si Hans příliš nevybavoval. Nacházel
se
v chronickém šoku, jenž za sebou
nezanechával žádné
konkrétní vzpomínky,
toliko pachuť hrůzy a všudypřítomného
strachu.
Vyprávění počalo okamžikem, jenž se
udál po prohřešku, kterého si
sám
nebyl vědom. Uvědomil si pouze strašlivý postih,
který na něj čekal
v táborové koupelně, kam byl odveden
jednoho dne před obědem.
Její budova se nacházela na
opačné straně apelplacu, než stály
táborové
baráky. Byl veden dvěma esesmany.
Ještě než vstoupil na práh koupelny,
zaslechl sténání a křičení
několika
lidí najednou.
Hrůzunahánějící žalozpěv
týraných vězňů, kteří byli nepochybně
zdrojem „koupelnových vzlyků”, Hansem
doslova otřásl. Bylo to však ničím
oproti
tomu, co spatřil záhy.
|
