Předesílám, že nemám příliš času. Proto vezmu události zkrátka, bez zbytečných detailů.
Po dlouhých letech stálého odmítání, jsem donucen okolnostmi, udělal řidičák.
Nadšení mé rodiny a rodičů bylo převeliké, větší, než mé samotné. V dobrém rozpoložení se mi sešlo ze všech možných stran x-tisíc korun a já koupil svého prvního čtyřkolového miláčka. Vydržel mi takřka dva roky, ale poté potupně skončil jsa prodán na součástky.
Popravdě, docela jsem si oddechl. Fakt, že jsem přežil dva roky na našich silnicích, aniž bych zabil sebe, či někoho dalšího mi k uspokojení zcela stačil.
Další čtyři roky jsem se autům poctivě vyhýbal. Bylo to celkem snadné, manželka mi loni utekla s instalatérem (promiňte, vím, jak to zní banálně, ale vážně je to tak), takže povinné sobotní nákupy v supermarketech odpadly a cestování po městě je (věřte – či ne) pohodlnější v MHD.
Navíc můj otec je s automobily srostlý, a to až do té míry, že se jako TAXIkář i živí.
Vše plynulo k plné spokojenosti do chvíle, než se mu podařilo vyrobit dva po sobě jdoucí dopravní prohřešky. (Co si budeme nalhávat, jednou mu na tu jeho šílenou jízdu přijít museli). Když pomineme pokutičku za dvojité překročení rychlosti, fakt, že si měsíc nesedne za volant, pominout nešlo. Stalo se tak v nejméně vhodnou dobu, v čase počínajícího léta, kdy potřeboval celou svou rodinu (pes, manželka a babička) naskládat do auta a odstěhovat na letní sídlo za městem.
Smích mě přešel ve chvíli, kdy jsem pochopil, že to budu právě JÁ, kdo se má tohoto úkolu ujmout. Nepomohly výmluvy a nářky, ba ani značná nedůvěra babičky v mé schopnosti.
Nemám příliš času, takže tu nebudu rozebírat dny předchozí, kdy jsem popojížděním po parkovišti oprašoval své zakrnělé řidičské dovednosti. Nastal den, kdy jsem musel usednout za volant. .
Náklad a pes byli vpasováni do volného prostoru v autě, máma i babička pečlivě opásány na zadním sedadle, otec usedl vedle mne coby rádce.
Nálada ve voze byla optimistická, jen babička bedlivě pozorovala, jak jsem seřídil své sedadlo a nastavil zpětná zrcátka. . Když jsem sepjal ruce a začal se tiše modlit, značně znervózněla. Při slovech „Hospodin je můj pastýř…“, počala tiše protestovat proti zamýšlené cestě. Když jsem se dostal k „…i když půjdu roklí šeré smrti“, začala křičet: „Já ještě nechci umřít, pusťte mě vééén!“.
Marně se ji snažil otec uklidnit, tato vetchá třiaosmdesátiletá stařenka sebou zuřivě zmítala a s nevídanou silou bojovala se zaseknutým bezpečnostním pásem. Uklidnil ji až pocit nevyhnutelnosti, to když se vůz dal konečně do pohybu.
Nebudu líčit celou cestu, nemám tolik času, beztak – občasné troubení jiných řidičů a zuřivé láteření několika zbloudilých cyklistů – to není nijak zajímavé.
Konečně se dostanu k tomu hlavnímu, co jsem vlastně chtěl.
Chci poděkovat! Poděkovat členům Záchranné služby za jejich snahu, omluvit se příslušníkům Dopravní policie za zkažený páteční oběd, omluvit se koronerovi za ten svinčík a v neposlední řadě poděkovat osazenstvu PEKLA za možnost předat tato slova. Jak se zdá, pod kotlem je už pořádně roztopeno, takže, je mi líto, ale já už vážně musím jít…
