|
Kapitola VII. : Novákova
pomocná ruka. Plán útěku.
ans
se cítil jako labuťák, jemuž právě
zahynula družka.
Cítil, jak vnitřně umírá.
Cítil smrt. Zahyne jako vězeň. Nikdy už neokusí
svobodu! Cítil se strašně. Možná
ještě hůře, než kdysi v lágru. Tam měl
aspoň nějakou naději. Nikdo mu to tu
nechtěl urychlit, nikdo
s ním nejednal na rovinu. Byl tu jako
pohřbený zaživa. Ani výlet mu
nedopřáli, a
to chtěli, aby se tu cítil svobodně!
Jediným, ke komu
ještě něco cítil, byl Jakub Novák.
Jenže ten měl zakrátko odcestovat. Už jej
nepotřebovali, jak se Hans dovtípil. Jeho služba byla u
konce. Měl odcestovat
z Tyrolska a zapomenut na projekt, zapomenout
na Hintertux. Vždyť se
zavázal
naprostým mlčením,
které bylo podmínkou přijetí
do Schwartzova
týmu. Poslední dny tu Novák jen čekal.
I on byl svým způsobem vězněm. Jako by dlel
v jakési „ochrané
vazbě“, o níž by mohl nejlépe
vyprávět Hans.
Ve vazbě proti vyzrazení tajemství.
Blau si nepřál, aby byl příliš rychle
„vpuštěn“ do
normálního života. Novák
toho věděl příliš a bylo
nežádoucí jej vystavovat
pokušení prozrazení. Přesto
si byl Blau vědom toho, že jej tu nebudou moci držet
napořád. Stejný názor se
naopak netýkal Hanse. Ten tu měl
v případě potřeby zůstat na doživotí! Na
doživotí! Jak strašně to znělo.
Novák se snažil
věnovat svůj veškěrý čas
přesvědčováním vlivných osob, aby
Hanse propustily.
Všechny snahy však končily stějně. NE!
„Copak
nevidíte,
jak se trápí?“ apeloval Hans na Blaua.
„Nemůžeme
jej
pustit. Nevíme o něm nic. Snad za čas,
ale teď ne, odpověď je
tatáž, pane Nováku: NE.“
„Ale vy jej
tím
zabíjíte!“
„Kukněte,
snažíme
se mu to tady co nejvíce zpříjemnit.
Víc pro něj udělat nemůžeme.“
„Má
právo na
svobodu. Je to člověk.
Občan Německa!“
„Toto
téma
uzavřeme, Herr Nowak. Už se o tom s vámi
nehodlám dále bavit. Mám na
starosti mnohem důležitější věci. NE. NE a NE! Je
zcela bezpředmětné, abychom o
tomto tématu dále diskutovali. Navíc
odlétám zpět do Berlína.
Opouštím to tady
a nemyslím si, že vám můj zástupce,
pan Schwartz, vyjde v něčem vstříc.
Víte, jaké o vás má
mínění. Řekl bych, že nejste zrovna
v přátelském
rozpoložení, nemýlím-li se. Zkuste se
ponořit zpátky. Zapomeňte na to tady.
Stal jste se součástí velkého
experimentu a neunesl jste to. Radím vám,
více se
do ničeho podobného nepouštějte. Berete si to moc
osobně. Vraťte se ke psaní.
Nad knihami vám to jistě sluší
lépe. Tady to pro vás není to
pravé. Nedokážete
jednat vědecky. V tomto ohledu jste naprosto
nezralý. Lituji, že jsme vás
kdy oslovili. Zamyslete se nad sebou. Děkujte, že jste mohl
být členem čehosi
tak velkolepého, jako je náš projekt. Co
by za to dali ostatní?
Nejste
nikdo, pane Nováku. Jste jen obrovský omyl. O něčem
podobném
se nesní ani těm
největším badatelům a my jsme vám to
přinesli na
zlatém podnosu. Probuďte se a děkujte
nám.“
„Ale...“
nenašel
Novák slov. Snad měl Blau pravdu. Ale ne, neměl. Věznili tu člověka.
Nevinného
člověka. Cožpak je Blau bůh, když rozhoduje o jeho svobodě?
„Brzy
vás
transportujeme domů. My se dnes vidíme naposledy. Nechci o
vás už nic slyšet.
Buďte si jist, že o vaši případnou
další spolupráci již nikdy
nepožádám. Jsem
opravdu rozčilen
z toho, jak neprofesionálně
jste se nakonec
zachoval. Dám patřičné
rozkazy k tomu, abyste mne zakrátko
následoval do
Berlína. Dva dny, dávám vám
maximálně
dva dny, tak tu neztrácejte čas
orodováním
za někoho, koho jste neměl vůbec vidět, a jděte se
rychle balit. Aufwiedersehen,
Herr Nowak.“
Novák nebyl
schopen ani slova. Stál uprostřed zasedačky jako
přimrazený a hleděl za
odcházejícím Blauem. Teď už věděl, že
nejdéle za dva dny bude po všem. Už
zřejmě neuvidí Hanse. Nakonec si bude o všem
myslet, že to byl jen pouhý sen. Ale
on to sen
není? Ne,
není, ale brzy bude. Hans zůstane
v rukou těchto monster. Zemře
tady. V Dachau by buď zakrátko zemřel, anebo by se
dočkal
osvobození. Avšak zde bude třeba
do konce života. Do konce života
v zajetí. Na doživotí! Lidé
jsou skutečně krutí. Hans měl pravdu.
Za několik
okamžiků kouřil cigaretu, aby se uklidnil. Odebral se na
známé místo
k jeskynnímu jezeru.
Z jeskynního šera se náhle
vynořila postava.
Novák se polekal. Teprve, když se postava
přiblížila, poznal v ní Hanse.
„Hansi?“
„Tohle je
jediné
místo, kde si dokáži aspoň
trochu odpočinout,“ svěřil
se Hans.
„Hansi.
Dali
mi dva dny. Za dva dny odlétám pryč,
zpátky do Berlína.“
„Jistě,
muselo to
přijít,“ nebyl tím Hans nijak
zvlášť překvapen.
„Oni tě
odtud nikdy
nepustí, Hansi.“
„Vím.“
„Jak to
víš?“
zarazil se Novák.
„Od začátku
jsem to
věděl. Cožpak stále pochybujete o
mých schopnostech?“
Novák sklopil
hlavu.
„Nevydržím
to tu
dlouho. Připadám si, jako bych
umíral.“
„Co
mám dělat,
Hansi?
Řekni, co mám dělat, abych ti pomohl?“
„Nemůžeš
udělat
nic.“
„Musím
ti pomoct.
Musím tě
dostat na svobodu. Přece tě tu nenechám. Mohou si myslet, že
jsi
nacistický zločinec, ale já si to
nemyslím, vím, že se
mýlí.“
„Vím,
že mi
věříš,“ přátelsky na něj
pohlédl Hans.
„Řeknu
těm
venku o tom, co se tu děje. Řeknu jim o tobě. Budu mluvit.“
„A co
tím změníš?
To oni
jsou ti zvenku. Nikdo ti neuvěří.
Neudělají nic,“ byl si tím Hans
jistý.
„Jistě,“
poraženě
pronesl Novák.
„Kam teče ten
proud?“ ukázal Hans na hladinu jezera
k místu, kam dopadal vodopád.
„Proč se
na to
ptáš?“ zarazil se Novák.
„Myslíš,
že by se
tamtudy dalo proplavat?“
„Proboha, Hansi,
ta voda je ledová. I kdyby se někam
proplavat dalo, zmrzl bys, než bys
zjistil, kam to ústí.“
„Vím,
že je
ledová...“
„To bys
nedokázal. Netuším, jak je ten proud dlouhý.
Pokud bys však
nezmrzl, nebo se neutopil, z hor se nedostaneš.
Jsou všude kolem,“
zrazoval jej od jediného plánu Novák.
„Ale za pokus to
stojí, nemyslíš?“
„To nemůžeš,
zabil
by ses,“ osočil
se na něj Novák.
„Stejně tu
zemřu.
Takhle se aspoň pokusím to zvrátit. Raději se
naposled nadechnu svobody, než
abych tu zemřel jako vězeň,“ prohlásil Hans a
rozešel se k jezeru.
„Hansi!“
zvolal
na něj Novák a zvedl se z kamenné
lavice. „Neblázni a podívej se na tu
vodu. Je to sebevražda.“
„Na tom
nezáleží.
Jde mi jen o svobodu. Už se tam nahoru nevrátím. Můj pokoj
je
jako kobka v bunkru Dachau.
Tak moc si přeji vidět oceán,
delfíny, teplo. Proč je
mi tu taková zima?“ zahlděl
se na hladinu,
jako by chtěl do jezera skočit.
„Hansi,
proboha!“ vrhl se k němu
Novák.
„Vím,
že to
tu nezvládnu. Déle již ne. Až budu tou vodou
klesat, budu blíž a blíž ke svobodě,
přestože
ji třeba nakonec nedosáhnu.“
„Hansi, uděláme
to
jinak!“ náhle vyřkl pevně Novák.
„A
jak?“ otočil
se na něj překvapený
Hans.
„Na něco
přijdeme,
jen to, prosím, nevzdávej. Prosím
tě!“ žadonil.
„Nech toho a
zapomeň na mě, Jakube. Máš svůj život. Nechtěj si
jej zničit. Můj už stejně
nemá žádnou cenu.“
„Co bys řekl na
to, kdybychom přišli na plán, jak tě odtud
dostat?“
„Dostat?“
zaujalo
to Hanse.
„Do
večera něco
vymyslíme, uvidíš. Důvěřuj
mi.“
„Vůbec
to tu
neznám, mě nic nenapadá,“ pokrčil
Hans rameny.
„Budu
přemýšlet.“
Ať to
mělo
celé dopadnout jakkoliv, Novák se rozhodl, že si
pro každý případ udělají
s Hansem snímek na rozloučenou.
Pokud se jim nějaký
plán vydaří,
anebo ne,
na každý pád museli počítat s
tím, že se potom už nemusí nikdy vidět.
Navíc i
on mohl být každou chvílí
odtransportován, neboť dvoudenní lhůta na odlet
byla
tou nejzazší lhůtou. Co když se Blau nakonec
rozhodne, že Novák odcestuje ještě
dnes večer s ním?
Digitální
fotoaparát měl Novák ve své ubikaci
v horním podlaží. Řekl Hansovi, aby na
něj počkal u jezera, že se zakrátko
vrátí. Jakmile se ztratil ve výtahu,
Hans
nervózně
obcházel kamenitý břeh jezera a civěl do
křišťálově průzračných
vod
jezerní hlubiny. Představoval
si, jak by odtud vypadalo jeho tělo, kdyby se
vrhl do hlubin, zvolna by klesalo ke svobodě, kterážto by
musela
nejpravděpodobněji znamenat smrt.
Novák vyjel
výtahem nahoru. Rychle vstoupil do své ubikace a
sáhl po foťáku,
který
ležel vedle postele. Tento fotoaparát dokázal
udělat snímek na počkání. Byl to
digitální Polaroid. Na ledabile
pohozených snímcích vedle
fotoaparátu, se
vyjímaly interíéry
odpočinkové jeskyně a
několik dalších úchvatných
prostor zdejšího jeskynního komplexu.
Novák se
zavázal, že tyto snímky nikdy neopustí
zdejší prostory. Teď se jimi však
vůbec
nezabýval. I s přístrojem se rychle
vracel k Hansovi. Když opouštěl
jeskyni, aby se vydal pro foťák, neuniklo mu, jak Hans
žádostivě pohlíží do
ledových vod jezera. Nerad by, aby jej napadlo něco
hloupého. Chvatně
nastoupil
zpátky do výtahu. Když se dole otevřely dveře a
odhalily prostor klenby
jeskyně, o níž se odrážela jezerní
hladina, zčeřená světelným odrazem vlnek,
které dodávaly kameni život, jako by jej
nadouvaly a dýchaly jím, zarazil se.
V zoufalství zvolal, obávaje se toho
nejhoršího: „Hansi?!“
Nic, nic se
neozvalo. Hans tu už nebyl!
V sekci
vypukl poplach. Quí, quí, quí,
quí!!! U
jeskynního jezera panoval shon.
Kamery tu nebyly. Ta nejbližší se
nacházela ve výtahu. Poplach způsobil
zmatený Novák, jenž nyní
stál na břehu jezera a nepřetržitě civěl do zčeřených
vod.
„Hansi! Proboha,
vytáhněte
jej, najděte jej!“ nabádal členy
Schwartzova týmu a ochranky. „K čemu
jste jej
to dohnali?“ vyčítal
jim. Pak klekl na kamenný břeh
a dlaněmi bušil
do hladiny ledové vody. Nebylo pochyb, že Hans skočil do
ledových vod. Na
hladinu vyplaval žaket jeho černé unifromy, jenž smutně
plaval ke břehu.
„Uklidněte se,
pane Nováku!“ uklidňoval jej Hofmann.
„Co
se tu
sakra stalo?“ rozkřikl
se na Nováka Schwartz.
„Vy
zatracení
bastardi. Podívejte se, co jste udělali,“
ukázal Hans na žaket uniformy. „Zabil
se, zabil se kvůli vám!“
„Cože?“
nemohl
tomu uvěřit Blau, jenž sem právě dorazil.
„Tak
toužil
po svobodě a vy jste mu ji odepřeli. Vy nevíte,
kdo to byl. Nedokážete si
představit, čím musel projít. Dachau přežil, ale
vy jste ho zabili. Vy jste
jeho vrazi.“
„Uklidněte
se!“
varoval Nováka Schwartz.
„Ty parchante,
ty
arogantní svině!“ vrhl se na Schwartze
Novák a vystřelil mu levý direkt přímo
do obličeje, následovaný pravým
hákem a zakončený zvedákem.
Schwartz se
nestačil bránit. Prohnul se jako luk a nakonec
zakolísal a spadl do jezera.
Mützberger
se Nováka duchaplně
zmocnil a několik lidí pomohlo Schwartzovi, aby se dostal
z ledové vody.
S ústy od krve se Schwartz zlověstně
podíval na Nováka, který byl
stále
v delíriu.
„Jak se to mohlo
stát?“ vyzvídal Blau, který
tonul v šoku, takže Novákova agresivita
jej
příliš nezaměstnávala.
Spíše se zamýšlel nad
tím, jak mohli být tak neopatrní,
že jej nechali prostě skočit do ledových vod jezera, kde
Hans spáchal
sebevraždu. Jenže, kdo mohl vědět, že se ten hoch bude chtít
zabít? To přece
nikoho ani v nejmenším nenapadlo.
„Vy
nevíte, co je
to touha po svobodě!
To na vás dráty, vy zmrdi zasraní! Na
vás lágr, na vás
všechny ty hrůzy! Nezasloužíte si tenhle život.
Říkal jsem vám celou dobu, že
jej tím zabíjíte, ale vy jste mě
neposlouchali. Tak teď to máte. Máte, co jste
chtěli!“ doznívala Novákova slova, když
jej členové ochranky vláčeli do
výtahu,
aby jej odtud odvedli.
„Počkejte!“
zadržel je Blau.
Členové ostrahy
s Novákem v závěsu se zastavili.
„Jak
se to
stalo? Nováku, teď
není čas
na hysterii. Řekněte
nám, co
víte!“ vyzval jej Blau.
Novák se
náhle
zcela uklidnil, jako by čekal
právě na
tuto výzvu. Pak
klidně řekl: „Byl jsem tu s ním. Na
okamžik jsem odešel, abych si přinesl
fotoaparát. Chtěl jsem si s ním udělat
snímek na rozloučenou. Řekl jsem
mu, že zakrátko musím odletět. Byl to můj
přítel. Když jsem se však
vrátil...“
nedopověděl a rozplakal se.
„Vylovte někdo
tu
blůzu,“ otočil se Blau na Schwartze, jehož oči
sálaly nenávistí vůči
Novákovi.
„Ano
pane.“
„Možná
jsme mu
neměli dávat tolik prostoru,“ nechal se
slyšet Hitreiter.
„Prostoru?
Drželi jste jej tu jako zvíře,“
osočil se na něj
Novák.
„Klid,“
zarazil
jej Blau.
„Po tělu
není
nikde ani stopy!“ ozval se velitel
pátrací čety.
„Zřejmě jej
odvlekl spodní proud odtokového
kanálu.“
„Jaká
je šance,
že jej potapěči
najdou?“ chtěl
slyšet Blau.
„Podobná
akce
bude však velice nebezpečná.“
„Na to jsem se
vás neptal!“ odbil jej Blau.
„Velice
malá,
pane.“
„Říkal
mi, že
to chce zkusit podplavat. Věděl však, že by
zahynul,“ v pláči
rekapitulovat Novák.
„Takže
jste
jeho komplicem!?“ vzkřikl
na něj Blau.
„Rozmlouval jsem
mu to! Řekl, že to neudělá,“
bránil se Novák.
„Prohledejte to,
hned!“ poručil
Blau a zaklel: „Zatraceně,
jak jsme mohli udělat takovou chybu? To
snad není možné.“
„Třeba to
přežije, když si pospíšíte. Přežil
zmrazení v Dachau, třeba přežije i
tohle,“ polemizoval Novák.
„Nechte
toho,“
zchladil jej jinak vlídný Hofmann.
„Odveďte
jej!“
pohlédl Blau na Nováka.
„Pane Schwartzi,
zkomplikovalo se to!“ rozlobeně se
Blau otočil tentokrát ke Schwartzovi.
„Musím neprodleně do Berlína. Jste tu
opět nejvyšším
velícím členem. Vezměte si
na starost vyšetřování
případu. Máte veškeré
pravomoci. Až se vrátím, chci
výsledky. To, co se tu stalo, je
nehorázné. Prohledejte celou sekci,
píď po
pídi. Zeptejte se všech, kdo mohli
s objektem přijít do styku, pokud
neviděli něco podezřelého. Zkontrolujte všechny
kamerové záznamy. Prohledejte
spodní vody a chci, abyste tělo našli. Zajistěte
všechny výtoky, všechno. Chci
lidi tady i venku. Za vše mi osobně ručíte. A
toho Nováka pěkně skřípněte.
Říkal, že byl posledním, kdo jej před skokem do
jezera viděl.“
„Ano
pane,“ se
zadostiučiněním si Schwartz otřel zaschlou krev pod nosem a
škodolibě se usmál.
Měl neskonalou radst z toho, že si to bude moct
s Novákem konečně
osobně vyřídit.
„Teď
mne
doprovoďte k letadlu. Musím neprodleně odletět.“
Když Blau vystupoval po schůdcích
letadla, mnul si dlouhé bílé vousy.
Schwartz za ním vzrušeně pohlížel a už
si
přál, aby byl pryč a on se tu stal
nejvyšším pánem. Pilot
obešel letadlo a
zajistil zavazadlový prostor, který byl dnes
zcela nevytížený. Blau si
s sebou nic nebral. Odlétal nalehko.
Zakrátko se
letadlo vzneslo a nabralo kurs na Berlín.
Kapitola VIII. : Poutník
Berlínem. Návštěva
Dachau.
 očním
Berlínem se
procházela silueta podivného a
tajemného mládence. Jeho shrbená
postava se
odrážela mezi kmeny místního parku.
Podivný poutník se blížil
k berlínské
ulici, na níž vládl noční provoz.
Udiveně se zastavil na krajnici a přes
světélkující
svodidla se upřeně díval na rychle
ujíždějící auta
futuritických tvarů. Auta jezdila
tak rychle, jako by létala vzduchem jen několik centimetrů
nad hladkou jízdní
plochou vozovky. Proudy vozovky mu připomínaly
magmatické řečiště, jež hýřilo
smaragdovými, nachovými, blankytnými a
jinými barvami, z nichž mu zakrátko
začínaly bolet oči. Připadal si jako
hypnotizovaný. Nedokázal odtrhnout od
aerodynamických vozů zrak. Nikdy nic podobného
neviděl. Nehlučné vozy
připomínaly duhové bubliny, jež se
rychlostí větru vznášely
v pravidelných
proudech silničního provozu. Překvapený
poutník se zahleděl do nedalekého
podloubí, jež k sobě lákalo
světélkujícími stužkami,
vlajícími nad zemí.
V dáli na něj zívala
ozářená ústa jakéhosi
tunelu.
Poutník se
vydal
k jeho ústí a náhle si
připadal jako Alenka v říši divů. Stěny
tunelu
světélkovaly všemožnými
duhovými barvami, jako by žily svým
vlastním životem.
Duhová hmota byla protkána žilkami hekticky se
prohánějícíh světélek,
která
jako by si na hladkých a oblých
stěnách pohrávala na schovávanou. Tu
mizela a
onde se opět vynořovala. Poutník
se nechal světly doslova
pohltit. Všiml si, že stojí na
pohyblivé podlaze, jež směřovala několik set
metrů dopředu. Nad hlavou se tu a tam materializovaly
všemožné nápisy. Berliner Hauptbahnhof zwei minuten anebo München:
Abfahrt aus dem Gleis No. 25.
Poutník stál u
vytržení na plochém
eskalátoru a vnímal svěží
povětří, jež sem vháněly větrací
šachty.
Z neviditelných repráků se
ozývaly libé hlasy reklam. Byl jimi
rozrušen.
Nechápal význam slov, jež blahořečila
jedinečným omlazovacím kůrám,
prostornému
vnímání filmů,
pozvánkám do kin vybavených
pachovými buňkami, v nichž si
mohl návštěvník vychutnat
filmový zážitek tak, jako by byl
součástí nabízené
scenérie. Bylo toho na něj příliš. Než
se stačil vzpamatovat z jednoho kulturního
šoku, byl mu před zraky naservírován
další. A co teprve, když se ocitl uvnitř
obrovské kupole, jejíž střecha
splývala s jasným nočním
nebem posetým
tisícero hvězdami!
Kolem obcházela
spousta futuristických cestujících,
kteří připomínali astronauty
chystající se
na daleké cesty do vesmíru. Eskalátory
a výtahy, které cestující
dopravovaly do
různých výšek, dokonale
splývaly v homogennost s noční oblohou,
jež
zdobila vnitřek haly.
„München
–
zweite Tor!“ ozvalo se
příjemným hlasem, jenž
v uších zanechával
mrazivé a uklidňující vibrace.
Poutník byl
okolím omámen. Připadal si tu cizí.
Nepochybně odtud nepocházel.
Tu, jako by
zaslechl nevyřčenou větu: Rychle, zakrátko odjede
vlak do Mnichova!
Otočil se a
pohledem utkvěl na mladé dívce, která
chvátala k zářivé
bráně eskalátoru.
Mnichov! To město
znal, nebylo mu
cizí. Teď mu záleželo na jediném,
dostat se odtud, z Berlína. A Mnichov by
mohl být řešením. Jenže, jak se tu
vyznat? Jak to ti lidé kolem dělali, že se
tu v tom zdánlivém chaosu neztratili? On
si tu připadal jako v jiném
světě, ve zhmotnělém Vernově románu. Nevěřil, že
je stále ještě naživu.
„Poslední
upozornění. Vlak do Mnichova odjíždí
za dvě minuty. Pospěšte si, prosím,
k druhé bráně!“
„Promiňte,
slečno?!“ zvolal
poutník k dívce, jež nepochybně
spěchala na vlak do Mnichova.
„Ano?
Co si přejete? Nemám
čas, pospíchám na vlak do
Mnichova?“ odvětila
dívka.
„Nevyznám
se tu.
Rád bych
také
odcestoval do Mnichova, ale nevím jak.“
„Tak mne
následujte. Je to druhá brána, ale pospěšte
si.“
Poutník se přilepil
dívce
na paty a oba zamířili k bráně,
jejíž okraje se začínaly
zabarvovat
plamennou září.
Byly tvořeny jakýmisi skleněními trubicemi,
v nichž plápolal umělý oheň, jehož
jasná záře rudla.
„Pojďte, rychle,
nebo vlak zmeškáme!“ vyzvala jej
dívka, prošla branou a ztratila se
neznámému
za mlžnou oponou. Jako by prošla tekutým
zrcadlem, za jehož hladinou zmizela.
Poutník byl
zmaten. Neváhal
však a zkusil
totéž. Opatrně se
přiblížil k „zrcadlu“ a botou projel
jeho měkkou
vrstvou. Pak se do zrcadla ponořil celý, když tu
rázem před sebou spatřil
robustní schodiště
vznášející se v prostoru.
„Tak
pojďte!“
ozval se známý naléhavý
dívčí hlas.
Před poutníkem
se
objevila další brána. Konec tunelu,
jenž na sebe bral podobu všemožných
zelených odstínů od té
nejsvětlejší zelené, po temnou zeleň.
„Co
mám dělat?“
rozpačitě se otázal, když si všiml, že
dívka stojí opět před ním a
chystá se do
dalšího vchodu.
„Přiložte kartu
k terminálu. Mnichov stojí dva
říšské kredity,“ vysvětlila
mu dívka
zaraženě. Zřejmě v něm viděla blázna,
který byl většinu času zavřený doma
a ven vůbec nechodil.
„Říšských
kreditů?!“ zarazil se poutník.
„Cožpak
nemáte
dva říšské kredity?“
„Víte?“
odezřel
poutník smysl její otázky:
„Okradli mne o kartu. Mám tu jen
hotovost,“ zanořil
ruku do kapsy podivného pláště a vyňal
z ní balíček tyrkysově
modrých
bankovek.
„Proboha,
pojďte, nebo to
nestihneme. Koupím vám tiket do Mnichova na mou
kartu. Ale už nezdržujte.“
Vrhla se k terminálu, jenž hýřil
všemožnými barvami a na monitoru
nabízel
spoustu číselných kombinací.
Zakrátko se v rohu monitoru zažehla
zelená
záře a dívka cosi odebrala z nitra
té podivné věci.
„Tumáte,“
vtiskla mu do ruky zvláštní
papírek.
S ním
se
zmatený poutník pustil
vchodem do hadovitého a
vypolstrovaného
prostoru se spoustou pohodlných křesel,
z nichž každá vedle sebe měla
vlastní stolek s občerstvením
a nápoji. Na opěradlech
visely velké sluneční
brýle. Poutník se ani neodvážil
domnívat, k čemu
by mohly
sloužit.
Tyto brýle byly
projekčním
médiem prostorové
reklamní
reprodukce těch
nejnovějších kinematografických počinů,
ale i zábavných pořadů, počítačových
her,
hudebních kanálů a
reklam.
„Doufám,
že vám
nebude vadit cestovat druhou třídou?“
otázala se jej dívka, jež stále
nevycházela z úžasu nad mužovou
zmateností. „Jste
v pořádku?“
„Prosím?
Och,
ano, ano,“ ohromeně si všiml dívčina
starostlivého a zejména znepokojeného
výrazu.
„Tak
už si
vyberte místo,“ pobídla jej a chěla
jej opustit. Na okamžik na něj ještě
civěla. Co
si to asi vzal za opium, že je tak zatraceně
mimo? pomyslela
si.
Poutník se konečně
rozkoukal
dostatečně na
to, aby se svalil do nejbližšího
pohodlného sedadla. Přestal vnímat
okolí a ponořil se do svých myšlenek.
Myslel na Dachau. Na koncentrační tábor
Dachau. Tam, kde je Mnichov, musí být i Dachau,
které důvěrně znal. Děsil se
jej a zárověň cítil
vzrušení z toho, že znovu
vstoupí na jeho půdu. Na
půdu toho prokletého místa, jež mu sebralo
mládí.
Ano! Ten
poutník
byl Hans Kurg, který teď seděl ve
svištícím vlaku, jehož
cílová stanice byla
Mnichov. A jak to, že se neutopil v jezeře
v Tyrolsku, a jak se vůbec
dostal až sem, do Berlína, odkud cestoval do Mnichova,
nikým nerozpoznán?
Hans se pohroužil
do vzpomínek na předešlé
okamžiky plné dobrodružství. Myslel na
Nováka a
představoval si, zda dokázal utajit jejich plán,
díky němuž se dostal až sem,
na svobodu, kterou si ještě plně neuvědomoval, ohromen
okolními vjemy, které
byly příliš intenzívní.
Po tom, co
Novák
prodělal hysterický záchvat u
jeskynního jezera v Tyrolském
výzkumném
středisku, odebral se do své cely, kde byl zadržen. Jakmile
se ocitl o samotě,
v jeho obličeji
se odrazilo uspokojení. Jako by mu náhle
z nervového vypětí
otrnulo a v očích
se mu zableskla
jiskra. Pochvaloval si, jak skvělým
hercem by musel být, kdyby se někdy dal
na hereckou kariéru. Přesto se mohlo vše
ještě pokazit. Přes prvotní pocit
zadostiučinění jej zachvátila obava, strach
z toho, že Hanse dopadnou a on
se nikdy nedadechne kýžené svobody.
Než se před
několika okamžiky vydal do výtahu, aby přinesl do
jeskynního jezera fotoaparát
a nechal si udělat s Hansem snímek na rozloučenou,
dohodl se s ním na
přesném postupu akce, plánu na Hansovu
záchranu. Ve skutečnosti byla výprava
pro foťák pouhým zastíracím
manévrem. Novák věděl, že se
žádný snímek na
rozloučenou konat nebude. Odevzdal Hansovi svoji přístupovou
legitimaci a
poradil mu, aby se vysvlékl z blůzy. Tu pak Hans
hodil do jezera na motivy
svého zoufalého sebevražedného
plánu, jenž nyní přišel vhod jako
další kamufláž
jeho zmizení. Nebyl čas, a tak se Novák rozloučil
s Hansem jen letmým pohledem.
Pak se sám rychle vrhl k výtahu,
v němž poškodil pohybové
ústrojí
snímací kamery. Trhl jejím tělesem
vzhůru, tak aby zabránil
snímání podlahy
výtahu. Neučinil to však nijak
zvlášť násilně, aby ochrance nezavdal
okamžitou
příčinu k tomu, že se děje něco
špatného. Ostatně, koho bude zajímat,
kdo je ve
výtahu? Kamera tu byla spíše proto,
aby snímala prostory, jež byly obnaženy po
ustoupení výtahových dveří.
Pravda, naivní plán hodný
školáka, avšak, co mohli
dělat jiného? Tohle byla jediná šance.
Pokud by Hans zmeškal Blauovo letadlo,
nemusela by se další šance
k útěku naskytnout. Novák instruoval
Hanse, aby
přivolal výtah zpátky hned, jak on
vystoupí
na podlaží ubikací,
předstíraje, že si jde pro fotoaparát. Hans tak
učinil a proplížil se podél kamenných
zdí do prázdného výtahu,
kde se pro
jistotu přikrčil a snažil se vyhnout hledí už tak
hendikepované kamery, která
naštěstí dosud neupoutala ničí
pozornost. Na Novákovi záviselo, aby nastoupil
opět do téhož výtahu a sjel zpátky
dolů, tentokrát již s fotoaparátem
v ruce. To také udělal a v duchu se
vysmíval pobíhajícím
údržbářům,
kteří nedokázali
polapit výtah
v ten správný čas, když jim začalo
být konečně divné, proč se pohybové
ústrojí kamery nehýbá v
plném rozsahu. Co se stalo po tom, když Novák
dorazil
zpět k břehům jezera, už víme. Jeho první
starostí bylo spustit všeobecný
poplach, aby tak zalarmoval pokud možno co nejvíce
osazenstva této skalní
pevnosti. To mělo Hansovi poskytnout jedinečnou možnost
vplížit se do
zavazadlového prostoru osobního letadla,
které bylo připraveno pro transport
Blaua do Berlína. Hans se plížil jako kočka.
Bál se, aby jej nezpozorovala
některá z kamer, které však
byly instalovány toliko u vchodu do výtahu.
Tento úsek byl z celého plánu
tím nejkritičtějším. Nakonec se
však
ukázalo, že je vše v pořádku.
A bylo. Zaměstnaní členové ostrahy,
kteří se
věnovali rozruchu v nejdolnějším patře
sekce, který vyvolal Novák, se ani
úkradkem nevšimli toho, co se právě
odehrávalo na letištní
ploše. Nákladový
prostor se vždy zamykal až při odletu. Hans se v něm krčil a
čekal. Teď
přišlo na řadu další
kritické období. Vše vlastně
záleželo na Novákovi a jeho
teorii o sebevražedném Hansově skoku do ledových
vod jeskynního jezera. Stále
zbývalo mnoho času a nebylo vůbec jisté, pokud se
Blau nerozhodne po takovéto
tragédii zůstat, což by pro Hnase znamenalo udusit se
v nákladovém
prostoru letounu. Novák však nebyl na
podobné situace a vymýšlení
bojových
plánů zvyklý. Byl spisovatelem, nic
víc. A Hans zase nebyl seznámen se
současnými obyčeji a technikou, mentalitou, nevěděl nic o
tom, do jakého
šíleného plánu se
vrhá a nebyl ani schopen vymyslet alternativu, takže se
nakonec Novákovu plánu podřídil a
nezbylo mu nic jiného, než doufat, že bude
mít štěstí. Novák mnohdy
čítal o hrdinských skutcích
dobrodružných románů, ale
nikdy by si nebyl pomylslel, že bude muset čelit něčemu
podobnému osobně. Hans
během čekání vzpomínal na heftlinky
z Dachau, kterým se přes veškerou
absurditu někdy přihodilo takové
štěstí, jaké nebylo onomu
místu hodno. Nakonec
se to podařilo. Blau se přes domnívanou Hansovu sebevraždu
odebral do letadla,
s kterým odletěl do Berlína. A Hans tam
byl s ním. Blau příliš
nedůvěřoval tezi, že se Hans utopil, avšak ani ve snu by jej
v tu chvíli
nenapadlo, že jej má přímo pod sebou,
v zavazadlovém prostoru.
Zbývalo
jediné! Jak se dostat po přistání
letadla ven. Co když nákladový
prostor neotevřou, což bylo logické, když do něj nebylo nic
uzavřeno.
Na
to samé
myslel i Novák krátce po tom, co letadlo
odlétlo. V tu chvíli věděl,
že se
plán povedl, ale stále tu visel
nedořešený problém, a sice, jak se
Hans po
přistání dostane z letadla na svobodu?
Hansovy
myšlenky
naproti tomu patřily
Novákovi. Co když jej odhalí? Jak ho
potrestají?
Letadlo doletělo
nad
Berlín. Zvolna se připravovalo na
přistání na letištní
ploše ústředí
výzkumného institutu.
Jakub Novák
zatím
pobýval ve své kobce. Dosud pro
něj nikdo nepřišel. Přál si
jediné: aby
to Hansovi Kurgovi vyšlo. Tak moc mu to přál. Bylo
by strašné přihlížet,
jak kráčí
zpět, veden v okovech! To by se musel
vrhnout na Hnasovy žalářníky a do
jednoho je povraždit. Pobít je holýma rukama,
dokud by i jej neumlčeli.
Nesnesl
by pohled na Hansovu utrmácenou tvář
bez naděje. Musí to vyjít!
Musí!
Začal
velmi
pošmurný ranní rozbřesk, když se Hans
s ostatními cestujícími
prodíral ven
z mnichovské nádražní haly,
jejíž interiér tonul
v prazvláštní mlze.
Na podivné a futuristické prostředí,
jež jej stále obklopovalo, si pozvolna
zvykal a snažil se je ignorovat. Apatický byl i vůči
reklamám a hlasům, které
se ozývaly odevšaď, aby informovaly o
nejnovějších zprávách
z domova či ze
světa. V jeho mysli se zhmotňoval jediný
plán, jediný cíl, za kterým
si
nyní toužil neoblomně jít.
Navštívit místo, kde jej zmrazili. A
to místo se
jmenovalo Dachau. Přestože znal Mnichov velice dobře, dnes tu
nepoznával vůbec
nic. Jeho šestý smysl a úkradkem
zachycené myšlenkové informace od
kolemjdoucích cestujících jej přivedly
ke krásné virtuální mapě
bezprostředního
okolí. Plocha mapy se prostírala na
obrovské desce nad ovládacím panelem
se
spoustou tlačítek. Z této
důvěrné mapy, která spíše
připomínala věrnou
maketovou zmenšeninu mnichovského centra, nebyl
problém rozpoznat místo, na
němž se právě nacházel. Velká hala
mnichovského železničního
nádraží na
Marienplatzu se tyčila přímo v srdci mapy. Hans
přejel pohledem její
sousedství a pak se nedůvěřivě zahleděl na
ovládací panel, kde svítilo
políčko
s otazníkem.
„Promiňte, ale
mohl bych si posloužit?“ ozvalo se náhle za
Hansovými zády.
„Prosím,“
vylekal
se Hans a spatřil jakéhosi muže v obleku,
který vypadal netrpělivě.
„Chtěl bych si
zadat příkaz, pospíchám,“
sdělil muž Hansovi.
„Ale
jistě,“ pochopil
Hans a poodstoupil. Muže však nepřestával
sledovat. Neponechal mu takřka žádné
soukromí, civěje na něj jako dítě,
které poprvé vidí, jak se kupuje
lístek na
terminálu.
Muž v obleku
přistoupil k ovládacímu panelu
virtuální mapy a roztančil své prsty
na
klávesnici písmenek. Tu se
v políčku, kde byl dříve
otazník, objevil název
destinace, který však Hansovi nic
neříkal. Mapa ožila a jako by nad ní letěl
pták, sledoval zákazník
z jeho perspektivy ubíhající
bloky a městské
čtvrti přímo pod ním. Nakonec se mapa zastavila a
kolem požadované destinace se
rozzářila mřížka, po jejíchž
stranách se rozlily odstavce
všemožných údajů, jak
se nejlépe dostat na požadované místo
kdesi na periferii obrovského Mnichova.
Hans
pochopil, že stejným způsobem
si bude moci zjistit i cestu do Dachau.
„Děkuji,“
poděkoval muž v obleku a odkráčel.
Hans dychtivě
předstoupil
před panel a pomalu vyťukával jedno písmenko za
druhým. V políčku
s otazníkem se pomalu objevovalo: D-A-C-H-A-U.
Mapa ožila a
pádila do strany. Hansovi se rozbušilo srdce.
Cíl byl dosažen. Zatím sice jen
na mapě, ale jednalo se o TO místo.
V informacích vedle se příliš
neorientoval.
Vyčetl z nich, že do Dachau se lze dostat jakýmsi
podzemním vlakem
s označením S2. Neváhal proto, a
požádal hned prvního člověka, na
kterého
narazil, o vysvětlení.
„Promiňte,
nejsem
odsud. Mohl bych se optat, co znamená zkratka S2?“
„Ale jistě,“
usmál se
nepochybně nějaký student. „S zwei znamená
druhá linka S-Bahnu.
Je to vlastně kombinace podzemního metra
s nadzemkou.“
„Aha, děkuji.
Ale
jak se k tomuto vlaku dostanu?“ rozpačitě se
otázal
Hans.
„Projděte
přímo
touto bránou,“ ukázal student o několik
metrů dál, kde se otevírala osvětlená
brána, vedoucí do podzemí.
„Dobře,“
odvětil
Hans a ještě jednou poděkoval.
Bránou
prošel do
osvětleného koridoru
eskalátoru, jenž jej svezl až do podzemí. Tu se
nacházelo
několik perónů. Hans byl jako obvykle zmatený a
nevěděl, kudy kam. Jako na
zavolanou uslyšel ženský hlas, který
nabádal cestující ke
zvýšené opatrnosti
při příjezdu S2 na kolej přímo před Hansem.
Všiml si moderních tvarů
nízkého
vlaku se zatemnělými skly na bocích,
který se jako had plazil
k čekajícím
cestujícím na tomtéž
perónu, jako stál on. Na čele vlaku
svítil smaragdový
nápis: Dachau.
Hans se spokojeně
usmál. Stojím na
správném místě?
pomyslel si. Vlak nehlučně zastavil a stejně tiše se
rozevřely i jeho dveře.
„Prosím,
nastupujte!“ ozval se ženský hlas a
cestující spořádaně vstupovali do
luxusních
prostor vlakového interiréru. Hans nastoupil
také a po vzoru cesty
z Berlína do Mnichova se usadil do
pohodlného křesla. Odtud se úkradkem
všímal několika
cestujících, kteří
přikládali karty k terminálu u
dveří a
na jiných místech podél sedadel.
Neklad tomu však zvláštní
pozornost. Ani si
neuvědomil, že jakmile se dal vlak do pohybu, stal se černým
pasažérem, neboť
on žádnou podobnou kartu, kterou měli ostatní,
nevlastnil, a tak se vezl zadarmo.
Tento neopatrný risk jej však mohl
stát ztátu svobody, protože jakmile by jej
oslovili revizoři, neměl by žádné doklady, jimiž
by se mohl prokázat. Pak by
jej nepochybně odvedli na policejní stanici, kde by byl
prozrazen. Nebylo
jasné, zdali po něm již bylo vyhlášeno
pátrání, nebo ne, avšak na
každý pád by
měl problémy, jelikož pro Němce byl cizincem bez dokladů a
identity.
Jakmile se
souprava vřítila na příští
zastávku, interér zalilo denní světlo,
které sem
prostupovalo z proskleného lobby
dalšího nástupiště
v řadě. Hanse se
zmocnilo vzrušení. Zakrátko vstane na
místě, kde byl ještě před několika dny,
tedy spíše léty,
desetiletími, a vlastně před více než
stoletím, zmražen,
pomylslel si. Jenže z jeho pohledu mu to připadalo skutečně
jen jako
několik dní. Jak bude asi Dachau vypadat dnes,
přemýšlel. Byl tak
vzrušený, že přestal vnímat
okolí. Naslouchal jen názvům zastávek,
kterých
přibývalo.
Za pár minut se
ozvalo: „Stanice Dachau, prosíme, vystupujte
vpravo ve směru jízdy!“
Hans
jako na povel
vystřelil
na rovné nohy. Zavrávoral, ale rychle
získal rovnováhu. Pohlédl ke
dveřím v rohu vagonu a vrhl se k nim. Jako
pes, dychtící po
vyvenčení, čekal, než se dveře otevřou. Jakmile se tak
stalo, vystoupil na
krásném venkovním
nádraží. Všiml si řady
jízdních kol, jež byla vyrovnána na
kraji nádraží.
V dlážděných
chodnících zely otvory podchodů. Vstoupil do
jednoho z nich. Tu se nechal vést cedulemi,
navádějícími
k východu do
města Dachau. Chvěl se. Čekal, že každou chvíli uzře
strašlivé místo jeho
osudu: koncentrační tábor Dachau.
Vyšlo to.
Vyšlo!
Hans byl na svobodě a chystal se navštívit
místo svého osudu!
Novák trčel kdesi na místě
vzdáleném odtud
několik set mil a nevěděl o tom, zda se Hansovi podařilo dostat se po
přistání
z letadla ven. Jenže jemu se to podařilo! A jak? Po tom, co letadlo
přistálo v
ústředí institutu na
berlínském soukromém
letišti, obehnaném vysokým plotem,
otevřel pilot letadla zavazadlový prostor, aniž by z něj
cokoliv vyndaval,
neboť uvnitř se nenacházely žádné
Baluaovy věci. Všechno, co Blau potřeboval,
měl s sebou na palubě. Nákladový prostor byl tak
připraven pro další let. Pro
věci těch, či onoho, kteří dále
pocestují. Toho Hans využil, aby se vykradl
ven. Přes různé zabezpečovací systémy
se mu pak podařilo přeběhnout přistávací
plochu a přelézt nedaleký plot, který
dělil území institutu od svobodného
světa. Proto mohl nyní stát v Dachau a
očekávat, co uzře.
Pohled, jaký se
Hansovi otevřel v klenbě východu
z podchodu, byl vyzdoben skelnými
baráky, tyčícími se do
výše. Jejich věže se vzpínaly
k olověnému nebi a
město působilo, jako by bylo vyrobeno
z křišťálových krystalů, ze
zmrzlého
ledu.
Tohle město
jistě není Dachau. Spletl jsem se, pomyslel si
Hans.
Jenže
on se
nespletl. Takto vypadalo Dachau dnes. Pohádkové město
plné přepychu.
Hans se dlouho
vzpamatovával z toho, co viděl a
zmateně bloumal pohledem kolem, snaže se
zachytit nějakou stopu, jež by mu potvrdila domněnku, že se ocitl ve
zcela
jiném městě, než v tom, kde stával
první koncentrák SS.
Jako na zavolanou
se všude vynořovala
ta stejná písmena, jež dohromady
vytvářela název
města. Dachau. Bylo to Dachau. Omyl byl vyloučen.
Hans se připojil
k davu několika školáků,
kteří pospíchali k malebné
školní budově,
připomínající aztéckou
pyramidu. Ve vhodnou chvíli předskočil před
loudající se
studentku, která ostatním nestíhala a
vyděšeně se jí optal: „Kde je
koncentrační tábor Dachau?“
Dívenka
na něj vyvalila
oči a polekala se.
Jenže Hansův výraz přesto působil více
vystrašeně, než
ten její. Ostatní žáci se otočili a
přimhouřili obočí. Mysleli si, že jejich
kamarádku obtěžuje cizí člověk, a tak jej
obestoupili. Šlo vesměs o žáky mezi
deseti a jedenácti lety.
„Co se děje,
pane?“ zeptal se Hanse slušně jeden
z chlapců.
„Kde
je kacet
Dachau? Víte někdo,
kde je to místo?“ |
