|
Žáci na něj
pohlíželi
jako na blázna.
„Co je
to?“ slušně se
jej
otázal další chlapec.
„Koncentrační
tábor, přece,“
nechápal Hans jejich nevědomost.
„Jaký
tábor?“ vyměňovali
si
žáci zmatené
pohledy.
„Koncentrační!“
vyhrkl
Hans, který ztrácel trpělivost.
„Máma
mi o tom
jednou říkala. Je to pravda,“
prodral se davem žáků jakýsi
zachmuřený chlapec.
„Jürgene,
ty víš,
o čem to ten člověk mluví?“ podivila se
tentokrát drobná dívenka
v líbivých šatech.
„Jistě,
ještě
jsme se o tom ve škole neučili, ale máma mi
říkala, že tu kdysi stál tábor,
mučírna pro vězně
v pruhovaném,“ poučil je chlapec.
„Ano,“
přitakal
Hans netrpělivě. „A ty víš, kde je to
místo? Ukaž mi směr, ukaž mi cestu!“
naléhal na něj dál.
„Je to někde
na
druhém konci města. Ptejte se Supermarket u
tábora. To prý tam stál kdysi
tábor,“ vysvětil mu chlapec a udělal
paží rozsáhlé gesto, jímž
jako by se
snažil obsáhnout celé město.
„Supermarket
u tábora?“ nerozuměl
Hans.
Nyní se slova
ujala dívenka, kterou Hans původně
oslovil. Teď již věděla, jaké místo
hledá. Supermarket u tábora tu znal
každý, koncentrák takřka nikdo.
„Jděte až
k naší škole, to je tamta
budova,“ ukázala na „aztéckou
pyramidu“ a
pokračovala: „Pak se dáte ulicí doleva
až přijdete do Áleje jilmů. Půjdete po cestě,
která vede těsně vedle magistrály
áleje. Půjdete tak dlouho, až narazíte na
potok. Vydáte se proti proudu potoka, až dorazíte
přímo k supermarketu.“
Pro Hanse to bylo
příliš informací najednou,
avšak on tolik prahl vidět to místo, že
pokývnutím
poděkoval a rychlou chůzí se vrhl k budově
školy, přesně jak mu řekla
dívenka. Žáci za ním udiveně hleděli,
než se jej rozhodli s větším
odstupem následovat.
U malebné
skleněné pyramidy zahnul Hans vlevo. Před ním se
rýsovaly zelené a košaté
koruny jilmů, v jejichž sevření stály
nízké skleněné domy
s bazény.
Do očí jej udeřila
magistrála, o níž se dívenka
zmiňovala. Čas od času
nad ní zakroužil futuristický dopravní
prostředek, jenž se závratnou rychlostí
vrhal do chřtánu jedné z mnoha
podivných krypt, které zřejmě sloužily za
garáže. Dopravní prostředky se v nich
ztrácely jako v jícnu
nízkých
vulkánů, až se za nimi pomalu zavřela křídla
poklopů.
Jilmová
álej
vydávala příjemnou nasládlou vůni,
kterou Hans vstřebával společně
s dalšími vůněmi, jež mu byly naprosto
cizí. Voněly však velmi příjemně.
Uháněl jako vítr, když tu vstanul před potokem
s kamennou zídkou.
V potočním korytě tekla průzračně čistá
voda a břehy potoka byly vyzdobeny
všemožnými fontánkami
s motivy podvodní říše. Oba
potoční břehy lemovaly krásné
promenády s palisádami, na nichž se
rozrůstaly zelené keře.
Hans
se vydal
proti proudu potoka.
To
je ten potok,
který tekl
táborem, uvědomil
si.
Ano, byl to on.
Hans zrychlil
tempo a zmocnilo se jej nutkání rozběhnout
se. Tep srdce zrychloval. Ušel asi
kilometr, když palisádová střecha
promenády skončila a stezka vyústila
v rozlehlé prostranství
s parkovištěm. Už odtud byla v dohlednu
členitá budova, jež svou architekturou oponovala
zástavbám města, které nechal
Hans za sebou. Přestože pro ostatní byla budova
historickým objektem, pro Hanse
byla jedinou stavbou, jež mu připomínala domov.
Ano! To
v této členité stavbě se kdysi
nacházely hospodářské prostory
tábora,
přijímací místnost a v
neposlední řadě bunkr se svými kobkami, odkud jej
nacisté
vyvlekli těsně před zmrazením.
Budova působila
osamoceně. Byla vyrvána ze svého
prostředí. Po ostatních
táborových objektech,
po polotech a strážních věžích,
nezůstalo ani stopy. Vše zmizelo. Místo, kde
stál tábor, zčásti pokrýval
park. Pryč byly domy na bývalé Strasse
der SS, kde byl zmražen.
Přidal do kroku.
Bílá budova jej k sobě přitahovala.
Přišel až k ní a dotkl se
hladké
omítky. Zavřel oči a ponořil se do vzpomínek.
Zatnul pěst a její hranu se
snažil vtlačit do útrob objektu, kterýžto
jediný poznával. Sklonil hlavu, jako
by se modlil, jako by stál u Zdi nářků
v Jeruzalémě a spytoval své
svědomí. Vydržel tam tak stát několik minut. Pak
otěvřel oči a rozhodl se
budovu obejít. Vždyť ještě nespatřil, co se
nachází na její
odvrácené straně.
Tam na něj čekala
futuristická stavba nákupního
střediska s cynickým názvem, jenž byl
čitelný už odtud.
Supermarket
bei Lager.
Hans nevděky vybuchl
v nepochopený smích. To
místo, ta strašlivá pláň,
kde stály kdysi bloky, to vše bylo
srovnáno se zemí a
zůstala tu jen ta ubohá budova za jeho zády.
Avšak, čeho si všiml teprve nyní,
byl podivný zlatý monument, jenž se jako pavučina
rozpínal před vchodem do
budovy.
Spletenec
vychrtlých lidských těl, pod nímž se
skvěl nápis na mramorovém podkladě: Zde
stál v polovině
minulého století nacistický
koncentrační tábor Dachau.
To
bylo vše,
vše, co připomínalo léta
utrpení tolika vězňů, mezi něž se řadil i on. Jak
smutné a zároveň
uspokojující, protože teprve nyní si
mohl být stoprocentně
jist, že tábor už nežije, není. Je po porobě. Jak
prázdný pocit
v sobě
však pociťoval! Připadal si tak sám, když
stál ve stínu zlatého spletence
lidských těl, která jediná byla
nyní jeho společníky. Jako by byl sám
na celém
světě. Jako by jen on přežil exodus, jenž vymazal všechny
ostatní
z povrchu zemského. Jako by byl nyní
svět určen
jen jemu, bez druhů,
přátel, bez všech,
s nimiž by si mohl popovídat.
„Bože, jsem doma.
Vrátil jsem se,“ řekl
si potichu pro sebe.
Hans si připomněl
svůj
příjezd do tábora. Bylo to v roce 1942.
Vlak se
zavýskáním zastavil. Byl u
cíle. Dveře
se otevřely a před Hansem, který vstanul s
ostatními deportovanými na schůdcích
zadního vagonu, se objevil podivný obraz.
Na dachauském nádraží stál
vyrovnaný řad vězňů v pruhovaných
mundúrech.
Vypadali směšně. Spíše jako klauni,
nežli vězni. Pod čapkami skrývali vylepané
hlavy a na levých klopách pruhovaných
kabátců se vyjímaly barevné
trojúhelníky.
Největší zastoupení měly
červené trojúhelníky.
Nedaleko stála
zaparkovaná nákladní auta s
krytými korbami. Tlamy korb zívaly na
vystupující a
zbědované lidské trosky, a také na
Hanse.
„Loss,
loss, aussteigen, mach schon!!!”
ozývalo se povykování esesmanů,
kteří kroužili s nabitými zbraněmi kolem a
popoháněli cestující z vlaku k
většímu pohybu.
Deportovaní s sebou neměli
žádná zavazadla.
Všichni přišli z nacistických věznic,
kde strávili dlouhé dny, týdny, ba i
měsíce v nevědomosti o jejich dalším
osudu. Nakonec byli
posláni na
lágr.
A tak tu byli.
Jeden vedle druhého.
Vězni
v
pruhovaných šatech přibíhali k
deportovaným a vysvětlovali jim, aby si všichni
nastoupili na korby zaparkovaných
náklaďáků. Ke snazšímu
výstupu na vysoké
korby aut jim pomáhali primitivní
dřevěné schody.
Hans se ocitl ve
vřavě nervózních lidí,
popoháněných do neskutečného tempa.
Esesmani obcházeli
kolem a nemilosrdně tloukli do nováčků, kteří si
ještě nedokázali udělat úplnou
představu o místě, na kterém se ocitli.
Hansovi se
náhle
zatmělo před očima a v ústech pocítil meděnou
chuť krve. Byl by se sklátil na
zem, nebýt podpory okolních těl. Další
rána pažbou mu dopadla na temeno
a popohnala jej o kus dopředu.
„Loss,
loss, schneller, schneller!!!”
pokřikovali esesmani.
Nádražím se rozléhal řev
esesmanů a křik
týraných nováčků,
kteří
zvolna prozírali a uvědomovali si, že se ocitli v
samotném předpeklí
nezřízeného nacistického
běsnění.
Třaskl
výstřel a jeden z nováčků
vedle Hanse se sklátil na kolena.
Hans si úkradkem všiml, jak se k němu
sklání esesman a kope jej
vší silou do
čelisti. Na nádražní štěrk dopadla
rudá pentle husté krve.
„Schneller!!!”
Hans se ani
nenadál a překlopýtl dřevěné
schodiště, načež
stál v těsném interiéru
korby náklaďáku, kde se s ostatními
vězni rval o
místo.
Týlový
poklop
korby zaduněl a plachta byla srolována dolů.
Interiérem zavládlo temno. Toliko
škvírami pro
šněrování dovnitř
prosvítaly pevné paprsky podvečerního
slunce.
Venku hřmotnily
nacistické nadávky a lament mučených a
honěných lidí, který proudil přes
temnou
oponu korby.
Zakrátko
zarachotil motor a náklaďák poskočil vpřed. Hans
padl na muže před sebou a pak
byl setrvačností odhozen na plachtu korby.
Cesta
trvala
jen několik minut. Když náklaďák
zastavil, spadla spodní obruba korby a její
plachta byla v týlu pomocí dlouhých
klacků vyhrnuta nahoru.
Kabinu zalilo
oslepující světlo. Hans pozvedl hlavu a jeho
strnulý pohled utkvěl na
běloskvoucí bílé budově s červenou
taškovou střechou.
„Unter,
unter!!!” zaznělo zespoda.
Tady již
žádné
dřevěné schodiště nebylo.
Cestující museli seskákat na ulici,
jež procházela
branou onoho bílého domu.
„Schnell,
schneller!!!” objevili
se esesmani a pokračovali
v bití.
„Seřaďte
se,
seřaďte se!!!” vyřvávali
německy dokola.
Hans se postavil
několik metrů od náklaďáku do
pozoru.
A už tu zase
byli. Esesmani se na ně
vrhali jako podrážděné vosy,
chránící své
hnízdo. Tloukli
do nováčků pažbami pušek, avšak
bití se účastnili i tací,
kteří nosili
pruhované mundúry. Na rukávu měli
žlutou pásku s nápisem: Kapo. Ti se
oháněli
karabáči a býkovci, kterými tloukli
nováčky ještě brutálněji, nežli
samotní SS.
„Ať
vystoupí
židé!!!” oznámil jeden z členů
umrlčích lebek.
Ze seřazených
útvarů vystoupilo několik nováčků, mezi nimi i
Hans. Jakmile utvořili židé
speciální skupinu, vrhli se na ně esesmani znovu.
Jatka, jež následovala, měla
za následek, že nikdo z nováčků
židovské národnosti nedokázal
stát na vlastních
nohou. Hans se válel v kaluži vlastní krve v
beztvaré mase lidských torz.
„Vy
svinští
kreténi, psi, vyvrhelové. Ty
díro do prdele, seš prdel s ušima a ty
zas
kus hovna!!!” esesmané obcházeli
ztlučené
židy a nadávkami se jim vysmívali. Přitom
si
neodpustili další kopance.
Hans měl
napuchlá
víčka,
takže takřka neviděl. Přesto se mu podařilo
úzkou škvírkou mezi
víčky, jež vypadala jako švěstky, prokouknout
podél rovného povrchu ulice k
bráně uprostřed bílé budovy s červenou
střechu. Brána byla ukována z černého
kovu a v jejích dveřích byl zasazen
nápis, který byl odtud nečitelný.
Mezerami
mezi skutými tyčemi zlověstně a deprimujícně
prosvítala strážní zděná
věž. Na
rozlehlém prostranství za bránou
naproti tomu pobíhali človíčci v
pruhovaném. Děsivě
vyhížel i plot z ostnatého drátu, jenž
byl ovinut
kolem bílých keramických
izolátorů.
„Vstávat,
Jude,
vstávat!!!”
Hans se se
zbytkem sil postavil na nohy. Ostatní zbití
židé si museli navzájem dopomáhat.
Opírali se o sebe, avšak taková
solidarita byla tvrdě
trestána umrlčími
lebkami,
které něco
takového nestrpěly.
Skupina se hnula
k bráně.
Jako by si SS zakládali na tom, aby židé konečně
přečetli nápis, jenž se
mračil uprostřed.
ARBEIT MACHT
FREI.
Přes střechu
bílé
budovy a škvírami v bráně, sem
doléhal hromadný dusot. Masa vězňů v
pruhovaném
se právě seřazovala na prostranství za branou.
Nespočet těl zavalil svým
šedomodrým příbojem celou plochu.
Vězni přicházeli v desetistupech a stávali se
jednolitou lidskou šachovnicí. Dusot
doprovázel hromadný zpěv. Kakofinie, něboť
každý z nich zpíval něco jiného.
Pak
zahřměl povel a
ozvala se rána. Všichni vězni smekli
naráz čepice a obnažili tak své holé
lebky.
Více již Hans
neviděl, neboť byl políčkem skolen k zemi.
Uběhlo několik
hodin trýznění, kdy židé čekali, až na
ně přijde řada a i oni projdou branou s
nápisem ARBEIT MACHT FREI.
Esesmani jim
krátili „dlouhou chvíli”
ponižováním a nucením je dělat dřepy,
skákat, lézt bez
přestání po čtyřech a štěkat jako psi
nebo kokrhat jako kohouti. Mnozí
z nich
nevydrželi a v bezvědomí
byli odvlečeni do tábora.
Hans měl
namále.
Byl by padl vyčerpáním,
kdyby na něj nepřišla řada.
Kam se poděly ty
zástupy vězňů, které udusávaly
hlínu, na níž teď stál? Kde jsou ty
dřevěné
barabizny, v kterých spali? Toužil
zavřít oči a připomenout si, jak to tu
vypadalo kdysi. Nenašel proto však odvahu.
Cítil záchvěvy minulosti.
Tak takhle to myslel Novák, když se
nechával slyšet, že tábor už
neexistuje. Skutečně
neexistoval. Nebyl tu. Ale místo
bylo stejné. Kristepane,
jak my jsme tu zkoušeli! Jakým
utrpením jsme si museli projít!
Jako
by na něj zavolal
tichý hlas, otočil
se k budově za
sebou. Na její střeše už nebyl
žádný nápis. Krom toho se nade dveřmi
vyjímala cedulka s nápisem: Gedenkstätte
Dachau – kulturní a
vzdělávací
středisko.
Udělal
čelem
vzad a rozešel se přímo do
nenápadného vchodu
vedlejšího křídla budovy, jehož
pár místností bylo věnováno
historii koncentráku. Nikdo sem však nechodil.
Nebylo tedy divu, že mládež zdejšího
sociálního azylu byla vůči dějinám
Dachau
„imunní.“ Vchodové dveře
působily dobově. Vždyť šlo o historickou stavbu se
vším všudy!
Vstoupil dovnitř.
Ocitl se v nízké hale, jejíž
zdi byly ověnčeny černobílými fotografiemi a
portréty. Na velkém obraze se zlatým
rámem se prostírala fotografie Adolfa
Hitlera v nadživotní velikosti.
Někdejší nacistický vůdce měl ruce
pokroucené v agónii a
vztyčené k nebi. Jeho oči se zlostně obracely
vsloup a odhalovaly tak zářivé bělmo. Vůdce byl
na snímku zachycen během
jakéhosi proslovu. Takto jej Hans vídal i
v dobách, kdy Hitler ještě žil.
Přimhouřil oči a
pozorným pohledem prozkoumával ostatní
obrazy. Tu si všiml podobného obrazu,
jenž tentokrát znázorňoval
Reischsführera SS Heinricha Himmlera se svýma
malýma
očima schovanýma pod brýlemi a
s typickým hitlerovským
knírkem. Himmler se
tvářil spokojeně. Hans jej kdysi sám viděl na
vlastní oči, když navštívil
Dachau, ještě v době, než byl vydán
pokusům Sigmunda Raschera. Na obraze
se v Himmlerových očích
odrážel tentýž výraz, jaký
si Hans pamatoval
z Reichsführerovy návštěvy
Dachau. Výraz dravce, jenž do svých
pařátů
právě uchvátil kořist. Himmler se na vězně
tvářil jako káně na
králíka, kterého
se mu podařilo chytit a mít jej naprosto ve své
moci.
Jak však
skončili
tito tahouni třetí říše? Hans nevěděl,
že jak Hitler, tak Himmler spáchali
sebevraždu. Procházel se kolem několika vitrín.
V jedné z nich si
všiml vězeňských dřeváků. Ano! Ty
dřeváky byly symbolem pekla, symbolem Dachau.
I on v nich mnohdy chodíval, když tu byl vězněn.
Ani nedutal.
Nikdo jej nevyrušoval a on se tu procházel
panoptikem s ozvěnami
koncentráku Dachau. Nebyl tu nikdo jiný, nebo si
to Hans alespoň myslel.
Nevšiml si, že v rohu místnosti
posedává, či spíše
pospává, správkyně
místa. Kdyby se tu totiž cokoliv stalo, moderní
bezpečnostní systémy by ji na
to okamžitě upozornily, a tak nebyl důvod
k přílišné pozornosti,
která by
návštěvníky stejně jen rozptylovala. A
Hansovi přišla tato forma soukromí
právě
vhod, aby se tu cítil jen sám a se
svými vzpomínkami, jež se zhmotňovaly formou
obrazů všude na zdech. V druhé polovině
místnosti se nacházela galerie
obrazů, které se bezprostředně týkaly Dachau.
Hans je znal všechny, jenomže
v barvě, s pocity, pachy a vůněmi, se
vším, co bylo skutečné.
Teď na ně
pohlížel přes černobílý
filtr.
Tu cele ustrnul.
Cítil, jak mu dřevění
nohy a chlad prochází celým jeho
tělem. Nohy jej
s jakousi automatičností postrčily přímo
před obraz s kádí plnou
vody, na jejíž hladině plavaly ledové kry.
Uprostřed kádě ležel vězeň oděný do
plováku. Vedle něj seděly dva černé
přízraky. Jedním z nich byl Sigmund
Rascher.
Hans se chytl za
srdce. Cítil se, jako by se o něj
pokoušel infarkt. Oči se
mu zalily
slzami. Jako by se přímo
z obrazu ozýval německý
šepot, jako by Rascher
komunikoval se svým kolegou.
A tu pohledem
sklouzl na další fotografie. Na jedné
z nich spařil
vězně
s krátkým sestřihem, jehož hlava tonula
v bezvědomí. Oči byly
zavřené. Vězeň, mladý kluk, byl
zavěšen v prostoru vysokotlaké komory za
popruhy padáku.
Ano! Snímek
znázorňoval interiér
obávaného Himmelfahrtswagenu. A ze
stejného prostředí byl
i další snímek, na němž visel
vychrtlý vězeň v pruhované,
šedomodré
táborové vězeňské unifromě. I on byl
v bezvědomí, soudě dle zavřených
očí.
Teprve na další fotografii se tentýž
vězeň zmítal ve strašlivých
mukách, když
prodělával Kesonovu nemoc po tom, co se probral
z bezvědomí po pokusu ve
Voze nanebevzetí. Jeho nešťastný
výraz plný bolesti v Hansovi probudil
nesmírnou soustrast.
„Bože,“
zašeptal Hans a oči se
mu zalily slzami. „Kluci moji, mí
kamarádi,“ vyřkl
a svěsil
hlavu. Pak se rozplakal tichým pláčem.
On tohle
všechno
viděl, on to znal. I on byl Rascherovým pokusným
králíkem. Pokusnou osobu
k experimentům dachauských psedudodoktorů, doktorů
zvrácených věd, kteří
„okořenili“ peklo Dachau tím
nejvýraznějším kořením,
hrůzami, jež byly do té
doby toliko výsostnými pasážemi
fantastických hororů.
Hans klopýtl
dozadu, když tu jeho slzami zachvácený pohled
upoutal temný vchod do vedlejšího
sálu. Neváhal a vešel. Vstoupil do
temné místnosti se sedačkami. Místnost
se
podobala tomu, za co měl kdysi biograf. Nikdy jej sice
nenavštívil, ale slyšel
o něm. Věděl, co je to biograf.
Před pohodlnými
sedačkami, potaženými kůží, viselo
plátno. Jakmile Hans překročil práh
sálu,
odkudsi vyšlehly paprsky, jež se vrhly přímo na
plátno. Na něm se objevil
výmluvný nápis: KT
Dachau.
Hans z něj
nespouštěl oči. Pomalu přistoupil
k zadní řadě sedadel, která byla
všechna
volná – všechna sedadla v
sále byla volná - a chytl se jednoho
z opěradel.
Na plátně se objevila reprodukce dobových
dokumentárních filmových
materiálů.
Interiér sálu se zaplnil bouřlivým
Hitlerovým proslovem, jenž kontrastoval
s útržky zachycujícími
požár Reichstagu. Hans
si připadal jako
ve snu, jako by to celé prožíval znovu.
A tu plátno
opanovaly široké záběry
koncentráku Dachau. Umrlčí lebky se
procházely kolem
a místy bylo vidět vězňů. Hans
se pokoušel některého
z nich
poznat, avšak kvalita dokumentu mu to
příliš neusnadňovala. Stál tam jako
přikovaný. Uplynulo mnoho minut, když tu se dokument posunul
k místům, jež
ukazovala záběry z osvobození
tábora. Přesně tak, jak o tom hovořil Novák!
Američané se
zvolna přibližovali k táboru, aby
završili jeho svobodu. Když se pak
objevili šťastní vězni, vyrvaní
z okovů nacistického běsnění, nemohl
tomu
Hans uvěřit a litoval, že tam nemohl být s nimi.
Vězni se smáli a
vyhazovali čapky do vzduchu, vítajíce
osvoboditele. Esesáci
byli vysvlečení
z uniforem a přinuceni
klečet s rukama na temeni.
Osvoboditelé
k nim přicházeli
a tloukli je pažbami do zad a do žeber.
Dachau byl
svobodný. Skutečně!
Hans toto silné
emotivní vzrušení nevydržel a musel
vyběhnout ven, aby se před zlatým pomníkem
pokroucených lidských torz nadechl
čerstvého vzduchu, aby se silným
douškem,
vzhlížeje k nebi, nadechl svobody.
Pak se rozešel
pryč z místa, kde stál kdysi
koncentrák. Ani
se neotočil.
Slíbil
si, že se sem již nikdy nevrátí. Teď se
musel vydat za svým odvěkým snem o
Novém
Zélandu.
Čekala
jej
dlouhá cesta, cesta plná strastí.
Nemohl si být jist tím, zdali někdy
svého
odvěkého cíle dosáhne. Vždyť se
nacházel v jiném světě,
v jiné
společnosti, o které nevěděl vůbec nic.
Kapitola IX.: Současná
společnost. Robota. Doklady.
 ro
Hanse začala
nová etapa.
Nový život. Život, od něhož
nevěděl, co očekávat.
Probudil se do doby, jež mu
byla naprosto cizí. Dosud žil toliko v
jeskynních prostorách někde
v Tyrolsku. Teď se mohl spoléhat pouze na
své telepatické schopnosti, jež
pro něho představovaly jedinou výhodu, jedinou obranu proti
tomuto zcela novému
světu. Jak bude reagovat na
zdejší dobu, to netušil a
obával se toho.
Neměl
doklady, a
peníze, které mu dal Novák
ještě v Tyrolsku, mu jistě zakrátko
dojdou.
Navíc jej stále strašila možnost, že
jej objeví a uvězní zpátky do Tyrolska.
Jak tak seděl ve
vlaku ujíždějícímu zpátky
do Mnichova, snažil se vcítit do současného
světa,
sžít se s ním, stát se jeho
součástí. Každým okamžikem
vstřebával zcela
nové pocity, vjemy, všechno bylo tak
jiné, než kdysi. Hudba, jež se ozývala
v interiéru kupé, byla
zvláštní.
Její tóny mu zezačátku
připadaly bláznivé, ničím
zajímavé. Zakrátko si
však uvědomil, že jej melodie naplňují
hřejivým pocitem. Do moderní hudby, a
neodmyslitelného prostředí kolem sebe, se zvolna
vciťoval intenzívněji a
intenzívněji. Jak zvláštní
to byla hudba. Kdyby ji měl popsat vlastními slovy,
byl by bezradný. Tato hudba, ač byla nakonec
poslouchatelná, ne-li krásná, se
slovy popsat ani nedala. Kdysi poslouchal Schopena, Schuberta či
Wagnera, ale to,
co se jeho uším nabízelo
nyní, se zdálo být zcela
jiné. Avšak fakt, že jej
hudba zaujala, znamenal důležitý mezník mezi
minulostí a současností.
Získával
tím vyšší naděje, že se
nakonec zdejšímu světu a společnosti
přizpůsobí.
Nechtěl se
vrátit
zpátky do institutu.
Teprve teď si
uvědomil, že vlastně celé hodiny nic nejedl a vůbec nespal.
Z tábora byl
sice na podobné podmínky zvyklý, ale
přesto by něco pojedl a složil aspoň na
okamžik hlavu, aby se prospal a nakrátko zapomněl na
všechny ty myšlenky, které
se mu honily hlavou.
Jenže
kam se
odebrat? Kam se jít
prospat? Na nádraží? To nepůjde! Kdysi by to
jistě šlo, avšak ne v této
době. Ale což, nejprve bych se měl někde
najíst. Od Jakuba Nováka mám
peníze, tak proč jich nevyužít?
I
tentokrát
se Hans vyhnul kontrole ve vlaku, jakožto černý
pasažér. Vystoupil
v Mnichově na nádraží Marienplatz.
Takřka jako zkušený současník
vyšel
z haly a pohlédl na oblohu pozdního
odpoledne.
Kam
teď?
vrtalo mu
hlavou. Dlouhou chvíli se rozhlížel, načež
se bezprizorně
rozešel po
chodníku do centra města. Pocit hladu a únavy jej
odprostil od emocionálního
vnímání futuristického
prostředí. Cíl byl jediný, někam si
jít sednout a
„povečeřet.“
Tu si všiml
omladiny, která se shlukovala u malebné klenby,
jež byla bránou do útulného
podloubí. Došel
k bráně a
zahleděl se na nápis, který mu nic
neříkal. Tři
písmena se purpurově rděla nad vchodem
v boční stěně podloubí
s lampami, které do šera
podloubí vrhaly uklidňující světlo.
Pub
Co
je to ten „pub“? říkal
si
v duchu. Nevšimnout si
nápojového a jídleního
lístku, jenž visel vedle
vchodových dveří, byl by odešel a
bezrpizorně by se motal podvečerním Mnichovem
dál.
Je
to
restaurace, něco
jako restaurace.
Dveře
se náhle
otevřely a objevila se v nich pohledná
mladá dívka, která se na Hanse mile
usmála. Zároveň ucítil
příjemnou vůni jídla, jež vycházela
zevnitř. Chytl proto
kliku dveří a vstoupil dovnitř. Ocitl se před
schodištěm, jež se stáčelo dolů.
Připomínalo mu schodiště historických
zámků.
Takové
schody
jsem viděl v hradních věžích,
připomněl si.
A
tak se
vydal po schodech dolů. K
jeho údivu schodiště ústilo do
podzemní místnosti
bez oken, která byla vyzdobena lesklým dřevem a
kolem se prostíralo množství
dubových stolů s lavicemi, na nichž byly
postavené lucerny s oranžovým
ohněm, jenž se třepetal, jako by jím zmítaly
poryvy větru. Jenže tady žádný
vítr nevál. Podivil se.
„Je otevřeno,
můžete jít dál!“ ozval se odkudsi
jemný dívčí hlas.
Hans
se
polekal a cukl pohledem k místu, odkud se hlas
ozval. U levé stěny
se táhl
podlouhlý barový pult, nad nímž visela
garniže se skleničkami.
Za pultem
sálalo zelenkavé světlo,
v němž se utápěly lahve
všemožného pití.
Hans pokynul na barmanku, která jej oslovila,
hlavou, a přistoupil
k nejbližšímu stolu. Opatrně se za něj
posadil. Byl celý nesvůj. Všechny
pohyby dělal zpomaleně. Nespouštěl při tom oči
z barmanky, která doleštila
sklenici na vysoké noze a rychle se vypravila
s jídelním lístkem
přímo
k němu. Hans si všiml, že je tu prvním
hostem.
„Dobré
odpoledne,“ přívětivě jej barmanka
přivítala a podala mu jídelní
lístek.
Hans
si jej
nedůvěřivě vzal.
„Dáte
si něco
k pití?“ otázala se.
„Ano,“
odpověděl, ale dál
nic neřekl.
„A co to bude,
pane?“ vyčkávala
na jeho přání.
Hans se odmlčel.
Co
bych si asi tak měl
dát? Jaké pití se tu pije? Jestlipak
mají...
Vtom se zarazil a váhavě se spíše
otázal, než by vyřkl objednávku:
„Pivo?“
„Jistě,
ale už vám
bylo osmnáct?“ zaváhala barmanka.
„Ano,“
odvětil
zdrženlivě. Znervózněl však, neboť věděl, že
nemá žádné doklady a tudíž
se
nebude moci prokázat svým skutečným
věkem, pokud to bude barmanka
vyžadovat.
Skutečným!
Bože,
ještě,
že je to tak. Kdyby tak věděla, kolik mi je doopravdy!
„Můžete
mi
ukázat nějaký doklad?“
„Já
ale žádný
nemám. Osmnáct mi však již opravdu
bylo. Nevypadám na to, ale jsem hodně
starý.“
„Věřím
vám,
ale...“ nedopověděla.
„Nevěříte,“
přerušil ji Hans. „Právě teď si
myslíte, že je mi sedmnáct a že jsem cizinec.
Ale tak to není. Něco vám řeknu. Vám
je jednadvacet let a narodila jste se
v Hamburgu. O víkendu chcete jet za rodiči.“
„Jak to
víte?“
ustrnula se barmanka nad jeho přesným
odhadem.
„Vyznám
se
v lidech,“ odpověděl
Hans a poprvé od doby, co opustil Tyrolsko, se
usmál.
„Sledujete mě,
přišel
jste sem kvůli mě?“ začala
10. část
jej podezírat.
„Chtěla
byste,
aby to tak bylo, že ano? Před nedávnem jste
přišla o přítele a toužíte po
novém, nemýlím-li se. Chtěla byste,
abychom se poznali lépe, že je to tak?
Nebojte se, nesleduji vás. Teď vás
vidím poprvé v životě,“
ujistil ji
vyrovnaným hlasem.
„Tedy...Chcete
to pivo?“ zakoktala se a ustoupila od
vyžadování dokladu. Jako
omámená se
vrátila k baru, kde začala
natáčet půllitr.
„Děkuji!“
zvolal za ní Hans a znovu se usmál.
Dívka se začervenala.
Nemohla si pomoci, ale stále se k němu
vracela pohledem, až jí nakonec
přetekla pěna.
„Scheisse,“
ozvalo se příjemným
hlasem, přestože vyslovila nadávku.
Hans se uculil.
Dívka přinesla
otřený půllitr zlatého moku. Na sklenici se skvěl
nápis Pilsner
Urquell.
„Plzeňské?“
otázal se Hans.
„Ano,
není to snad
v pořádku? Je to celosvětově
nejlepší pivo.“
„Ano?“
„Jistě,“
ujistla
jej.
Kolik se toho
změnilo, podivil se Hans. Takže plzeňské
pivo se stalo nejlepším pivem
na světě? Časy se opravdu mění.
„A
mohli
bychom?“ vyřkla dívka
s přimhouřením obočí.
„Mohli
bychom, co?“ nechápal Hans její
otázku.
„Lépe
se
poznat,“ přisedla
si naproti němu.
Hans jí neuvěřitelně
imponoval.
„Jistě,
jste
hodná, nechcete mi ublížit,“
konstatoval.
„Ublížit?
Proč
bych vám chtěla
ublížit?“
pokrčila dívka rameny.
„Něco
bych od
vás potřeboval,“ neodpověděl jí Hans na
její otázku. Namísto toho ji něžně
uchopil za ruku.
„Jak jste to
věděl?“ vzrušeně se otázala.
„Jak jste věděl, že chci, abyste mě chytl za
ruku?“
Ani teď Hans
neodpověděl a naléhal dál:
„Uděláte pro mě něco?“
„Ale
co?“
„Potřeboval
bych,
abyste mi sehnala doklady.“
„Doklady? Takže
jste cizinec?“
„Máte
ze mě strach, ale
to nemusíte. Nejsem cizinec, jen jsem přišel o
doklady.“
„Tak běžte
na
magistrát,“ doporučila
mu.
„To nepůjde,“
rezolutně prohlásil.
„Já
ale nedokáži
sehnat doklady. Ani nevím, jak se něco
takového dělá. Nejsem podvodník. Už
teď
se bojím, že kdyby přišla inspekce a dožadovala
se dokladů o tom, že je vám
přes osmnáct, když jsem vám nalila alkohol, měla
bych velké problémy.“
„Nebojte
se,
to je v pořádku.
Jestli chcete, už se o tom nebudeme bavit. I když,
co váš kamarád Josef?“
„Jak o něm
víte? Jste
od policie, že?“ vytrhla mu svou ruku ze sevření.
„No tak. Nejsem
od policie. Jsem zoufalý a potřebuji
pomoc. Kdybych vám vysvětlil moji
situaci, stejně byste tomu neuvěřila.“
„Musím
jít zpátky
k baru,“ zvedla se a nedůvěřivě si jej
prohlížela.
„Uděláte
to pro mě? Zeptáte se Josefa?“
křikl za ní.
Dívka neodpověděla,
avšak Hanse
naplnil uspokojivý pocit. Její
myšlenky vyprávěly o zmatku, ačkoliv mezi
řádky vyčetl
ochotu pomoci. Usmál se a bříšky palců
přejížděl orosený půllitr piva. Pak jej
pozvedl a lokl si, jako by připíjel na oslavu. Vtom si
uvědomil, že tohle pivo
je vlastně jeho prvním alkoholem v životě, protože
nikdy předtím nepil.
Rty zabořil do nadýchané a smetanové
pěny a hrdlo si nechával svlažit příjemnou
vůní plzeňského piva. Pak položil půllitr
zpátky na stůl a pohodlně se opřel o
opěradlo lavice. Stnulost, s níž sem
přišel, se rozplynula. Na okamžik
zaklonil hlavu a nechal se unášet
extází krásného
uvolnění. Zhostilo se jej
příjemné teplo. Zažíval pocit,
který nikdy předtím neokusil. Zavřel oči a
radoval se z okamžiku.
Za
několik
okamžiků se barmanka vrátila.
„Přijď
zítra
v osm hodin večer,“
stroze mu oznámila.
„Děkuji, věděl
jsem, že mne nezklameš,“ usmál se na ni
a s pocitem dobře odvedené práce
si objednal hovězí vývar, kterým se
posilnil na další cestu. Cítil, jak se
mu
v žaludku rozvaluje příjmné teplo.
Více toho zatím nedokázal
sníst. Útroby
sevřené hladem mu to nedovolovaly.
Venku vystoupil
do ulice zalité oranžovou září
zapadajícího slunce. Na to, jak bylo
ráno
pošmurné, se podvečer vybarvil malebně,
uklidňujícně a krásně, jako by počasí
vyjadřovalo Hansův stav mysli. Přemýšlel o těch
několika perných a
dobrodružných hodinách, které prožil
od útěku z institutu, míjeje jednu
moderní stavbu za druhou a prodíraje se davem
lidí, který proudil promenádou
jako živá říčka lidských těl. Tu a tam
pohledem zavadil o tyčící se vežáky a
jiné, nižší budovy
a bezprizorně se
nechal vést svým instinktem kamsi do
neznáma.
Kam
se poděly
ty zděné
budovy? Dříve
to tu znal, avšak nyní mu vše
připadalo tolik cizí. Kam se poděly
ty vstrašené, vzrušené a
očekávající pohledy
německého národa? Jaké ticho tu
náhle vládlo, když odnikud neburácello
hřmotné : Sieg Heil!!!
Vše
odvál
vítr, vše bylo nenávratně pryč. To
jen on tu zůstal jako důkaz oné
strašlivé doby plné poroby, doby, o
níž neměly radostné výrazy
lidí kolem ani
potuchy. Hansovu radost střídalo zoufalství. Čas
od čau, okamžik od okamžiku,
si připadal prázdný a ztracený.
Nepatřil sem. Měl zemřít se svými
vrstevníky a
přáteli, a ne se tu motat jako ozvěna minulosti, jako
stín těch staršlivých
dob, kdy byla Evropa poseta nacistickými lágry.
Nechtěl sice zemřít v lágru,
ale rozhodně chtěl zemřít jako starý muž. Tehdy
by se byl účastnil všemožných
stařeckých srazů a společně se svými druhy by
vzpomínal na dobu utrpení
s těmi, kdož věděli, o čem mluví. Nebylo mu to
však dopřáno. Něměl odvahu
zastavit některého z kolemjdoucích, aby
se jej na cokoliv zeptal, nejlépe
na to, kde by mohl získat práci,
zaměstnání. Bál se jich,
bál se lidí kolem.
Připadal si jako někdo, kdo není člověkem, kdo toliko
nosí lidskou masku, aby
jej skuteční lidé neodhalili. Tížilo
jej vědomí, že při konverzaci
s některým „skutečným
člověkem“, by mu mohla maska spadnout a on by byl
ztracen.
Chvílemi
tak
šťasný a chvílemi tak
nešťastný.
Městem
se
loudal celé hodiny.
Tu
narazil na
místo rozlehlého staveniště.
Všiml si vysokých ramen jeřábů,
radlic bagrů,
pásů se zeminou, betonových sloupů, traverz a
stavařské techniky, jež mu byla
jako vše okolo naprosto cizí. Přistoupil
blíže.
„Hledáte
někoho?“
ozvalo se náhle vedle něho.
„Hledám
práci,“
rezolutně prohlásil.
„Práci?“
podivil
se muž s helmou na hlavě.
„Ano,“
odvětil
Hans.
„Máme
dost lidí,
nikoho nepotřebujeme,“ odsekl muž ve středních
letech s nadutým pupkem.
„Umím
pracovat,“ hájil se Hans. „Chtěl
bych tu zůstat jen na pár dní jako
výpomoc. Budu dělat vše, co řeknete,“
přesvědčoval muže, který byl zřejmě
stavbyvedoucím.
„Inu,“
podrbal se
stavbyvedoucí na bradě, „můžeme to
zkusit.“
Stavbyvedoucí
otočil, neboť rychle vyrozuměl, že tu bude chtít ten hoch
nepochybně pracovat
na černo, čímž se dá snadno ušetřit na
zbytečných výdajích, a on mu
ještě bude
moci ukládat tu
nejšpinavější práci, kterou
by tu nikdo jiný nedělal.
„Můžu
začít
ihned,“ prohlásil Hans, když viděl, že
má stavbyvedoucí zájem.
„Kliďánko,
pojďte
za mnou,“ usmál se muž, který se
domníval, že Hanse tvrdá práce rychle
zlomí a
on se mu krásně vysměje za jeho pošetilost.
Hans se cestou
rozhlížel po mohutných strojích a
rozložitosti stavebního sektoru. Pochopil, že
v této době jde vše mnohem rychleji, než
tomu bylo při stavbách kdysi.
„Máte
ňáký věci?“
zeptal se jej stavbyvedoucí, když došli
k moderní ubytovací buňce.
„Tohle
je
vše, co mám,“ ukázal na sebe
Hans.
„Nemáte
kde
bydlet?“
„Vlastně
ne.“
„Uvidím,
jestli
se vosvědčíte
v práci. Chlapům
venku vo tom ale nic neříkejte. Mohli by
se zajímat, ale todle je jenom mezi náma,
jasný!“ pozvedl výhružně
ukazováček.
„V
pořádku,“
souhlasil s jeho podmínkami Hans.
Stavbyvedoucí
vstoupil do buňky,
jejíž interirér protínaly řady
skříněk a na zdi
viselo těleso plynového topení. Vedle něho
stál skromný stolek
s popelníky
a hrnky s dopitou kávou.
„Jste
dost
mladej. Tady je těžká
práce, abyste rozuměl. Nerad bych tu měl
ňáký
problémy.“ Stavbyvedoucí si jej
prohlížel od hlavy k patě.
„Nebojte,
vydržím,“ přesvědčoval jej Hans.
„Máte
s toudle robotou ňáký
zkušenosti? Kde jste makal předtím?“
„V
Dacha…“
zarazil se Hans v polovině slova, jako by měl vyřknout cosi
zakázaného.
„V
Dachau?“
stavbyvedoucí se tomu však nedivil a
k Hansově neoprávněnému údivu
pokračoval: „Pracoval jste tam u ňáký
firmy?“
„Ano,“
zamyslel
se Hans a smutně sklopil hlavu.
„A jak
platili?“
„Málo.“
Ano,
v Dachau platili skutečně
málo.
Prémií tam byl život! pomyslel
si Hans. |
