Mágové: Boj o moc - pokračování vše už je z odstav
Cebírd se na oba dva podivně zadíval, jako by jim
plně nedůvěřoval. „Jak můžu být přesvědčen o
pravdivosti toho, že jste opravdu poslové od
samotného Temného lorda? Klidně mi můžete
lhát.“
„Pojď blíže a uvidíš
naše znaky na brnění,“ zavrčel Nardas,
který měl už toho nedůvěřivého
Ledového Mága plné zuby.
Cebírd pokynul svým vojákům, aby se k
němu připojili a pak se pomalým, ale jistým
krokem vydal k poslům. Jakmile byl dostatečně blízko, aby
spatřil znaky Temné armády na jejich
brněních, změkly mu rysy ve tváři.
„Věřím vám,“ odvětil
krátce. „Jaké spojenectví
naší planetě
nabízíte?“
Takže rovnou k věci, napadlo Nardase.
„Nabízíme Wirufdali ochranu
naší armády,“ promluvil
Pazar. „Zahalíme vám na vaše
přání slunce clonou z temné energie,
díky čemuž vám nebudou na jaře a v
létě tát vaše velkolepé
kopce z ledu a sněhu. Na oplátku budeme chtít,
aby jste vaše zkušené
ledové bojovníky vyslali na naši
žádost proti Sluneční armádě, když
bude potřeba.“
„Oba dva máte opravdu veliké
štěstí, že jste narazili právě na
mě,“ odvětil Cebírd zamyšleně.
„Kdyby jste se transportovali na Jižní polokouli
planety, tak tam by se s vámi můj bratr Butegio vůbec
nebavil a ihned by vás zabil. On je též
správce a zastává názor, že
naši planetu má obývat jak světlo, tak
tma. Já bych s vámi mohl uzavřít
spojenectví, ale nejdříve se musíme
dohodnout s otcem, který to musí povolit. Nerad
bych jednal za jeho zády.“
Cebírdův otec, král Litrear, sídlil v
jedné z mohutných hor, které se
rýsovaly na obzoru. Vchod do ledového
paláce by však nikdo cizí neobjevil,
neboť ho znali pouze královi synové a
věrní strážci.
Když šla celá skupinka k hoře,
Cebírdovi bojovníci odstraňovali svoji
energií poslům sníh a led z cesty a Nardas za
toto gesto několikrát poděkoval Cebírdovi, na
kterém bylo vidět, že ho jeho vděčnost
těší.
„Chtěl jsem se vám omluvit, že jsme na
vás zaútočili,“ kál se.
„Otec mi nařídil, že zde cizinci nejsou
vítání a že se jich mám
ihned zbavit. Skoro deset let od doby, kdy na nás
zaútočila skupina Slunečních Mágů, se
snaží zachovávat zákony,
které kdysi za zlých časů nařídil můj
děd, pravidelně vysílá hlídky po
povrchu planety a již několik let se snažíme zamaskovat
všechna naše města, aby unikla zrakům
případných
útočníků.“
„No, v dnešních zlých časech
musí být každý Mág
opatrný,“ odtušil Nardas, ale
Cebírd ho již neposlouchal, neboť svůj zrak
upíral na horu, před níž stanuli.
„Již jsme tu přátelé, u otcova
sídla jež sluje jménem Ecpet.“ Zvedl
hlavu k Nebesům a mohutně zařval, až Nardasovi zalehlo v
uších. „Otče tvůj syn
Cebírd, tě jde navštívit!“
Hora se otřásla a padající
sníh odkryl černý otvor, kterým mohli
pokračovat v cestě.
Poslové, vedeni Cebírdem a
následování zadním vojem ze
zbývajících Ledových
Mágů, vešli do skalního tunelu, jehož
stěny byly lemovány obrazy těch
nejvyšších bojovníků z
planety. Pazar vykulil oči z důlků, neboť netušil, kolik
schopných a oslavovaných Mágů z
Wirufdali pocházelo. Nakonec se zastavil před
prázdným místem.
„Proč je tady vyrytý pouze rám v ledu a
není zde obraz Mága?“ zeptal se
Cebírda.
„Ten čeká na toho, kdo usedne na trůn po
našem otci. Buď to budu já nebo můj bratr
Butegio.“
Nardase neustále překvapovalo, kde se v celém
labyrintu chodeb bere tolik světla a až při pozorném
průzkumu jeskynních stěn zjistil, že jsou do
skály proraženy otvory, kterými dovnitř proudilo
denní světlo. Tato zvláštní
difúzní záře se střetávala
s nástěnnými malbami a dotvářela tak
dokonalost tohoto uměleckého veledíla.
Ledoví Mágové museli být
opravdu dobrými staviteli a Nardase ihned napadla
otázka, která byla nasnadě, když si uvědomil
monstróznost prostor pod horou.
„Kolik Mágů tady žije vévodo,
smím-li se zeptat?“
„Odhadoval bych to na osm tisíc,“
odvětil Cebírd s ledově vážným
obličejem. „Ale nemysli si, že žijeme pouze tady,
zavrtaní v hoře jako krtci. Máme svá
sídla i na povrchu, ale ta jste vidět nemohli. Jsou
maskována ledem a sněhem a poznali by jste je, jenom kdyby
jste náhodou šlápli tam, kam by jste
neměli a propadli se dolů do ulic.“
Temní Mágové za Cebírdova
doprovodu prošli poslední dlouhou chodbou a
ocitli se přímo v obrovském sál, kde
na ně již netrpělivě čekal král Litrear. Pazar byl ohromen
pompézností sálu a
zvláště monstrózními
stalagnáty, které podpíraly celou
stropní klenbu jako obrovské sloupy. Nestačil
však ještě vstřebat svoje ohromení,
když si všiml krále Litreara, ledového
obra, jenž byl ještě o hlavu větší než
sám Cebírd a jenž seděl na sněhovém
trúně.
„Koho mi to vedeš můj synu?“ promluvil
hlubokým hrdelním hlasem a vrhl na oba dva
Mágy po Cebírdově pravici nasupený
pohled.
„Sám Darkvost,
nejvyšší z Temných
Mágů, k nám vyslal své posli
otče,“ ozval se Cebírd a decentně se poklonil.
„Co ode mne očekáváte?“
zeptal se Litrear a do jeho hlasu vstoupila vlna nechuti a zlovůle.
Pazar vycítil, že jsou zde nezvanými hosty a
začal se obávat, co by se s nimi mohlo stát,
kdyby naštvali samotného Litreara. Vzhledem k
tomu, že v sále bylo dalších dvě stě
Ledových Mágů, kteří je sledovali
podezřívavě stejně jako král, rozhodně nic
dobrého.
Uctivě se poklonil. „Ledový vládce
Litreare, jdeme vám nabídnout
spojenectví našeho a vašeho
lidu.“
„Kdo vám pověděl, že potřebuji vaši
pomoc a že stojím o nějaké
spojenectví?“ otázal se
vládce ironicky. „Nikdy za celé dějiny
vaše rasa nežádala nikoho o pomoc a kromě toho,
my nepotřebujeme nikoho kromě nás samotných a
Darkvost to dobře ví.“
Pazar vytušil, že může jít do tuhého,
avšak pak promluvil Cebírd. „Otče,
poslové tady nejsou se špatným
úmyslem. Zajistí, že se na Wirufdali nedostanou
jiní Mágové a nebudou nás
otravovat. Na oplátku bude chtít Temná
armáda naši pomoc proti Slunečním
Mágům. Byl bych zvědav co by jsi dělal, kdyby se sem
transportovala nějaká jejich
zářící posádka stejně jako
před deseti lety, udělala nám tady z ledu jezero, ničila
naše města a zabíjela nás.“
„To mi Cebírde nemusíš vůbec
připomínat, a sám jsem jako malé
ledové dítě za vlády mého
otce zažil jejich první pustošivé
útoky, avšak co když něco podobného
udělají Temní Mágové?
Povolím spojenectví jenom když s ním
bude souhlasit i tvůj bratr Butegio.“
„Otče, přece dobře víš, že Butegio zde
nebude chtít mít zahalenou oblohu, jak
nám nabízejí tito
vznešení Mágové, neboť si
potrpí na světlo. Přitom si také jistě dobře
uvědomuješ, že našemu ledovému
království sluneční paprsky
škodí.“
„Tvůj bratr mi řekl, že to není pravda a že se
vše, co ve dne povolilo, přes noc spraví. S
tím s Butegiem souhlasím. Jak jsem
říkal dohodni se s bratrem a pak můžu povolit
spojenectví.“ Po tomto
prohlášení upřel svůj zrak na posly
Temné armády. „Vyřiďte svému
pánu Darkvostovi mé pozdravy a to, že
zatím nemám o spojenectví
zájem.“
Poslové se poklonili králi Litrearovi a
odešli z ledové hory Ecpet. Cebírd
šel s nimi, aby je mohl vyprovodit a provést
labyrintem chodeb, kde by se bez pomoci snadno ztratili. Před horou je
však zastavil a promluvil tichým hlasem.
„Pojďte se se mnou na okamžik projít a
pokusíme se vyřešit náš
problém. Naše přívětivá
atmosféra vám určitě přijde k duhu.“
Možná přívětivou pro tebe, odtušil
Nardas, ale zároveň ho napadlo, že tohle je
chvíle, na kterou s Pazarem čekali.
Následovali Cebírda, kterého
nyní nedoprovázeli ani jeho strážci a
jakmile se dostatečně vzdálili od hory, začal k nim
Ledový Mág promlouvat. Nejprve tiše,
jako by se obával, že má jeho otec uši
všude, pak se však osmělil.
„Nyní když jsme o samotě a já mohu
mluvit otevřeně, vám chci říci, že mezi mnou a
mým bratrem panuje v poslední době
velká rivalita, proto se s ním nikdy nemůžu
dohodnout na společném názoru. Moji
strážci hlídají tuto planetu v noci a
jeho ve dne.“ Cebírd se pousmál.
„Již dávno jsem přemýšlel o
tom, jak vyzrát na svého bratra a
váš příchod mi vytrhl trn z paty. Ani
nevíte, jak dlouho jsem se modlil, aby se něco
takového přihodilo. Takže k věci. Potřeboval bych od
vás, kdyby jste nějak nalákali
Sluneční Mágy na Butegiovu základnu.
Otec by byl rozčilený a vy by jste se transportovali se
svoji armádou Butegiovi na pomoc. Oba dva by vám
pak byli zavázáni a otec by souhlasil s
naším spojenectvím. Butegio by sice
mohl pořád oponovat, ale kdyby mu Sluneční
Mágové poničili jeho armádu, nezmohl
by nic a kdyby přece jenom, už bych si to s ním
vyřídil.“
Nardas si pomyslel, že právě vstoupil z bláta
rovnou do louže, protože plány Ledového
Mága se klidně mohli rovnat science-fiction.
„Nebude to tak lehké, jak jsi to naznačil.
Ještě to musíme projednat s Darkvostem a jakmile
se něco dozvíme, dáme ti vědět.“
„Dobře,“ zamumlal Cebírd.
„Snad s tím bude váš
pán souhlasit a pomůže mi. Nezbývá mi
nic jiného, než se těšit na
naší budoucí
spolupráci.“
Soustava Derba, planeta Mitarid
Domovský svět Šedých Mágů
byl zvláštní tím, že
obíhal kolem soustavy dvou hvězd,
bílého obra a černého
trpaslíka. Díky tomu na planetu dopadalo jak
bílé, tak tmavé světlo a
vytvářelo zvláštní
šedou záři, která prostupovala
vším, dokonce i pevnými předměty.
Fauna i flóra tu byla úplně jiná než
na ostatních světech, neboť vše, co se zde
narodilo nebo vykvetlo nemělo nepřítele. Všichni
spolu žili v symbióze, což byl vzor pro všechny
obyvatele galaxie – mír dává
nový rozměr životu.
Po bitvě na planetě Nurtew se sem transportovali všichni tři
Šedí Mágové, aby dobili
svou energii. Byli vyčerpáni, do takové
míry, že se sotva drželi na nohách a
nejvíce to bylo patrné na velmistru Trebardovi,
který omdlel hned po transportu na planetu. Kdyby tam nebyli
Galiw s Heldiou, kteří mu pomohli a dobili mu energii nutnou
na to, aby mohlo jeho srdce znovu pulzovat, zřejmě by na své
vyčerpání zemřel.
Nyní, stejně jako předchozích pět
planetárních dní, které
uplynuly od bitvy, se věnovali meditování a
načerpávání nové energie.
Každý den za rozbřesku bílého slunce
vycházeli ze svého sídla na pochod k
sněhobílému vodopádu, kde
všichni tři vstřebávali sílu a
rozprávěli o situaci v Galaxii. Galiw s Heldiou na sebe byli
naštvaní, že Trebarda nechali takovou dobu
samotného proti zkušeným
bojovníkům Temných Mágů,
kteří drželi planetární clonu, a
mnohokrát se mu za to omlouvali, Trebard však
nechtěl nic takového slyšet.
Dalším středobodem jejich debat byl fakt, že se
nemohla Sluneční armáda na Nurtew
ubránit Temným Mágům, i když byla v
početní převaze. Nikdo z nich nic takového
nečekal. Největší hrdinové včetně
samotného Karmanina padli a Temným
Mágům jejich vítězství dodalo
téměř neomezenou moc, která by mohla v
konečném stádiu změnit poměr sil v
celé Galaxii.
Trebard se na ně podíval smutným obličejem
„Je to jednoduché – velitel
Temných Mágů má dobře
vycvičené vojsko a dlouhou dobu se na tuto chvíli
připravoval. Excelentní práci předvedli jeho
Kamenní Mágové, kteří
svými balvany decimovali Sluneční
armádu, jež na něco takového nebyla připravena. A
důležitá je také Darkvostova
výcviková strategie. Už od mala
pouští
dospívající Mágy na planety
v nejrůznějších systémech, aby se zde
naučili přežít a mohli se na sebe spolehnout, zocelit se.
Jeho armáda byla vycvičena, aby vyhrávala. Sami
jsme pocítili na vlastní kůži, jaký je
to ohromný soupeř. Mě chtěl dokonce porazit. Věděl, že kdyby
nás zničil, už mu nikdo nebude překážet, aby mohl
dokončit své dílo.“
Galiw se divil, kde takovou odvahu Darkvost bere. „Kdybychom
je neudrželi my tři Trebarde, tak už nikdo.“
„Darkvost to moc dobře ví,“
odtušil Trebard a marně potlačoval příval
bolesti, který mu zkřivil obličej.
Heldia si toho povšimla a ihned k němu přispěchala.
„Můžu ti nějak pomoci. Opět trpíš
nedostatkem energie?“
„Ne má drahá, to nic
není,“ pronesl Trebard tichým hlasem
trpícího a odstrčil jí pryč. I když si
jeho druhové mysleli, že je jeho stav způsoben nedostatkem
energie, on věděl, že ho neustále
zmáhá temnota, kterou už jednou
pocítil na Nurtew.
Den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou byla
silnější.
Trebard pevně stiskl čelist a sledoval Heldiin
konejšivý úsměv. „Vypusť
svoje starosti příteli a užívej si klid,
vstřebávej novou energii.“
Všichni tři se nechali unášet zpěvem
ptáků a šuměním listů v
korunách stromů.
Kapitola II.
Těžké vyjednávání
Soustava Randor, planeta Azmebala
Po Baxově transportu na Bramach byli Sluneční radou pověřeni
další poslové, aby
navštívili ostatní světy,
které byli na Karmaninově seznamu, jenž nalezl Bafeot.
Všichni dostali v podstatě stejný úkol
– hledat a přivést co nejvíce
nových Mágů do Sluneční
armády.
Jeden z poslů, nezkušený Sluneční
Mág Halgel, který dříve
býval sluhou v Karmaninově sídle a
nyní se radoval ze svého
povýšení, dostal úkol
navštívit planetu Azmebala, která byla
vždy vstřícná ke Sluneční
armádě a respektovala starého vůdce.
Zdejší obyvatelstvo již dávno
pochopilo, že pokud budou plně podporovat sjednocené
Sluneční Mágy, přinese to rozkvět nejen jejich
planetě, ale i celé rase. Pro Halgela to měl být
snadný úkol, který by měl
vyřídit bez obtíží, avšak
rada si vůbec neuvědomila, že tato planeta nemůže donekonečna jenom
dávat vojáky, když už za chvíli nebude
z čeho brát.
Když stanul v ulicích hlavního města,
které bylo kdysi vznešené,
nyní však pusté, přepadl ho
neodbytný pocit, že se tu stalo něco zlého, že je
svědkem mlčenlivého utrpení, které na
něj prýštilo z každého domu, z
každého koutu tohoto sídla. Vypadalo to, jako
kdyby zde nebyl ani jeden muž, všude byly vidět pouze ženy a
malé děti. Nemohl uvěřit svým vlastním
očím, když spatřil, že jsou na každém
slunečním domě vyryté symboly, které
znamenaly, že se k těmto rodinám již
nevrátí jejich nejbližší.
Z domů začínaly vybíhat ženy, když uviděly nově
příchozího hosta. Křičeli jedna přes druhou a
Halgel dostal neodbytný pocit, že se na něj za
chvíli vrhnou a on ochutná prach ulice. Bylo by
to docela pochopitelné, když měl na svém
plášti znaky Sluneční
armády, instituce, která
místní Čarodějky připravila o manžele.
Překvapilo ho však, když zjistil, že jako
neúnavné kafemlejnky opakují pouze
jedinou větu.
„Chceme se k vám přidat!“
Halgel se je snažil utišit, ale ženy neustávaly v
křiku, byly neodbytné a začaly se na něj dokonce
sápat. Pak však přišla jedna
vysoká Čarodějka navlečená do brnění,
které zřejmě ukradla svému nebožtíku
manželovi, jenž padl v nějaké z bitev.
„Nechte toho! Vždyť chudák ani neví, co
se tady děje!“ zařvala a ostatní ženy ihned zmlkly.
Halgel vstřícným hlasem poděkoval ženě a ta mu
sdělila své jméno –
Telemandra.
„Jak můžete vidět sám,
vážený posle, v našem
hlavním městě Veldoam není nikdo kromě
nás žen a dětí,“ pronesla ponuře.
„Jak je to možné?“ otázal se
překvapeně Halgel a rozhlížel se kolem, jako kdyby
jí nemohl uvěřit.
„Ale je,“ odvětila Telemandra. „Můj
manžel, voják tělem i duší, povolal
všechny bojeschopné muže na planetu Nurtew. Nikdo
nepočítal s tím, že to bude takový
masakr. Za několik hodin proskočil červí dírou
posel, který byl neskutečně zřízený od
temné energie a před tím, než vydechl naposledy,
stačil pouze říci, že nikdo nepřežil.“
„Je mi velice líto, že se k vám muži
nevrátí. Je to vskutku pravda, na Nurtew jsme
utrpěli obrovské ztráty.“
Telemandra posmutněla a myšlenkami se vrátila, do
okamžiku, kdy se s ní její manžel loučil. V mysli
dokonce zaslechla jeho hlas. „Musím vás
opustit, neboť opět nastal čas, abych bojoval za všechny
Sluneční Mágy a snažil se pro nás
zajistit mír.“
Opravdu tomu věřil a ona věřila jemu. Nebylo
lepší volby, než uctít jeho
památku a památku ostatních mužů z
planety tím, že budou bojovat stejně jako oni za
správnou věc.
„Naše ženy se chtějí přidat ke
Sluneční armádě,“ vypadlo z
ní a Halgela její slova velmi zaskočila, neboť
nebylo zvykem, že by Čarodějky bojovali. Nevěděl, co má
říci, ale pak alespoň slíbil, že toto
sdělí nové radě k
prodiskutování.
Telemandra však byla nejenom rázná,
ale i moudrá a znalá poměrů, takže sama
vytušila to, co se honilo Halgelovou hlavou. „Už
jsem na světě přes tři sta let a vím, že i kdyby jste se
přimluvil u nové Sluneční rady, oni
nás nikdy nevezmou. Ne, takhle to nepůjde. Dejte
nám souřadnice a já se se svou dcerou
transportuji na Serish, abych s nimi jednala osobně.“
Halgel tušil, že Telemandra mu nedá pokoj, dokud
jí nedá vytoužené souřadnice, ale
nakonec se podvolil jejímu
naléhání. „Rada z toho, co
jsem právě udělal, vůbec nebude
šťastná.“
„Nebojte se,“ utěšovala ho
téměř mateřsky Telemandra. „Já jim
povím, že jsem je dostala od jednoho potulného
Mága.“
To byla pro Halgela pouze chabá
útěcha, neboť věděl, že souřadnice hlavní planety
Slunečních Mágů znají jen ti
nejpovolanější, ale i tak byl rád, že
tak učinil. Dobře věděl, že se místní ženy
chtějí pomstít za smrt svých mužů, ale
byl tím zároveň udiven, neboť Sluneční
Mágové vždy umírali a nikdy nevznikla
situace, že by ženy samovolně chtěly do armády. Za
celá ta staletí chodili pouze muži a později se
mohli připojit i mladíci, kteří do své
dospělosti museli projít tvrdým
tréninkem na pouštních a
ledových planetách v soustavě Osric, kde
stála výcviková střediska,
která jsou však již několik let
opuštěná.
Popřál však Čarodějkám hodně
štěstí a vydal se na další
planety ze seznamu.
Soustava Omegae, planeta Redberos
Po transportu červí dírou se Bax společně s
Etuesem ocitli v nejlidnatějším městě planety
Redberos, která odedávna patřila rodu Irdernů,
Zuedaru. Všude bylo velmi živo a oba dva vyslanci
Sluneční rady měli štěstí, že mohli na
vlastní oči spatřit to, co planetu proslavilo po
celé Galaxii – Duhový most, jenž byl
postaven na okraji města. Sluneční paprsky modré
hvězdy Omegae dopadaly na místo, které nemělo
silné podloží, neboť bylo tvořeno
zvláštní sklovitou rudou jež nesla
jméno Pelida, a začalo tát. Po
dlouhých letech se z potoku stala řeka, která
zářila ve světle slunce a tyrkysově pableskovala po
pilířích mostu. Bax s Etuesem se
chvíli kochali tímto výhledem a pak
zamířili do města.
Překvapil je zejména fakt, že v každé uličce
stál jeden či více Mágů,
kteří střežili město. Děti si tu mohli běhat, jak se jim
zachtělo, nikdo se nemusel bát, že by se jim něco stalo. I z
těch nejvzdálenějších ulic k nim
dolehl smích a oni na vlastní oči spatřili děti,
které svojí energií malovali na domy
obrázky. Další si dělaly legraci z
procházejících Mágů,
kteří z toho nebyli zrovna moc nadšení
a ani Bax s Etuesem neušli podobnému osudu, oni
se však nezlobili a naopak byli rádi –
vycítili totiž z tohoto místa klid,
který každému z nich v duši tak
chyběl.
„Jsem rád, že jsi uspěl u Wetgarda,“
promluvil po dlouhé době Etues, který se k Baxovi
připojil po jeho návratu na Serish a doprovázel
ho na planety rodu Irdernů, z nějž on sám
pocházel. „Je to starý mrzout, ale v
duši dobrý člověk a nepochybuji, že
malý Magalión bude po něm.“
„No, měl jsem docela štěstí,“
utrousil Bax a Etues na něj vrhl zkoumavý pohled.
„Příliš se podceňuješ Baxi.
To nedělej. Tví nepřátelé to
vycítí a využijí toho. Kdybychom si na
Nurtew řekli, že to nemá cenu, že nedokážeme
znovu sjednotit Sluneční Mágy, nastal by
náš zánik, ale my jsme si věřili. Pod
Bafeotovým vedením jsme vytvořili novou radu, i
když to chvíli trvalo, a podařilo se nám během
několika málo hodin najít
dobrovolníky, kteří se dlouho hlásili
do Sluneční armády, což byl předem
nesplnitelný úkol. Všichni souhlasili,
že půjdou velice rádi bojovat za Sluneční
radu.“
„Jsou to jenom dílčí
úspěchy,“ poznamenal Bax. „A ty
milý Etuesi mě naopak přeceňuješ. Ano, podařilo
se mi získat na naší stranu
malého Magalióna, ale co to je ve
srovnání se stovkami
zkušených Mágů z rodu
Haustarofé, kteří se stále
nechtějí angažovat stejně jako Wetgard. A co Satruti, dali o
sobě vědět?“
Etues zakroutil hlavou. „Vyslali jsme k nim posla
Halgela ihned poté, co splnil svůj úkol na
Azmebale, ale dosud se nevrátil. Nečekám
však nic dobrého. Doufám
však i za sebe, že uspějeme u Irdernů.“
„Vskutku nám nic jiného
nezbývá,“ pokýval Bax hlavou
a na chvíli se zastavil, když se před nimi zjevil jako
fénix z popela skvostný Zuedarský
palác, střežený místními
bojovníky jako oko v hlavě. Nikoho, ani toho
sebepošahanějšího Temného
Mága, by nenapadlo ho ztéci, tedy pokud by neměl
spojence zevnitř nebo nevymyslel opravdu dobrý
plán.
„Já si vezmu slovo a ty nic
neříkej,“ nabádal Baxe Etues a
vyšel vstříc jednomu ze strážců.
„Zdravím vás mí
bývalí spolubojovníci. A
zejména tebe, Growosi.“
Nejvyšší Sluneční
Mág se nejdříve zarazil, ale pak, když poznal
příchozího, se jeho tvář rozjasnila.
„Jsem rád že tě po letech opět vidím
Etuesi. Co tu pohledáváš?“
Kapitán Sluneční armády zagestikuloval
směrem k Baxovi. „Přišli jsme si promluvit se
správcem Zuedaru. Posel Bax mu nese důležitou
zprávu od Sluneční Rady.“
„To bude asi problém,“ zachmuřil se
Growos. „Je mi líto, ale náš
pán Abosár si nepřeje, by ho někdo ze
Sluneční Rady obtěžoval. Myslím si, že to dobře
víš.“
„Vím, že Abosár s nikým od
nás nechce mluvit, ale i on patřil dříve do
Sluneční armády. Jak jsem řekl, musíme
mu předat zprávu a bude mi líto, kdybych musel
použít svoji sílu na to, abych se do
paláce probil.“
Jeden z mladších Mágů si odfrkl
„To jako ty a ten vedle tebe?“
„Nechej toho Arnaute!“ okřikl ho Growos.
„Omluv ho Etuesi, je ještě mladý a
spousta věcem nerozumí. Pustím vás
dál, protože jsi můj přítel a já se
nechci protivit Sluneční radě. Následujte
mě.“
Ostatní Mágové vypadali na to, že by
zřejmě přijali výzvu k boji, ale také měli strach
z Growose a respektovali jeho rozhodnutí.
Poslové Sluneční rady vešli společně s
Growosem hlavní bránou do parku s
jezírky a fontánami, kde po většinu
času správce planety odpočíval, kochal se svou
sbírkou soch a vystavoval vstříc slunci
své vypracované tělo. Nyní tu
však nebyl a Growos jim se smíchem řekl, že je
příliš velká zima na to, aby
Abosár podobné skopičiny prováděl.
Uvedl je do hlavní budovy a brzy se ocitli ve
Zlaté síni města Zuedar. Ihned spatřili
správce, jak leží na pohovce mezi
mohutnými sloupy,
podpírajícími stropní
klenbu, a podle umělecky zatočeného proutí bylo
zřejmé, že si jí nechal na zakázku
vyrobit od Stromových Mágů.
„Proč mě rušíš
Growosi?“ zahřměl Abosár a pak se na okamžik
zarazil, když spatřil dvojici, kterou mu jeho strážce vedl,
vznešené Sluneční Mágy v
dlouhých zlatých
pláštích, jeden měl na něm insignie
kapitána Sluneční armády,
druhý Sluneční rady.
„Pane vedu vám kapitána
Etuese a posla Baxe,“ představil Growos nově
příchozí a už nyní se připravoval na
správcův hněv.
„Ale ale, to jsou k nám
vznešení hosté,“ promluvil
Abosár jízlivě. „Naposledy jsem tě
viděl Etuesi, když ti vyvraždili rodinu. Brečel jsi jak malé
dítě.“
Bax spatřil, že v Etuesovi kypí spravedlivý hněv,
který se však v této chvíli
nehodil, a tak se snažil celou věc zamluvit.
„Přišli jsme vás prosit o pomoc,
správci Abosáre.“
„Jakou pomoc myslíte, posle Baxi?“
Bax zagestikuloval směrem ke Growosovi, který
postával opodál. „Budeme o tom mluvit
pouze my tři, mezi šesti očima správce“
Etues, který se již uklidnil, byl překvapen, odkud
se ta správná drzost v Baxovi bere a nakonec ho
napadlo, že ho zřejmě povzbudil v pravý čas. Sám
ostatně věděl, že se s Abosárem nedá jednat
mírně a že se na něj musí trochu přitlačit.
Správce vrhl na Baxe zkoumavý pohled, jako kdyby
odhadoval, co si k němu může dovolit a co ne. Nakonec přivřel oči a
zagestikuloval ke Growosovi. „Zmiz mi na chvíli z
očí!“
„Ano můj pane,“ poklonil se Growos,
rychlými kroky přešel síň a zavřel za
sebou masivní dveře.
Nyní už měli celou místnost pouze pro sebe.
„Nevím, zda jste se vůbec dozvěděl, že jsme na
Nurtew prohráli a utrpěli velké
ztráty,“ pronesl Bax
rozvážným hlasem.
„Něco se ke mně doneslo,“ připustil
Abosár a spustil si do úst proužek
sušeného masa z Jilona, velké
obojživelné ryby, která žije na vodní
planetě Nebula. Bax si pomyslel, že by bylo dobré, kdyby se
jím zadusil, ale rychle tu myšlenku
zaplašil a pokračoval v řeči.
„Nyní potřebujeme každého
nového Slunečního Mága do
naší armády, protože Darkvostova
hrozba je nyní největší za
celá staletí. Kdyby se mu zachtělo, může
nás smést jedinou ranou a my se již nemůžeme
příliš spoléhat na ochranu
Šedých Mágů.“
Abosár ho přerušil mávnutím
rukou, když mu došlo, co bylo důvodem
návštěvy poslů. „Vy chcete, abych
vám poslal své nejlepší
muže do vaší armády,“
vypadlo z něho a v očích mu zajiskřilo. „A kdo pak
bude hlídat naší planetu až přijdou
Temní Mágové sem?“
„A kdo hlídal tuhle planetu po
celá staletí, než jsi se s Redberosem odtrhl od
kolonií Sluneční rady?“
vypálil na něj Etues. „Ty jsi se svým
lidem nemusel nikdy platit svoji krví. My jsme museli
obětovat naše vojáky v
desítkách bitev na obranu
vaší planety a ty jsi o tom ani nevěděl.
Válel jsi si svoje šunky na této
pohovce a myslel si, že jsi v bezpečí. Nyní by
jsi nám to mohl svými bojovníky
vrátit.“
Abosár nevěděl, jak má na Etuesovy argumenty
reagovat, a tak se zamyslel. Věděl moc dobře, že je oproti nim v
obrovské výhodě – oni od něj
potřebují pomoc a ne naopak. Avšak nakonec z něj
vypadla nečekaná slova, jako by snad vypluly na povrch jeho
nejniternější tužby. „Poskytnu
vám moji armádu vycvičených
Mágů.“
Etues s Baxem žasli nad tím, že by se Abosár po
jejich slovech obměkčil a on to vycítil. Zasmál
se. „Ještě jsem nedokončil větu
přátelé. Za to, že se takto obětuji, chci
místo v nové Sluneční Radě.“
„To nemyslíš vážně
Abosáre, tohle nepůjde!“ vykřikl Etues nahněvaně.
„Nemůžeš mít jen tak místo v
radě.“
„Projednejte si to, ale opovažte se vrátit, pokud
mi nevyhovíte,“ obořil se na ně Abosár
a vychutnával si svůj triumf.
„Jak si přeješ,“ zavrčel Etues a
společně s Baxem opustil Zlatou síň. Když
procházeli palácem, Etues zaklel.
„Sakra, mohl jsem tušit, jaké bude
mít Abosár nehorázné
podmínky. Ani trochu se nezměnil.“
„Z vašeho rozhovoru jsem usoudil, že jsi ho kdysi
znal,“ ozval se Bax.
„Byl jedním z velitelů Sluneční
armády, tedy do doby, než ho Karmanin zbavil funkce.
Abosár se pak stáhl na svou domovskou planetu a
vybudoval si tu svoje sídlo, které jsme
právě měli tu čest navštívit. Vůbec
nechápu, jak si ho místní mohli zvolit
za svého vůdce.“
„To nejsi sám,“ odtušil Bax a
jeho hruď naplnil smutek, když si uvědomil, že takto stavy
Sluneční armády naplní jenom
ztěží. Pak mu však v mysli vytanula Etuesova
povzbudivá slova. Nesmíš se
vzdávat. A to on nehodlal – ještě
zbývaly další planety rodu Irdernů.
Soustava Omegae, planeta Jelopok
Jakmile se za Baxem a Etuesem uzavřela červí
díra, poznali, že je na této planetě
úplně jiná situace, než na
vedlejším Redberosu. Ulice hlavního
města Kurblet byly opuštěné a nesl se jimi
nářek Slunečních Mágů,
někteří seděli na zemi, neschopni se postavit,
jiní běhali v panice sem a tam, jedna žena dokonce vrazila
do Baxe a málem upadla. Mág jí chytil
za ruku. „Co se tu děje?“ zeptal se a
jediná reakce ženy byla ta, že se mu chtěla vysmeknout. Pak
si však všimla insignií na jeho
plášti a na její tváři se
objevilo překvapení, když zjistila, že má co
dočinění s poslem Sluneční rady.
„Vy jste k nám přišli, jako na
zavolanou,“ vypadlo z ní a z oči se jí
spustily slzy, které jí skrápěly
tvář. „Náš lid potřebuje
pomoci od Sluneční armády. Celý
týden noc co noc na nás
útočí Temní
Mágové a učí svoje nové
vojáky na našich lidech.“
Bax si uvědomil, že ti lidé potřebují
bezodkladnou pomoc, avšak zřejmě netušili, že
Sluneční armáda utrpěla ohromnou
porážku, která jí oslabila natolik, že
nebudou moci zasáhnout.
„Kde je Sluneční armáda?“
vykřikl jeden Mág, který si jich všiml
a rychle k nim přiklusal.
„Náš lid zde trpí
smrtí svých blízkých a vy
nyní přijdete pouze ve dvou.“
Etues se na něj smutně zahleděl. „Bohužel jsem
kapitánem bez armády. Před několika dny jsme
prohráli bitvu o Nurtew a Temná armáda
rozdrtila všechny naše oddíly. Nebudu
vám lhát. Nejsme tady, abychom vám
pomohli, ba právě naopak, jsme tady, aby jste vy pomohli
nám – sháníme
nové Mágy do Sluneční
armády, která se pomalu, ale jistě
zotavuje.“
V Mágových očích zaplálo
zoufalství a když promluvil, jeho hlas neskrýval
beznaděj. „Kdo nám tedy pomůže, když vy
ne?“
Bax se ho snažil uklidnit, aby nenastala ještě
větší panika. „Otázka je,
proč vám nepomohli Šedí
Mágové. Zřejmě není podle nich
vaše situace zase tak
vážná.“
„Přece se na ně nemůžeme spoléhat
věčně,“ odfrkl si Mág, neboť se jeho
zoufalství proměnilo ve zlost.
„My to víme a rádi bychom
vám pomohli, ale zatím se nám podařilo
shromáždit pouze pár Mágů,
kteří nejsou ještě dost vycvičení na
to, aby se mohli střetnout s Temnou armádou. Kdybychom je
poslali na tuto planetu, byl by to náš konec.
Jediné, co můžeme v tuto chvíli udělat je to, že
sdělíme nové Sluneční radě
vaší situaci a ta
popřemýšlí o tom, jak vám
pomoci.“
„Máte tu ještě nějakou
obranu?“ zeptal se Etues bezděčně a ihned, jak to dořekl,
zasvítily ženě, která prozatím
stála mlčky, oči.
„Máme tu pár
zkušených Mágů, kteří
prozatím brání naše město.
Vede je můj bratr, kapitán Vitlaga.“
„Vitlaga,“ zopakoval po ní Etues to
jméno, a jeho hlas zněl překvapeně. „Znal jsem
jednoho Vitlaga. Bojoval po mém boku v několika
bitvách a neznám lepšího
bojovníka. Měl malou sestru, která se jmenovala
Safra, pokud si dobře vzpomínám.“
Žena se rozesmála a alespoň na chvilku dala zapomenout na
bezútěšnou situaci, v níž se
místní nacházeli. „To jsem
já.“ Pak však její
tvář zvážněla. „Vyhledejte
mého bratra, ten vám více
poví o situaci, která zde panuje. Je společně s
vojáky na severní straně města. Odtud
většinou Temní útočí,
protože si formují svoje vojsko na otevřeném
prostoru.“
Bax s Etuesem opustili střed města a jali se hledat kapitána
Vitlaga. Nedalo jim to žádnou práci, neboť
stačilo sledovat Mágy, kteří prchali z
předměstí – šli prostě opačně. Po
nějaké době narazili na zničené domy a na
obrovský val narychlo utvořený z trosek,
který kryl severní přístup do města. V
jeho stínu seděli vyčerpáni vojáci a
bylo na nich vidět, že byli připraveni na všechno, jen ne na
boj na život a na smrt.
„Pane někdo se k nám
blíží!“ vzkřikl jeden ze
strážců, který se vzpamatoval jako
první a kapitán vojska Vitlaga nemohl uvěřit
svým očím, když spatřil nově
příchozí. „Etuesi, můj starý
příteli,“ vykřikl a chtěl se k němu rozběhnout,
když však spatřil jeho brnění s insigniemi
Sluneční armády, zarazil se. „Ty jsi
teď kapitán Sluneční
armády!“ otočil se na své
vojáky. „Pánové, tohle je
můj dobrý přítel Etues a vede nám
posily přímo ze srdce Sluneční
armády.“
Bojovníci začali křičet radostí a Vitlaga se
rozzářeně zadíval na svého
starého přítele. Když však spatřil
smutný výraz v jeho očích, zarazil se.
„Anebo ne?“
„Je mi líto Vitlagu, ale momentálně to
nejde. Armáda utrpěla velké ztráty a
teprve se formuje nová. Pohovoříme
však o vašem osudu se Sluneční radou,
a ta snad nalezne nějaké
řešení.“
„Jedno by tu bylo,“ vložil se mu do řeči Bax.
„Nechej shromáždit všechny obyvatele
města a transportujte se na jinou planetu. Na
vedlejším Redberosu je klid a pokoj. Alespoň tam
budete v bezpečí.“
„To nepřichází v
úvahu,“ vykřikl Vitlaga nazlobeně.
„Nikdy neopustíme své domovy a budeme
je bránit až do posledního muže. Nejsem
žádný zbabělec a raději zemřu, než abych žil s
tím, že jsem utekl a nechal Temné Mágy
dobít náš svět, na němž jsme žili po
tisíce let.“
„Jak to, že jste vůbec nevěděli, že jsme
napadeni,“ ozval se jeden z vojáků a
přiblížil se ke skupince „Před týdnem
jsme k vám červí dírou vyslali posla
se žádostí o pomoc. Copak k vám
nedorazil?“
Etues zakroutil hlavou. „Bohužel tě musím zklamat,
ale na Serish se nikdo netransportoval.“
„My jsme ho neposlali na Serish,“ chopil se řeči
Vitlaga. „Ale na Redberos. Teprve kdyby neuspěl tam, měli
jsme řešit naši situaci mimo
náš rod a obrátit se na
Sluneční radu.“
„Takže zůstal někde na Redberosu,“
odtušil Etues. „Sice je tam klid a po
válce ani stopy, ale za to tam vládne pevnou
rukou Abosár. Zřejmě ho ihned uvěznil anebo si chtěl prostě
váš posel zachránit život a
dezertoval.“
„Abosár je zmije v těle Mága.
Kéž by zhynul!“ rozohnil se Vitlaga.
„Jak však říkáš,
stejně by jsme u vás nepochodili.“
„Nejspíš ano,“ odpověděl
Etues, „Pokusíme se však udělat
vše, co bude v naší moci, abychom
vám pomohli. Jak tu vypadá situace?“
„Temní Mágové
útočí pouze ve čtyřech hodinách, kdy
na Jelopok padne noc,“ začal vyprávět Vitlaga.
„V první vlně jsou zkušení
Temní Mágové, kteří
zaučují své kadety a
hlídají si je, aby neměli velké
ztráty. Útočí pouze mladí
jako kladivo na jedno místo ve snaze nás
rozdělit. My však vytvoříme
štít a soustředíme se pouze na
zkušené Mágy. Když jich několik padne,
mladí dostanou strach a začnou se stahovat. Veliteli
armády pak nezbude nic jiného, než zavelet k
ústupu.“
„To je zlé,“ odpověděl
zamyšleně Etues.
„To je,“ pokračoval Vitlaga.
„Neustále se zlepšují a
myslím si, že jejich další
útok již neodrazíme a oni vniknou do
města.“
„Kdy nastane noc?“
Vitlaga pokrčil rameny. „Odhaduji to na pět šest
hodin.“
„Takže máme pět hodin na to, abychom sehnali
posily,“ pronesl zamyšleně Etues a
zadíval se na Baxe. „Já tu
zůstávám, to je moje povinnost
kapitána Sluneční armády. Budu se
snažit zkoordinovat zbývající
Sluneční Mágy k účelné
obraně. Kdo ví, třeba se nám podaří
nápor Temných zadržet.“
„To je šílenství
Etuesi,“ zakroutil hlavou Bax.
„Možná ano,“ usmál se
pokřiveně kapitán Sluneční armády.
„Ale možná i ne, pokud se okamžitě
vrátíš na Serish a
požádáš radu o pomoc.“ Na
chvíli se zamyslel. „Ne radu, raději
přímo Bafeota. Mohl by zatlačit na Abosára a
ještě do večera bychom tu mohli mít
zkušené Redberoské
vojáky.“
„Pokusím se udělat vše, co bude v
mých silách,“ odpověděl Bax a objal se
s Etuesem na rozloučenou. „Držte se.“
Vytočil souřadnice na svém transportního
náramku a sledoval krystal, který se zbarvil do
ruda a začalo po něm přebíhat mihotavé světlo,
které se následně proměnilo v paprsek, jenž se
zabodl do nenávratna. Prostor se začal čeřit, až se nakonec
zhroutil v červí díru.
Bax se ještě naposledy podíval na Etuese.
„Přivedu vám pomoc. Nebojte.“
Pak vstoupil do nenávratna a červí
díra ho objala jako matka, která již
dávno postrádala svého syna.
Soustava Relion, planeta Kornelas
Poté, co se Darkvost vrátil z inspekce na planetě
Jelopok, nebil příliš dobře naladěn a to odnesl
nejvíce jeho správce Mramozárd. Vůdce
Temných Mágů byl velmi znepokojen, že se
ještě jeho zástupci nevrátili z
Wirufdali a tak nebožák Mramozárd běhal
každých deset minut z paláce k hlavní
bráně zjistit, zda se tam neobjeví
červí díra.
Při dvacátém sprintu byl konečně
úspěšný, protože se v bráně
objevili známé postavy, sice trochu
zmrzlé, ale přesto to byli oni.
„Buď zdráv Mramozárde,“
zasmál se Nardas a vypadalo to, že je dobře naladěn.
„Rád vidím, že jste v
pořádku a nedostali jste od žádného
Ledového Mága nakládačku.“
Nardas se ušklíbl.
„Naštěstí se nám nic
nestalo, i když nezastírám, že jsme měli
namále a že mi zmrzla půlka obličeje.“
Mramozárd, dobromyslný starý
Mág, kterého měli všichni
rádi, se otřásl. „To ve mně vyvolalo
vzpomínky na mojí misi na planetu Rishta.
Zamilovala se tam do mě jedna Ledová Čarodějka a
já jsem s ní…“
„To raději ani nechceme slyšet
Mramozárde,“ přerušil ho Pazar.
„Pán nás už dozajista
čeká.“
Starý Mág se zachmuřil, že byl tak nestydatě
přerušen, ale pak přece jenom uvedl oba dva posli do
Darkvostovy síně.
„Myslel jsem si, že už dneska
nedorazíte!“ vyštěkl na ně
vládce Temných Mágů ihned, jak je
spatřil, ale pak se přece jenom ovládl.
„Vítejte doma. Jak dopadlo
jednání na planetě Wirufdali?“
Nardas se zatvářil rozpačitě, ale pak pokrčil rameny.
„Otázka spíše zní
co chceš slyšet pane. Každopádně jsme
alespoň o Wirufdali a o poměrech na jejím povrchu
panujících získali nové a
ucelené informace.“
Nardas, občas doplňován Pazarem, Darkvostovi
vylíčil jejich cestu, od nenadálého
přepadení Cebírdem, až k jejich
návštěvě u krále Litreara a
prapodivného plánu, který jeho syn
vymyslel.
Když skončil, nastalo v síni mrazivé ticho a on
se jen mohl dohadovat, jaká bude Darkvostova reakce.
„Tušil jsem, že král Litrear bude
zahořklý, když jeho nejstarší syn
Roslin opustil před deseti lety jeho planetu se slovy, že ho už nikdy
nechce vidět. Vládci tehdy zbyli pouze jeho dva
mladší synové, Butegio s
Cebírdem, ale on na svého
nejstaršího syna nedal dopustit a zdá
se, že mu velmi schází.“
Nardas se zašklebil, když si uvědomil, že Darkvost věděl o
Wirufdali mnohem více, než oni sami zjistili při jejich
návštěvě, ale raději si to nechal pro sebe a
sledoval toho prosťáčka Pazara, který mu horlivě
přikyvoval.
Otázka však byla, proč je Darkvost poslal na
Wirufdali, když sám věděl, co se tam děje, ale o tom
nyní nehodlal Nardas přemýšlet.
„Jak jsem vás tak poslouchal, Cebírdovi
to myslí a můžeme mu pomoci,“ změnil
téma hovoru Darkvost, když si uvědomil, že měl raději držet
jazyk za zuby a také mu z Nardasova výrazu
došlo, co si o něm jeho zástupce asi
myslí. Počastoval ho výhružným
pohledem, ze kterého vždy každého Mága
zamrazilo za krkem a pokýval hlavou.
„Zdá se, že si myslíš
Nardasi, že víš mnohé a
mnohé i zvládneš. Tvá
arogance mě někdy zaráží, ale vždy jsi svoje
úkoly plnil poctivě a nyní mám pro
tebe další, který ukáže, co
v tobě je. Najdeš nějaké
neutrální žoldáky z řad
Slunečních Mágů, kteří žijí
daleko od soustav ovládaných Sluneční
radou. Samozřejmě nebudou moc ochotní a možná že
tě budou chtíti zabít, ty by jsi je
však mohl nalákat na to, že Butegio má
na své základně prastarou sluneční
energii, která je uzavřena hluboko pod ledem a ten kdo se
jí dotkne, bude desetkrát
silnější než předtím.
Mágové budou samozřejmě celí
žhaví se na Wirufdali vydat a nechat roztát
Litrearovo království.“
„Pane máte velice dobrý
nápad. Pokusím se je najít,“
odvětil Nardas zbožně, ale přitom si myslel pravý opak,
protože nic tak debilního vskutku Darkvost vymyslet nemohl a
on už se viděl, jak bude hledat nějaké
neutrální Sluneční Mágy.
Tahle práce byla opravdu o život a jeho pán ho na
tuhle sebevražednou misi poslal zřejmě pouze z čistého
rozmaru. Příště bude raději lépe
skrývat před Darkvostovým
ostřížím zrakem svoje pocity a vyvaruje se tak
stejných nepříjemností,
jaké ho postihly nyní.
„Ať ti přeje štěstí,“
rozloučil se s ním vládce a Nardas
poslušně odkráčel ke dveřím. Když se
za ním zavřely, obrátil se Darkvost na Pazara.
„Pro tebe mám jiný úkol,
drahý příteli, a doufám, že mi
prokážeš stejnou věrnost, jako v
mnohých bitvách. Na severním
nádvoří na tebe čeká
dvacítka zkušených Mágů a
čtyři stovky mladých nezkušených
bojovníků. Jak jistě víš,
Mramozárd je dle mých instrukcí
několikrát vyslal na planetu Jelopok a i já jsem
na ně po dobu vaší nepřítomnosti
dohlížel. Nyní jsme blízko
vítězství, ale já si nejsem jist
jejich schopnostmi, a proto chci tebe jako velitele. Tvým
zástupcem bude velitel Kornelaské
posádky Atum, který bude velet, ale
formálně spadá pod tvou pravomoc.“
„Děkuji vám pane,“ poklonil se Pazar a
nemohl se neubránit nadšení, protože
to bylo poprvé, co mu Darkvost nařídil, aby vedl
celou armádu.
Jakmile jeho kroky utichly na kamenné dlažbě a on opustil
síň, ocitl se Darkvost opět sám se
svými myšlenkami. Aby pravdu řekl, nebyl
příliš překvapen situací na Wirufdali,
ale před svými posli, loutkami v jeho rukou si musel
hrát na překvapeného, i když zalitoval, že se mu
to až tak nezdařilo a Nardas, který byl na rozdíl
od Pazara nadán velkým intelektem a schopnostmi,
ho ihned prokoukl. Byl to skutečně znamenitý
bojovník a Darkvost o něm začal
přemýšlet jako o svém
nástupci, pokud se někdy bude chystat do důchodu, o čemž
pochyboval. Nyní ho vyslal na misi, která bude
jeho zatěžkávací zkouškou a on byl
velmi zvědav, jak uspěje.
V srdci ho však trápilo něco jiného,
něco, co mu nedávalo spát od bitvy na Nurtew.
Všechno byly pouze dílčí
úspěchy, všechny vyhrané bitvy,
všechna spojenectví. Pokud chtěl skutečně
vymítit Sluneční Mágy a
získat vládu nad Galaxií, musel udělat
jedno – zničit Šedé Mágy.
Jenže jak to provést, když byli nesmrtelní,
nejmocnější bytosti ve vesmíru?
Darkvost se zahloubal do svých myšlenek.
Soustava Dalios, planeta Serish
Po transportu na Serish dělalo Baxovi problémy
najít Bafeota a sdělit mu, co se jim s Etuesem přihodilo na
planetách v soustavě Omegae. Narazil pouze na Ograela,
který nebyl moc vstřícný a na
Durifana, který chtěl ihned svolat radu, což při
časovém limitu pět hodin nepovažoval Bax za dobrý
nápad. Jednání by se mohlo protahovat
do nekonečna a než by byli schopní rozhodnout, byl by už s
Mágy na Jelopoku dozajista amen.
Ne, Bax tušil, že má Etues pravdu, když ho
nabádal, aby celý jejich problém
projednal pouze s Bafeotem. On je mužem činu a může nalézt
rychlé a efektivní řešení,
aniž by ho ostatní z rady zdržovali.
Konečně ho nalezl, tedy po tom, co celý
zadýchaný vyběhl několik stovek schodů a stanul
na vrcholku nejvyšší věže
paláce. Bafeot stál na okraji palisády
a shlížel do kraje, kde se snoubil zelený
háv luk a lesa s průzračností dokonale
čistých jezer, která se třpytila v
oslnivé záři slunce. Ne nadarmo byla tato planeta
vybrána před staletími jako sídlo
Slunečních Mágů.
„Nesu vám špatné
zprávy můj pane,“ vykřikl Bax a Bafeot se
překvapeně otočil. „Co se stalo příteli? A kde
máš Etuese. Přihodilo se mu něco?“
„Buďte bez obav, avšak mám
závažné věci, které vám
chci sdělit.“
„Nebylo by lepší, pohovořit o tom před
radou?“ zasmušil se Bafeot, ale Bax zavrtěl
hlavou. „Nemáme mnoho času a nemůžeme čekat na
její rozhodnutí. Byl jsem na planetě Jelopok. Je
napadena Temnými Mágy a je jisté, že
během několika hodin její obrana padne.
Žádají nás o pomoc.“
Bafeot pohlédl vstříc mateřské hvězdě
a nechal její paprsky, aby zahřály jeho
duši. Jak má jenom pomoci Jelopokským
Mágům, když je Sluneční armáda
rozdrobena?
Trn z paty mu však vytáhl Bax, který
měl všechno brilantně promyšleno.
„Také jsem byl na sousední planetě
Redberos. Mají tam dost zkušených
Mágů, kteří by mohli pomoci na Jelopoku a bojovat
i v naší Sluneční armádě,
ale správce města Abosár nám je
poskytne jenom tehdy, pokud bude mít místo v
radě.“
Bafeot se křivě pousmál. Dobře znal Abosára z
jeho působení ve Sluneční armádě a
jeho ambice a o to více ho nahněvalo, když slyšel
Baxova slova.
„Měl s vámi jednat s úctou,“
řekl tichým hlasem. „A ihned vám
poskytnout posily, ne se k vám otáčet
zády. Ne, na Redberosu bylo zasazeno
špatné semínko, které
vzklíčilo v mohutný strom, který
svými kořeny obmotal mysl zdejších
bojovníků a dusí celou planetu. Ihned se tam
vydám a Abosárovi osobně
domluvím.“
„Pane, Abosár je schopen proti
vám poslat své Mágy z celé
planety,“ zděsil se Bax.
Bafeot se pousmál. „Neboj se Baxi, to
Abosár neudělá, na to ho znám
příliš dobře. Spíše
straší, ale jakmile se
necítí dost siln&ya
