|
Kapitola XIII. : Hácet.
„Nový“ Hans. „Konzervovali jen
nás
dva.“
 ídlo
společnosti Heller Zukunft –
Světlejší budoucnost
-
se nacházelo v bavorských
kopcích nedaleko zámku Neuschweinstein.
Dominantní stavbou sídla byla novostavba, jež se
v mnoha ohledech podobala
své předloze, historickému zámku
Neuschweinstein. Obě tyto stavby se na první
pohled lišily zejména svou polohou.
Zatímco předloha se majestátně tyčila na
vrcholu kopce, sídlo společnosti se utápělo
v obležení holých svahů, a
žádnou ze svých věží
nepřevyšovalo okolní kopce.
K sídlu patřil uměle
vybudovaný vodopád, jenž přepadal přes schod
skalního převisu několik desítek
metrů nad členitou stavbou s množstvím věžiček
trčících k nebi a
ovinutých vodní párou,
stoupající z vodopádu
stékajícímu do hradního
příkopu zaplněnému vodou. Skalní
průrvu, kterou tekl potok, spojoval kamenný
most, jenž působil, jako by byl vysochán
z kamenného kvádru, jenž je
zaklíněn mezi oba břehy průrvy.
Zámek tu
stál
osamoceně. Kolem nebylo žádného jiného
stavení, ani jiné stopy po zásahu
civilizace. Zámek byl dokonale ukryt
v obležení skalních stěn.
Hácet
– zkratka,
jež vznikla spojením iniciálů Heller
Zukunft, a stala se tak oficiální
zkratkou, která bývala při
jednáních
firmy často používána, zbohatl za několik
desetiletí natolik, že se stal
mocnější než Průkopník, tedy Blauova
společnost s ústředím
v Berlíně.
Tyto dvě společnosti byly odvěkými rivaly. Síla Hácetu
spočívala především
v důležitých objevech z oblasti historie.
Dostal se tak na přední
strany těch nejprestižnějších časopisů
zabívajících se historií a
vědou,
ačkoliv jednatelé Hácetu
neradi poskytovali více informací než bylo
nutné pro udržení dobrého
renomé. Proniknout do tajů jejich objevů bylo pro
veřejnost nemožné. Toliko zasvěcení směli
navštívit interiéry
zámeckého sídla Hácetu.
Před několika lety se členům společnosti podařilo odhalit
starý nacistický
úkryt s poklady, jež měly astronomickou hodnotu.
Vědělo se však jen tolik,
že byly odhaleny jisté artefakty, sochy a plány,
které se zatím – údajně, jak
tvrdil Hácet – nepodařilo
rozluštit. Hácet se přesto
proslavil
právě svými objevy z období
nacistického Německa. Světlo veřejnosti však
nikdy žádný z jejich objevů nespatřil.
Směli jej spatřit právě jen
zasvěcení, vyvolení, a to převážně
z řad sponzorů, kteří sypali do
pokladny Hácetu velké
peníze. To díky nim si mohla vedoucí
společnosti
dovolit postavit tento zámek, tolik podobný
zámku Neuschweinstein, kam se
přesunulo všechno zařízení
z dřívějších
působišť. Zámek se stal
ústředím a
zároveň terénním
pracovištěm celé společnosti.
Blau
s dřívějším
Schwartzovým týmem, jenž operoval
v Hintertuxu, tentokrát
přeorganizovaným na Blauův tým,
příznačně nazvaný „Modrý
tým“, se stal dalším
vyvoleným v řadě. Jeho členové směli,
jak jinak než obchodně, navštívit
prostory Hácetského zámku.
Vedoucím
společnosti byla - jak jinak - žena, houževnatá žena
s atletickou
postavou, ladnými křivkami, úzkým
pasem a bujným poprsím, jehož
nadýchané
oblinky přepadaly přes těsnou podprsenku, která byla
zpevněna latexovou
kombinézou s hlubokým výstřihem.
Lesklý černý lak latexu těsně obepínal
celé
její tělo. Na nohou nosila vysoké
holínky s jehličkovými podpadky, které
vydávaly dráždivě pronikavý klapot,
když se tato sexy ženština procházela
tajemnými chodbami svého sídla a
svým temně modrým pohledem lačně přeměřovala
každičký jeho cíp. Zrzavé vlasy měla v
zaměstnání svázané do
drdolu a na
obnaženou vysokou šíji si nechávala
spadat jen několik kadeřavých pramínků.
Působila velmi mladě a atraktivně. Za starých časů by ji
kdekdo otypoval na
pětadvacet, avšak dnes vykonaly
všemožné omlazovcí kůry
své, a tak bylo těžké
odhadnout, jaký je její skutečný věk.
Blau,
Schwartz, Hofmann, Hitreiter, Stadie a Mützberger
kráčeli od letištní plochy
vstříc „starověkému“ a
krásnému zámku, jenž byl
sídlem jejich konkurence,
společnosti Heller Zukunft.
Blížili
se k vysoké kamenné bráně
s cimbuřím, v níž byla zasazena
kovaná
dubová vrata.
Ta se začala
líně
otevírat. V mezeře mezi dvěma křídly
vrat se objevila postava stojící
v ústí rozlehlého
nádvoří lemovaného vysokými
hradními stěnami a věžemi.
V kamenných masách byla zasazena
oblá vysoká okna vysázená
barevnými skly.
Postava
v bráně byla vedoucí Heller
Zukunft,
která sem pozvala Blaua s jeho týmem.
Nebezpečně krásná žena, jež si to na
vysokých podpadcích vykračovala ladně jako kočka.
„Guten
Tag,
Herr Blau, jaká byla cesta?“ podala si
s ním ruku, když se setkali, a
rychlým pohledem přejela ostatní
společníky.
„Dobrá,
děkuji,“
odpověděl Blau, jenž byl pln
očekávání. Za vrata, v nichž
právě stanuli,
se „obyčejný smrtelník“
zpravidla nedostal, a jim nyní, zdálo se, bylo
uděleno
právo vkročit do nejtajemnější
společnosti doby.
„Následujte
mě do
mého křídla,“ vyzvala je Freulein
Prinzessin,
vedoucí Hácetu.
Nikdo
z nich nezaváhal a všichni přijali
pozvání.
Vrata se za nimi
zvolna opět zavírala.
Vstupní
nádvoří
vypadalo
poněkud stísněně, přestože bylo obrovské. To ty
vysoké stěny, jež je tu
uzavíraly, jako by kráčeli na dně
gigantického kamenného jícnu,
v jehož
stěnách se třpytily barevné
odlesky mozaikových skel,
oživujících
jednotvárnou šeď kamene.
Pohledy hostů
vzhlížely k věžím, jež se tyčily proti
mračnému nebi.
Prinzessin,
Princezna, jak si ji všichni
rychle zvykli oslovovat, je zavedla k bráně
klenutého tunelu
s kamenným žebrovím, které
obrůstalo strop tunelového interiéru. Na
opačném konci se nacházela vrata.
„Pojďte, jen mne
následujte,“ vykročila Princezna jako
první.
Horský
vítr, jenž
se proháněl ve
skulinách hradního systému,
úpěl zlověstnými a tajemnými
zvuky, sípal jako vězeň uvezněný
v kousku jiné doby, v současnosti, a
přece v minulosti.
Ano, tím byla
Princezna známá, rekapituloval si Blau
v myšlenkách. Prý měla to
nejmodernější vybavení,
které však umístila do
starého hradu. Vlastně ne tak
starého, protože samotný hrad byl postaven
nedávno po vzoru starověkých hradů,
avšak jeho prostory a vzhled byly notně propůjčeny
minulosti.
Vrata
na
konci tunelu se otevřela.
Sama.
Přece jen jde s dobou,
pomyslel si Blau.
Za vraty se
objevila obrovská chrámová loď na
jejímž stropě se skvělo mnoho fresek
s prastarými motivy.
Blau si připomněl
dávné obřadní síně
s oltářem a s řadami
motlitebních lavic. Jenže
tady žádné lavice nebyly. Ani oltář.
Chrámová loď byla pustá.
Ústilo z ní
několik dalších východů. Princezna je
zavedla na konec síně, odkud se zdvíhaly
točité schody. Vydali se k nim.
„Půjdeme po
schodech?“ podivil se Blau.
„Jistě,
máte snad
něco proti tomu? Není špatné si čas od
času vylepšit kondici, nemyslíte?“
odvětila Princezna.
„Cožpak tu
nemáte
výtahy?“ namítl Blau, který
nebyl Princezninými názory dvakrát
potěšen. Přece
jenom byl o poznání starší
než ona.
„Jistěže
tu máme
výtahy. Ale cožpak si chcete nechat ujít
toto,“ zarazila se a snažila se najít
správné přirovnání.
„Toto historické
stoupání?“
A tak stoupali po
točitých schodech ve válcovité věži
kamsi vzhůru.
Zdolali několik
desítek schodů. To už byl Blau značně vyčerpán.
Sotva popadal dech. Princezna
uháněla jako o život. Vystupovala v čele. Jak
jinak.
„Copak?“
otočila
se
spiklenecky na Blaua. „Dělá
vám to potíže?“
Blau ji odměnil
nenávistným pohledem, ale nic neřekl.
„Už tam budeme,
nemějte strach,“ uklidňovala
jej.
Ostatní Blauovi
společníci
si toliko vyměňovali
nechápavé pohledy. Nikdo z nich se
však
neodvážil nic namítat.
Uprostřed
výšky
věže se otevíral východ na kamenný
ochoz s nevysokou zídkou. Na jeho
druhém konci se nacházela
další vrata.
Vešli na ochoz,
odkud byl fantastiký pohled na dolní dvůr,
který ještě nenavštívili.
Tento dvůr
byl poněkud menší než ten, jenž se
prostíral za vstupními vraty, kterými
sem
vešli. Na druhé straně dvora
s zdvíhal další ochoz, jehož
vnější stěna
byla součástí venkovního
ohrazení celého komplexu. Přes cimbuří
vzdáleného
ochozu prosvítala hladina obrovského jezera, jež
se táhlo v dál. Nalevo se
nabízel pohled na ostré skalní
štíty a na kamenný most, jenž se
klenul ve
výšinách mezi skalní
průrvou s vodopádem, jehož zpěněné vody
padaly
dlouhým volným pádem do bystřiny kdesi
při úpatí hor. Tato říčka proudila
dál a
krmila tak jezero na druhé straně čerstvou vodou.
Vrata
na opačném
konci ochozu se znovu sama otevřela. Vlekla se za nimi
dlouhá chodba
s několika světlíky nalevo, které sem
přes smaragdově modrá skla
propouštěly modrou záři paprsků, jejichž sloupy
olizovaly v rovnoměrných
odstupech kamennou podlahu.
Chodba vedla do
velkého sálu se spoustou svícnů. Blau
si povšiml množství planoucích
loučí, jež
byly zasazeny v železných stojanech na
stěnách. Druhé podlaží
sálu, na
nějž vyšli z tunelu, bylo vyzdobeno
perskými koberci a vpravo z něj
klesaly schody do nižšího podlaží
obloženého dřevem.
Princezna
pokračovala.
Z malebného
sálu vstoupili do kamenných chodeb bez oken.
Princezna
ukázala
napravo se slovy: „Tudy,“
a sama otevřela dveře,
které
odkryly těsný tunel, chodbu,
propojující předsíň s tajnou
komnatou.
„Toto je
má
kancelář,“
ukázala dopředu
s trochou nadsázky.
Uvnitř
kamenné
místnosti se nacházel planoucí krb.
Uprostřed stál velký dubový stůl
s židlemi s vysokými opěradly. Bylo tu
jediné vysoké okno, jež se
nacházelo v levé stěně. Přestože sem
propouštělo dostatek světla, nebylo
možné jím prokouknout na jistě malebnou krajinu,
jež se prostírala venku. Okno
bylo totiž vysázeno neprůzračnými krystalky.
„Posaďte se u
mě,“
pokynula všem Princezna.
Kolem
stolu
se nacházelo dostatek židlí, aby si mohl
každý sednout.
„Nuže, pane
Blau,
přejděme k věci,“ navrhla
Princezna.
Blau přikývl.
„Máme
tu jistého člověka,
který
byl konzervován celých sto pět let ve
speciální schránce. Teprve před
několika
dny se nám podařilo jej rozmrazit. Tuto schránku,
druhou schránku, neboť vím,
že vy jste získali tu první, jsme dostali
z téhož místa, jako vy tu
vaši.
Nedaleko bývalého koncentračního
tábora Dachau,“ shrnula Princezna.
Blau jen
poslouchal. Nechtěl mluvit, protože pak by mohl prozradit, že jejich
rozmražený
objekt je ve skutečnosti nezvěstný.
„Pane
Blau,
myslím, že je čas,
abychom spolu poprvé v historii spolupracovali.
Vy máte TOHO vašeho, my toho
NAŠEHO.“
Kéž
bychom měli
TOHO našeho,
zamyslel se Blau.
„Když už jste
využili mé photinnosti, mohla bych se na oplátku
optat na pár faktů,
která se
týkají vaší
rozmaržené osoby?“ dožadovala se
Princezna.
„Ale jistě.
Nejprve
bych však rád viděl váš
objev. Ani se nebudu ptát, jak jste k němu
přišli,
neboť tohle bylo naše privilegium, avšak
vím, že je zbytečné se o něco takového
přít. Situace je taková, jaká
je.“
„Ano, to
máte
pravdu,“ spokojeně
souhlasila Princezna.
„Takže
nám jej
nejprve ukažte.“
„Ne tak rychle,
pane Blau. Už teď
jste viděli příliš,“ zarazila
jej Princezna.
„Příliš?
Neviděli jsme nic,“ vysmál se jí
Blau a pokračoval.
„Pokud
si mylsíte, že jsem vaším
zámkem ohromen, pak se mýlíte. Jestli
se chcete
dohodnout, přejděme, jak jste sama
navrhla, rovnou k věci.
Ukažte
nám osobu, kterou se vám podařilo vzkřísit.
Pak si můžeme vyměnit informace a najít schůdnou cestu
vzájemné spolupráce.
Nehodlám vám tu prozradit tajná fakta,
která jsme získali. Nevím totiž, pokud
neblafujete a váš objev není jen
záminkou pro získání
informací, které jsme
získali my. Nemám důvod vám
důvěřovat.“
„Aha,
vidím, že
jste se nezměnil. Ale dobrá. Račte
prosím,“ ukázala do choby, kterou přišli.
Tentokrát jeli
výtahem, jehož šachta procházela
dutinou kamenné věže.
Když sjel výtah
dostatečně
hluboko, otevřely se dveře a Princezna
ukázala do temné chodby
osvícené
loučemi.
„Pojďte
za mnou.
Právě se nacházíme
v katakombách pod zámkem,“
uvědomila je.
Blau ji se
svými
muži následoval.
Chodba katakomb
byla velmi dlouhá. Teprve za několik
minut se v popředí začínaly
rýsovat
siluety postav.
Když k nim
dorazili, zůstali stát Blauovi
muži včetně
jeho samotného u vytržení. Pohlíželi
na dvě ženy v latexových
kombinézách, které stály
v pozoru, každá u
jedné ze stran zamčených dveří.
„Otevřete,“
panovačně jim rozkázala Princezna.
„Jawohl,“
odpověděly ženy a aktivovaly
jakýsi spínač ve zdi.
Dveře se otevřely
do nevelké místnosti s umělým
osvětlením, elektrickým osvětlením.
Zde
louče nebyly, a to z bezpečnostních důvodů.
Princezna vešla
jako první. Musela sklonit hlavu, protože vchod byl poměrně
nízký.
„Pánové,“
pronesla slavnostně, „seznamte se s panem Hansem
Kurgem,“ ukázala před
sebe ke stolu, za nímž seděl holohlavý můž
v bílé kombinéze a
skláněl se
nad množstvím knih, které studoval.
Blau s
očekáváním
pohlédl muži do tváře. Očekával, že
spatří tvář muže, kterého rozmrazili
v Hintertuxu, protože i on se jmenoval Hans Kurg. Jenže
tento muž
vypadal zcela jinak. Byl asi stejně
starý jako jejich Hans Kurg. Působil však
vitálněji a sebevedomněji. Jakmile vešli dovnitř,
odšoupl židli a zvedl se.
Vydal se přímo k Blauovi, jemuž podal
nadšeně ruku.
„Dobrý
den, pane
Blau. Freulein Prinzessin mi řekla,
že přijdete. Se vší úctou, pane, jsem
rád, že jste tu. Mé jméno je Hans
Kurg,
těší mě.“
Blau se zarazil a
s ropaky se ohlédl na své lidi,
kteří mu stále dělali němý doprovod. I
v jejich výrazech se setkal
14. část
s nepochopením.
Pak pohlédl do
tváře „novému“ Hansi Kurgovi
a nemohl se jej neotázat: „Proč jste
rád, že jsem
tu?“
Hans se na něj
usmál a jako by tuto otázku očekával,
vysvětlil: „Už se těším, až se
setkám
s Untersturmführerem Sterbelem.“
„S
kým?“ nechápal
Blau.
„Přece
s tím, kterého jste rozmrazili
vy.“
„Untersturmführera? Nerozmrazili jsme
žádného Untersturmführera,“
znechuceně se na něj osočil Blau.
Ve
Schwartzových
očích, jež civěly za Blauovými rameny, se
zajiskřilo.
To bude ještě
zajímavé, pomyslel si každý
z Blauových lidí, neboť se celou dobu
domnívali,
že to právě oni rozmrazili Hanse Kurga. Avšak
muž, s nímž se nyní setkali,
tvrdil, že on je Hans Kurg, a že oni rozmrazili nějakého
Untersturmführera,
nacistu!
„A
koho jste
tedy rozmrazili?“ tápal
„nový“ Hans Kurg.
„Rozmrazili jsme
vás,“ zarazil
se Blau a zmateně
dodal:
„Tedy ne vás, ale Hanse Kurga.“
„Nový“
Hans na něj zaraženě
pohlédl. Na okamžik nenalézal slov.
Místností
se
rozhostilo tíživé ticho plné
nevyřčených otázek.
„Tak
on se
vydává za mě?
Ten, který byl zmražen se mnou, aby mne mohl
v případě
znovurozmrazení kontrolovat a dokončit to, co
nacisté nestihli! Chci říct,
převést mne na svou stranu a s mojí
pomocí ovládnout Evropu! Tak on, po
tom všem, si přivlastnil moji identitu?“
Hans se zdrceně
posadil zpět do své židle. Již neoplýval
optimismem, radostí a vitalitou. Seděl
tam se svěšenými rameny. Poražený.
Všichni jej
beze
slova sledovali.
Princezně vše
zvolna docházelo.
Blauovi to bylo
divné již od doby, kdy mu Princezna zavolala a sdělila mu,
že rozmrazili Hanse
Kurga.
„Pánové
a dámo,“
prosebně se na ně podíval Hans se slzami
v očích. „Musím toho člověka
vidět. To já jsem Hans Kurg, bývalý
vezeň koncentračního tábora Dachau. Ten
člověk, kterého máte vy,“
podíval se na Blaua, „je Untersturmführer
Sterbel.
Uritě to musí být on. Konzervovali jen
nás dva. Mne, jakožto průkopníka
konzervace živého organismu, a jeho jako mou
stráž pro případ, kdyby se stalo
to, co se právě stalo. Pánové, ten
člověk, který mne má hlídat, byl pro
tento
úkol speciálně vybrán. Ve
své brutalitě si nezadá s doktorem
Rascherem,“
ukryl svou nešťastnou tvář do dlaní.
Kapitola XIV. : Ubytovna.
V uhelné
pasti. Supermarket.
 ans
se vydal
poohlédnout se po nějakém novém
bydlení, protože u Andrey mohl zůstat jen do té
doby, než se nevrátili její rodiče. Nejprve si
chtěl najít ubytovnu, nebo něco
v podobném stylu, a potom se bude muset
porozhlédnout po zaměstnání.
Snad se
vrátím na
stavbu,
přemítal.
To však
zatím
nebylo aktuální, protože peněz měl dost, peněz,
které chtěl použít pro nový
život na Novém Zélandu. Z tohoto sna se
však probudil a teď netoužil po
ničem jiném, než tu žít jako
spořádaný občan. Falešné
doklady se k tomu
budou jistě hodit. Nechtěl však už pracovat načerno, tak
jako pracoval u
Andrease. Už kvůli Andree se nehodlal vystavovat zbytečným
rizikům.
Toho dne se spolu
měli setkat večer. Hans jí slíbil, že
jí poví, jak mu vše dopadlo a jestli
pochodil či ne. Zatím jí řekl, že má
domov v Hamburgu, odkud odcestoval do
Mnichova, protože jej tamní život začal nudit a on chtěl
zkusit něco nového.
Jenže, když to s Mnichovem nevyšlo, měl se znovu
vrátit. A nakonec zůstal
jen kvůli ní.
Hans louskl
prstem a přivolal si taxi.
„Odvezte
mě do nějaké
ubytovny, ale aby to bylo blízko,“ řekl řidiči.
„Jistě,
pane.“
Taxík projel
podél několika
bloků, načež zabočil
do těsné uličky.
Hans si všiml
skromného, sotva zářícího
nápisu: Ubytovna.
„Dobrý
den,“
pozdravil, jakmile se ocitl u zasklené přepážky
na recepci.
„Dobrý
den, přejete si?“
začala se mu věnovat
drobná blondýnka ve středních letech.
„Chtěl
bych se tu
ubytovat, pokud máte volné pokoje.“
„A na jak
dlouho?“
„Zatím
na pár
dní, ale vyhovovalo by mi, kdyby se dal pobyt eventuelně
prodloužit.“
„Zajisté,
to
nebude problém,“ ujistila jej.
„Kolik
stojí noc
v jednolůžkovém pokoji?“
„Šest
říšských
marek, pane.“
„Dobře,
zatím si
zaplatím sedm nocí.“
„Jistě,
prosím váš
doklad totožnosti.“
„Tady,“
podal ji
Hans cestovní pas.
Žena si opsala
jeho číslo.
„Tak to bude čtyřicet
dva říských,“ naklonila se ke
skleněné
přepážce a z pultového žlábku
odebrala hotovost, kterou Hans připravil
předem.
Čekal.
„Tady je přístupová
karta. Pojedete výtahem do čtrnáctého
patra. Na kartě je
číslo pokoje,“
podala mu stejným žlábkem zelenomodrou kartu
s čárovým
kódem
a několika čísly.
„Děkuji
mnohokrát,“ uctivě poděkoval a rozešel
se do osvětleného lobby, nijak zvlášť
luxusně vybaveného, ale čistého.
Před ním se otevřely
dveře do výtahu.
Nastoupil dovnitř a
nahlas
řekl: „Čtrnácté
patro.“
Výtah se nehlučně
dal do
pohybu, až to Hansovi připadalo, jako by stál na
místě.
Pokoj ve čtrnáctém
patře měl skvělý
výhled na město. Přestože měla být
místnost jednolůžkového pokoje malá,
Hansovi
připadala prostorná ažaž. Francouzská okna
vyplňovala celou protější stěnu.
Hans k ní přistoupil a dlouhu dobu
zamyšleně hleděl na nažloutlý opar nebe
nad Mnichovem. Ve žlutavé záři se koupaly věže
městských věžáků, které
zdálnlivě připomínaly komíny
futuristické továrny, či obří
termitiště, kolem nichž
se mihotaly malé tečky vznášedel,
která útočila na jícny těchto
lidských
obydlí. Vznášedla houfně
nalétávala do nitra
masívních staveb, některá je
naopak opouštěla, aby pak brázdila nebe a
ztratila se ve spleti ulic městského
koberce. Na Hanse působil tento pohled pohádkově. Dosud
vše sledoval jen
z malých výšek.
Tentokrát se mu poprvé dostalo možnosti si
futuristický
pohled na Mnichov vychutnat
z vyhlídkového bodu.
Jako by se město
pod ním proměnilo v město plné ohňů a
nepokojů, město s ulicemi posetými
kobercem roztříštěného skla!
Vzpomínky na Křišťálovou noc, Kristalnacht, byly zpátky...
Stalo se to 9.
listopadu 1938. První velký hon na židy. Hansova
rodina v té době již
zámožná
nebyla. Už dávno ne. Poté, co se dostal Hitler
k moci, vše se obrátilo.
Ale byli tací, kteří
měli ještě stále hodně majetku. A byli to
také židé. A
právě na ně byl uspořádán hon, hon
jenž si v mnohém nezadal se
středověkými hony na čarodějnice. Během té
listopadové noci vyšli do ulic
pobouření Němci s pochodněmi a zapalovali
vše židovské, mlátili do
výloh
židovských podniků a obchodů. Rabovali a majitele vytahovali
na temnou ulici,
kde je tloukli ve spršce rozbíjeného
skla, ve spršce ničeného a
„konfiskovaného“ majetku.
Co
však chtěli
od Hanse?
Vždyť neměl ani vyndru. Nemohl přispět svým dílem
k naplnění říské
pokladny, a přesto se jej Křišťálová
noc týkala jako nikoho jiného. Od té
noci
už neměl nikdy spatřit svobodu, a také ji nespatřil, až do
útěku
z Hintertuxu. Bylo pozatýkáno mnoho
židů, kteří putovali do koncentračního
tábora Dachau. Postupně však byli
všichni propuštěni, buď po
podepsání, že se
vzdávají svého majetku, po
výkupném, které za ně vyplatili
příbuzní, po jistém
druhu dachauské kauce, nebo prostě jen tak.
Říšská pokladnice se díky
nim
naplnila po okraj. NSDAP zatím neměla
v úmyslu zabírat v Dachau
místo
židy, když byl tábor v tomto období
využíván především k
„ochranné vazbě“
politických odpůrců režimu a
„nerasových nepřátel
státu.“
Jenže Hans nikdy
propuštěn nebyl. Však on po
Křišťálové noci neputoval do Dachau,
jako ostatní.
Dostal se za zdi mnichovské věznice. Do Dachau byl převezen
teprve o tři roky
déle.
Té
osudné noci
byl venku se svým kamarádem. Když propukly
nepokoje, chtěl
vědět, co se děje.
Cestou natrefili na skupinku pěti německých
výrostků s řetězy a pálkami
v rukou. Hans i jeho kamarád byli jednoznačně
označeni žlutou šesticípou
hvězdou s černým nápisem Jude uprostřed.
Nešlo si je splést.
„Židovší
pacholci!“ uvítali je árijci
nelibými posměšky.
Hans si všiml,
jak si významně poklepávají
pálkami do rozevřených dlaní. Na rtech
se jim
rozšklebovaly posměšné
úsměvy.
„Raději bychom
měli jít, Hansi,“ zašeptal mu
kamarád do ucha, nespouštěje
vystrašený pohled ze
skupiny výtržníků před nimi.
„Neuteču jako
zbabělec!“ vyřkl Hans rezolutně, aby to slyšeli i
árijci.
„Tak
zbabělec?“ vysmál
se mu jeden z nich.
„Všichni
židé
jsou zbabělci!“ dodal druhý.
„Pojď,“
naléhal
Hansův kamarád.
„Eli, zůstaneme,
kde
jsme. Pokud se něco semele, budeme chránit naši čest.“
„Hansi,
dávno už
žádnou čest
nemáme.“
„Tak
co,
židovská prasata, hm?“
Ano, už
žádnou
čest
nemáme, ale přece
se nenecháme
beztrestně a bez odporu ponižovat, pomyslel
si Hans, ale nic neřekl.
Pětice
árijců
přikročila těsně
k nim. Nejvyšší
z nich zvedl paži a strčil
do Hansovy
hrudi. Hans zavrávoral a udělal
úkrok dozadu.
Ozval se cinkot řetězů,
které
třímali dva z útočníků.
„Padáme,“
vykřikl Hansův
kolega a dal se na útěk.
Hans hrdě stál
dál.
„Zbabělec!!!“
volali za ním výsměšně
árijci a propukli v hromadný
smích.
Hans zůstal.
„A co ty,
také
utečeš
jako zbabělá svině?“
Hansem projela
vlna vzteku. Cítil vztek jak k nim, tak ke
svému kamarádovi, který zmizel
v šeru ulice a nechal jej tu samotného.
Zničehonic
vymrštil
sevřenou pěst a dobře mířeným
úderem uhodil vší silou do nosu
nejvyššího útočníka,
který
se zajíkl a zaskočeně si
přiložil ruku ke krvácejícímu nosu.
Ostatní
neváhali
a pustli se do něho.
Hans ucítil tvrdou kolbu, jež jej uhodila do ramena.
A následovala další a
další. Přidaly se i řetězy, které se
řezavě zakusovaly do
Hansova těla. Sotva stačil zvednout předloktí, aby
zabránil úderu na obličej. Řetěz
se mu přitom omotal kolem něj. Útočník
trhl a svalil Hanse na zem, kde do něj začali
ostatní
kopat.
„Ty
židovská svině!“
kopl jej
do trupu výrostek
s krvácejícím nosem.
Když se o to
pokusil znovu, Hans duchaplně
vymrštil ruku a chytl útočníka
za
kotník. Povalil jej na zem a využil chvilkového
chaosu, aby se zvedl a skrčeně se
pokusil
odbelhat do úkrytu.
Pustili se za
ním.
„Zabijeme tě!“
volali.
A tu Hans
pocítil, vyčetl
to z jejich
zášti, že jej skuteně chtějí
zabít!!!
Zrychlil, přestože
se
mohl jen stěží hýbat. Skočil
za roh, kde zpozoroval sklepní okno. Byl
to jen otvor, kterým se vsypávalo
uhlí. Nasoukal se do něj a
ve tmě dopadl na
brikety uhlí, které se s ním
valily po úbočí
hromady dolů.
„Tam je, zalezl
dolů jako krysa!“ zaslechl zvenku.
Věděli
o něm.
Šli si pro něj!
„Rychle, ať
nám neuteče!“
Ve
tmě
sklepení se Hans vůbec neorientoval. Zvedl se, když tu
pocítil zatmění a
v temnotě spatřil jiskření. Uhodil se o
dřevěný trám, který se táhl
nad
úpatím uhelné hromady. Chytl se za
hlavu. Pud sebezáchovy jej vedl dál. Snažil
se nahmatat dveře. Nemohl je najít. Nebyly tu!
Slyšel zvuk sunoucího se uhlí.
Byli uvnitř!
„Zabijeme tě,
neutečeš, ty židovské prase!“
Nevěděl, co má
dělat. Byl v pasti.
Hans procitl ze
svých vzpomínek. To
hlad o sobě dal vědět. Stál klidně před okny vě
čtrnáctém patře budovy a ve městě již nehořely
plameny, ulice nepokrývalo
řečiště rozbitých výloh.
Nažloutlý opar okusovala blankytná modř a nad
obzor se
vyhoupl kotouč slunce.
Vydal
se na
nákupy. Byly to jeho první nákupy od
dob temna. Dosud jedl jen jídlo, které mu
obstarával Andreas na stavbě,
no a včera se najedl u
Andrey. Teď to bylo poprvé, kdy si měl
jídlo obstarat sám.
S novodobými obchody
se zatím nesetkal. Čelil své malé
premiéře.
Vyšel na
rušnou
magistrálu, kde se promenovaly houfy lidí, jimiž
se dokázal sotva prodrat.
Všude kolem se nalézalo množství
výloh a novodobých butiků,
specializovaných
obchodů, restaurací, pohostinství a
všeho možného. Tísnil se tu jeden
obchod
vedle druhého. Na štítech budov visely
reklamy. Některé z nich byly
natolik realistické, až se Hans zastavoval a dlouhou dobu
civěl do jejich
trojrozměrného provedení. Upoutala jej
zejména reklama na zájezd do Jižní
Ameriky. V „propadlišti“
velkého plátna se zelanaly
košaté koruny
pralesních stromů, do jejichž
království se zakusovalo povodí
Amazonky. Jako by
kdosi vyřízl část
pralesa a přenesl ji sem, aby ji tu pověsil na
stěnu. Nechyběl charakteristický zvuk amazonské
džungle se všemi ptáky,
s exotickými pazvuky tamní fauny, se
vším, co k pralesu patřilo.
Kupole
supermarketu byla zasazena v malebném parku, jenž
se prostíral na obrovské
ploše svěže zeleného
trávníku protkaného
sítí umělých potoků
s průzračně
čistou vodu, nad nimiž se klenuly dřevěné lávky
s vyřezávaným
zábradlím.
Hans si to spokojeně vykračoval přes jednu z nich. Při tom se
zastavil a
neodolal pohledu do hlubin potočních vod, jimiž
líně proplouvaly zvláštní
ryby.
Tvarem připomínaly obyčejného kapra,
avšak zbarvením byly naprosto
výstřední.
Bílí kapři s oranžovými kresbami.
Někteří byli celí bílí,
jiní zase třpytivě
oranžoví. Hans sledoval jejich malátné
pohyby ploutví a montónní
špulení tlamy,
kterou vháněly vodu do žáber.
Tuž za
protějším
břehem potoka vyúsťovala palisádami
orámovaná stezka, která vedla
k velkému parkovišti
s množstvím vznášedel,
plujících ve vzduchu jen
několik centimetrů nad plochou parkoviště.
Některá „plavidla“ měla
otevřené
nákladové prostory, ke kterým
mířili lidé se
vznášejícími se
plošinami
naplněnými hromadami zboží.
Vchod
do
supermaketu působil
jako obrovské chrámové okno
z mozajky
barevných sklíček.
Tato však neustále měnila
barvu a
záleželo na tom, z jakého
úhlu se na ně zákazník
díval.
Křídla
vchodu
se otevřela a lákala Hanse dovnitř. Nejprve se
zdráhal, ale nakonec vešel.
Ocitl se
v prostorném vestibulu s řadou
pokladen a procházejícími
zákazníky,
kteří buďto přicházeli, nebo odcházeli
s nakoupeným zbožím na
parkoviště.
Hans šel v patách jakéhosi
muže, který přistoupil k jedné
z plošin, aktivoval cosi na
elektronickém panelu vedle madla a lehkým
pohybem k sobě plošinu přitáhal, otočil
ji ve vzduchu jako by hýbal kusem
papíru a pak ji tlačil před sebou vstříc
menší brance. Na jejím panelu se
rozvítilo zelené světlo a muž vešel
dovnitř.
Hans se zarazil
před plošinami, které do sebe byly
zaklíněné, aby se ušetřilo co
nejvíce místa.
Okamžik civěl na elektronické zařízení
vedle madla, na němž svítilo červené
světlo. Pokoušel se přitáhnout plošinu
k sobě, tak jak to udělal muž před
ním, ale nešlo to. Zkusil to ještě
několikrát, načež se za ním ozval
mužský
hlas: „Mohu vám nějak pomoci?“
Hans se otočil a
uviděl před sebou muže v kšiltovce a uniformě, na
jejíž hrudi bylo
napsáno: Ostraha.
„Ano, nějak
nemohu dostat ven ten...“ zamyslel se a uvědomil si, že
nemůže najít správný
výraz pro
vznášející se
plošinu. Použil proto prostý výraz:
„...vozík.“
„Máte
přístupový
kód?“
„Přístupový
kód?“
zarazil se Hans a pokrčil rameny.
„Copak
jste
na nákupech poprvé?“ pokrčil
muž z ochranky obočím.
„Na
takovýchto
vlastně ano,“ přiznal Hans.
Muž se ještě
víc
zachmuřil.
„Pokud
nemáte
zákaznický přístupový
kód, použijte platební kartu,“ navrhl
mu.
Ani z toho
nebyl Hans příliš moudrý.
„Víte
co?“ muž
poznal, že ani tento způsob
není Hansovi po chuti, a proto se uchýlil
k nejjednoduššímu
řešení: „Stačil
by vám malý
košík?“
„Ano,“
přikývl
Hans hlavou.
„Tumáte,“
sehl se
muž ke sloupci naskádaných
nákupních košíků a
jeden Hansovi
podal.
„Děkuji,“
vzal
košík a vrhl se s ním
k brance.
Muž
z ostrahy za ním ještě
okamžik hleděl, než se začal
rozhlížet
po dalších
zákaznících.
Hans natěšeně
prošel
brankou a ocitl se v království
„nekonečných“
regálových
chodeb, vyplněných
všemožným zbožím. Jako by
kráčel bludištěm, muzeem,
výstavou bohatství, učarovaně
procházel uličkami a pohledem se lepil na zelené
melouny, na ovoce, ovoce, které ani neznal. Byla toho tady
spousta. A těch
druhů jogurtů, co zde viděl, těch druhů sýra a uzenin, ryb...
Ach bože, vždyť tohle je
chobotnice,
přistoupil
k mrazícímu boxu, z jehož
ledové tříště na něj vykukovala
naaranžovaná velká chobotnice s chapadly
lekle ležícími kolem.
V protější
stěně bylo zasazeno obrovské akvárium
s živými malými žraloky,
s olihněmi a chobotničkami. Jako by ani nestál
v nákupním středisku,
ale ocitl se přímo uprostřed děje Vernova románu
Dvacet tisíc mil pod mořem.
Supermarketem se
procházel dobrou hodinu, obdivuje se nezvyklému
prostředí. Teprve, když ucítil
malou únavu, uvědomil si, že sem nepřišel jen se
dívat, ale nakoupit si jídlo.
Vybíral podle vzhledu. Košík začal
nejprve zaplňovat salámy, přidal i několik
klobás a sýrů. V oddělení
nápojů se všiml výběru piv. Chopil se
dvou lahví
německého piva a vše přidal
k vybranému zboží. Nakonec se zastavil u
pečiva.
Protože neznal bílý chléb,
sáhl po kulatém bochníku
s temnou a lesklou
kůrkou.
Pochopil,
že
teď musí se vším
k jedné z kas, na kterých se
plazily gumové pásy.
Po vzoru zákazníka, jenž stál před
ním, vyložil svůj nákup také na
pás. Ten pak
pokračoval k pokladní. Teď
přišla řada na něj. Pokladní vzala
všechno
do roukou a se zbožím přejela přes červené
světlo. Vždy se ozvalo pípnutí. Když
„zapípl“ poslední kus Hansova
nákupu, zvedla k němu oči a řekla:
„Dvanáct
říšských, padesát feniků,
prosím.“
Hans
vyndal
z kapsy peníze.
Sotva to prodavačka
viděla, osočila
se na něj: „Pokud
platíte hotovými, musíte to předem
nahlásit,“ a ukázala na cedulku za
sebou,
kde bylo napsáno : PŘEJETE-LI SI PLATIT
HOTOVOSTÍ, NAHLASTE TO, PROSÍM, PŘEDEM!
DĚKUJEME.
„Promiňte,
nevěděl jsem...“
Prodavačka
neochotně vzala hotovost, ale nic neřekla.
Jakmile se Hans
ocitl s taškou nadítou
nákupem před supermarketem, bylo z jeho
výrazu
zřejmé, že uvnitř zažil ještě nejedno
překvapení. Několikrát se ohlížel za
kupolovitou stavbou a přemítal o tom, kam se poděly obchody
starých časů.
Na ubytovně
vyndaval takřka rituálně zboží na postel, odkud
jej starostlivě přenášel do
skříně, kde je vyskládával do
regálů. Každý kousek přitom několikrát
převaloval
v ruce, než jej umístil na své
místo. Tolik jídla u sebe nikdy neměl. Bylo
jen jeho, všechno!
Je
to moje,
jenom moje,
radoval se. Budu si moct vybrat, co sním nejdříve.
Už o
tom nebude nikdo rozhodovat, jen já sám.
Vždycky
snědl, co mu přinesli. Teď se to změnilo. Pociťoval z toho
neskonalou
radost.
A příště
si
koupím rádio, předsevzal
si.
|
