Kapitola druhá:Bílí
Windar zpanikařil. Oheň se velmi rychle rozhořel, už i Krák byl ve střehu. „Proč útočí, vždyť jsme jim nic neudělali!“, křičel vyděšeně Windar. Co teď? Většina střech už hoří, když vyletí do vzduchu, tak je Bílí okamžitě sestřelí a když přistanou na cestu, tak se postaví Bílým tváří v tvář. Odevšad slyšel zděšený křik Edillanů a štiplavý kouř ho pálil v očích. Rozhodl se pro třetí možnost.
Vyskočil na Kráka a pobídl ho k přímému náletu na nepřítele. Krák s kvílením vzlétl do výše a začal kroužit nad Bílými. V okamžiku, kdy si ho bojovníci všimli, s barbarským rykem napjali své dlouhé luky a vzduchem zadrnčelo několik šípů, kterým se Krák jen stěží vyhnul. Windar se s obtížemi křečovitě držel ohnivcova krku a vítr mu svištěl kolem uší, když se Krák rozletěl přímo na jednoho z Bílých a ukázal své ostré drápy. Muž se nestačil ani ohlédnout a byl z vřešťouna shozený, s krvavou ránou na rameni. To už se ale rudý pták znovu vznesl a hledal vhodný směr dalšího útoku. Windar si všiml, jak jeho přítel vydal tiché zakňučení. Windar si ho prohlížel, jestli nedostal zásah, ale pak si uvědomil, že je smutný proto, že právě poprvé ve svém krátkém životě někoho zranil.
Pak se Krák vzchopil a znovu se rozletěl na nepřátele. Zaměřil se na jednoho mohutného Bílého s velkým kopím s oboustrannou břitvou. Už je blízko,už jenom kousek…ale Bílý rychle zareagoval. Roztočil svou zbraň, vyhnul se Krákovým pařátům a stejným pohybem srazil kopím Windara na zem. Krák zoufale zavřeštěl, ale bojovník chlapce netrefil ostřím, ale dřevěnou tyčí. Když Krák zjistil, že Windar bez zranění vstává, přistál vedle něj a vzdal se. Boj proti takovýmhle válečníkům nemá smysl.
Když se Windar postavil na nohy, muži na něj okamžitě namířili svými kopími a začali si mumlat ve svém jazyce. Mluvili tiše, ale přesto byla jejich slova ostrá a Windarovi nepříjemná. Co chtějí,proboha,proč ničí naši vesnici? Najednou se odněkud ozvaly ťapavé kroky černých vřešťounů. Objevila se další skupina Bílých, kteří vedli zajatce. Vedli pět spoutaných Edillanů jdoucích vedle sebe. Za nimi šli další dva. Byli to Traen a Akksal.
„WINDARE!“,zavzlykala jeho matka. „WINDA…“ Bílý ztišil její hlas roubíkem. Windar stál jako omámený. Ze skupinky šklebících se mužů vystoupil nějaký větší bojovník, patrně jejich náčelník, který měl narozdíl od ostatních holou hlavu, na které se blýskal kamenný kruh, asi něco jako koruna, z nějakého černého diamantu. Za pasem měl dlouhou, zakřivenou pochvu, ze které čouhala rukojeť meče. Křivě se usmál a tasil meč. Přistoupil s odporným pohledem ke skupině zajatců, rozmáchl se a…
DHANTT!,zakřičel kdosi. Kdosi ze skupiny Bílých.
Kapitola třetí:Kanurr
„Ya the dhantt kiil! The aer ghodd, Skhall!“ řekl nějaký Bílý, který vystoupil z hloučku ostatních a postavil se před šklebícího se náčelníka. Ten se prudce otočil a sklonil meč. „The aer sskha phi, and ya thoo!“,zašeptal jízlivým hlasem. Druhý Bílý se zamračil a sáhl po meči.
V téže chvíli ale náčelník s řevem roztočil svůj meč a rozběhl se na něj. Válečník stihl útok jen tak tak vykrýt tasením své zbraně a bitva začala. Ten odvážlivec nemá proti náčelníkovi šanci, pomyslel si Windar, který se už probral a zaujatě sledoval boj. Náčelník měl opravdu navrch, pořád jen útočil a druhý bílý jenom odrážel a nezmohl se ani na jeden útok. Boj se stále zrychloval, meče řinčely a svištěly vzduchem a oba bojovníci již nemohli. Ostatní Bílí nevěděli, komu mají pomoci, takže také jen nečinně přihlíželi. A zase se zdálo, že se role obrátily a vzpůrce konečně začal útočit, ale na to náčelník čekal. Vyhnul se jednomu bodnému útoku a jednoduchým chvatem vyrazil odvážlivci zbraň z ruky. Ten ani nemrkl a už mu náčelníkova katana mířila na krk. Vítěz sykavě promluvil: „Sskha phi, im kiil ya! Sssshaaaa!“ Přiložil vzpůrci meč ke krku a vítězoslavně zasyčel. Když tu se stalo něco, co Windar opravdu nečekal.
Všiml si, že kolem náčelníkova meče se něco žlutě zablesklo. Náčelník se na zbraň udiveně podíval a najednou začal křičet bolestí. Zasáhlo ho něco jako blesk, který se omotával kolem celého jeho těla a pod jeho náporem meč najednou praskl – a to už podivná energie zmizela. Náčelníkův protivník na nic nečekal, vzal ze země svou katanu a přesekl zajatcům pouta, udeřil pěstí náčelníka, který se skácel k zemi, a v tom momentě už ostatní Bílí věděli, na čí straně jsou. Napjali luky a začali střílet po utíkající skupince. Šípy se zabodávaly do země, ale pak jeden zajatec dostal zásah do zad a padl k zemi. Ostatní naštěstí utekli do jedné z malých uliček, kde jim alespoň na chvíli nehrozilo nebezpečí.
„Kdo jste a proč útočíte na naši vesnici? CO PO NÁS CHCETE?“ otázal se nahlas Traen. Podivný zachránce se na něj nepopsatelným pohledem podíval a řekl: „Bílí chtějí moc. Já ne. Já chci svobodu.“ Všichni zajatci se na něj udiveně podívali a pochopili, že jim rozumí a perfektně ovládá Edillský jazyk. „Vypadáš jako nepřítel. Proč bychom ti měli věřit?“, řekl kdosi. „Proč mi máte věřit? Abyste přežili. Mimochodem, jmenuji se Kanurr“.
