|
V době miliónů sluncí,
kde zatěžko je rozpoznat to pravé,
v šumu a skřípotu měst se nedokáže zrodit báseň.
Snažil jsem se,
přísahám,
dnes večer zaslechnout ji,
aspoň na chvíli.
Déšť mi byl rádcem
a mlha pomocníkem,
když snažil jsem se rozpoznat její nejzvučnější tón.
Myslím, že zní jak zurčení potoka
někde uprostřed lesů,
kam člověk jen zřídka zavítá.
Tam našlapujte tiše,
bojte se zvuku poezie,
bojte se jejího hřmotného ticha.
Přál bych si ji slyšet.
Ze srdce si ji slyšet jak před mnoha lety, kdy mnou zněla.
Byl jsem jí pln a plnil ji.
Přál bych si znovu nalézt tón,
prastaré to chvění.
Není čas na poezii, času není.
Bojím se každého probuzení, které smrt znamená si.
Přál bych si znít jak zvuky antických louten,
se strunami z labutího peří per,
louten rozeznívající les a přivolávající spánek věčný.
Je krása?
Je možnost prožívat poezii bez destrukce těch co milujeme?
Je možno milovat a být básníkem?
Vedle v pokoji má milovaná dcera leží,
zrovna jí byl rok a je krásná když spí, jako matka její,
moje žena, ač bez prstenu.
Těm dvěma bych chtěl utkat báseň krásnou jako svítání a ryzejší než slunce polední.
Kde však sílu vzít,
když místo poezie,
každý den mě ohlušující svět s úsměvem Lucifera
zas a zas do své jeskyně vtáhne a strašně přitom mlčí.
Chtěl bych znít jak zvuky antických louten,
se strunami z labutího peří per,
louten rozeznívající les a přivolávající spánek věčný.
|
