|
Beznaděj /Samota /
Jednou večer mi přišla vzduchem,
v telefonu zazněl tón
a já ho slyšela jen jedním uchem.
Když jsme si tu zprávu přečetla,
tak jako by mou zeď, ta věc zhroutila.
Všechno co jsem na ní dala:
Lásku, ten nevídaný cit
Přátelství, bez něj neumím žít.
Důvěru, tak dlouho skládanou
a další věci co teď pominou.
Se v cukuletu zhroutilo a pustilo sem tmu.
Teď se ke mně dostal
stesk, smutek, samota.
Je to jak díra, prázdnota,
ta co vás pohltí a nepustí už ven.
Beznaděj se přidává
a oslavu Nové duše začíná.
I když jsem pomoc hledala
nikdo tu nebyl pro mne.
Žádná ruka mě nehřála,
ani slůvka neprorvala tu díru ve mně.
Sama v koutě pomalu zmírám,
jediná osoba se na mě dívá.
A tou osůbkou sem já.
V zrcadle je odlesk ze šedava.
Pavučin fůra mě obklopuje
a ta mrška smrt se připravuje.
Nevím co dělat teď dál,
prince na bílém koni už nehledám.
Je to ztráta času, i když dosti ho mám,
sama v koutě pomalu umírám.
Neviděna, přepadena, smskou zavražděna.
City už nejsou a je to moje vina?
|
