Daleko předaleko, uprostřed Bílé planiny, byla velikánská a hluboká Džungle slov. Každý, kdo tudy musel projít, bezděky zrychloval krok a pak se ještě dlouho otáčel přes rameno a díval se na temnou hradbu, jen pozvolna se ztrácející za obzorem.
A v této Džungli žil Tygr. Procházel se mezi slovy, vzhlížel k dlouhým větám a předlouhým souvětím a hrál si se zatoulanými písmenky. A čím se živil? Inu, lovil Chyby. A leckdy to byl nebezpečný lov. Ona někdy taková Chyba bývá zákeřná. Tygr si vzpomínal na jednu, která ho dost škaredě pokousala. Také to byla velká Chyba, ale on si s ní poradil. Byl za to na sebe patřičně hrdý. Pak dlouho chodil Džunglí, hlavu vztyčenou, hruď vypnutou a říkal si, že v celém širém okolí není báječnějšího lovce než jeho.
Poslední dobou však měl pocit, že se tady někde toulá Chyba ještě mnohem větší a zákeřnější. Procházel tedy velice opatrně mezi hustým porostem slovních spojení, tiše obcházel rozvitá souvětí a nakukoval do kdejaké škvíry mezi archaismy, ale Chyba se neukazovala. Přesto měl Tygr pocit, že se na něj občas někdo tajně dívá.
Pak ho napadla strašlivá věc: co když je tady v Džungli ještě jeden Tygr? Ta myšlenka ho vyhnala z teplého a bezpečného pelechu v houštině odborných termínů a vypravil se na obhlídku svého teritoria. Tichounce kladl tlapy do popadaných interpunkčních znamének a dával si veliký pozor, aby některé nezapraskalo, pozorně se rozhlížel kolem a špicoval uši, jestli se ten druhý neprozradí neopatrným pohybem. Ale kolem bylo ticho. Celá Džungle jako by ani nedýchala a sledovala Tygra, jak se plíží podrostem.
Pomalu prošel křížem krážem celou Džungli, až se dostal na její okraj. Tam se zastavil ve stínu tučného nadpisu a díval se na Bílou planinu. Nikde nic. Děsila ho ta prázdnota rozpínající se od obzoru k obzoru, absolutní rovina a hlavně ta příšerná bílá, která zářila a bodala ho do očí zvyklých na šero Džungle.
Už se chtěl vrátit. Zastesklo se mu po jeho teplém pelíšku a vzpomněl si na rodinku slov, kde mláďata právě vylézají z nory a jsou teď nejhravější. Ale něco ho zastavilo.
Nad Bílou planinou se vznášel nějaký tvor. Zdálo se, že se blíží k Tygrově Džungli. Byl stále větší a větší. Tygr ho bez dechu sledoval, jak krouží, klesá a zase stoupá, jako by po něčem pátral. A byl nádherný. Leskl se barvami, jaké Tygr nikdy nespatřil, a které si ani nedovedl představit. Zářil tak, až se okolní běloba tetelila strachem a pak pokorně přijímala odlesky z jeho křídel. A když přeletěl o kousek dál, zanechal za sebou barevnou stopu.
Tygr vydechl obdivem. Netušil, že něco tak nádherného může existovat. Opatrně povystoupil ze stínu tučného nadpisu a pod tlapami ucítil hladký a chladný povrch Bílé planiny.
A tvor se přiblížil tak blízko, že si ho Tygr mohl pořádně prohlédnout. Zdál se mu obrovský. Když přistál kousek od něj, musel hodně zaklonit hlavu, aby se na něj podíval. Z hloubi vzpomínek Tygra se vynořilo vyprávění o Drakovi.
Ano, toto byl bezpochyby Drak. Ten si Tygra nevšímal, usadil se kus od Džungle a vše kolem něj dostávalo krásný barevný nádech.
Drak sklonil hlavu a dýchl na povrch Bílé planiny. Pak se stočil do klubíčka a zdálo se, že usnul. Tygr dál postával opodál a neodvažoval se přiblížit.
Čas ubíhal a nic se nedělo. Oba zůstávali na svých místech. Drak dál spal a Tygr ho zbožně pozoroval.
Za dlouhou dobu se Drak pohnul. Tygrovi se zdálo, že zkoumá něco maličkého. Napínal oči, jak jen mohl, až spatřil, že z Bílé planiny pod Drakovým dechem vyrašil maličký křehký výhonek. Váhavě se napřimoval, sílil a poznenáhlu mohutněl. A pak ho Tygr poznal. Byl to výhonek nové Džungle. I v Tygrově Džungli byl podobný. Byl obrovský, majestátní a sám Tygr kolem něj chodil po špičkách. Z jeho kořenů vzešly všechny věty a jeho plody se živila všechna slova.
A teď a tedy přímo před ním vyrůstá nová Osnova Džungle. Fascinovaně ji pozoroval. Připadala mu daleko krásnější a dokonalejší než ta jeho.
Výhonek už se tyčil výš než sám Drak a ten kousek poodstoupil a naklonil hlavu na stranu, jako by obdivoval a posuzoval svůj výtvor. Pak naposled dýchl na hladkou kůru a ona začala hrát všemi barvami jako Drakova kůže, až se barvy jedna po druhé zase vytrácely a zůstala jen jedna.
Pak Drak nabral do křídel trochu větru a zvířil jemný prach Bílé planiny. A když se usadil, Drak už kroužil nad Tygrovou Džunglí a nabíral výšku.
Tygr se zachvěl. Když si představil, že to úžasné stvoření nikdy víc neuvidí, projela jím bolest, jako by ho někdo rval na kusy. Bez rozmýšlení vykročil z bezpečného útočiště Džungle slov a vydal se za chvějivou barevnou tečkou na obloze. Zpět se ani neohlédl.
Jeho tlapy tepaly chladnou rovinu Pláně, hlavu měl obrácenou vzhůru a běžel, co měl sil. Avšak Drak mu mizel z očí. Příliš brzy už Tygr neviděl ani barevné tetelení, které zůstávalo ve vzduchu dlouho po tom, co Drak proletěl. Konečně zpomalil a rozhlédl se kolem. Byl sám uprostřed Bílé planiny a nikde v dohledu nebylo nic, než zase jen bílá. Rozbolely ho oči. Napadlo ho, že se vrátí zpět do stínu své Džungle slov. Ale jeho stopy zmizely. Jako by nikdy nepřišel, jako by vyrostl uprostřed bílého nic. Tygr se posadil. Nevěděl, kudy vede cesta domů. Neměl tušení, kam zmizel Drak. Všude byla jen nehostinná Bílá planina. Pochopil, že ať se vydá kamkoli, bude to špatně. Nebo možná dobře. Možná už brzy bude zpět ve své Džungli a možná se už brzy znovu setká s Drakem. Kdo ví, co mu Bílá planina přichystala za tímto obzorem.
Rozběhl se pohodlným klusem. Už se nikam nehnal. Věděl, že musí šetřit síly. Jeho tlapy dopadaly jistě a pravidelně, dýchal z hluboka a pozorně se rozhlížel. Ale nikde neviděl nic než bílý obzor.
Jak dlouho tak běžel? Sám netušil. Až jednou spatřil před sebou temný stín, tak podobný jeho domovu. Mimoděk zrychlil. Stín se pomalu měnil a rozrůstal. Ano, byla to Džungle. Tygr se rozběhl, jak nejrychleji mohl. Už se těšil, jak se bude procházet mezi mohutnými kmeny rozvitých souvětí, jak bude plašit malá slůvka a lovit Chyby. A pak se naráz zastavil. Tohle nebyla jeho Džungle. Byla jí podobná, ale přece mu připadala neznámá. Slova, která zahlédl na jejím okraji, vůbec nepoznával. A věty vypadaly nějak podivně. Přišel blíž a přičichl si k houštině slovních spojení. Voněla jinak.
Zamyšleně se otočil a pomalu odcházel. Věděl, že jeho Džungle není na Bílé planině jediná, ale netušil, že se ty další budou tak moc lišit. A nejednou byl smutný. Zastesklo se mu po domově. Pochopil, že je unikátní, jediný široko daleko. A že i on je jedinečný právě díky své Džungli. A co je bez ní? Osamělá tečka uprostřed ničeho.
A Tygr už neběžel. Nebyl zvědavý na to, co se skrývá daleko za obzorem. Už nedoufal, že někdy najde Draka. A co by mu vlastně řekl? Jen ho tiše obdivoval? Vždyť obdiv tak bezvýznamného tvora je také bezvýznamný.
Pomalu se ploužil pustým krajem, hlavu skloněnou, nohy zvolna a opatrně pokládal na zem, jako by se bál, že zakopne. Šel tak dlouho. Snad týdny, měsíce, roky? Nezáleželo mu na Džunglích, které cestou míjel, protože se čím dál tím méně podobaly té jeho. A jen několikrát měl pocit, že daleko před sebou vidí barevné tetelení Drakových křídel. Jenže nikdy ho ani nezahlédl.
A pak, jednoho dne, došel na konec Bílé planiny. Její hrana se ostře propadala do prostoru naplněného temnými odlesky barev, jako by ve tmě, kterou Tygr neznal, tančilo tisíce a tisíce Draků. Tygr už byl velmi unavený. Posadil se kraj, zahleděl se do temnoty a čekal…
