Díval se na obraz. Černé oči se vpíjely do šedomodré dáli, uši mohly zaslechnout burácivý řev vln rozbouřeného moře, hnaných větrem na ostré útesy. Miloval Irsko. Miloval tu zem k zbláznění.
Plátno bylo hotovo, zasychaly na něm poslední zbytky barev. On se však stále díval, jako by hledal něco, co nemůže nalézt. Jako by té živé dokonalosti něco scházelo, ale viděl to pouze její stvořitel.
Nikdy se tam nepodívá, nikdy nevdechne do plic slaný mořský vzduch, nepotěší sluch zpěvy moře a oči pohledem na tu neskutečnou náladu. Tak jej aspoň namaloval – svůj nejlepší obraz. Dílo s nevyčíslitelnou hodnotou…
***
„Byl to absolutní propadák. Brak. Taková mazanice. Jako by snad nevěděl, že podobný náměty jsou už dávno klišé a ty barvy… deprese a nic jinýho. Nechápu to, asi mu už úplně přeskočilo.“
Dívenka vzhlédla, k střešnímu oknu malého pokoje. Viděla jeho tvář. A to, co z ní vyzařovalo vyvolalo na té její úsměv.
Toho podvečera to bylo naposledy, co ho viděli. Někdo říkal, že odešel za lepším, další, že zemřít někam do ústranní – nebylo tajemstvím, že byl nemocný, už dlouho. Snad proto nevycházel.
Spolu s ním zmizel i onen obraz, který kritici strhli jako nic jiného v posledních dvaceti letech. Povyk brzo umlkl a zbylo ticho, pokoj byl znovu pronajat a čtvrť změnila téměř k nepoznání.
I ona se změnila, jen úsměv ne, lidé ji uctivě zdravili. Opatrně za sebou zavřela a otočila se ke služebné, aby zapálila oheň v krbu. Posadila se do měkkého křesla, do rukou vzala sklenku brandy a očima zadívala na obraz. Jeho nejlepší obraz. Dílo s nevyčíslitelnou hodnotou…
A tam, v zšeřeném pokoji, malíř konečně přišel na to, co jeho obrazu chybí… Vztáhl ruku se štětcem a… vkročil do něj.
