Vstáváš. Automaticky naliješ vodu do automatické varné konvice a z přihrádky nad hlavou vytáhneš zcela automaticky rozpustnou kávu. Nasypeš si ji do hrníčku, abys ji za čtyřicet pět sekund mohl zalít horkou vodou. Když svou dávku kofeinu ochutnáš, zjistíš, že ti nechutná.
Už zase.
Ale je to nezbytné.
Popíjíš kávu a díváš se na spící město. Slunce ještě nevyšlo. Vždy vstáváš před ním. Popíjíš kávu a přemýšlíš, kam se ztratila tvá touha změnit svět. Hodinky tiše zapípají.
Naliješ si do krku zbytek té tolik nenáviděné kávy a jdeš se umýt. Necháváš vodu pomale plynout po svém těle, doufaje, že tě vytrhne z té každodenosti, z té klece, do které ses sám zavřel. Snažíš se smýt to, co z tebe dělá obyčejného člověka. Zavřeš přívod teplé vody a jdeš si do ložnice pro oblečení.
Když hledáš vhodnou kravatu, podíváš se na lůžko, na kterém jsi spal. Tvé oči zabloudí k ženě, kterou jsi tolik miloval. Je pořád svým způsobem krásná, ale je i prázdná, stejně jako ty. Už dávno tě nepřitahuje. Když tě přestal bavit sex, našla si milence, ale tobě to nevadí.
Musíš ji milovat, vždyť jsi jí to slíbil.
Bylo to prostě nezbytné.
Jenže slib je slib.
Políbíš ji na čelo. Snažíš se do toho dát něco víc, ale nejde to. Nic víc už tam není, už není co dávat, není co hledat, není co brát.
Dřív se ze spaní po polibku usmála. Teď se jemně zamračila. Dělá to posledních pár měsíců.
Ale zvyknout se dá na všechno.
Musíme si zvyknout.
Rutinně a zcela zbytečně zkontroluješ hodinky. Všechny tvé ranní rituály zaberou přesně jednadvacet minut. Do elegantní pánské kabelky vhodíš klíče a překročíš práh bytu. Poměrně dobře vypadající pětačtyřicátník, který dávno ztratil svůj lesk.
Stejně tak ztratily lesk peníze na tvém kontě.
A snubní prsten.
I to auto, které jsi musel nedávno (kvůli nejasnostem v kupní smlouvě) prodat.
Tenkrát se to jevilo, jako nepříjemná nezbytnost.
Dnes už ale víš, co je nepříjemné.
Na autobusovou zastávku ti zbývá osmdesát čtyři kroků. Kdyby ses pořádně podíval, našel bys v chodníku náznaky tvých stop.
Říkáš si, co se stalo s tvými ideály. S touhou změnit svět. S touhou žít jiným životem. Už nehledáš lásku, ani spravedlnost. Nehledáš smysl života, ani jeho konec. Už nežiješ.
Přežíváš.
Slunce opět vychází.
Je to nezbytné.
A ty nechápeš, co ho na tom baví.
Na autobusové zastávce je obvyklé uskupení lidí- dva dělníci, kteří spolu nikdy neprohodili jediné slovo, jeden budoucí automechanik a ještě jeden muž v obleku. Jsou stejně znudění jako ty. A přitom každý jiný.
Pak tam stojí čtyři náhodné elementy. Většinou jsou to lidé, co jedou moc brzy, nebo moc pozdě. Nevšímáš si jich, není nic, co by ti mohli dát. A i kdyby měli, nebudeš to chtít. Cizím lidem se nedá věřit. Mohl by ses do něčeho namočit. A o to nestojíš. Asi.
Nečekal jsi ani třičtvrtě minuty, když dojel autobus. Otevřel dveře a jal se vás polykat. Autobusák měl zarudlé oči a před sebou hrníček intenzivně černé kapaliny. Otřepal ses.
Nastoupil jsi jako poslední, protože pak za tebou není nikdo, kdo by tě mohl okrást. Když podáváš jízdenku řidiči, podíváš se do jeho unavených očí. Jaká je pravděpodobnost, že usne za volantem?
Představíš si, jak do vás v plné rychlosti, z nepozornosti řidiče autobusu, vrazí plně naložený tirák. Zvuk tříštěného skla, vůně rozlitého benzínu a bolestný pláč spolucestujících. Popřípadě nesnesitelně mrtvé ticho.
Toužíš po tom.
Alespoň nějaká změna...
Čtvrtá zastávka, vystupuješ.
Vcházíš do impoznatní, velké budovy. Nenávidíš ji.
Trávíš tam totiž každý všední den, někdy i přesčasy.
Nepřítomně zdravíš okolojdoucí a kdesi daleko v hlavě se ti vybavují jména, které znáš, ale nemusíš je znát. A vlastně ani nechceš.
Vejdeš do své kanceláře, poměrně velké, poměrně hezké a poměrně vysoko. Usedáš za stůl a bereš do rukou první stoh papírů. Kdyby se tě někdo zeptal, co děláš, nedokázal bys to vysvětlit. Děláš to každý den a proto ti smysl těch drobných úkonů už uniká. Do společné chodby si jdeš udělat kávu.
Jeden papír za druhým, dva šálky kávy, další papíry, oběd. Vracíš se do kanceláře a uvědomuješ si, že už nevíš, co jsi jedl. Jídlo je stejné, jako spousta ostatních věcí, jež kdysi byly požitkem- teď násilně změněny na pouhopouhou povinost.
Usedl jsi za stůl, vzal jsi do rukou další papíry a další a další. 'Co v nich vlastně je?' Příkaz k propuštění. S radostí jej podepíšeš. Bereš to jako dobrý skutek.
Tak rád by ses vyhodil.
Nemůžeš.
Když ti odzvoní padla, hážeš vše, co jsi udělal, za hlavu. Práce ztratila svou cenu, nic z toho, co děláš tě nenaplňuje. Zhasínáš světlo v kanceláři a nepřítomně odcházíš z minulosti do budoucnosti a pak zase zpět, aby sis v přítomnosti stihl dát kávu z automatu a špatně udělaný hamburger v bufetu.
Zakusuješ se do nechutné housky a zapíjíš ji ještě nechutnější kávou. Snažíš si vzpomenout si, jaké to bylo snít.
Kdysi jsi uměl létat mezi šedí sídliště, dokázal jsi se vžít do role průzkumníka mrtvé planety, uprostřed vyasfaltovaného dvorku mezi činžáky. Byl jsi dítě. Jako všichni. Kam se to celé podělo? Ptáš se sám sebe a soukáš přitom do svého těla kalorie zabalené v tuku a napodobenině masa. Polykáš cosi nechutného a na mysli ti vytane, že tomu někteří naivkové říkají okurka.
S odporem si narveš poslední sousto (bylo jich přesně osm- jako vždy) do úst a snažíš se polknout.
Je to nezbytné.
Zakuckáš se, když si uvědomíš, že bys raději ležel na cestě za pohřebním autem, vypadený z rakve a hltal prach, než tohle. Bezmocně se podíváš na umaštěný papír a prázdný kelímek. Tohle jsou bohové naší doby...
Navztekaně odcházíš na autobusovou zastávku, bezradně přešlapuješ z jedné nohy na druhou a snažíš se přijít na to, co je špatně, když špatné je evidentně vše.
Chlapec se sluchátky na uších, které hrají tak hlasitě, že i ty slyšíš hudbu, která nic nedává a přitom svazuje. Stupidní rytmus, stále se opakující, jako rány kladiva do mysli posluchačů. Hloupý text, plný frází tak prázdných, že se v nich lidé poznávají. Souhlasí s nimi. A chtějí víc. Poslouchají svoji stádovost převedenou do rytmu a pokusu o melodii. Nenávidíš zpěváka, distributora, výrobce sluchátek i toho chlapce. Odvracíš zrak a snažíš se najít něco pozitivního.
Mírně obtloustlý muž, s mastnými koutky úst, který dojídá svůj sendvič, tak nápadně podobný tomu, který jsi jedl před cvhílí. Evidentně mu chutná, hltá a zakusuje se s takovou vervou, že si jej dokážeš představit jako lovce mamutů, který se bojí, že mu druzi sežerou kořist.
Stejně jej nakonec umlátí kyjem.
Pokud se neumlátí sám.
Poměrně dobře vypadající, vcelku mladá žena, mračící se na desky, ve kterých je založeno několik papírů. S našpulenými rty chvíli přemýšlí, pak z kabelky vytahuje tužku a něco si poznamenává. Za chvíli bere do rukou telefon a volá někomu neznámému, kdo jí snad pomůže.
Všechny je nenávidíš.
Hnaní touhou žít zapomínáme na to, po čem toužíme. Přežíváme ze dne na noc a z noci na den a pořádně nechápeme proč. Utápíme svoji bezradnost v tom, co je nejdostupnější- v kofeinu, v alkoholu, v cigaretách, v sexu, či jiných drogách, ať už více, či méně legálních. Toužíme po tom stát zpříma. A proč?
Kdybychom se trochu nahrbili, okolo stojící SSmani by nás poslali bez průtahů do plynové komory. Bylo by po kariéře. A ztráta kariéry by nás zamrzela mnohem více, než ztráta života.
Když zemřete, je vám přece všechno jedno, no ne?
Tohle je náš boj. Společnost se příliš nezměnila. Pořád bojujeme o svoje místo, pořád se předbíháme, pořád se zabíjíme. Buď sami sebe nebo navzájem.
A přitom není o co stát.
Klepou se ti ruce a autobus, přijíždějící s třicetiosmi sekundovým zpožděním, přerušuje tok myšlenek. Usedáš a zase si představuješ, jaké by to bylo zemřít. Celá tvá fantazie (jež ti kdysi umožnila vytvořit komplexní svět prolínající se s tím skutečným jen natolik, aby byly zachovány reálie a zároveň ses mohl stát tichým mstitelem na neexistujících padouších) se smrskla na jakýsi obláček dopravních nehod, jež se nikdy nestanou.
Tvá spontánost, díky které jsi měl několik průšvihů a která ti zajistila záznam v trestním rejstříku (díky kterému se nikdy nedostaneš výš, než jsi) a dítě, se zapomněla u svatebního dortu. A pokud neumřela, tak se cpe šlehačkou a zapíjí to rumem dodnes.
Tupě zíráš z okna, vzteklý na svět, který nehodláš změnit.
Stal se z tebe protyp spořádaného občana.
Snad to bylo nezbytné.
Čtyři zastávky a ty opět vystupuješ. Už klidný. Prázdný.
Zcela automaticky scházíš tři schůdky z autobusu a krokuješ si cestu do obývacího hrobu. Křížová cesta bez jediného zastavení. Nepřemýšlíš nad ničím. Dřív jsi chodil s hlavou v oblacích, teď máš oblaka špinavého smogu v hlavě. Je ti jedno co s tebou bude, hlavně, když se zítra probudíš na snídani.
Jakmile překročíš práh bytu, okamžitě zamykáš. Venku se již setmělo- jdeš si vyčistit zuby pomocí šedesáti tří tahů zubním kartáčkem.
Tvá duše byla ubita monotóností, tvůj cit byl zabit jednotvárnou každodenností. Zbyl z tebe jen stín něčeho velkého. Jsi jen stopou po Člověku, po světlu lidské fantazie. Ubohá troska, umlácena zmraženými polotovary.
Uleháš do prázdné postele- manželka už ani nemá snahu se ti omlouvat.
Nevadí ti to.
Snažíš se usnout.
Je to nezbytné.
