Kde jsi byla moje milá?
Tak zasněná a vzdálená.
Tam nahoře mezi horami,
kam nedoletí ani ptáci,
kde nebe protínají vrcholky skal,
jsem se volná, v tichu vznášela.
Byla to taková nádhera,
že mi srdce nestačilo,
zastavilo se v jedné chvíli,
a z očí mi vytryskly horké slzy.
Tu se mi zjevila překrásná žena,
oděná jen do šňůr rubínů a své nevinnosti,
dlouhé, tmavé vlasy jí povívaly ve větru,
vpíjela své jantarové oči do mých,
když mi sdělovala své poselství,
samotná Královna mečů a pohárů.
A jaké to bylo poselství?
Že se nemám bát toho co cítím,
ale přijmout to jako dar.
A co jsi v té chvíli cítila?
Nejdřív tvé ruce v mých vlasech,
pak i tvé rty,
tvou mužskou vůni,
a pak celého tebe,
úplně všude.
