Čaroděj, snad starší než sám čas, se naposledy dlouze
podíval do truhly a pak tiše zamumlal jakési podivné zaklínadlo. Pohladil
hedvábnou přikrývku, skrývající její obsah, a pomalu, docela nehlučně zaklopil
víko.
„Teď už to není na mě,“ pomyslel si, „co jsem mohl, to jsem
udělal.“, a otočil malinkým klíčem. Zámky cvakly, rozhostilo se ticho. Vytáhl
klíček a pečlivě jej uložil do malého koženého váčku, který se mu houpal u
pasu. Rozhlédl se kolem, ztěžka vstal a vysokou holí udeřil do truhly. Truhla
zazářila a zmizela. Pomalým krokem, opíraje se o hůl, odešel do mlhy, halící do
sebe hustý les všude okolo.
* * *
O mnoho, mnoho let později, někde docela
jinde…
* * *
František byl úplně obyčejný kluk. Neuměl kouzlit, i když
Harryho Pottra znal skoro zpaměti. Zato uměl výborně jezdit na bruslích, a
obstojně hrál fotbal. Chodil do školy, protože mu bylo řečeno, že je to třeba.
Tedy mnoho nenamítal, jen měl pocit, že tam ztrácí čas. Učebnice, které vždy na
začátku školního roku dostal, měl už na konci září přečtené a ostatní měsíce
jen nechápal, proč ostatní nechápou.
A vlastně tak docela obyčejný nebyl. Neměl rodiče. Kam až
jeho paměť sahala, žil u své tety Rozálie. Byla to velmi ctihodná dáma
s pověstí vyhlášené kuchařky široko daleko, a všechny hospodyně
z okolí si k ní chodily pro rady. Její kulatou tvář nikdy neopouštěl
úsměv a druhá brada jako by k ní patřila odjakživa. Šibalské oči za
kulatými brejličkami s tenoučkou, stříbrnou obroučkou, nabádaly
k rošťárnám, ale pevný šedivý drdol zase varoval, aby jich nebylo příliš
mnoho. František nevěděl kdy, nebo jak se k ní dostal a jen ona se
objevovala od počátku jeho vzpomínek. Když se dozvěděl, že by měl mít rodiče,
jeho otázky zůstávaly bez odpovědi. Teta jej vždy jen pohladila a tak trochu smutně
se usmála. A pak se tvářila, že má spoustu práce.
Toho dne od rána pršelo a ve škole jakoby se proti
Františkovi všichni a všechno spiklo. Vůbec nic se mu nedařilo, a to, že byl
pátek, náladu spravilo jen nepatrně. Teď seděl v malinkém vikýři na půdě
starého domu, poslouchal, jak déšť tluče do tašek z pálené hlíny a
plechových okapů a hledal skrze zaprášené sklo, jestli se venku někde něco
nepohne. Ale vše co se hýbalo, byla jen kočka báby Vilemíny, z protějšího
domu. Občas zvedla hlavu, z parapetu sklepního okýnka zamžourala do deště,
a když se ujistila, že stále prší, zase se stočila a spokojeně usnula.
Půda byla Františkovým útočištěm vždy, když venku bylo
ošklivo a teta Rozálie pořádala svoje babské dýchánky. Byl vždy celý nesvůj,
když musel pořád dokola odpovídat na spoustu stále stejných, podle něj, úplně
hloupých a zbytečných otázek. Jako třeba co bylo ve škole, jak se mají tam ti
nebo oni, nebo jak bylo v zoologické zahradě. Tady nahoře, mu vůně starého
dřeva, spousta prachu, starého nábytku, nádobí a dávno přečtených novin a
knížek, dávaly stále co objevovat a vymýšlet. Odsud cestoval za svými sny a
plnil si i ta nejtajnější dětská přání.
Všem těm tajemstvím pak vévodila obrovská okovaná truhla.
Stála v nejtemnějším rohu a než ji onehdy objevil, musel nejprve odházet
spoustu starých hadrů a všelijakého harampádí. Nebylo by na ní nic až tak
podivného, kdyby nebyla zamčená. Což bylo pro Františkovu zvědavost tím
největším lákadlem. Měl ji prozkoumanou ze všech stran, odevšad kam se jen
dostal. Neměla žádná madla, za která by ji mohl odtáhnout někam, kde by bylo
více světla, nebyla tam kladka, která by se dala urazit, jen malý otvor se
zdobeným kováním na dlouhé straně dával tušit, že zámek by mohl být uvnitř.
Ačkoliv vypadala, jakoby ji někdo vyrobil teprve nedávno, měl pocit, že je
velmi, velmi stará. Vyzkoušel všechny klíče, které kdy kde našel, zkoušel páčit
víko, ale ani ji nepoškrábal. Ptal se na ni tetičky, ale ta jen pokrčila
rameny. Prý už, když dům koupili, tak tam stála a ani původní majitel o ní nic
nevěděl. Pokoušeli se s ní taky pohnout, ale ať se snažili jakkoliv,
vypadalo to, že je snad vrostlá do podlahy. A protože stála docela v koutě
a nepřekážela, nechali ji tedy na pokoji.
Zdálo se, že dnes už déšť neskončí a pátek uplyne bez užitku,
když z protějšího rohu, kde byl vchod, a jediné místo kudy na půdu mohl
kdokoliv přijít, se ozvalo vrznutí a objevil se pruh světla. Někdo se za ním
dobýval, a tetička to jistojistě nebyla, ostatně, ta vždy jen tloukla násadou
smetáku do trámu, když chtěla, aby sešel dolů, nehledě na to, že stále slyšel
fistule všech těch bábrlinek z kuchyně pod sebou. Protože nikoho nečekal,
tiše seskočil z trámu u vikýře a ukryl se do tmy tak, aby viděl na padací
dveře. Zahlédl nejprve jednu ruku, jak zápasí s těžkým dřevěným víkem a
pak se ozval hlas, který znal jako svůj.
„Fanouši, neschovávej se, vím, že jsi tu.“
Byla to Helenka, snad jediná „normální“ holka ve škole. Od
první třídy seděli spolu ve třetí lavici u okna a nikdo jim neřekl jinak než
mamka s taťkou. Byla o půl hlavy vyšší než František, ale to holky
v tomhle věku někdy bývají, zato se nebála myší, pavouků a jiné podobné
havěti, a bez obav by vyrazila o půlnoci na hřbitov. Nikdo ji nikdy neviděl
jinak, než v tričku a džínách. Bydlela s rodiči, starší sestrou Žofií
a mladším bratrem Robim ve Žluté ulici, v domě s obrovskou zahradou a
ovocným sadem, se spoustou skvělých, sladkých jablek. Jako by byli sourozenci,
trávili spolu skoro všechen volný čas. Prolézali staré půdy v činžácích ve
městečku, znali každý kámen na nedaleké zřícenině, každý strom v lesích
okolo a hajný Frngál, správce a opatrovník místního polesí, byl jejich největší
společný „velký“ kamarád.
„Se neschovávám, pojď nahoru.“ ozval se František a vyloupl
se ze tmy.
„Tak mi pomoz, ty nemehlo, mám plné ruce, …tetička posílá
žvanec.“
František propustil Helenku do jejich hájemství. Položila na
„stůl“ z dřevěné bedny, který si vytvořili ve svém „obýváku“ talíř plný
buchet a posadila se do jednoho ze dvou proutěných křesílek.
„Vypadá to bledě, a venku je to čím dál horší,“ povzdychla
si, „pan Frngál se nás asi dnes nedočká.“
„Není blbej, a nemyslím, že v téhle slotě by chtěl
někam jít.“ odvětil František.
„No třeba ne, ale pořád lepší na hájence, než tady…“, suše
odtušila Helenka.
Mezitím se venku rozpoutala pořádná bouřka a všechno
potemnělo, jakoby přicházela noc. Blesky přes okna ve vikýřích na krátké
okamžiky prosvětlovaly půdu a stíny harampádí kreslily na trámy a střechu
všelijaké obrazce. Mlčky pořádali tetiččinu výslužku a pozorovali, co kde světlo
nakreslí. Náhle František zpozorněl.
„Vidělas…?“
„Co?“
„No, na té truhle,… viděla jsi to?“
„Ne, co tam bylo?“
„Já nevím, ale…“, František odložil buchtu na talíř a
napřímil se, „koukej na truhlu a počkej na další ránu…“
S pohledem upřeným do tmavého kouta, kde věděli, že
stojí truhla, bez hnutí oba čekali, až znova zahřmí. Trvalo celou věčnost, než
se ozvala další rána. Byla obrovská, až se celý dům otřásl.
„Bylo to tam zase…“, vykřikl František.
Helenka na něj pohlédla: „Já viděla jen
světlo…“
„Ne, byl tam stín…, …byl tam dům s parohama…,
…a objevil se přímo na ní“.
„Fanouši, tobě už docela hrabe, jaký dům s parohama?“
Další rána a další světlo prosvětlilo půdu. František
vyskočil z křesílka a rozběhl se k truhle. Málem smetl sladkosti do
prachu na podlaze.
„Ty to fakt nevidíš?“
Helenka jen zakroutila nesouhlasně hlavou. František teď
stál přímo u truhly, ale jako když skončí divadlo a v hledišti se
rozsvítí. S tím posledním zablesknutím náhle ustalo i bubnování deště, a
jakmile největší mraky odehnal vítr, půda se prosvětlila. Pohlédli přes vikýř
na oblohu. Jako ve zrychleném filmu se mračna hnala pryč, tvořily se mezi nimi
díry, přes které prosvítala modrá obloha a v některých se i objevilo
slunce.
„Jdeme ven,“ prohlásila Helenka, „ještě není tak pozdě,
abychom museli pana Frngála budit.“ Bylo docela zřejmé, že jí uzavřený prostor
nedělá dobře.
Skoro celou cestu k hájence běželi. Do setmění sice
bylo ještě daleko, přesto nechtěli ztratit ani jedinou drahocennou minutu ve
společnosti hajného. Les i paseky se vzpamatovávaly z bouřky a všude se
převaloval mlžný opar. Ještě jeden záhyb lesní cesty a byli na pasece, kde stál
dům, hajného Frngála. Paseka byla zahalena mlhou, mnohem hustší než viděli
celou cestu sem. Náhle se František zarazil a s vykulenýma očima hleděl
před sebe.
„To je ono, to je to, co jsem viděl na truhle…“, ukazoval
rukou před sebe.
Na temeni vršku, se rýsovala silueta hájenky, dokreslená nad
střechou obrysem větví ořechu, který rostl za ní. Nikdy dříve si toho nikdo
z nich nevšiml, až dnes František.
„Dům s parohama…“
Helenka pohlédla nejprve na hájenku a pak na
Františka.
„No, pěkné…, a co s tím?“
„Možná nic, ale je to divné, nebyla to první bouřka, co jsem
zažil na půdě a nikdy jsem tam něco, jako dům s parohama neviděl a tady
taky ne. A teď tohle…“
„Hele, já vím, že ti hlava šrotí, ale tohle bych asi nechala
plavat.“ povídá Helenka a už docela volným krokem se vydala cestou
k hájence. František ještě chviličku stál a pozoroval stíny. Pak se vydal
za ní. Ať tak či tak, fantazie pracovala na plné obrátky. Pořád se pokoušel
přijít na to, jestli náhodou neměl něco pochopit.
Branka v plotu kolem hájenky neměla zámek. Byla na
petlici, a jen takovou, aby ji nedokázal odjistit hajného pes Arnošt, jakkoliv
byl chytrý. Vlastně sloužila jen jako ucpávka díry v plotu, jehož jediným
úkolem bylo, aby Arnošt věděl, odkud až kam může, nic víc, přestože přeskočit
jej, byla pro něj úplná legrace. Dnes byla zahrádka prázdná, nikdo je nevítal.
Po placatých kamenech přeběhli trávník, přeskočili dva schůdky ke dveřím, a na
nich objevili lístek. Byl popsaný hajného hrbolatým rukopisem. Znali jej velmi
dobře ze seznamů drobností, které občas panu Frngálovi nakupovali
v městečku.
Moji
milí,
Trochu
tady foukalo, šel jsem do obory se podívat, jestli všechno stojí. Vrátím se
brzo.
Frngál
„Tak, a co teď.“ pomysleli si. Posadili se na schůdky před
hájenkou a nahlas přemýšleli.
„Když jej půjdeme hledat, můžeme se minout, i když víme, kam
šel.“
„I když nevíme, kdy odešel, tak brzo teď, znamená dříve, než
znamenalo brzo tehdy, když lístek psal.“
„…a domů se nám ještě nechce. Na to je brzo docela určitě“
„Počkáme…“ rozhodla nakonec Helenka. A toto rozhodnutí se
ukázalo jako velmi prozíravé. František při tom čekání stihl zkontrolovat
králíky a kozu, spolu s Helenkou prohlédnout a sklidit záhony uzrálých
jahod, které loni na jaře vlastnoručně vysadili a prohlídnout jabloně a hrušky.
Právě se vraceli s kapsami plnými ovoce, když z lesa vyběhl Arnošt.
Zavětřil a už si to metelil přes louku k hájence. Hned nato spatřili mohutnou
postavu hajného.
Byl to přesně ten pán lesa, jak jej popisují v mnoha
pohádkách. Rozložitý, vysoký muž s hustým střapatým plnovousem,
dobrotivýma očima, plnýma pochopení pro spoustu otázek. Žádnou z nich nenechal
bez odpovědi. A taky spoustu otázek pokládal, aby pak jednou se šibalským
úsměvem, jindy s vážnou tváří očekával odpovědi. Na stříbrném řetízku
kolem krku se mu neustále houpala krásná dýmka s vyřezávanou troubelí, na
širokém opasku pak kožený váček na tabák a obrovský zálesácký nůž v kožené
pochvě. Ten Františka, od okamžiku kdy si jej poprvé všiml, neustále
přitahoval. Děti nikdy neslyšely, že by řekl slůvko NE. Když to bylo zapotřebí,
vždy vysvětlil, proč to či ono z nějakého důvodu nelze a jak by se to
možná dalo udělat jinak.
Za chvíli už seděli u kouřících hrnků s bylinkovým
čajem a mísy plné uzené kančí kýty.
„Dneska to máte bez počítače a televize mládeži…,“ povídá
hajný, „domluvil jsem vám tady nocleh a zítra hned brzy ráno vyrážíme na Pátou
paseku. Minulý týden jsem tam zahlídl jezevce, tak to půjdeme očíhnout, jestli
se chová slušně. Jestli tedy chcete…“, …a byl si jistý, když se ptal, že dnes
bude mít nocležníky. Ostatně, nebylo to poprvé. Oba už tady v hájence měli
svoje postele v pokojíku v podkroví, a televize s videem bylo to
poslední, co by jim tady chybělo.
Po vydatné večeři, jako vždy, začal večer otázek, odpovědí a
příběhů. To měli nejraději, hned po výpravách do zdejších kopců. Pan Frngál byl
velmi moudrý a sečtělý muž, znal spoustu pověstí a příběhů ze zdejšího a nejen
zdejšího kraje a uměl je krásně vyprávět. Před tím si obvykle nacpal dýmku
voňavým tabákem, uvelebil se ve svém obrovském křesle a pak hlubokým hlasem
povídal o strašidlech, loupeživých rytířích a příbězích bílé paní ze zdejšího
hradu. Mělo tak tomu být i tentokrát. Sáhl po koženém váčku, aby si posloužil,
jenže ten už byl nějaký vyprázdněný.
„Helenko, ty víš, kde mám pixlu s tabákem, buď tak
laskavá…“, povídal a rozšněroval váček. Pak udělal co ještě nikdy před tím.
Obrátil jej nad stolem a vysypal na něj zbytek tabáku, snad proto, aby ten
starý promíchal s novým. Na stůl, spolu s tabákem, s tichým klepnutím
vypadl malinký klíček. Když jej František spatřil, zkameněl. Všechno se mu
spojilo.
„Pane Frngál, co je to za klíček…?“, vypálil ze sebe bez
rozmýšlení.
„A víš, že ani nevím, váček mám po svém dědovi a klíček už
v něm byl. Kdysi jsem v něm tabák nenosil, schovával jsem tam spoustu
jiných užitečných klukovských věcí, ale tak nějak jsem je přestal potřebovat, a
jen ten klíček tam jaksi uvízl. Nikam nepasuje, to jsem vyzkoušel už dávno.
Proč tě zajímá?“
František chvíli přemýšlel a pak potichu povídal:
„Možná vím, k čemu patří.“
