Druhý
den časně ráno vyslal Pán Ess posla pro Věčnou knihu do Anguského království.
Bert a Dgulk se připravovali na svou cestu.
"Myslím, že to ani všechno
nepobereme," oznamoval Dgulk Bertovi. "Musíme vzít jen to
nejnutnější!" Dgulk se podíval na malý batůžek u Bertových nohou a pak
zpět na pět velkých batohů, ve kterých měl vše důležité, tedy alespoň pro něj.
"Budeš se muset uskromnit, Dgulku. Jinak neodjedeme ani z Esirie. Mysli na
ty chudáky koně, nemůžeš je tak zatěžovat." Dgulk opět pohlédl k Bertovým
nohám a odložil jeden batoh stranou.
"Tak, ten mi snad postačí," řekl
a vzal si jej na záda.
"No vida," zaradoval se Bert, "a můžeme
vyrazit."
Mezitím
se vrátil posel z Anguského království i s knihou.
"Zde je ta kniha,"
a podal ji Orrovi, který ji položil zavřenou na stůl, vyčkávajíc příchodu Pána
Ess.
"Výborně," řekl Ess, když uviděl knihu, "tak se
podíváme," a otevřel ji. Po chvilce hledání a nesrozumitelného mumlání se
konečně zastavil na jedné stránce.
"...a tak, za doby Prvního Řádu, byli
stvořeny mnohé brány, jenž sloužiti měly pro Něj. Skrze ně se mohl dostat kamkoliv
chtěl a také tak činil. Nikdo se před ním neschoval, byli jsme chyceni do sítě
a podrobeni. Náš Pán byl nyní všemocný, byl Rashtagem!" v tom se Ess
zarazil ve čtení. "Hmm, Rashtag. Vůbec jsem toto slovo neslyšel, že by mně
uniklo?" divil se.
"Nikoliv," ujistil ho Orr, "jenom jsi znal
jeho klasickou podobu. Rashtag je nekromantský výraz pro jejich vládce. Alghot
je nyní jejich Rashtagem." Ess popřemýšlel a opět četl.
"Avšak
poté se stalo něco nepředpovídatelného. Z našich řad vystoupili ti, jenž neskrývali
nenávist k Temnému a postavili se mu na odpor. I počala válka a mnoho jich
zahynulo. Měli však něco, co on ne. Měli víru a naději. Zjistili jak zničit
brány našeho Rashtaga a jednu po druhé dobývali...." V tom se otevřely
dveře a vstoupil Bert s Dgulkem.
"Moc se omlouváme, ale jdeme se
rozloučit." Orr jen naznačil ať si sednou a počkají.
"Vždy, když
jedna brána padla, všechna její energie se přesunula do další. Tak bylo stále
těžší a těžší brány ničit. Když došla řada na poslední, byla už tak silná, že
ji nedokázali ani poškodit. Zde skončili jejich životy. Sám Rashtag je pobil a
poté nazval poslední bránu..." Orr nevydržel a dořekl větu za Esse.
"Bránou světů," řekl. Ess se podíval na Orra a poté do knížky.
"Ano, nazval ji Bránou světů. Je jediná, jenž dokáže otevřít cestu do
Temné země a naopak. Je také ale jediná, jenž dokáže otevřít cestu do jiných
světů, které nikdo z nás nezná." Ess zavřel knihu. "Tento dodatek
napsali Drakonitté, Dračí lidé. Byli to oni, kdo vzdorovali Alghotovi a zničili
téměř všechny brány." Orr vstal z křesla.
"Škoda jen, že se jim
nepodařilo zničit i tu poslední," a šel směrem k oknu.
"Poradím se s
Bertovým otcem, až k nám zítra zavítá. Prozatím nám to bude stačit," říkal
Ess Orrovi hledícímu z okna do hustého lesa. "Pojďte tedy, přátelé. Je čas
na cestu." V tom se Bert zarazil.
"Ale ne! Vždyť já úplně zapomněl!
Chudák Molmo, kdybych si byl vzpomněl dříve, možná by se to nestalo." Orr
se otočil zpět do místnosti.
"Co by se nestalo? Na co jsi zapomněl?"
a popošel k Bertovi.
"To prokletí! Měl jsem vás a vaše Elfy požádat o
pomoc. Zlý Grimm na nás uvrhl kletbu a prý z nás může za nějaký čas
udělat Stíny!" Ess změnil nejistý výraz ve tváři a poté zesmutněl.
"Rádi vám pomůžeme, ale na odstranění prokletí je třeba mnoho zkušených
zasvěcenců a ještě více času. Pokusíme se však vás nezdržet," dořekl a
pokynul jim aby ho následovali. Sešli po točitých schodech až do oválné
místnosti. "Počkejte zde. Já seženu kněží." Ess odešel i s Orrem.
"Moc se omlouvám, že jsem to nepřipomněl," omlouval se Dgulk a
neustále přecházel po místnosti. Bert jen stál na jednom místě a přemýšlel.
"Ne, neomlouvej se. Ty za to nemůžeš. Měl jsem to na starosti a zapomněl
jsem. Chudák Molmo." Po chvilce přišel Ess a s ním i dvanáct kněží
Vysokých Elfů a Gruf, jenž byl také zasažen Černou magií.
"Nyní je čas na
obřad. Stoupněte si sem a zavřete oči. Po utvoření kruhu si pak sedněte na tyto
křesla a odpočívejte," dořekl Ess a kněží začali s obřadem. Trval až do
hluboké noci. Ráno již byli očištěni a připraveni na cestu.
Bert a Dgulk naposledy stanuli v
Krystalových síních, kde se rozloučili. Poté vyšli ven a nasedli na koně.
"Určitě nepočkáš na svého otce?" zeptal se Ess Berta.
"Rád bych,
ale nechci mu přidělávat starosti. Takhle to bude lepší. Řekni mu, že budu v
pořádku a nemusí se o mě bát." Ess přikývl na souhlas.
"Tak a můžeme
vyrazit," pronesl Dgulk. "Co je s tím koněm? Je nějak neklidný,"
s obavou řekne Dgulk.
"To nic, asi bude jen..." Země se silně otřese
až Dgulk spadne z koně. Poté znovu a znovu se země třese. Stále silněji.
Všichni padají na zem.
"Co se to děje?" křičel Bert. Pomalu se vše
uklidní. Zavládne ticho. Všichni se zvedají ze země, když tu se náhle z dáli
rozzářilo jasné až oslňující světlo. Jak sláblo, bylo cítit sílící vítr. Pak udeřil
v plné síle. Ohýbal stromy a rval je ze země i s kořeny. Naši přátelé se jen
tak tak schovali. Kdo to nestihl, byl vtáhnut do vzduchu a zmizel. Po odeznění
větru se země opět roztřásla. Stále víc a víc. Když už se zdálo, že spadnou i
Krystalové síně, ozvala se ohlušující
rána. Nebe se zatemnilo a rudé jiskry osvětlovaly ty, co zůstali venku. Pak
začalo padat hořící kamení. Lesy hořely a vzduchem se nesl prach a síra. Celý
den trvala tato pohroma.
Naši přátelé a ti co se
schovali byli nyní schováni v Krystalových síních. Všude byla tma a tu a tam
osvětlil oblohu letící ohnivý kámen. Bylo ticho a nikdo nemluvil.
"Můj
Pane!" křičel přibíhající posel a jeho křik probral všechny, co nechtěli
sledovat tu zkázu. "Můj Pane, Silisca byla zničena! Karmínové jeskyně
vybuchly a vzedmula se vlna, která zaplavila jak Anguské království, tak i
západní Sarei. Je to hrůza! Ze všech zasažených zemí je hlášeno tisíce
mrtvých!" Ess jen sklonil hlavu. Bert a Dgulk chvíli čekali a pak se Bert
zeptal.
"Takže se už nedá do Sarei dostat suchou nohou?" Posel jen
zavrtěl hlavou.
"Celý komplex jeskyní pod mořem byl nenávratně zničen!
Nevím jak se to stalo, ale zřejmě byla pod Karmínovými jeskyněmi sopka."
Dgulk se podíval na Esse.
"Takže naše výprava skončila?" zeptal se
smutně Dgulk.
"Bohužel. Nejkratší cesta byla právě zničena a přes moře to
teď nebude bezpečné." Posel ještě chvíli čekal a poté se opět vydal na
cestu. Osud mu ji však zkřížil a letící úlomek ukončil před Krystalovými síněmi
jeho trápení.
"Jestli v tom má jen trochu prsty ten proradný Grimm, tak ať
se těší!" zvolal Dgulk.
"Nevím jestli by se na to zmohl. Za tím bude
někdo mnohem silnější, než je Grimm," řekl Ess a sledoval hořící lesy
Esirie. Pak se náhle vzpřímil a za slabého svitu loučí došel až k Bertovi. "Je
tu ještě jedna možnost, jak se dostat do Nekry." Bert zpozorněl.
"Možnost?" zeptal se.
"Ano. Večer jsem si pročítal Věčnou knihu
a zjistil jsem, že Drakonitté uchovávali Tajemství Bran. Byly to knihy
popisující všechny brány na tomto světě a hlavně pak způsob, kterým se
ovládali. Pokud by je stále měli, mohli byste se pokusit Bránu světů znovu
otevřít. Mají také velké množství draků všech druhů, kteří by vám jistě
posloužili lépe než koně. Ale vše záleží jen na nich. Je to jen má
rada..." Ess se poté vrátil zpět na své zničené trůní křeslo a opět
pozoroval svou zem v plamenech. Bert se poté ještě dlouho radil s Dgulkem o
Dračích lidech. Nakonec se rozhodli o pokus získání jejich přízně a rozhodli se
je navštívit. Ess jim vysvětlil, kde se zhruba nalézají a dal jim na cestu
doprovod dvou stráží. A tak vyrazili, přes zničenou Esirii, do nedaleké svatyně
Racuta, v níž byl zachován už dlouhou dobu nepoužívaný teleport do Angru,
univerzity Lyca. Cestou nepotkali nikoho, jen zkázu a popel ze všeho živého, co
v onu osudnou hodinu bylo v této Světlem posvěcené zemi.
"Tak a jsme tady,"
prohlásil vítězně jeden ze stráží.
"Slyšel jsem o tomto místě různé věci,
ale všechny se shodovali na jednom." Dgulk se podíval na Berta.
"A na
čem?" zeptal se.
"Že bůh, jenž zde byl uctíván, se snaží dostat zpět
na tento svět a prosí každého, kdo prochází kolem. Nesmíme za žádných okolností
podlehnout!" dořekl Bert a otevřel staré kamenné dveře. Stráže vešli jako
první a netrvalo dlouho, propadli se do hluboké jámy.
"Past!" vyjekl
Dgulk a trhl sebou.
"Tak a zůstali jsme sami, Dgulku. Našlapuj
opatrně!" Dgulk šel pomalu za Bertem a pořád se ohlížel. "Vidíš ty
dlaždice s tou hvězdou?" ptal se Bert.
"S hvězdou? Á, támhle
ty," ukazoval Dgulk na tři dlaždice.
"Tak těm se vyhni, spouštějí
celý mechanismus pasti." Pomalu prošli celou chodbou až k oltáři. "Už
vidím portál. Snad bude fungovat. Hlavně se ničeho nedotýkej," strachoval
se Bert a šel přímo k bráně. "Chvilku to potrvá. Je to velmi staré runové
písmo." Dgulk se začal nudit. Prohlížel si nástěnné malby, které
zobrazovaly sedm Stvořitelů jak bojují oproti Zapomenutému bohovi. Náhle uviděl
cosi zvláštního se lesknout ve tmě. Jedním okem sledoval Berta, jak zápasí s
luštěním run a pomalu se přibližoval ke zdroji světla. Po chvilce uslyšel slabý
hlas.
"Osvoboď mě...zachraň mě..." Dgulk znejistěl a vrátil se zpět.
"Slyšel jsi to taky?" ptal se Berta.
"Co? Nemáme teď čas na
hlouposti. Vydrž, za chvíli to už bude," a Bert pokračoval v luštění.
"Zachraň mě...osvoboď mě...," ozýval se opět ten hlas. Dgulk byl
zvědavý a pomalu začal přistupovat k rudému světlu. "Zachraň se...osvoboď
se!" změnil hlas a světlo potemnělo. Dgulk byl jak v transu. Šel blíž a
blíž. Vše kolem se rozmazávalo a on upadal do snu... "Zachraň se...osvoboď
se...," opakoval hlas. Dgulk již nečekal a rychlými kroky přistoupil ke
světlu. Byl to velký rubín, který tak zářil. Dgulk jej uchopil do ruky a
prohlížel si jej. "Zachraň mě...osvoboď se!!!" zazněl hlas a Dgulk
upustil rubín. S velkým třeskem se rozletěl na tisíc kousků a pak, pak se Dgulk
probral.
"No tak, Dgulku, už to je. Můžeme vyrazit," volal Bert u
brány. Dgulk se podíval na rubín, který byl stále na svém místě a již nesvítil.
"Byl to jen sen," řekl si v duchu Dgulk a šel za Bertem. Oba společně
vešli do portálu a ten se za nimi uzavřel. Ve svatyni bylo opět hrobové ticho.
Jen rubín opět zářil a slabým hlasem promlouval.
"Zachránil's mě...osvobodil's mě..."
A tak, Bert a Dgulk, opustili
Esirii, zmítanou v jednom ohni a vydali se na cestu do Khel'Mondu, za Dračími lidmi. Po přivítání v univerzitě
Lyca a malém pohoštění s vydali na svou cestu.
"Myslíš, že nás přijmou
jako své přátele?" zeptal se Dgulk, když přecházeli přes kopec.
"Nevím. Snad ano. Nikdo o nich neví tolik, aby mohl s jistotou říci, jací
vlastně jsou a jak se zachovají." Šli stále dál, vstříc vysokým horám
Khal'Mondu.
"Najednou je tu tak ticho a smutno, když už tu není
Molmo." Bert se zastavil a pohlédl do dáli.
"Je tu s námi v našich
srdcích, Dgulku. Je teď sám, ale může se na nás spolehnout. Najdeme ho a budeme
zase spolu." Poté se zase vydali vpřed a šli až do západu slunce. Na malé
louce se utábořili a povečeřeli.
"Víš, já stále cítím, jakoby mě Molmo
volal, ale nevím odkud. Snad se mu v Temné zemi nestalo něco špatného,"
zpochybněl Bert a přiložil na oheň.
"Budeme doufat, Berte. Budeme
doufat," řekl Dgulk a zavřel oči. Noc byla klidná a měsíc se občas skrýval
za malými mráčky plující noční oblohou. Vše by nasvědčovalo nerušenému spánku
až do rána, ale bylo tu něco, co nechtělo nechat naše přátele odpočinout ani na
chvilku.
"Slyšíš to?" zašeptal Dgulk. Bert se pomalu probral.
"Ne. Nic," řekl a otočil se. Dgulk chvíli čekal a pak zaostřil do
tmy. U nedalekého stromu se cosi pohnulo.
"Berte, tam u toho stromu něco
je," opět zašeptal na Berta.
"Cože?" Bert se otočil ke stromu a
promnul si oči, "Já nic nevidím," řekl. V tom se od stromu oddělil
stín a rychle se přikrčil k zemi.
"Jdu se tam podívat," řekl Dgulk.
"Počkej! Vždyť nic neuvidíš. Posvítím tam," dořekl Bert a zvolal: Mnemesta
amun mello tull rimini mnemesta. Nad stromem se rozzářilo jasné světlo a
oslepilo krčícího se tvora u kořenů stromu.
"No
to snad ne!" křikl Dgulk.
"Grimm, Grimm je tady!" Bert se
vzpamatoval z úžasu a rychle polapil Grimma do magické sítě.
"Tak konečně,
Grimme! Teď tě máme a vyřídíme si s tebou naše staré účty!" křičel Dgulk.
"Počkej. Co když by se nám mohl hodit?" Dgulk se zarazil a podíval se
nechápavě na Berta.
"On? Ten ubožák?" Bert popošel ke Grimmovi.
"Jestli sloužíš pro Temného, pak musíš vědět, jak se nejlépe a hlavně
bezpečně a nepozorovaně dostat do jeho země." Grimm se snažil o zrušení
kouzla, ale nemohl na nic přijít.
"Nic nevím, červe!" zasyčel.
"Ty! Počkej až..." rozhněval se Dgulk.
"Moment, Dgulku,"
Bert se zahleděl do Grimmových očí a viděl v nich poprvé strach, "určitě
nám chce něco říct. On tu cestu musí znát, nějak přece za svým Páníčkem dolézat
musí. Tak, bude to! Nemáme na to celou noc. Jestli tu ovšem nechceš zůstat v
této síti na věčnost." Grimm se střídavě díval na Berta a Dgulka.
"Nechme ho tu, zítra, až tudy půjdou Říční Trollové, tak aspoň budou mít
připravenou snídani." V tom se Grimm schoulil do klubíčka a začal se celý
klepat.
"Né! Říční Trolly ne! Jsou oškliví a už jednou mě málem chytili.
Všechno vám řeknu. Všchno, když mě pak pustíte." Dgulk výrazně nesouhlasil
s propuštěním Grimma a raději by ho viděl jako snídani pro Trolly.
"Dobrá,
řekni cestu a budeš volný," slíbil Bert.
"Je jen jedna cesta, jenž je
bezpečná do země Stínu. Je to Rudý Had! Pohoří sopek, které chrlí stále novou a
novou lávu. V jejich středu je pak brána zvaná Démantové Oko. Jedině skrz ní
projdete do Jeho země. Je však hlídána mocným stvořením, žijícím ze samotného
Ohně a Popele! S tím už si musíte poradit. Řekl jsem vám cestu a teď mě
pusťte!!!" Bert povzdechl a zrušil kouzlo. Grimm ještě chvíli čekal a pak
se dal na útěk. "Hlupáci! Smrtelníci! Lidští červi! Udělali jste velkou
chybu. Vše povím a brzy se setkáme znovu. To však budu stát nad vašimi těly,
nehybně ležícími hluboko v zemi. Nikdo nemůže projít! Nikdo neprojde Démantovým
Okem! Ani vy ne!" A Grimm zmizel v oblaku dýmu.
"Neměl jsi ho
pouštět, Berte." Bert se jen posadil a zapálil znovu vyhaslý oheň.
"To byl jeho Osud, Dgulku. On měl být puštěn," řekl a lehl si.
"Od této chvíle již nebudou noci bezpečné jako dřív. Jestli Grimm míří za
svým Pánem, pak máme na výběr. Buď hledat Dračí lid a nebo se vydat po stopách
Grimma a nalézt skutečný průchod do země Stínu. Nerad bych však opět volil
špatně, nechám proto rozhodnutí na tobě, příteli." Dgulk náhle znejistěl a
nevěděl co říci. "Dgulku?" pohlédl mu do očí Bert.
"Dobrá, i
přes to, že bych rád chytil toho proradného tvora a zakroutil mu krkem, volím
raději cestu za Drakonitty. Snad s jejich pomocí bude cesta do Temné země
snazší a bezpečnější," dořekl Dgulk.
"Budiž. Zítra se vydáme do hor. Budeme
si muset pospíšit, jakmile Grimm dorazí za Alghotem, bude Molmo ve větším
nebezpečí." Dgulk také ulehl k ohništi. Po zbytek noci se snažili oba
usnout, ale nikdo z nich již nezamhouřil oka. Starch z neznáma byl větší než
potřeba spánku.
Časně za svítání vstali a vydali
se dál. Směřovali do průsmyku Goreat, jenž byl hlavní branou do Khel'Mondu.
"Na chvíli si odpočineme, Dgulku." Bert
slezl menší sráz a myl si ruce v jezírku. Dgulk zatím rozdělal zásoby a snídal.
"Tak jsem si říkal, že bychom mohli vyzkoušet další kouzlo, co
říkáš?" ptal se Bert umývaje si ruce. Dgulk mlčel. Bert šel pomalu zpět a
utíral si ruce o šaty. Zahleděn do trávy se opět ptá. "Tak co říkáš? Chceš
se naučit další...," Bert náhle ustrnul. Stále hledíc do země spatřil dva
stíny. Jeden Dgulkův a druhý měl cosi špičatého v ruce. Pomalu zvedal hlavu až
spatřil oba.
"Ale, ale," povídá neznámá postava, "tak jsem tě
přece jen našel, Berte!" Bert se snaží naznačit Dgulkovi, aby sledoval na
co ukazuje, mezitím co on vede dialog s postavou. Dgulk nenápadně pozoruje
Bertovy ruce a po chvíli spatří lesknoucí se ostří meče, jenž vyčnívá z kapsy
Dgulkova batohu. Dříve než však stačí stihnout cokoliv udělat, tak je postava odhalí
a meč odhodí.
"Tak vy jste mě chtěli podrazit?! Tak to ne, raději si vezmu
to, pro co jsem přišel a pak se vás zbavím," dořekla postava a pohrozila
Bertovi. "Tak kde máš ten dopis?! Neschovávej ho! Vím, že ho neseš."
Bert se jen pousmál.
"Je mi líto, ale jdete pozdě. Dopis už byl dodán a my
nic nemáme." Postava znejistěla a přiložila dlouhou dýku Dgulkovi k
hrdlu.
"Lžeš! Kde máte koně!" zakřičela.
"Jdeme pěšky a víc než
jídlo a ten meč neneseme." V tom se z dáli ozval dupot kopyt a již bylo
vidět přijíždějící skupinu o dvaceti mužích. Největší z nich, ten co jel na
černém hřebci, přijel až k Dgulkovi.
"Pusť ho! Ten dopis je už dávno u
svého cíle," rozkázal. Postava odstoupila od Dgulka a odešla za ostatními.
"Máte štěstí, pro tentokrát vás necháme na živu, ale příště by to mohlo
dopadnout hůř!" řekl jejich vůdce a zavelel k odjezdu.
Dgulk si přejel rukou po hrdle a
pak šel sebrat meč.
"Jsem si jist, že to byli Mondští námezdní lovci.
Kradou a ničí vše co jim přijde do cesty. Jen by mě zajímalo, proč hledali ten
dopis." Dgulk se zahleděl na meč, který právě sebral.
"To nevím, ale
snad to nemá nic společného s Grimmem a Alghotem," a šel dát meč zpět.
"Snad," řekl Bert.
"To je zvláštní," divil se
Dgulk, "jakoby ta runa světélkovala." Bert přišel k Dgulkovi a pohlédl
na meč.
"Máš pravdu," řekl a pootáčel ploškou, na níž byla runa vyryta,"
je to jako...jako by ta runa slábla a sílila podle toho, kam se meč
natočí." Dgulk poodstoupil od meče.
"Co když je to nějaký začarovaný
meč. Radši ho uklidíme, mohlo by se něco stát." Bert stále natáčel meč.
"Ne, Dgulku, otec by mi nedal nic špatného, je to určitě nějaká hádanka.
Něco, o čem nevěděl ani on sám." Dgulk se podezřívavě podíval na Berta a
sledoval pulzující runu. "Myslím, že ta runa je nějaké vodítko. Jasně září
jen na jihu, všude jinde je již slabá. Je to i směr, kterým jdeme za Dračím
lidem." Bert vzal meč a vsunul jej do pouzdra, které si poté připevnil za
pas. "Snad nás zavede přímo k nim," řekl Bert a dali se opět na
cestu. Slunce již bylo nad obzorem a ranní paprsky osvětlovaly dva přátele,
jdoucí vstříc svému Osudu. Jak den plynul a oni stoupali stále výš a výš do
hor, začal se objevovat první sníh a citelně se ochladilo. Nikdo z nich však
netušil, do jakého nebezpečenství se vydávají.
"Začíná
být celkem zima, nemyslíš?" drkotal zuby Bert.
"Trochu," odvětil
statečně Dgulk a snažil se zakrýt namodralé konečky prstů.
"Měli bychom
najít nějakou jeskyni a rozdělat oheň," zavolal Bert na Dgulka v předu.
"Po něčem se podívám," odpověděl Dgulk a zmizel v mlze, která se
pomalu snášela z vrcholků hor. Čas ubíhal a Dgulk nikde. Bert se začal obávat a
byla mu stále větší zima. Snažil se proto pořád chodit, ale nohy mu již
přestávaly sloužit. Byl celý promrzlý a myslel na jediné. Horký čaj a
kožešinové křeslo po dědečkovi. Pěkně blízko krbu a za zdmi svého
domova...skutečnost však byla jiná. Ač nechtěl, pomalu si sedl do hlubokého
sněhu a začal upadat do spánku. Spánku, ze kterého není probuzení. Vše kolem
náhle utichlo a Bert slyšel jen tlukot svého srdce. Pomalu, ale jistě ztrácelo
svůj rytmus. Dýchání bylo pro Berta nyní stále obtížnější. Vzduch byl ledový.
Necítil již nohy a ani ruce. I myšlenky ustupovaly a tělo nehybně spočinulo v
mrazivém náručí sněhu. Ve skrytu duše cítil, jak jej vše opouští a přichází
bledá postava. Zahalena v dlouhém šatu, jasně bílé a dlouhé vlasy, jenž vlály
ve větru a vzhledem působila, jako by se jí krutý mráz ani nedotkl...jako by se
bál. Nezanechává za sebou žádné stopy ač našlapuje z těžka. Pohlédne na
umírajícího Berta a promluví hlasem hlubokým a zvučným.
"Jsem tu, abych
vykonal, co vykonáno být má! Rozevři svou náruč krutý mraze! Vydej mi tvého
vězně sic ti konec bude! Nyní náleží mně." Po těchto slovech se vítr
utišil, ale Bert stále zůstal v objetí chladu.
Postava se rozkročila a hřmotným
křikem zvolala: "Plameny jasné, oheň rudý, ustup mraze, dokud je kudy!
Plameny jasné, oheň pálí, cesta již se uzavírá, uzavírá se již v dáli! Plameny
jasné, oheň žhne, není úniku, mráz podlehne! Plameny jasné, oheň hoří a vládce
ledového tím pokoří!" Při těchto slovech se zvedl silný vítr a počal
zápasit s postavou. Ta však pevně stála a stále opakovala svá slova. Vítr
sílil. Náhle z čistého nebe vyšlehl rudý blesk a zažehl oheň v nedalekém
stromě. V ten moment roztálo vše, co bylo v jeho blízkosti. Vítr skučel a
snažil se uhasit plameny.
Postava se otočila, pohlédla na hořící strom a
pronesla: "Plameny jasné, vítr vane, oheň rudý pláti nepřestane!
Plameny jasné, jiskra skví se, ve větru mocném, rozžhaví se!" Po
těchto slovech se oheň ze stromu začal rychle šířit dál. Vítr jej přenášel z
jednoho suchého stromu na druhý a za chvíli bylo vše v plamenech.
Naposledy se
otočila postava, tentokrát na Berta a pronesla: "Plameny jasné, silně
pálí, led již taje, ač se brání! Plameny jasné, životu neublíží, život dají a s
ním se sblíží!" Po těchto slovech, jako by se kolem Berta a postavy
utvořila nějaká aura, začínal se jim všechen žár a šlehající plameny
vyhýbat. Bylo
dokonáno. Již žádný sníh či led. Oheň ustal.
"Berte, slyšíš mě?"
ptala se postava klečíc u jeho hlavy. "Berte," zašeptala a zaslechla
za sebou nějaký šelest. Otočila se a spatřila přibíhajícího Dgulka.
"Dgulku! Rád tě zase vidím!" Dgulk samou radostí zapomněl na Berta a
přátelsky objal postavu. Po chvilce se probral i Bert.
"Dgulku? Už jsi
našel tu jeskyni?" ptal se rozespale.
"Ne, bohužel ne, Berte."
Postava se otočila k Bertovi a pousmála se na něj. Až teprve nyní ji Bert
poznal.
"Fao! Tak to ty jsi nás zachránil?" vykřikl radostí a
přivítal se s ním objetím.
"Ale že jste měli na mále!" usmíval
se, "nebýt toho proradného Grimma, ze kterého jsem dostal, kde jste, tak
bych vás asi nenašel." Fao hvízdl na Hvězdotřpyta a ten byl v okamžiku u
něj. "Teď pojďte. Musíme do průsmyku než se setmí!" Bert se zahleděl
na Faa.
"Než se setmí? Co se skrývá ve tmách Khel'Mondu, že se toho obáváte?" Fao
pochmuřil a na
chvilku sklopil oči i tvář.
"Raději bych volil cestu bolesti, raději bych
volil cestu utrpení, raději bych volil cestu nejdelší, kdybych se mohl vyhnout
Goreatu. Před mnoha lety jsem byl bláhový a nedůvěřivý. Všichni mi říkali, ať
opustím Goreat do soumraku, ale já jsem nedbal jejich slov a zůstal. Plamen
pýchy, jenž ve mně hořel, byl však brzy uhašen. Spatřil jsem to, co jsem do té
doby nikde neviděl. Byl ohromný, jako kdyby se nade mnou tyčila sama hora. Z úst
mu vycházel mrazivý dech a oči plály ledovým plamenem. Jen díky šťastné náhodě
jsem tehdy uniknul jisté smrti. Unikl jsem Zurgovi. Arcidémonovi, jenž byl
vyhnán z Nekry příchozími služebníky Alghota. Přes den se skrývá v podobě stínu
a vyčkává. Jakmile však slunce zajde, tento stín získá svou pravou
podobu," Fao pohlédl Bertovi přímo do očí, "vede-li však vaše cesta
skrz Goreat, pak půjdu s vámi. Budu vás chránit i za cenu znovusetkání se s
tímto Stínem Goreatu," dořekl a nasedl na Hvězdotřpyta. "Pojďte,
nasedněte. Unese vás oba a budeme tak u průsmyku dříve."
Ač
jeli rychle a nedělali zastávky, přec nestihli dorazit do průsmyku v čas. Silný
vítr a hustý sníh jim ztěžoval cestu.
"Tak a je to tady," řekl
pochmurně Fao.
"Je už pozdě, viďte?" ptal se Bert a přitom si
prohlížel majestátně se tyčící hory Khel'Mondu.
"Bohužel," řekl a zesmutněl,
"Goreat nás zřejmě nechce pustit dál." Fao se na moment zasnil a
hlavou mu probíhaly vzpomínky na souboj se Zurgem. "Nemusíte se však bát,
přátelé," utěšoval Fao, "pokud budu nablízku, pak se k vám Zurg
neodváží! Nedopustím to!" a pobídl Hvězdotřpyta k pomalému cvalu. Jak se
přibližovali k průsmyku, vítr ustával. Fao ustavičně sledoval pravý i levý kraj
průsmyku, hledajíc možné nebezpečí. "Za okamžik vstoupíme do
Goreatu," šeptal Fao. Netrvalo dlouho a přímo nad hlavami se jim tyčil
velký skalní oblouk, symbolizující bránu do světa Dračích lidí a Trpaslíků.
"Ještě kousek a budeme v Khel'Mondu,"
říkal si v duchu Dgulk. Náhle se země otřásla a po levém kraji pukla skála.
Vzniklá puklina se zvětšovala až dosáhla vrcholku skály, kde přelomila oblouk.
S velkým rachotem se řítil přímo na naše přátele.
"Fao, pozor!"
vyjekl Dgulk a zacloumal s ním. Hvězdotřpyt se vzepjal na zadních a rychle se
otočil. Oblouk dopadl těsně vedle něj a vlna hustého prachu a sněhu zahalila na
okamžik celý průsmyk.
"Co se stalo?" ptal se udivený Bert.
"Obávám se nejhoršího," řekl Fao a sesedl z Hvězdotřpyta, "někdo
nechce, abychom prošli." Bert a Dgulk také sesedli.
"Zurg!"
pomyslel si Bert.
"Možná, ale raději bych se střetl s kýmkoliv jiným, než
právě s ním. Začínám se obávat, přátelé."
Po rozplynutí dýmu se ukázalo,
že průsmyk je neprůchodný. Oblouk při pádu strhl jediný most, jenž vedl přes
širokou propast za Goreatem.
"Teď nemáme na výběr. Musíme se vrátit,"
řekl Fao.
"Ale proč nepoužijete magii a jednoduše tu propast
nepřeletíme?" ptal se Dgulk.
"Milý Dgulku, runy, jenž jsou vyryty na
sloupu u mostu jasně říkají, že zde byla svedena bitva dvou mágů. Oba zahynuli
v této propasti a po jejich smrti se zde vytvořila antimagická aura. Naše
kouzlo by skončilo přímo nad propastí a dopadli bychom jako oni. Bohužel,
musíme zpět." Bert se zadíval na puklinu a poté na Faa.
"Pokud si
dobře pamatuji, tak zde někde ústí tunel do podzemních pohřebišť trpaslíků.
Kdybychom se podívali do té pukliny, třeba bychom nalezli nějaký vchod a poté
se podzemím dostali až do samotného srdce Khel'Mondu," dořekl a zpozoroval jak Fao opět
zesmutněl.
"Ano, máš pravdu. Ale pohřebiště jsou již dlouhá léta nepoužívaná.
Cesty mohou být zničené. Ale pokud chceš, pak se tam podíváme," řekl Fao a
pošeptal něco Hvězdotřpytovi. Ten se otočil a zmizel v dáli. "Pro něj by
to nebylo," odvětil Fao a přistoupil k puklině. Jakmile se k ní přiblížil,
rozzářilo se v ní mrazivě modré světlo a zavál chlad. Země se opět začala
třást, nyní však, jakoby se blížilo něco velkého. Fao nečekal a rychle nahlídl
dovnitř. Ozval se silný, hrůzu nahánějící řev. Fao vyběhl ven a stihl porazit
Berta a Dgulka na zem. Z pukliny vyběhl Zurg a prorazil ve skále ohromnou díru.
Jeho ledový dech zmrazil v tu chvíli vše, co bylo přímo před ním. Po prvním
Zurgově nepovedeném útoku se Fao zvedl a připravil se na přímý střet s
arcidémonem. Zurg si prohlížel Faa.
"Ustup Stíne Goreatu! Ustup před Plamenem
jasným, jenž tě uvrhne v zapomnění!" volal Fao a naznačoval Bertovi a
Dgulkovi, aby utekli pryč.
"Utíkejte! Rychle do jeskyně!!" křičel a
strhával na sebe Zurgovu pozornost, aby je nepronásledoval. Bert s Dgulkem
zaběhli dovnitř a sledovali souboj Faa se Zurgem.
"Gorasch Moa!"
zazněl hluboký a hřmotný hlas arcidémona. "Gorasch Moa!!" opakoval.
"Naposledy tě žádám, ustup!" volal Fao na Zurga. Ten se však nehodlal
vzdát bez boje. Pozvedl pravou ruku s ostrými drápy.
"Gorre Zuil, Male
Rhogor!" zařval a v ruce se mu zazářil velký meč. Uchopil jej i do druhé
ruky a silně máchl. Fao uskočil. Meč se zaryl hluboko do země. Teď měl Fao
jedinečnou šanci. Jak se arcidémon snažil vytáhnout meč, Fao jej rychle oběhl a
stoupl si těsně za jeho záda.
"Pokud mám odejít z tohoto světa, pak ty
odejdeš se mnou, Stíne Goreatu!" a vší silou udeřil do jeho páteře. Kouzla
však byla na Zurga slabá a nezpůsobila mu žádné velké zranění.
Po úderu se Zurg
otočil a pronesl lidskou řečí k Faovi: "Naděje tvá zemře, Plamen jasný pohasne
a Duše tvá se rozplyne v šeru Stínu Goreatu, Fao, synu Arkaratův, jenž mou
rukou padl!" Po těchto slovech byl Fao zdrcen bolestivou skutečností.
Těsně před svým koncem se dozvěděl jméno vraha jeho otce. Arcidémon se napřáhl,
připraven zasadit Faovi smrtelnou ránu.
"Nic netrvá věčně, Stíne
Goreatu!" zvolal Fao.
"Ano, ani tvůj život ne, Fao," odvětil a
již se nesl ohromný meč vzduchem. Jistá a nevyhnutelná smrt se každým okamžikem
přibližovala k Faovi. Ještě než meč spočinul v jeho těle, zalesklo se cosi na
jeho ostří. To cosi, byl odraz slunce! Ano, ač neuvěřitelné, ale slunce právě
vycházelo. Meč se rázem změnil ve stín a projel bez úhony Faovým tělem. Zurg
však stále stál ve stínu a byl hmotný.
"Zureka Doll! Maae Gromdat!"
vykřikoval stísněný v koutě.
"Sbohem Stíne Goreatu!" loučil se Fao a
odcházel do jeskyně.
"Gromdat Zuil, Fao. Za soumraku očekávej Stín
Goreatu! Tentokrát již neminu!" zněla slova arcidémonova jeskyní.
"Fao!
Už je po něm? Je mrtvý?" vyptával se Dgulk.
"Ne, není. Je opět
stínem, Stínem Goreatu. Proto pospěšme. Bude nás jistě sledovat," řekl a
pohlédl na zářící kouli před ním.
"Je to jen světlo, abychom viděli na
cestu," vysvětloval Bert, který tuto kouli vytvořil zatímco Fao zápasil se
Zurgem.
"Dobrá tedy. Nyní se musíme držet stále vnější cesty. Jakmile
bychom vešli na vnitřní cestu, zamotali bychom se do spletí cest a tunelů. A
čas je nyní proti nám!" Bert si náhle všiml, jak se jeho stín začíná
prodlužovat, stále víc a víc.
"Fao. Myslím, že budeme muset utíkat."
Fao se podíval na Berta.
"Co to povídáš? Proč utíkat...," a všiml si
také svého stínu jak se prodlužuje. Vyběhl k okraji jeskyně a spatřil velmi
rychle zapadající slunce. "Rychle! Musíme pryč," volal a běžel zpět.
"Nevím co to bylo, ale někdo si s námi hraje. Poběžte za mnou." Bert
rozzářil ještě více světelnou kouli, čímž se jim naskytl pohled na veškeré
cesty v podzemí. Byly složitě propleteny, stále klesajíc do nitra země. Jen
vnější cesta vedla spirálovitě po obvodu této velké jeskyně stále výš.
"Jsem znovu zde, abych uhasil jednou pro vždy Jasný plamen!" ozývalo
se za našimi přáteli. Arcidémon se začal zhmotňovat.
"Musíme se
rozdělit!" volal Fao. "Já a Dgulk půjdeme vlevo. Ty jdi vpravo,
Berte." Bert chvíli váhal, ale pak se rozeběhl. Jak cesta stoupala, stále
se vzdaloval od Faa. Zurg doběhl až k rozcestí. Chvíli se rozhodoval, a pak
zvolil pravou cestu. Levá byla kratší, a tak byli Fao a Dgulk na místě, kde se
cesty opět spojovaly, dříve než Bert.
"Kde jenom může být?" říkal si
Dgulk.
"Támhle!" křikl Fao, "Stín Goreatu je již blízko! Musím za
ním. Počkej tu," řekl a běžel Bertovi naproti. "Rychle, poběž!"
volal Fao a již z dálky připravoval kouzlo. Po seslání nadzvedlo Berta a
vzduchem přemístilo ke Dgulkovi. Fao pak zůstal na místě, čekajíc tváří v tvář
na svůj Osud. Zurg se před ním zastavil.
"Již neutečeš!" řekl Zurg a
připravil se zmrazit svým dechem Faa.
"Někdy se zdají být věci jinými než
opravdu jsou," řekl Fao. Arcidémon však neposlouchal a seslal na něj
smrtelnou dávku mrazivého dechu. Jaké bylo však jeho překvapení, když se dech
odrazil od samotného Faa a udeřil plnou silou na Zurga! Ten se zapotácel a padl
na zem. V zápětí se od arcidémona začal šířit modravý plyn, který mrazil vše.
Fao, dosud skrytý za krystalem, který mu poskytl ochranu, se rozeběhl za Bertem
a Dgulkem. Dříve než tam však doběhl, začala se celá cesta propadat pod svou
vlastní vahou. Fao nečekal a na všechny seslal z posledních sil levitační
kouzlo. Po zřícení cesty, již nebylo možno pokračovat na vrchol hory.
Všichni se snesli na vnitřní cestu a připravili se na dlouhou cestu spletitými
tunely a uličkami. Čekala je cesta Dulrií, trpasličím pohřebištěm.
