|
Znamení Krve
I stvořen
byl svět, krásný jak květ.
I dal
mu Bůh dar, pro mnohé však zmar!
Dar
byl nám vším, teď už to vím.
On
dvě tváře měl a nad námi bděl.
První
byla Tma, jenž dělila nás dva.
Druhá
Světla zář, pro nás Duší žhář.
Mé
srdce zchladlo již, má Duše stoupá výš.
Však
zachytil jí Žalu stín, já věděl, že již nespatřím,
tvá
ústa rudě zbarvená, tíhou světa znavená.
A
náhle byla volba zde, mám sečkat tu a nebo ne?
Má
Duše těžce trpěla a Mysl zrudla do běla.
Já
volil život věčný a byl jsem tobě vděčný.
Díky
šanci, jenž jsi mi dal, ztratil jsem hned všechen žal.
Má
milá pojď jen blíž, odpoutej tu zemskou tíž.
Jsme
již zase svoji a já líbám Duši tvoji.
Tak
plynul čas, však vem ho ďas!
Já
šťastný byl a netušil,
že
blíží se již hodina, kdy mi spadne do klína,
má
milá plačící, pro její Život končící.
Srdce
její dobilo a chladem zemi polilo.
Můj
hněv byl silný velice, k samotným Nebesům sahajíce.
Však
nikdo prosby neslyšel a čas Noci nadešel.
Já
vyhledal jsem mého Pána, chtíc odevzdat Moc, jenž mi byla dána.
Jeho
oči změnily se, jak potemnělé rudé svíce.
Krev,
krev jest chlebem tvým a ty teď budeš synem mým.
Zapomeň
již na lásku, bylo pro ní dost nářku.
Tvá
rasa žije z vína, jenž mnohým hlavy stíná.
City
lidské ponech v zapomnění, neb zde pro ně místo není!
Tvá
Duše mi však něco tají, ach ne! Havrani Smrti přilétají!
Ač
zabil jsem otce svého, vládce Osudu života mého,
milá
se již nevrátila, v prach a popel se mi obrátila.
Tak
schovávám se před tou září, jenž na tělo mé ve dne vráží,
tak
žiji v Noci malebné, jenž prokletím je rasy mé.
Já
L'Marius Nosdraca
syn, jehož Duši smílá Božský mlýn!
(sbírka Nosferatu: Mezi Životem a Smrtí) |
