|
|
Ztracená
víra
Ve
svitu slunce vášeň skví se,
závoj
zlatý utvoří.
Osud
náš nechť odhalí se
a
stěny Noci poboří.
Vládneš
nám již dlouhé roky,
my
známe oči zvědavé.
Ač
děláme dlouhé skoky,
přec
máme vlasy šedavé.
Je-li
něco v tomto kraji,
co
víru lidem navrátí.
Pak
sejeme se v tomto ráji,
jenž
myšlenky zlé odvrátí.
Však
varujte se tvorů bídných,
Záští,
Zlobou posedlých!
A
buďte jedni z mála vlídných,
v
žalu slzách odteklých.
Pro
nás tento úkol není,
my
žáru Pekel podlehli.
Přijde
nové pokolení,
skončí,
co mi nesvedli.
Zůstáváme
jako stíny,
v
přítmí světla čekáme.
Bereme
tak všechny viny,
my
Strach z Konce nemáme!
Uhasíná
světlo svíce,
usíná
již celý svět.
nikdy
nespatříte více,
Noci
temné Jasný květ!
(sbírka Nosferatu: Mezi Životem a Smrtí) |
