Balada o lásce
Na skále stojí veliké,
Srdce své má zalité
Slzami co neuschnou
Vráskami co zůstanou
Hlavu plnou myšlenek.
Myšlenek co bude pak
Když už je z něj jenom vrak
Kde to vzalo počátek?
Samota nemilá je družka
Její věrnost je tak těžká.
Však přec je s ním napořád
To ta láska, to je neřád.
Slibovala já jsem štěstí,
Se mnou už se neoctneš,
Jako kdysi na rozcestí
Jen já totiž vím co chceš.
Uvěřil jí, špatná volba,
Neřekla mu jednu věc,
Že i lásky sebevětší,
Mají taky svůj konec.
Teď jsou tedy spolu opět,
On a jeho samota
Však on ví, ji už nechce zpět
Ví jak si ji přivítá.
Tak tam stojí, na útesu
Vlny tiše volají
Váhá, ví že po funusu
smutnou píseň zahrají
A tím to skončí.
Nakonec se rozhoduje
a k okraji přistupuje,
Věčný sen si nechá zdát,
Navždy se už bude smát,
Každému, kdo se octne na rozcestí…
