Bylo jedno nebe a v tom nebi anděl,
byl tam sám, díval se dolů na Zem,
na to lidský hemžení
a bylo mu smutno.
Bylo jedno nebe,
v tom nebi anděl
a ten si začal hrát.
Zachraňoval lidem životy a sny,
smutný anděl se začal smát,
zjistil jak velkou má moc
a dělalo mu to dobře,
cítil se šťastný.
Ale jak pomáhal a zachraňoval,
lidských tužeb, přání a bolesti přibývalo,
a on najednou zjistil, že má jen dvě ruce,
a zesmutněl ještě víc.
Tak bylo jedno nebe,
v něm malý smutný anděl
a nic víc.
Hledáš a hledáš,
a nenacházíš,
něco v tvém srdci má neuhasitelnou žízeň,
ale i kdybys vypila všechna moře světa
tu žízeň neuhasíš,
a čím víc toužíš,
tím je větší a větší,
až z ní jednou zešílíš.
Neexistuje,
není lék na její uhašení.
Ptáš se kdo ti ji do srdce zasadil
a nedostáváš odpověď,
a přes to, že tě svírá a kroutí jako v křečích
miluješ ji a nemůžeš bez ní žít.
Objevili co se dalo,
a když nebylo co objevovat začali si lhát,
vyprávět pohádky,
o něčem co nikdy neexistovalo,
co nikdy nemohli najít,
a čím víc si lhali,
tím víc si ty jejich pohádky začínaly žít svým vlastním životem
až se z nich pro jejich oči zaslepené touhou po poznání
stala skutečnost.
