Byl krásný, slunečný den,
šla po tržišti,
v náručí svírala koš na zeleninu,
prodírala se skupinkami lidí,
s některými se zdravila,
jiným věnovala úsměv,
přestože dávno ztratila své výsady,
její otec byl mrtvý
a ona pracovala pro své vzdálené příbuzné jako služebná,
pro mnohé byla dál Johanou z Walldhornu,
dcerou místního zemana.
Vykračovala si vesele a vzpřímeně,
nakukovala do jednotlivých stánků,
prohlížela si nabízené zboží,
vdechovala svěží vzduch
a smála se do slunečních paprsků,
když tu se čas najednou zastavil.
Nemohla se nadechnout,
do tváří jí vstupovala červeň,
a ona cítila jak jí srdce zběsile bije jako na poplach.
Nemohla se hnout z místa,
všechny síly jakoby ji opustily,
stála na cestičce mezi stánky,
kolem ní chodili lidé
a ona se jen upřeně dívala před sebe.
Pár kroků naproti ní stál on,
stejně zaskočený,
stejně překvapený.
Tak tam oba jen stáli a dívali se na sebe.
Nečekala, že ho tu potká.
Letmo si vzpomněla,
jak ho před dvěma dny potkala poprvé.
Přijel do města teprve nedávno
a byl si na radnici přihlásit pobyt.
Z vozu se mu vysypalo pár věcí,
pomáhala mu je sebrat,
pak ji Ellena chytila za ruku,
táhla ji pryč a křičela na ni,
proč že mu pomáhá
a jestli ví, že je to nový kat.
Stačila se jenom otočit,
viděla jak se za nimi smutně dívá,
a tak se na něj usmála
a on se usmál na ni,
a kývl jako poděkování.
Pokračování zase příště, a jen na vysvětlení, nejde o souvisle navazující text, ale spíš o jakési jednotlivé obrazy. Občas, když sním, stane se mi, že někam hupsnu a líbí se mi tam. Zdraví Veles.
